Introitus: Žalm 107, 4–9.26–32
Pozdrav: 
107
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože Hospodine, náš Otče, ty opět v tento čas konáš své skryté dílo, když všechny plody dozrávají. Nikdo z nás nedovede způsobit vzrůst plodů, před zraky všech je utajeno, jak v životě těhotné vznikají kosti. Tvé oči nás všechny viděly v zárodku; dal jsi světu svého Syna, on je to světlo, které osvěcuje každého člověka, který přichází na svět. Tvůj Syn nám sloužil v pokoře, ty konáš vše vy skrytosti. Dej nám svého Ducha poznání, abychom to vše dokázali spatřit, abychom poznali tvou slávu a vzdali ti díky. Zahanbeni před tebe předkládáme své hříchy a doufáme v tvé odpuštění. Dej, Pane, ať jsme při žni na konci časů jako obilí, ne jako plevy. Dej nám účast na svatební hostině Beránkově. Maranatha, Pane přijď. Amen
1. čtení: Přísloví 30, 7–9
177
2. čtení: Matouš 7, 7–11

Umíte svým dětem dávat dobré dary. Nikdo z nás by nedal svému synu kámen, když nás prosí o chléb, jistě. Ale, jak bychom mohli škodolibě poznamenat, kde kdo z nás dá svému synu svetr, když jej prosí o vzduchovku. Rodiče vidí možná dál: Ještě by kluk někomu vystřelil oko. Zato svetr, ten se v letošním září hodí už nyní. Kdo si jej dnes nevzal, snad může potvrdit.

A tak jistě první, co můžeme k modlitbě poznamenat je: Ježíš říká, že nebeský Otec dá dobré dary těm, kteří jej prosí. Zdůrazňujeme, že ty dary musí být dobré. Svetr je jistě užitečnější, než vzduchovka. Bez vzduchovky bude dítě mrzuté, ale jen mrzuté. Bez svetru bude v zimě mrznout, opravdu trpět, snad i vážně onemocní. Co teď řeknu, říká se pořád a je to dost otravné. Ale je to opravdu pravda: Důležité je být na živu, mít naději v Bohu, mít přátele a příbuzné, být zdravý. To ostatní jistě jde až potom. Uvědomujeme si to většinou, až když něco z toho nemáme. Vlastně skoro si nejde uvědomit, jaké jsou toto poklady, než o ně přijdeme. Ale když se to pořád říká, jak si toho máme vážit a pořád se do toho nemůžeme donutit, dokud ty věci máme, neznamená to, že to prostě skoro nejde?

Nespočívá štěstí a pohodlí právě v tom, že člověk má dobré věci a ani si to neuvědomuje? Není to ten nejlepší stav, když člověk žije dobrý život a přitom o tom úplně neví, takže se ani nemusí třást strachy, že to jednou skončí, že přijde o život, naději, rodinu, přátele, zdraví?

Ještě z jiného konce to vezmu. Vynikající spisovatel Karel Poláček říká ústy chlapce Petra Bajzy v románu Bylo nás pět: „Naši mi k vánocům dávají vždy oblečení a takové věci, což není spravedlivé, jelikož takové věci by mi museli koupit tak jako tak.“ Není na tom opravdu něco? Není od rodičů jistá vychytralost, že běžnou péči, kterou dítěti chtějí dát tak jako tak, podávají jako dárek?

Dítěti takové myšlení odpustíme. Jen ať si ještě užije čas, kdy neví, jak věci chodí. Až z kluka vyroste mládenec a bude na vojně, nebo, nedej Bože, ve válce nebo ve vězení, balíček z domova se salámem a teplým svetrem bude třeba jediný světlý okamžik celého měsíce. A život od toho dne bude lepší a svetr bude hřát za zimních plískanic. To proto, že tehdy bude od rodiny daleko, tehdy mu nedá nikdo víc, než co si vyslouží, někdy ani to ne.

Ano, po Adamově pádu jsme my všichni lidé jako pryč z domova, od rodiny. Soud nad světem spočívá v tom, že máme vždy buď moc málo, nebo až moc. Jsou časy, kdy se člověk těší celý rok na pomeranč a ani neví, zda ho bude mít. Jsou časy, kdy je jídlo a oblečení tak nějak samozřejmostí a člověk by tedy chtěl navrch nějaké vzrušení. Ale nikdy to není tak, že by se člověk na věci upřímně těšil a zároveň by je brzo potom dostával. Nedostatek vyvolává radost z všedních věcí, kterých pak ale člověk dostane málo, nebo je nedostane vůbec. Dostupnost a dostatek ale zase působí, že člověka věci netěší.

