Introitus: Žalm 120
Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 18. neděle po sv. Trojici.
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Rút 1, 1–17
367
2. čtení: Matouš 8, 14n

Ježíš blahoslaví tvůrce pokoje, sám Bůh je oslavován jako někdo, kdo pokoj dává.Přitom pokoj je, když se nic neděje — hladina jezera spočívá v pokoji, pokud nefouká vítr, když neprší, řeka teče klidně. Kdo tu tedy co tvoří, kdo tu co dává?

Pokoj, mír mezi lidmi, však není přirozený stav. Když se někde zhroutí vláda, když vláda nekoná, nenastane dokonalý mír, ale právě naopak, nastane válka všech proti všem. A to vždy. Nepokoj je vrostlý, vrozený celému padlému stvoření. Na lidské rovině je jedinečným příkladem právě — tchýně. Tchýně, o které jsme dnes slyšeli.

Přece když někdo dobře vychází se svou tchýní, má se to právem za velké Boží požehnání. Všem je známo a nikdo nemůže popřít, že je jaksi přirozené, že vztahy s tchýní nefungují. Dnešní uzdravení vyústí v situaci, kdy Petrova tchýně obsluhuje kamarády svého zetě. Ještě jednou, tchýně obsluhuje ve svém domě kamarády svého zetě.

Pokoj mezi lidmi není přirozený. Lidským rodinám je vrozen boj a spor. Přitom je docela jednoduché říci, proč se tchýně se snachou a snacha s tchýní, tchýně se zetěm a zeť s tchýní, tak často nesnesou. Na vině je láska, tedy ta pravá, skutečná láska, která je vždy spojena s odpovědností. Každá matka si musí nebo za mlada musela najít vlastní způsob, jak se starat o své děti. Nikdo jí v tom nemohl moc poradit, byl to jen její velký zápas. Bylo to, jako by byla první matkou na celém světě. Oči má dítě třeba po tátovi, ústa po mámě, po otci je mrštné, po matce třeba zádumčivé. Všechno na tělesné rovině se z dětí dá vystopovat k jednomu nebo druhému z rodičů, děti nejsou z ničeho jiného poskládány, než z nich. Než dítě odejde z domu rodiče jsou skoro (!) u celého jejich vývoje, do většiny věcí i vidí, protože jsou v té době ještě chytřejší, než jejich děti. Jak tomuhle všemu chcete najednou učinit konec? Jeden svatební den má znamenat, že matčin syn nebo dcera je najednou někdo jiný, za koho matka už nemá odpovědnost? Něco, u čeho byla od počátku, má najednou skončit a už nikdy nepokračovat? Ale jaký to mělo celé smysl? Nikdo se přece neobětuje pro něco, s čím za nějakých osmnáct let nebude mít co do činění.

Má-li se však z dívky stát matka, musí svého muže poznat zcela nově; musí ho poznat jako jiného člověka, než jeho matka. A muž musí poznat svou ženu jinak, než jak ji zná její matka. A každá matka je matkou poprvé na celém světě, sama si musí přijít na to, jak. A o otcích to platí dost podobně. Jak se tyto dvě lásky mají srovnat a urovnat? Jedna byla od počátku, už ví. A jedna právě začíná, pro ni je počátek teď.

My, v souladu s Písmem, správně a moudře řekneme: Ať mladí začnou po svém. Tchýně, ve chvíli, kdy o něco jde, už není mladá. Ale stará také není. Je v půlce života a čím doteď žila, to jí najednou berou. A kdo si nechá dobrovolně vzít život, když je v jeho prostředku? A po kom to lze vůbec chtít? A tak jde činit různá opatření, aby spory byly co nejmenší, ale úplně vyřešit to prostě nejde. Jedna žije a chce žít dál, druhá (druhý) chce začít žít na jejím místě. To nejde vyřešit.

Když ke konflitku nedojde, je to výjimečný Boží dar. A žádný Boží dar se nedá vysvětlit, protože není z tohoto světa. Nejde vysvětlit, kde vzal Samson sílu, která dovede zbořit dům nebo jak to Elíša a Elijášem dělali, že se před nimi rozestupovala řeka. To žádný přirozený důvod nemá, proto je to div, že se to běžně nestává. Proto necháme tuto věc stranou.

