Introitus: Žalm 65
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách 12. neděle po sv. Trojici.
65
Vstupní modlitba: Panovníku Hospodine, ty jsi světlem našim očím. Svůj Zákon jsi vydal skrze Mojžíše na Sinaji, ale v Ježíši Kristu přišlo tvé slitování. Proto Tě každý může poznat, proto známe i svá přestoupení, ale proto před tebou také vyznáváme své viny v světlé naději, že nám odpustíš. Ó mocný, kéž tvé světlo zazáří nad tímto shromážděním a nad dnešním dnem, ať Tvůj Duch sejme závoj z našich očí. Dej nám poznat pravou podstatu věcí, dej nám pravou touhu srdce a dej nám sílu jít za tebou, cestou, kterou nám křížem k tobě otevřel Pán Ježíš, k blaženosti bez konce. Amen
1. čtení: Ozeáš 14
289
2. čtení: Matouš 6, 19–34

Ukládat poklad. Představíme si nejspíše ubohého člověka, který se se svíčkou potajmu plíží do sklepa, otevře truhlici, přisype do ní hrst zlaťáků a pak se mazlí se svými penězi. Představíme si tedy člověka, který je sám se svými penězi, člověka, který je na světě sám. Představíme si vlastně člověka šíleného. Bez hlubšího přemýšlení nás asi napadne, že takto přišli ke svému bohatství boháči, které známe ze sousedství nebo z novin. To je ovšem rozšířený omyl. Kdo chce zbohatnout, musí především mnoho peněz vydávat. Aby koupil stroje a nářadí, aby zaplatil nové zaměstnance. Tedy tehdy, pokud je poctivý nebo alespoň trochu poctivý. Pokud je nepoctivý, utratí zas mnoho za úplatky nebo za hezké oblečení a jiné věci, které dovedou na lidi udělat dojem. Opravdu bohatí lidé, ať poctiví či nepoctiví, se naopak nesmějí o peníze bát. Musejí, jak se říká, umět peníze točit.

Ježíš však nemluví o lidech výjimečných: Mluví spíše k té většině lidí, kteří jsou svou dobou spíše vláčeni. A to právě proto, že chtějí spíše žít, než se většinu času věnovat hromadění či vydělávání peněz. Aby měl člověk stálý a jistý přísun peněz, musí tomu věnovat většinu svého úsilí a času. Takhle může zbohatnout skoro každý. Jenže většina lidí chce spíše žít, než věnovat čas penězům, jak už jsem řekl. Proto běžného člověka obvykle někdo předběhne, pokud jde o živobytí. Proto málo kdo prožije celý svůj život bez období nouze.

Chceme jen normálně žít. Nechceme se dočkat doby, kdy budeme většinu času muset věnovat boji o živobytí. A přitom taková chvíle snadno nastane. Buď vinou lidí, nebo jiných okolností. Násilní či lstiví lidé nás připraví o živobytí. Někdo se nacpe na naše místo, šéf nás přestane potřebovat. Anebo třeba přijde drahota, nebo onemocníme, nebo se nám rozbije auto nebo pračka a najednou budeme potřebovat větší částku peněz. Stát se to všechno může.

Proto od pradávna lidé, pokud jim něco vůbec zbude, ukládají peníze stranou. Dříve je zakopávali pod zem, dnes je ukládají třeba do spořitelny. Tedy to je první důležité místo: Poklad v Ježíšově řeči znamená všechno, co chystáme pro svou budoucnost. Tím mohou být peníze. Ale také snaha dosáhnout určitého postavení může být takovým ukládáním pokladu. Nebo snaha o dobrou pověst a uznání u lidí. Poklad je zkrátka všechno, co děláme pro svou pozemskou budoucnost. Poklad je všechno, co vyžaduje plánování a soustavnou snahu.

Aby člověk něco ušetřil, musí si dopředu říci, kolik bude každý měsíc dávat stranou. Musí si pečlivě naplánovat svůj rozpočet, aby mu každý měsíc ona částka opravdu zbyla. A poté samozřejmě musí být dost ukázněný na to, aby svůj rozpočet dodržel. Kdo si chce vypracovat jisté postavení, musí se snažit dát najevo své schopnosti, vyhnout se pochybením, musí se snažit udělat dojem na ty správné lidi, musí dbát o své vzdělání v oboru. Komu záleží na pověsti u lidí, musí být ve svém jednání stálý, musí mít s lidmi trpělivost, musí postupovat diplomaticky. Všechno to vyžaduje plán, jisté odříkání a disciplínu.

