Introitus: Žalm 139, 1–8
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Vítm vás, bratři a sestry, na bohoslužbách 5. neděle po sv. Trojici.
164
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Kazatel 5, 1–11
159
2. čtení: Matouš 6, 5–8

Co je křesťanu přirozenější, než modlitba? A přece se o ní dnes dozvídáme nejméně dvě zvláštní věci: Modlitba je zásluha. A Bůh ví, co potřebujeme, dříve, než jej prosíme. Zůstaňme u toho druhého, neboť to mnohým vrtá hlavou: Proč si myslíme, že bychom se měli modlit, když Bůh stejně dopředu všechno ví. Mnozí se vám takto i budou posmívat: Když Bůh všechno ví, proč vám to nedá rovnou? Proč ho musíte prosit? To ten váš Bůh potřebuje, aby se ho lidé doprošovali? Takto však mluví ten, kdo nemá Boha za Otce.

Vždyť i každý otec nebo matka ví, že jejich děti mají chuť na bonbón nebo čokoládu. Co by děti chtěli se dá snadno odhadnout. Vždyť právě proto se s dětmi mnoho nadělá, právě proto se na ně berou takové ohledy: Většinu času velmi dobře víme, co by děti chtěly a co potřebují. S čokoládou nebo s bonbóny to u nich vyhrajeme vždycky. To víme. Ale přece chceme slyšet: Prosím/děkuju. Vrcholně nesnášíme dětské dupání nohou, hněvá nás na nejvyšší míru, když se dítě vzteká a říká: To my musíš dát. Nechceme zápasit o přízeň dětí. To je něco nepatřičného, nadbíhat dětem, aby nás měly rády. Chceme, aby nás děti měly rády. Ale my musíme zůstat velcí a oni malí. Jen tak může být uchráněn dětský život, když dospělí zůstanou velcí, z dětského pohledu všemocní. Kdyby děti samy hospodařily, za chvíli by dům hořel a navrch by museli do nemocnice, aby jim vypumpovali přeplácaný žaludek. Ale kdybychom dětem nerozkazovali, ani ve chvíli takové zkázy bychom jim nemohli pomoci.

Zkrátka víme, že láska k dětem je jiná než láska k dospělým. Tam se musí dávat najevo: Kdybys tu, tatínku, kdybys tu, maminko, kdybyste tu nebyli, tak nemám nic. Nakonec vlastně chceme, abys nás i přátelé poprosili, když něco chtějí; i od neznámých lidí čekáme prosté prosím/děkuji. Veškeré vztahy naplněné láskou a náklonností jsou založené na tom: Nemuselo by něco být, nemusel bych něco dostat, ale když poprosím, tak někdo ukáže, že mě má rád. Tam, kde nás nikdo neprosí, tam nejsme přátelé, tam jsme v područí. V práci musíme pracovat, nikdo nám o našich povinnostech neříká: Prosím, udělěj to. Nikdo neříká zaměstnanci pekárny: Prosím, upeč housky. Protože v práci je člověk trochu jako stroj bez duše, který prostě musí dělat, co se čeká. Ani by to jinak nešlo, kdybychomse každé ráno museli pekaře o housky doporšovat, houska by byla neznámá věc.

Boží láska k nám, naše láska k dětem předpokládá, že se prosí. Že se tím říká: Jak jsem rád, že jsi tu, bez tebe bych neměl nic. V tom je i modlitba zásluha: Dáváme Bohu najevo, že bychom bez něj nemohli být. Když o cokoliv prosíme, říkáme tím: Ještě že jsi, Pane Bože. A toto přece oceňujeme na každé prosbě i my: Jsme rádi, že jsme pro někoho potřební. Že jen my můžeme druhému něco dát. Že pro druhého musíme být na světě. To přece ocení mezi sebou i muž a žena, to ocení i přátelé. Ta upřímná slova: Bez tebe bych nemohl být na světě. Bez tebe bych ani nechtěl být; ani bych nechtěl, aby byl svět.

