Introitus: Žalm 15
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách 15. neděle po sv. Trojici.
15
Vstupní modlitba: Všemohoucí Otče, věčný Bože, tvé děti se před Tebou dnes shromáždily, aby k Tobě volali z bídy tohoto světa. Ty jsi stvořil srdce každého z nás, Ty znáš naše tužby. Nic nemáme, abychom to s Tebou vyměnili za to, co nám můžeš dát jen Ty, co není v našich silách, co není v silách žádného člověka. Vzýváme Tě, protože jsi spravedlivý, uctíváme Tě, protože jsi mocný. Děkujeme Ti, protože jsi za nás sám zaplatil krví svého Syna. Prosíme Tě, dej nám dnes přítomnost svého svatého Ducha a s ní odpovědi na naše otázky. Ukaž nám správnou cestu a dej nám sílu po ní jít, abychom z pouhé tvé milosti došli věčné radosti v Tvém Království, skrze Krista. Amen
1. čtení: Job 40,25–41,3
211
2. čtení: Matouš 7, 12–29

Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci. Tedy je to takto jednoduché. Snad už tedy nepotřebujeme číst Zákon a proroky, už všechno víme? Ale ten samý Ježíš říká „Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona.“

Lidé mají rádi jednoduché pravdy. Vybavme si nyní, jak je těžké vylíčit, co máme na srdci. Tedy nejdříve, když nás něco tíží. Jak se člověk nejprve obává, aby druhé neobtěžoval. Jak mu záleží, aby nevypadal hloupě, ustrašeně, naivně. Aby si druhý nemyslel, že jsme jeho nepřátelé, že proti němu něco zásadního máme. Jak je těžké předat druhým naše životní zkušenosti, když nikdy nežili to, co my. Jak je těžké mluvit o našem životě s Bohem, který je skrytý a neviditelný, jehož pochopit nelze a přece je ve svém Duchu stále přítomen. Mluvit o důležitých věcech je vždy složité.

Když už za velké námahy vynesete ze své duše ta nejhlouběji ukrytá světla, povstane mnohdy nějaký chytrák a řekne: Přece je to všechno jednoduché. Nedělej druhým, co nechceš sám. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Miluj bližního jako sám sebe. Ty se tu sice o něco snažíš, ale já vím lépe. Cítíte pak, že co říká, je sice pravda, ale zdaleka to nevystihuje, co jste chtěli říci. Cítíte, že vás chtěl prostě utřít a pramálo mu záleží na tom, co jste tolik chtěli říci.

„Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi“, tato slova řeklo mnoho náboženských vůdců, tedy falešných proroků, již před Ježíšem. Dodnes si je rádi berou do úst lidé, kteří si připadají moudří a touží druhé poučovat, tedy také falešní proroci. A po jejich ovoci je poznáte. V jejich podání znamená toto pravidlo „buď jako všichni“. Nikdo z nás nechce, aby si nás otravoval a pokud chceš mít sám pokoj, tak to nedělej.

Po jejich ovoci je poznáte. Neboť vytvářejí svět šedý a nudný, kde jsou všichni stejní a přitom každého uvnitř stravují jeho vnitřní touhy. Dobře se takovým posmíval jeden filosof, který říkal: Lidé se sami bojí krást a tak to zakazují druhým. Falešní proroci nám slibují: Když budeme všichni stejní a nebudeme si překážet, půjdeme všichni stejnou cestou a zavládne pokoj.

Naproti tomu Ježíš navazuje výzvou k úzké cestě a těsné bráně. Tou vždy půjdou jen nemnozí, ale vede k životu. Mnoho naopak bude těch, kteří ve shodě půjdou širokou cestou do záhuby. Ježíš neslibuje žádný pokoj.

Protože každý člověk je jiný. Někdo třeba rád mluví. Takovému říká Ježíš: Rád mluvíš? Tak nejdříve nech mnoho mluvit druhé. Takový člověk kolem sebe bude vytvářet hlučný, upovídaný svět. Někdo má zase rád svůj klid. Takovému Ježí říká: Pak ale nech na pokoji i ostatní. Takový člověk pak kolem sebe bude vytvářet tichý svět. A takové dva světy se asi těžko snesou. Proto Ježíšův příkaz nikdy nemůže vést k pokoji. Pouze ke spravedlnosti. Ale to není málo.