Takto si to tedy člověk plánuje. Jenže jako na člověka může přijít nenadále nouze, tak ze stejných důvodů může přijít i o své poklady. Jako jej může chtivý člověk připravit o živobytí, tak mu může i zloděj vykopat jeho poklad. A jako může člověku nenadále shořet dům, tak mu může i jeho poklad zničit mol a rez nebo měnová reforma.

A tak nám ve svém dnešním slovu Ježíš vlastně nehrozí. Lidem, osvobozeným evangeliem, přece není třeba hrozit. Jen nám ukazuje na něco až dětsky jednoduchého: Člověk hromadí poklady, aby se zabezpečil před zlobou lidí, nepřízní doby nebo nenadálými pohromami. A přitom tento jeho poklad je ohrožen úplně stejně, jako jeho živobytí. I ten poklad mu mohou vzít lidé, nepřízeň doby, nebo pohroma. Je to přece úplně stejné, každý to může vidět.

Leda by měl špatné oči. Světlem těla je oko. To proto, že nohy nikam samy od sebe nepůjdou, ruce sami od sebe pracovat nebudou. Když člověk někam jde, časem ho nohy začnou bolet. Ale protože vidí, kam jde, poručí nohám jít dál. Od práce bolí ruce, ale když člověk vidí, co dělá, rukám poručí. Člověk také ledacos čichá, ledacos hmatá. Ledacos mu chutná, i žaludek se občas ozývá hladovou písničkou; zkrátka: Každý orgán lidského těla chce své, každý se tak trochu stará sám o sebe, ale žádný orgán těla nevidí, jak dosáhnout svého cíle. Jen oko vidí, jak všechny ty ostatní orgány rozsoudit. Vidí, kde je potrava pro jazyk a žaludek, vidí, že ta houba, co tak pěkně voní, je ve skutečnosti muchomůrka zelená. Vidí, kam se dá ještě dojít pěšky, vidí, co jde ještě uzvednout rukama. A tak to oko umí všechny orgány těla rozsoudit a každému dát to jeho. Proto to oko musí být čisté.

Špatné oko se dívá moc do dálky a člověk si říká: Jen abych se měl v budoucnu alespoň tak, jako teď. A ještě spíše si říká: V budoucnu to musí být lepší, až si dost našetřím, až si vybuduji postavení, až si mezi lidmi získám jméno. Dívá se špatně. Jinak by musel vědět, že zítra už nebude nic takové, jako dnes. Peníze ztratí svou cenu. Bývá to tak. A kdyby ne, co za ně člověk pořídí, už ho potom tak těšit nebude, jako by ho to bylo těšilo v době, kdy na to začal šetřit. Dobré postavení si člověk buduje, jen aby zjistil, že nad ním jsou ještě vyšší. I vládcové se často mrzí, že jsou ještě mocnější vládcové, než oni a ty nejmocnější trápí ještě víc, že je nad nimi stále sám Pán Bůh. A cíleně budovanou pověst i respekt u lidí musí člověk mnohdy vyměnit za lidskou blízkost. Slavní, obdivovaní a vážení lidé bývají často sami a kvůli své pověsti si nemohou dovolit to, co druzí. I dobrá pověst se může stát člověku vězením. Člověk jde životem, zpívá si „jednou budem dál“, ale pak se otočí a raději by býval byl zase zpátky. Nic není takové, jak si člověk plánuje.

Špatné oko dělá tu chybu, že se nedívá kolem sebe, ale kamsi dopředu, kam stejně nemůže dohlédnout. A vlastně se ani nedívá dopředu, ale spíš do sebe. Dívá se, co by který ten orgán chtěl. Co by chtěl žaludek, co by chtěl jazyk, co čichá nos, i, jak se říká, „co by chtělo tělo“. A hlavně aby to ruce moc nebolelo. Jak potom jde takové tělo řídit, když se neví, kam se jde? Každý orgán těla má svou pravdu. A pozor! I Ježíš sám to přiznává, když říká: Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Jistě že potřebujeme jíst, a to tak, aby nám chutnalo. Jistě že nechceme trávit čas v zápachu. Jistě že také nemůžeme stát na nohou do úmoru a pracovat, dokud nám ruce nezdřevění. Vždyť tělo je to jediné, co bezpečně vlastníme od narození až do smrti.

Ale je pošetilé dělat si budoucí plány podle toho, co bychom chtěli teď. Až se ke svým snům jednou dopracujeme, už nám nebudou tak chutnat. A navíc je nemáme jisté, pořád nás o ně může někdo připravit. Nedělejte si tedy starosti o zítřek; zítřek bude mít své starosti. V budoucnosti vás bude trápit něco jiného, než dnes, a něco jiného vám také bude chutnat. Vždyť je to pravda i doslova: I chuť, takový jednoduchý smysl, se s časem mění.

