Introitus: Žalm 46
Pozdrav: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.
189
Vstupní modlitba: Hospodine Zástupů, náš Otče, Tvá je minulost i budoucnost, vše před Tebou leží jako na dlani. Prosíme, shlédni ze svého trůnu v nebesích také na nás v tomto čase. Ty vidíš srdce každého z nás, ty znáš naše viny a my je před Tebou neskrýváme. Prosíme Tě o odpuštění a v modlitbě díků před tebe předkládáme vše dobré, co jsme od tebe dostali. Prosíme Tě o dobré dary Ducha svatého, o poznání a nesmrtelnost. Skrze svého Syna nám dej vítězství nade vším zlým a dej nám dojít věčné slavnosti ve svém království. Amen
1. čtení: Přísloví 8, 11–24
275
2. čtení: Matouš 8, 23–27

„Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“, postěžoval si Ježíš zákoníkovi ve čtení z minulé neděle. A nebýt toho, že čteme Matoušovo evangelium na pokračování, nevšimli bychom si, jak doslova to Ježíš myslel. Hned na to mu totiž nezbývá nic jiného, než složit hlavu na zádi lodi. Je vtipné vidět, že Kristova Božská moudrost se zjevuje skrze jeho veskrze lidské potřeby. Když mluvil se zákonníkem, prostě se mu chtělo spát. A kromě duchovních důvodů, které jsme nacházeli minule, opouští zástup také proto, že je unavený.

Tu je první naučení z dnešního čtení: Ježíše jako člověka, jako jednoho z nás, můžeme poznat jen důkladným čtením Písma. Prospěje nám, když o Bibli, spolu s reformátory, věříme, že je každému plně srozumitelná. Že co v ní je, je stejné, jako dneska. Potom nás ale spousta věcí musí udivit, se spoustou věcí, pokud je bereme vážně, bychom dokonce z počátku měli nesouhlasit, stejně jako Ježíšovi učedníci. A mnoho věcí nás také pobaví, jako třeba tato zmínka o místě na spaní.

Kdo nemá potřebu bibli číst, ten může Krista poznat pouze jako Boha. A Boží myšlení nikdo nevystihne. Stejně tak na konci dnešního čtení nikdo nechápe a lidé musí říci: „Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?“

Ježíš na lodi spí. Co poznat jde, je, že jako každý člověk nezná konec svého snažení. Jako Bůh ví, že jej na konci čeká kříž a vzkříšení. Ale i každý křesťan ví, že zemře, a že skrze Kristův kříž jej čeká vzkříšení. Ale jedna věc je vědět, co si člověk nemůže nijak osahat, tzn. věřit. Druhá věc je vědět, co bude zítra, kdy už bude konečně chvilka klidu atd. A to Ježíš jako Syn člověka, také neví. Ví za prvé, že kázat, učit a uzdravovat je práce namáhavá a že množství potřebných vysává jeho sílu. A ví také, že to jen tak neskončí, že je všude mnoho potřebných. Ví, do třetice, že teď může klidně spát.

Ježíš je jedno se svým Otcem, nerozděleně a nesmíšeně. A tak ví, že věčnost patří Bohu a přítomnost člověku. Co bylo v minulosti, pamatujeme si jen v útržcích. Každý má děravou paměť a celou minulost neudrží v paměti člověk, ale jen Bůh. Co bude v budoucnosti, dá se uhádnout ještě méně, jen pár věcí člověk uhádne, když mu to zrovna vyjde. Ale co je teď, každý cítí naplno. Věčnost je Boží a přítomnost je naše.

A tak Ježíš spí. Protože měl práce, že už si ani na všechno nepamatuje. A kdo ví, co bude na druhém břehu, až tam dojedou. Starosti před chvílí a starosti zase za chvíli. Ale co ví jistě, že je teď unavený. A tak spí. Sám těžko usínám i těžko vstávám. A za dne buď na něco vzpomínám, nebo myslím na to, co přijde. A troufám si hádat, že to u vás, bratři a sestry, bude podobné. Ale pravé lidství nám ukazuje Ježíš: Dokáže usnout i za bouře na moři.

A spal, jako spí člověk. Protože, jako člověk, byl mrzutý, když byl předčasně vzbuzen. Řekne to učedníkům přímo, jak mluví všichni rozespalí: „Proč jste tak ustrašeni, malověrní?“ Co se děje? Hoří snad?

Těmito podrážděnými slovy, na rozdíl od lidských spáčů, Ježíš nechybuje. Protože učedníci ho skutečně vzbudili úplně zbytečně. Protože, je-li jen člověk, jak by jim mohl v bouři pomoci? Je přece jedno, zda se utopí ve výkřicích hrůzy, nebo ve spánku. A pokud je jen Bůh — copak Bůh někdy spí? Copak Bůh o něčem neví? Bůh je „Jsem, který Jsem stále při věci“. Bůh je stále u kormidla věcí.

A tak, vše v tomto životě je jakoby na zkoušku. Přichází dobré a přichází zlé a při všem je i Bůh a jeho nevyslovená otázka pokaždé zní: Chceš dobré, nebo chceš zlé?