Pohleďme, co dělá Ježíš za běžných okolností: Spatřil, že tchýně leží v horečce. A tu my, po tom, co jsme si zde všechno o tom soupeření o místo v životě řekli, si možná v hlubinách duše říkáme: Tím se to ovšem celé vyřeší. Na jedno místo v rodině už nebudou dva stejně silní kadidáti. Ježíšova odpověď je však jiná, než naše.

Čteme: „Když Ježíš vstoupil do domu Petrova, spatřil, že jeho tchyně leží v horečce.“ První, co Ježíš při vstupu do místnosti vidí, je ta žena. Ježíš se nedívá na svět očima mladých, kteří bojují o své místo, o možnost začít žít. Nedívá se na svět ani očima ženy, které vzali její dítě. Mocné, uzdravující, osvobozující je, že Ježíš stojí mimo to všechno.

Stojí mimo to všechno a jedná bez ohledu na okolnosti. Jen si představte, že přijdete do domu nějakého svého kamaráda a hned půjdete k posteli tchýně, která tam leží nemocná. Tohle se, ani při vší dnešní neformálnosti a otevřenosti, nedělá. Především vůbec nebudete chodit do pokoje rodičů vašich přátel, nebudete nerušovat jejich soukromí. A terpve ne, když budou nemocní, tedy budou ležet v posteli v noční košili, neupravení, zmožení horečkou, bezmocní.

Ježíš vysvobozuje od horečky. To je nemoc, při které člověk neví, čí je. Sálá z něj horko a přitom jím samým třese zimnice. Má sklon se zachumlat do peřin a přitom by mu spíše prospělo jemné ochlazení. Tento krutý svět nás chytá do životních pastí, kterým se nejde vyhnout. Které jsou přirozené. Těžko přetěžko se tchýně vzdá dítěte, které porodila, odkojila, které na rukou nosila. Její dítě už patří někomu jinému, ale ona dál sleduje jeho život, ale už nic nezmůže, leda k horšímu. Pro Ježíše však tato žena není nechtěná.

Pro Ježíše nikdo z nás není tím, kým je v rodině. Svoji příslušnost ke svým rodičům a ke svým dětem cítíme jednak sami od sebe, jednak nám péči o ně ukládá Boží Zákon. A to by snad stačilo. K tomu přichází pravý člověk a pravý Bůh Ježíš a ten nás zná celé. Ne jako děti, ne jako rodiče, ne jako zetě a tchány, jen z jedné stránky, zná nás celé. A on také z lidí už teď tvoří jiné společenství. Vždyť v církvi nejsou otcové a děti, ale jen bratři a sestry. Ježíš se dotkl ruky té ženy, která nebyla jeho žena, která byla starší než on a která byla matkou manželky jeho učeníka a přítele Petra. On jediný na ni takhle přímo mohl sáhnout a neřídit se žádnými, jinak velmi prospěšnými, zvyklostmi, zákazy a tabu.

Změna, kterou Ježíšův důvěrný dotek působí, je hned zřejmá. Tchýně hned vstává. Nic neříká o nemoci, kterou trpěla, nemluví ani na svou dceru, ani na svého zetě. Ale obsluhuje Ježíše a asi tedy i jeho družinu. A najednou ti všichni nejsou matka, dcera, zeť a nějaký cizí člověk. Ale najednou jsou všichni ti jeden stůl, jedna hostina. Najednou jsou všichni jen živí lidé, které spojuje život a zdraví a pokoj — spojuje je, že stojí na Boží straně, a že proti nim je nepřítel každého člověka a všech lidí — nemoc a smrt, hřích a ďábel.

Modlitba po kázání: Ó Kriste, dej nám stát na Boží straně. Ať poznáme vlastní hřích jako stejné zlo jako všechna trápení, která nás potkávají, ať poznáme dobré, které se děje našim bližním, jako svou vlastní radost. Amen
558
Ohlášení: 
482
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: 
250