Introitus: Žalmy 65
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Pána Ježíše Krista. Amen Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách neděle Díkčinění.
65
Vstupní modlitba: Milostivý Bože, Pane a Dárče života. Jako vojsku ve vyprahlé zemi, jako mužstvu bez velitele, tak je nám, pokud nejsme ve Tvém svatém chrámu. Bez Tvého slova, bez Tvého Ducha není život než uschlá tráva, prach země. Prosíme Tě, uchop nás nyní a přitiskni si nás na srdce jako matka milované dítě. Vdechni nám svého Ducha, abychom slyšíce rozuměli a rozumějíce zaplesali. Jako se Pane radujeme z Tvých darů a zapomínáme na dřívější nedostatek, zapomínej Pane i Ty na naše hříchy a neodvrhuj nás od své Tváře. Pane, buď nám milostiv dnes, i po všechny dny až na věky. Amen
1. čtení: Izajáš 40, 36–31
548
2. čtení: Matouš 8, 5-13

Setník jako by v Ježíšovi první poznal Krista, Mesiáše. My jsme ho v něm také poznali. Jenže jestli takhle uvažujeme, zapomínáme, že nám jaksi evangelia prozradila pointu dopředu. My, když ten příběh čteme, už víme, že Ježíš vstal z mrtvých. Na základě čeho to ale měl poznat ten setník? Vždyť Ježíš tam, alespoň podle Matouše, učinil jediný zázrak, uzdravení malomocného z předchozí neděle. A ještě tajně. Jeden zázrak, navíc veřejně nepotvrzený, to může být vždycky náhoda nebo by to bývalo mohlo být všechno jinak. Že se o něm všelicos vyprávělo — to se vypráví o leckoms. Z čeho ten setník mohl usuzovat, že Ježíš dovede léčit na dálku — to ani dnes nedovede žádný lékař.

Na setníka udělalo spíše dojem to, co se píše na konci předchozí kapitoly: Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením; neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci. Setník prostě v Ježíšovi poznal někoho, kdo rozkazuje. Ne někoho, kdo nabízí něco zajímavého k zamyšlení, ne někoho, kdo nás doprovází, přičemž my si ale můžeme vybrat vlastní cestu. Poznal v Ježíšovi někoho, kdo rozkazuje. A kdo očekává, že ho prostě lidé budou poslouchat.

Vždyť to tak sám říká: „Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, pak jde; jinému ‚pojď sem‘, pak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, pak to udělá.“ Setník v římské armádě byl něco jako kaprál. Byl to typ důstojníka, který řve na buzerplace „k zemiii — vztyk! pokluseeem — vpřed“. Byl zodpovědný za trestání vojáků, ba osobně je tloukl vinným kmínkem, který byl odznakem jeho moci. Před tím ovšem sám takovým drilem prošel. Říká: I já podléhám rozkazům. Setník pochází z prostředí, kde když se něco rozkáže, musí se to udělat, i kdyby bylo člověku kdo ví jak špatně. Pocházel z prostředí, kde jak se člověk cítí, nikoho nezajímá.

A tenhle tón možná pochopil i v Ježíšově kázání: „Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden ze tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla.“ A jak to má člověk udělat? Jako doopravdy? Co když to někdo pochopí špatně, třeba doslova? Podobně se ptají i nováčci na vojně. Ale Ježíše podle všeho tyhle dotazy vůbec nezajímají. Prostě to udělej a pokud možno se při tom nezabij. To už je tvoje starost.

Vojáci poslouchají, ale asi si myslí svoje. Ba právě, vždycky si myslí svoje. Ale i ti nejodbojnější, všimněte si toho ve filmech, i ti nejotrávenější, nejostřílenější borci a sekáči se nakonec zvednou a poslechnou. Myslí si svoje, ale nakonec udělají. Ba, co je nejdůležitější, oni vědí, že nakonec poslechnou. V tom je síla setníkovi víry a příklad pro nás: Když člověk prostě ví, že do budoucna musí Ježíše poslechnout. Že jeho rozkaz nezazněl jaksi do ztracena, že nevyšumí, že se na to časem nezapomene, ale že příkaz stále čeká na vykonání. Křesťan by měl večer uléhat s tím, že ví, že zítra prostě udělá, co má, i když si o tom myslí svoje.

Vojáci nikdy nevidí konec svého snažení. Neznají plán bitvy, nevědí, proč se přesouvají tam nebo tam. Mohou jen hádat, časem se i učí správně odhadovat, co který ten rozkaz asi v širších souvislostech znamená, někdy uhádnou, někdy ne. A tak se pro ně boj stává smyslem sám o sobě. Křesťan je na tom podobně, většinu času nevidí výsledek, cíl ani smysl svého snažení. Po většinu času se mu jeho zápas zdá jako zápas sám se sebou — i když je ve skutečnosti součástí velkého boje.