Když se nám stane něco zlého, správná odpověď zní: Zlé nechci v žádné podobě. Ani to zlé, co se děje mě: Krutost druhých lidí, nemoci sužující tělo i duši, nechci poslouchat duchamorná hloupá slova. A proto budu stát na té samé straně. Budu dávat pozor, abych nezraňoval a neschazoval, nemocné chci navštěvovat, budu vážit svoje slova. Bůh je při všem, i při tom, co popírá jeho vládu nad světem. Naše volba by měla být jasná: Je-li zrovna vše kolem zlé, tím více bychom přece měli chtít dobré boží království. Je tu samozřejmě i zlá volba. Dosti překvapivá a nesmyslná. Totiž když se nám stane něco zlého, sám se stát zlým, boží vládu začít odmítat. To je ale jako rozčílit se v šeru, že svíčka je příliš slabá a sfouknout ji. Správně je psáno „blázen říká: Bůh tu není“. Je to volba nesmyslná, ale běžná; často je to i naše volba.

Tento svět je na zkoušku, lidé sami si vybrali, že chtějí poznat dobré i zlé. Obojí tedy zakoušíme, abychom na konci mohli pohrdnout zcela poraženým zlem a jeho služebníky, abychom věčně zakoušeli a poznávali jen dobré.

Ježíš už si vybral. Vybral si Boží stranu. A tak teď může spát. Zcela doslova se zde hodí naše úsloví: „Koho mají pověsit, ten se neutopí.“ Možná, že naši předkové našli toto úsloví právě v Novém Zákoně. O co přijde, když se teď utopí? O úmornou službu, která je za ním a o úmornou službu, která je před ním, konec v nedohlednu.

Chvíle k neunesení, chvíle, kdy není úniku, zbavují mnoha jiných strachů. Zaujalo mě, co jsem vícekrát slyšel od matek o jejich šestinedělí: Až sem si přála, abych někde upadla a odvezli mě do nemocnice. A bylo by po starostech. Těžkosti, které s sebou nesou povinnosti lásky, jsou někdy tak naléhavé, že i největší nebezpečí se proti nim zdá ničím.

Zbývá se zeptat, proč tohle všechno nedochází učedníkům, proč jsou tak ustrašení. A proč bychom nepochybně byli i mi za bouře na moři ustrašení. Protože je dokázáno, že téměř nikdo, ani zkušený námořník, nevydrží psychicky mořskou bouři; to jen tak mimochodem. Každá zkouška odhaluje naše slabé stránky, nikoliv ty silné. Nemá smysl zkoušet člověka z věcí, které bezpečně ovládá, zkouší se z toho, v čem ještě člověk není jistý.

Oni i my jsme navyklí dělat věci přesně obráceně, než se mají dělat. Když je ještě možné si vybírat, když je možné vybrat si dobré, zůstáváme klidní a jakoby spící. Když už se nic měnit nedá, když přijde zlé, teprv začneme být neklidní. To je podobné, jako by se člověk bál tmy a proto přes noc nespal, kdežto za dne by se uklidnil a klidně spal. Klid přitom neznamená, že je člověku dobře, neklid neznamená, že je zle. Klidný může být i smutek, i hluboký žal. Neklidná a prchavá je v tomto světě radost a chvíle jasných myšlenek.

Učedníci zkrátka v tu chvíli myslí na budoucnost, kterou za sebou nechali na břehu a na budoucnost, která na ně čeká, pokud šťastně doplují na druhý břeh. Minulost však nikdy není tak zlatá, jak si ji člověk zejména ve stáří maluje, budoucnost nikdy tak světlá, jak ji mládí dychtivě čeká. Člověku patří vždy jen současnost, ale věčnost je Boží.

Zůstává tedy toto: Ježíš není doma v tomto světě, nemá, kde by hlavu složil, spí jako na vodě. Tento svět není úplně jako byl na počátku stvořen stejně jako člověk není bez hříchu, jak byl na počátku stvořen. Bouří se vody i vítr, živly bez rozumu, ale musí poslechnout Krista. Člověk žije uprostřed neosobních sil, které si dělají co chtějí, které si dovolí bouřit se i proti Kristu, dokud jim to dovolí. Mnoho věcí v tomto světě sice přichází přirozeně, ale není od Boha, mnoho věcí ve stvoření se bouří proti Bohu a škodí lidem. Na nás je, zda chceme splynout s prostředím, zda se také budeme proti Bohu bouřit, zda se přidáme na stranu vichru, bouře, zloby a nemoci. Nebo zda ve svém srdci tu vzpouru odmítneme a sami tak jednat nebudeme. A ještě lépe: Není to na nás, jako tenkrát na lodi, i my v tom neobstojíme bez Boží pomoci.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši Kriste, veď člun své církve bouřemi světa do domovského přístavu. Amen
200
Ohlášení: 
505
Přímluvná modlitba: Náš nebeský Otče, děkujeme Ti za všechny naše vyslyšené modlitby, s důvěrou se k tobě opět obracíme. I dnes Tě prosíme za malého Matyjáše, za ses. Fišerovou, za bra. Milana, aby se dále zotavovali ze svých ran a nemocí. U tebe je náš domov, dej, ať tě poznají i ostatní lidé v tomto městě. Modlíme se za toto město, za všechny jeho osamělé a ztrápené, ať u Tebe najdou domov. Prosímě Tě za ty, kdo se po volbách ujmou svých úkolů a budou nám vládnout, dej se jim poznat jako zastánce spravedlivých a mstitel bezpráví. Ať se tě bojí všechna země! Přijmi, Pane, naše tiché modlitby… Otče náš…
Poslání: Římanům 8, 19–21
Požehnání: Žalm 121
550