Zákon musel přijít, protože Adam a jeho potomci zatoužili po Božím místě. Sami chtěli rozlišovat dobré a zlé, sami chtěli tvořit svůj svět. S tímto sklonem se nyní rodíme a nemůžeme se jej zbavit. Můžeme jej jen skrývat pod roušku pokrytectví, žádat pro sebe, co nedáváme druhým. Když už člověk tak moc touží tvořit svůj svět, tedy alespoň ať jsou v něm druzí.

Když člověk tak moc toužil být stvořitelem vlastního světa, tak ať tedy také zkusí stvořit svět z ničeho. Je pro tebe na světě málo pochopení? Tedy ho nejdříve dej druhým. Zkoušej to, zda vůbec druhé jde pochopit, zda vůbec něco takového jako pochopení jde do světa vnést. Pak jistě zjistíš, že druhé jde pochopit více, než bys čekal, ale úplně to nikdy nejde. A když není v tvé moci vnést do světa něco takového jako úplné pochopení, ani od druhých to nemůžeš žádat. Něco takového stvořit nedovedeš a tedy to na světě nikdy nebude. Ani pro tebe.

Málo si tě lidé váží? Proč by měli? Dovedeš snad ty najít na druhých něco, proč by sis jich mohl vážit? Jestli ne, pak je celý tvůj svět takový, pak jste všichni takoví, že si vás vážit nejde a tedy ani tebe ne.

Bůh vložil na člověka břímě. Břímě toho, že člověk tvoří svůj vlastní svět. Co by v něm chtěl mít, to do něj nejdříve musí sám vložit. A jako sám Bůh pak často zjistí, že se mu vrací jen málo z toho, co do světa vložil. Ale to je jenom spravedlivé, protože ani Bohu člověk nevrací to, co mu Bůh dává.

To je spravedlnost Zákona a Proroků: Nemůžete chtít od lidí, co jste před tím někomu sami nedali. Nejdříve se sám předveď, pak můžeš vůbec něco žádat. To je velmi strohé a tvrdé. Ale je to alespoň spravedlivé. Co chceš od druhých, to jim nejdřív dej sám. A pak teprv si můžeš stěžovat, že jsi nic nedostal zpět. Pak budeš spravedlivý podle Zákona. A Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.

Toto je strohá spravedlnost. Ale dává smysl. Žádný smysl naopak nedává, pokud člověk čeká, že kolem něj budou všichni tancovat. Kde bere člověk odvahu čekat od druhých něco dobrého, kde se to asi tak má vzít, když on sám nedovede do světa nic dobrého vložit. Kde to potom mají vzít druzí?

Falešní proroci říkají: Na to, co chceš, máš přirozené právo. Máš právo na práci, máš právo na zdraví, máš právo na lásku. Ale kdo z nás dal kdy komu práci? Kdo z nás někoho kdy uzdravil? A kdo z nás kdy bezpodmínečně miloval? Někdo snad možná ano. Ten pak takové právo má i podle Božího Zákona. Falešní proroci však takové věci slibují všem bez rozdílu a přitom je nemají kde vzít. Falešní proroci nežádají, aby člověk nejdříve dal, co by chtěl brát. Kde však oni sami vyčarují, co nikdo nechce dát? A tak jejich ovoce bude vždy špatné.

Falešní proroci, jako draví vlci, kteří se také nejdříve vrhají na hubené ovce, chtějí vzít člověku i to poslední, co má. Totiž, že může tvořit vlastní svět. Zákon Boží říká: Chceš dobré ve světě? Nejdřív to sám dej a pak se uvidí. Buď o zabere. Jenže tahle branka je těsná a musíš mít štěstí, abys jí trefil. Nebo to nezabere a pak buď rád, že alespoň Bůh hlídá, co do světa vkládáš, že se to neztratí. Tohle vždy není ta útěcha, kterou bychom si přáli. Ale alespoň víme, co jsme opravdu udělali. Alespoň víme, že stavíme na skále, že nestavíme vzdušné zámky. Zákon jako by z lidí dělal proroky. Lidi, kteří se osamoceně o něco snaží. Často sami i uprostřed své rodiny, snad i své církve. Ale alespoň vědí, že pro svět, jaký by chtěli, něco dělají — i když úspěch je v ruce Boží a přichází v tomto čase, jen když Bůh sám přispěje.