Žádný voják nebojuje za vlast, za vlajku nebo za ideály. Tyhle věci se mu v boji brzy ztratí v nedohlednu. Jediné, co je vojáku stejně drahé, jako vlastní život, jsou jeho kamarádi. Ti jediní jsou skuteční uprostřed všeho nesmyslného, co vojenský život přináší. Setník prosí za svého nemocného služebníka.

Než však promluvíme o něm a jeho uzdravení, uvědomme si, že Ježíš a setník jsou spříznění svou povahou. Ježíš dokonce má svou setninu, svých dvanáct a k tomu svých sedmdesát — dohromady osmdesát dva, což byl běžný počet vojáků v římské setnině. Ježíš nenabízí, neprovází, Ježíš rozkazuje a je jasné, že jeho rozkaz je nutné splnit. Jeho učedníci nechápou, myslí si svoje, ale jdou. Jeho učedníkům není vždy jasný cíl, bojují sami se sebou. A často jediné, co jim v tom boji zůstává, je, že mají jeden druhého a ovšem svého velitele. Takhle vypadá ta nejsilnější víra. Není divu, že není v Izraeli k nalezení, že ji v takové podobě zná Ježíš jen od sebe samého — a nyní od tohoto vojáka. Víra nikoho z nás není ideální, s tím i Ježíš počítá. Ale pokud se ptáte, co je ten ideál — tak tohle je ten ideál.

Vojáci dovedou řvaním probudit nejtvrdšího spáče, dovedou vás hnát sedmdesát kilometrů bez zastavení, doženou vás k tomu, že běžíte proti jasné přesile a ještě křičíte hurá. To jsou neuvěřitelné, děsivé věci. Navíc ale vědí, že takového vojáka jde udělat skoro z každého, že skoro v každém jsou takové schopnosti ukryté. Proto také pohrdají civilisty, protože vědí, že vlastně každý by na jejich místě dokázal totéž, kdyby měl výcvik.

Jen s jednou věcí si neporadí. Když je někdo těžce zraněn, když hrozně trpí a život z něj utíká. Na to žádný recept není, tady už žádné řvaní nepomůže, tady budou všichni stát rozpačitě. Vojáci si neporadí se ztrátou kamaráda, s jeho trápením — na to nemají žádný recept. Tady jsou zcela bezmocní a bezbranní.

Proto setník přichází za Ježíšem, který umí rozkazovat i v této oblasti. Setník je možná pánem nad silou člověka, nad lidskou houževnatostí. Kde je Pánem Ježíš? „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“

Ježíš je Pánem nad každou prohrou. Moc vojáků dosahuje až na hranice života, ale dál ne. Za jistou hranici se obávají. Ježíš ale říká „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.“ Jemu patří i porážka, on může i porážku vyhlásit za vítězství. Voják může rozkazovat jen tomu, kdo ještě může. Ježíš ale může říci i tomu, kdo leží v agonii: Žiješ. Ať je jak je, ty ještě pořád jdeš dál. A já jdu před tebou. Setník se vrhal do bitvy před svými vojáky. Ježíš jde před každým trpícím svou cestou kříže. Každý trpící vidí, co on dělal jako první. Že mu sice bylo zle, že byl smutný až k smrti, že padal. Ale pořád to bylo: Ne jak já chci, ale jak ty chceš. Nechci ten kalich hořkosti, je mi to všechno hnusné, ale stejně jdu dál.

Ježíš má moc blahoslavit plačící, které už by žádný voják nechtěl; velí těm, se kterými si už nikdo neporadí — Ježíš nemá problém je mít pod velením.

A tak považme, že setník, ten, který na světě zvládal skoro všechno, hned rozpoznal, kdo dovede úplně všechno. Právě proto, že setník věděl o moci úplně všechno, velmi jasně viděl, že důležitější je moc, která funguje i tam, kde je úplná bezmoc a slabost.

Závěrečné poučení z dnešního příběhu pěkně shrnul Pavel: Nic nás nedokáže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. Když máme pochyby nad svým životem, máme vědět, že se jednou musí napravit, protože Kristus svou vůli prosadí. Ale co víc: Když už jsme úplně na dně, on nám stále velí. I když máme zlost, že nic nemůžeme, on stále velí si ji nevybíjet na druhých. I když jsme druhé zranili, on velí se omluvit a narovnat vztahy. Když už nic nejde, on velí se modlit. Když už se ani nejde modlit, on velí čekat — vždyť i ti vojáci toho mnoho pročekají, prostojí na stráži, aniž se něco děje. Ale jsme pořád jeho, on je náš, naši jsou naši spolubojovníci v Kristově boji, jeho je boj i vítězství. Amen

Modlitba po kázání: 
162
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 2 Timoteovi 2, 1–8
Požehnání: Žalmy 65, 10–14
550