Ale byla by chyba, kdybychom teď skončili žehráním: Za starých časů jsme si uměli věcí vážit, dnes si mladí ničeho neváží. Protože za starých časů se zase zažilo spousta dobrodružství, za které se k Bohu také nikdo nemodlil ani neděkoval. Staří vypráví, jak sice měli jen jedny boty, ale kolik se užilo legrace s míčem hadrákem na dvorku nebo na návsi, kolik se užilo legrace, když se chodilo pět kilometrů s rodiči do kostela nebo s děvčaty přes les na tancovačku. Mladí sice mají všeho dost, ale, upřímně, příležitost k nějakému přirozenému dobrodružství nemají, ani kdyby se rozkrájeli. I ten chlapec, kterému jsme zazlívali, že si nevážil svetru pod vánočním stromečkem, zažije na vojně, nebo dokonce i ve válce nebo ve vězení, víc dobrodružství, než doma. Ale ani ho nenapadne, aby za něj prosil nebo děkoval.

Vše má své. Dnes nepotkáte člověka, který by hynul z podvýživy nebo na tuberkulózu. Ale kde jaký člověk mladšího a středního věku je zasmušilý, na práškách, bez cíle. Není to zkažeností lidí, jako byly některé časy hladové, dnešní čas je zase k uzoufání nudný, protože člověkem, na rozdíl od pohnutějších časů, nehýbe skoro nic než on sám. V jiných dobách vezl člověka autobus dějin, kam třeba ani nechtěl. Ale co naplat, vezl se. Dnešní člověk musí jít životem, dlouhým životem, pěšky. A přesně ani neví kam, protože k jednomu cíli opravdu dnes vede více cest. Schválně: Má jít mladý člověk po základní škole do učení a mít jakž takž jisté řemeslo, které ale poněkud ubíjí. A nebo má jít na střední školu či gymnázium, možná se stát lékařem, učitelem, vědcem a nebo také ale dost často skončit bez práce, protože na školu nestačí nebo o jeho obor není zájem?

Samozřejmě to nikdy není a nebylo takto otře rozlišeno. I v časech bídy se člověk občas pořádně nacpe a i v dnešní pohodlné době občas člověk zažívá nezvyklá dobrodružství. A ovšem, nemálo je i lidí, které v bědné době nepotká žádné dobrodružství krom bídy a kteří jdou v době bez dobrodružství ještě chudí. Mizérii života bychom však mohli popisovat dlouho a napořád bez řešení.

Řešení v dnešním čtení předkládá Ježíš. Chybí ti něco? Tak netrucuj. Tak se za to modli. Pokud o to něco ve skutečnosti zas tolik nestojíš, tak se za to brzo přestaneš modlit. V té modlitbě pochopíš, že ti o to zas tolik nejde. Pokud o něco opravdu stojíš, přece se za to budeš modlit stále. Za co se modlíš, to se stává společnou věcí mezi tebou a Bohem. To nám dnes Ježíš říká. Za co se modlíš, o to už neusiluješ sám, ale spolu s Bohem. A Bůh ví: To je ta tvoje věc, to je to, co tolik chceš. Sluší se k tomu dodat, že přísloví: „koho chce Bůh potrestat, tomu splní jeho přání“ se teď jeví celkem pravdivým. Protože tím, za co prosíme, určujeme měr svého života. O to se teď budeme snažit. Sami se toho nedomůžeme, chystáme se na to, co chceme, protože to nám Bůh dá. Jako ten sedlák někde sice zaseje, ale vyrůst tomu dá už Bůh a on pro vzrůst už nemůže moc udělat.

Ježíš nám tedy říká: Člověk dovede ocenit jen to, za co má komu děkovat. Proto i pro radost ze života má člověk děkovat za to, co už má, aby si vůbec uvědomil, že to má, aby z toho měl radost. Člověk má prosit i za to, čeho má teď dostatek, aby už od příště tyto věci vítal. Modleme se v tomto čase i za sklizeň, i za mírnou zimu: Až tyto věci se zdarem přijdou, teprve je oceníme, protože jsme za ně prosili. A uvidíme, že budoucnost se částečně mění podle našich přání, že ji utváříme. Modleme se ale i za to, co nám opravdu chybí u čeho vůbec nemáme jistotu, že to kdy budeme mít. Protože kdo hledá, najde. A kdo se modlí, má větší šanci si všimnout, že se jeho přání plní. Kdo se nemodlí, řekne si: No tak je to o něco lepší, ale pořád ne takové, jaké bych si opravdu přál. Marnost nad marnost. Ale kdo se modlí, řekne si: Bůh mě vyslyšel a věci se lepší. A jde doufat, že budou ještě lepší.

Jak je to tedy na konec s tou vzduchovkou? Bůh je takový Otec, který dá snad první rok pod stromeček svetr, protože je moudrý. Ale je i takový Otec, který se dá obměkčit a příští rok dá vzduchovku, když vidí, že přání syna je stálé a svým chováním je takového daru hoden. Děkujme i dnes za dostatek a pokoj tohoto času a prosme, ať nám dá Hospodin dojít času jeho zjevné slávy. Amen

Modlitba po kázání: 
638
Ohlášení: 
192
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Filipským 4, 4–6
Požehnání: A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Amen
485