Proto nemáme mluvit naprázdno jako pohané. Totiž, proč se Kristu nelíbí ti, kteří se s oblibou modlí lidem na očích: Takoví lidé musí Pánu Bohu podrobně popsat, jaký je. Jaká je situace. A co by měl udělat. Takoví lidé říkají před lidmi: Pán Bůh na to nestčí. Musíme mu přesně říci, jaký je, aby vůbec nějký byl. On se nevyzná, musíme mu říci, co se stalo, když tu nebyl. On neví, co má dělat, i to mu musíme poradit. Nějak z toho nakonec plyne, že ten, kdo se modlí, je důležitější než Pán Bůh, že on to všechno ví a vlastně i zařídí. Potom by ale snad možná stačilo, aby byl jen takový člověk na světě, když všechno může. Proč se vlastně právě takový člověk nemodlí sám ve svém pokojíku, když všechno ví. Proto, že ať chceme či nechceme, druhé vždycky potřebujeme. A kdo se předvádí se svými modlitbami, chce aby druzí řekli: Ještě že ho máme. Ještě, že to za nás zařídil. A tak si takový člověk osobuje to, co má patřit Pánu Bohu: Ještě, že tu je. Bez něj bychom neměli nic.

Pravá modlitba dává Pánu Bohu místo. Říká: Ty jsi daleko. Ale my přece chceme, aby si byl blízko. Proto se přece říká: Otče náš, jenž jsi na nebesích. Jsi na nebesích, ale prosím, přijď k nám, bez tebe jsme jako sirotci. Pravá modlitba říká: Nemohu o tobě, Pane, říci všechno. Řeknu jen, co mě zaráží: Že ty bys nemusel být dobrý, ani svět, ani cokoliv, co vidíme, není dobré. A my přece chceme, abys byl dobrý a ty k nám jsi dobrý. Ty nenávidíš hřích a přece máš rád nás, hříšné. Pravá modlitba říká: To víš, co bych chtěl. Víš i, proč to nemám. Já nevím, proč nemůžu mít to a to. Proč nemůžu mít zdraví, štěstí, lásku radost. Proč to doteď nemohu mít? Já Pane Bože nevím jak dál. Ale pokládám to před tebe. Ty mě přece slyšíš. Vlastně kvůli tobě něco nemám. Ale přece jsem rád, že je něco jen na tobě. Že jsi. Že také něco je jen na tobě, že kdybys nebyl, to hlavní by chybělo. Vzdávám se své moci, Pane Bože, vzdávám se své síly. Chci, aby bylo po tvém, ale abych v tom zároveň byl také já.

A proto apoštol říká, že ani nevíme, za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá. Jedině skrz modlitbu se můžeme účastnit velkých Božích věcí. Prosíme jen za to, co nám sám Bůh chce dát. On sám to svým Duchem tak zařizuje. Kdyby Bůh dělal pro nás vše bez našich modliteb, kde by pro nás bylo místo. Ale takto jsme u toho, jsme při tom. Bůh sám činí, že prosíme za to, co máme dostat. My jsme neudělali nic a přece jsme při tom, přece jsme neodmyslitelnou součástí toho všeho.

A tak, jaká má závěrem být ta modlitba v pokojíku: Bratři a sestry, co byste chtěli, to prostě Bohu řekněte. Ono vám to ani nedá, abyste řekli něco nepatřičného. Nikdo se přece nebude k Bohu modlit za trápení či ponížení druhých, každý pozná, když se modlí k Bohu za něco nepatřičného, každý bude cítit potřebu Bohu osvětlit, že ví, že asi chce něco trochu nesprávného. Tak vůbec poznáváme, co máme v životě chtít. Protože za co se nejde modlit k Pánu Bohu, to ani nemá v životě skutečný smysl.

Modlitba po kázání: Dobrý Bože, náš Otče, dej, abychom chtěli, co prospívá, dej, abychom k tobě byli otevření, dej nám, čeho třeba na cestě do tvého království. Amen
176
Ohlášení: 
168
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 8
Požehnání: Žalm 20
550