Ale s falešnými proroky nemáte v ruce nic. Můžete říkat: Ale já mám právo. Já si zasloužím. Ale budete vypadat stejně směšně jako člověk, který běhá po povodni na hromadě písku a říká: Tady jsme přece postavil svůj dům! Kde je? Vraťte mi ho? Kdo mu ho může vrátit, když prostě neměl základy na skále?

Jak jsem však již řekl na začátku, toto je jen Zákon. A my přece víme, že nikdo nemůže být spasen skrze Zákon. Zákon je však nutný, abychom vůbec pochopili svou situaci. Aby nám vůbec došlo, jak špatně na tom jsme. Proto je Zákon dobrý. A tak poznáváme, že někdo má rád něhu a pak je něžný, pokud je spravedlivý. A nám může lézt něha pěkně na nervy. A někdo má rád hrubost a tak je hrubý. A nás může hrubost velmi zraňovat. Skrze Zákon nejde dojít smíru. Ale Zákon ohlašuje knížete pokoje, Krista. A tak, když poslušni Zákona do světa vkládáme, co bychom v něm sami chtěli mít, poznáváme, že na to nestačíme. Pak teprve opravdu toužíme po pomoci. Když,poslušni Zákona, do světa vkládáme, co bychom tam sami chtěli mít, a zpátky dostáváme málo, pak teprve toužíme po nebeských pokladech, protože už jsme investovali tolik, že si nemůžeme dovolit to ztratit. Pak už ale není řeč o Zákonu, o tom, co každému náleží. Ale o naprosté oddanosti a touze po Spasiteli, o tajemství adventu.

Zůstává to, že karty jsou po pádu člověku rozdány takto. Otec mu říká: Chceš něco? A vidíš snad, že by to tu někde bylo volné? Nejprve dej, pak můžeš čekat zpátky. Jak můžeš čekat zpět? Vidíš snad někoho dobrého? Ale já ti to vymůžu. Nyní, nebo později. Nehněvej se, že až později. Vždyť můj prvorozený Syn, tvůj Pán a bratr, rozdával vrchovatě a dostal za to jen kříž. Jeho jsem neušetřil, to měj na paměti, když přemýšlíš o sobě. Ale jemu jsem také dal věčnou slávu na nebesích, všechnu moc na nebi a na zemi a místo po své pravici. Přemýšlej o tom. Amen

Modlitba po kázání: 
190
Ohlášení: 
473
Přímluvná modlitba: Otče náš Nebeský, ty jsi se ve světě zastal svého Syna, jediného spravedlivého mezi lidmi; vytrhl jsi ho z hrobové jámy. Proto v tebe doufáme a prosíme Tě, abys ty sám vedl naši církev, abys ty sám v ní prokázal tvou moc, aby se všichni věřící radostně dali do tvé služby. Požehnej našim předákům, veď je jako své děti za ruce. Ty jsi dal řád drahám slunce i měsíce, svému lidu dej pořádek na místo zmatku. Jen tvou mocí roste každá úroda, dej, ať se všechny naše snahy dějí s řádem a rozumností. Ty pozvedáš z kalu ubožáka, tebe prosíme, aby si nám zjednal v úctu v tomto světě, aby všichni poznali, že jsme tvoji. Dej, ať v toto místo přijdou všichni, které jsi vyvolil ke spáse a ať jsme tvými dobrými posly. Veď všechny, kteří ve víře začínají, podpírej všechny, kteří nesou žár dne tvé služby, rozvesel všechny, jejichž služba v tomto světě se chýlí ke konci a čeká je tvé království. Myslíme na všechny, kteří nám prokázali dobrodiní, v tvé moci máme na mysli i všechny, kteří nám škodí. V důvěře prosíme za své nejbližší i za svá skrytá přání a trápení. Ztišením se sluší tebe chválit, Bože, na Siónu, plnit tobě sliby… K tobě, jenž modlitby slyšíš, přichází veškeré tvorstvo. Voláme k Tobě, jak nás naučil Tvůj Syn: Otče náš…
Poslání: Římanům 11, 32–36
Požehnání: Žalm 125
450,1–2