To neznamená, že máme žít úplně bezstarostně. Vždyť Ježíš říká: Každý den má dost na svém trápení. Není nic nekřesťanského na tom, když má dnes člověk starosti se živobytím. Nesprávné je však představovat si budoucnost podle našich dnešních tělesných tužeb, protože ty budou v budoucnu zase úplně jiné. Nemůžeme-li dnes něco mít, prostě to oželme, vzdejme se toho. Bůh se stará i o vrabce, snad nám dá v budoucnu něco lepšího místo toho, co jsme tak chtěli. Co nemůžeme mít dnes, možná nebudeme mít nikdy, možná už nás těšit nebude. Dnes by si každý z vás mohl koupit vysněnou hračku svého dětství, ale nikoho z vás to ani nenapadne. Tak je to se vším. Co nemůžeme mít dnes, na to zapomeňme. Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. Neupínejme srdce k něčemu, co nás nejspíše potom už těšit nebude.

Naopak, co trvá: Kupodivu občas přetrvá i přátelství z dětství. Pokud je, příznačně, nezakalí touha po penězích, postavení či slávě. Právě na to, všimněte si, si lidé stěžují po třídních srazech: Pepík Novotný už není, co býval, je z něho snob, říkají zklamaně lidé. Přesto někdy přetrvá i do stáří přátelství dvou šestiletých kluků nebo holek. Přitom na konci jsou to už úplně jiní lidé než na začátku, tak jak se to stalo? To je hotový div. Přetrvávají vzpomínky na radostné chvíle dětství, mládí, ale i na podařený zájezd seniorů před dvěma lety. Přitom možná i jen po těch dvou letech už bychom si na něj netroufli a nebavilo by nás to, jako by nás dnes už nebavilo to, co nás bavilo jako děti. Čím to?

Přetrvává jen to, co je z Ducha Božího. Duch je mimo čas a přece je stále přítomen. V tom, co je z lásky, z úcty a slušnosti. V tom, co je správné, v tom, na co dnes ještě sílu máme a zítra už možná mít nebudeme. Je přítomen v radosti z toho, co je teď a na co budeme jednou se stejnou radostí a s hrdostí vzpomínat. Nakonec, mnoho dobrých věcí si člověk často užije ještě více ve vzpomínkách, protože přítomnou radost vždy něco trochu kalí a v životě to nikdy nebude jinak. Tedy: Zítra nejspíš nebude lépe. Lépe je teď ve všem, co se děje z lásky, slušnosti, ze cti a z radosti.

Modlitba po kázání: Kriste, jenž jsi trpěl rány, přijď na pomoc naší slabosti. Dej nám jednat správně, vždyť jsi nám slíbil, že kdo v tebe věří, bude konat činy jako ty a ještě větší. Věříme, pomoz naší nedověře. Amen
373
Ohlášení: 
348
Přímluvná modlitba: Náš laskavý Otče, mocný Bože, Ty od věků dáváš svému lidu vše dobré, ze všeho jej zachraňuješ. Po příkladu praotců, proroků, apoštolů i mučedníků také my se na Tebe obracíme se svými prosbami. Prosíme Tě, vyslyš nás. Prosíme, dej srdnatost těm, kteří stojí v čele naší církve. Dopřej církvi pokojné časy a dej, ať ji nesužuje nouze, z které roste přílišná starost o peníze. Prosíme Tě, vyslyš nás, když se přimlouváme za všechny, stižené povodněmi. Dej, ať jsou jim zastánci všichni jejich blízcí, ať je v obcích svornost, aby obstáli. Všem, kteří na ně štědře pamatovali po celé zemi, štědře odplať, aby viděli, že ty hledíš na lidské skutky. Prosíme tě, vyslyš nás, dej příznivé počasí. Přimlouváme se za ty, kdo ze země dobývají chléb podle tvého příkazu, ať je sladký spánek toho, kdo pracuje, podle tvého zaslíbení. Dej celému světu dostatek úrod, aby nikdo nehladověl, vyžeň nepoctivé správce, kteří zadržují, co mohou dát, na jejich místa ať přijdou ti, kdo se Tě bojí. Posiluj spravedlivé národy a mař plány národů krutých a zpupných. Prosíme za ty, kteří nám vládnou, ať jsou pokorného srdce a pamatují na tvůj soud. Prosíme za všechny, kdo nás chrání, za hasiče, vojáky i policisty, veď je cestou práva a dej jim bdělé srdce. Zachovej tento náš sbor v pokoji a svornosti a přijmi naše tiché modlitby… Společně k Tobě voláme slovy Otče náš,… Amen
Poslání: Izajáš 56, 1n
Požehnání: A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Amen
391