Introitus: Žalm 32
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 23. neděle po sv. Trojici.
Vstupní modlitba: Uzdrav nás, Hospodine, a budeme uzdraveni, navrať se k nám a navrátíme se k Tobě. Náš nebeský Otče, shlédni milostivě na své děti, které se před tebou shromáždili. Otevři nám oči, abychom sami sebe poznali, postav nám dnes před oči příklad i učení tvého Syna, ať se nám otevře cesta k životu. Ať tvůj Duch sestoupí na Tvůj lid jako rosa z nebes, abychom byli občerstveni a vykročili za tebou jistou nohou a se srdcem odhodlaným. Amen
1. čtení: Izaiáš 1, 1–5.16–20
259
2. čtení: Matouš 8, 1–9

Lepší obraz bezmoci, než ochrnutí, asi nenajdeme. A ze všech věcí právě bezmoci se člověk nejvíce obává. Při všem zlém, říká si člověk, se pořád ještě mohu hýbat. Dojdu si, kam potřebuji, do rukou vezmu, co já chci jíst a pít, na co mám chuť. Jak těžko nese člověk představu, že jej druzí budou nosit, kam potřebuje, že jej budou krmit atd.

Ale na druhou stranu, když je člověk zdráv, když má moc alespoň nad vlastním tělem, jeho nejčastější starostí je, že musí někam jít a něco udělat. To mu nejčastěji znepříjemňuje život. Ochrnutého zde přinesli právě na posteli. Přitom pracující člověk začíná každý den právě tou mrzutostí, že musí z postele vstát. V této podzimní době vstává do tmy, ani tma nemá tu moc, aby ho udržela v posteli. A i když vstane později, musí pak ven z tepla domova, musí vzdorovat sychravému počasí. Ani počasí nemá tu moc zadržet ho v teple domova. A tak jde člověk s tváří nastavenou větru a říká si: Kdybych tak mohl ležet v posteli, kdyby mě tak tam, kam potřebuji, někdo i s postelí donesl.

Bojíme se tedy ochrnutí, ale nemyslíme na ně každý den. Bojíme se jej jako něčeho vzdáleného, co se nám snad ani nemůže stát. Více nás trápí, když se musíme hnout tam, kam nás někdo jiný tlačí, když se musíme točit kolem někoho jiného.

Ochrnutý je uvězněný ve vlastním těle. Stal se středem vlastního světa. On jediný se nehýbe, ale celý jeho svět se hýbe kolem něj. Každý člověk takhle přirozeně uvažuje. Každý člověk vidí sama sebe jako střed celého světa a chce, aby se kolem něj celý svět točil. Ale přeci jen občas jsme donuceni se hnout z místa, my sami se musíme chvíli točit kolem někoho jiného. Ochrnutého ale už nikdo k ničemu nedonutí. Jedině ochrnutý si může být bezpečně jist, že ho nikdo nikam honit nebude, že mu stačí jen čekat, co pro něj druzí udělají.

A tak právě ochrnutý ze všech lidí poznává, že úkolem člověka nemůže být jen čekat něco od druhých. Právě ochrnutý ze všech lidí poznává na svém těle, že je dlužníkem všech kolem. Že jim nemůže splatit jejich dobrodiní. A nejen to, že úkolem člověka není jen oplácet laskavosti, ale sám vycházet k druhým a činit jim dobře. Ochrnutý z hořkostí cítí, že životu, který jen bere a nedává, něco podstatného chybí. Ví to, co by měl vědět každý. Druhá věc je, zda je mu takové poznání ku prospěchu.

A proto Ježíš říká: Odpouštějí se ti hříchy. Odpouštějí se ti dluhy, které máš k životu, které máš k druhým lidem. Dostáváš a nedokážeš dávat zpět. Ale netrap se tím. Říkám ti to já, který jsem přišel zaplatit vaše dluhy vlastním životem a vlastní krví. Každý chce brát, každý chce hlavně dostávat. Ale každý cítí, že čím více bere, tím více dluží. Tento dluh já ruším. Vždyť se podívej na své přátele, kteří tě přinesli. Vždyť oni nechtějí nic zpět. Jsou rádi, že ti mohou posloužit. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“ Skutečně, má-li ten ochrnutý takové přátele, není třeba říci více než jen „odpouštějí se ti hříchy“. Stačí toho ochrnutého naučit přijímat péči, kterou mu druzí chtějí dát, kterou si na nich nemusí nijak vynucovat.

Jsou to uzdravující slova i pro nás. Nevíme totiž, co chceme. Chceme od druhých dostávat, ale pak se za to stydíme. Cítíme se provinile a děláme, jako bychom nic nedostali. Dávat se nám příliš nechce, ale i když dostáváme, neumíme si toho užít, nemáme z toho radost, ale jen rozpaky. Ježíš říká: Dluh je zaplacen.

Všimněme si však něčeho, co se snadno přehlédne. Ježíš v celém příběhu vidí duchovní svět lidí kolem sebe. Uzdravit ochrnutého někdy dovedou i lékaři. Ale Ježíš „vidí víru“ přátel ochrnutého a „poznává myšlenky“ zákoníků. To přece nikdo z lidí nikdy nedokázal a nedokáže! Každý z nás dovede vidět jen vlastní víru a každý z nás zná jen své vlastní myšlenky.

Proto poznává, že přátelé ochrnutého neberou svou péči jako dluh, který jim on jednou má zaplatit, ale že prostě věří, že takto jednat je správné. Proto uklidňuje mysl ochrnutého, toho, o kterého se oni prostě chtějí starat. A proto je zároveň překvapen námitkami zákoníků. Skoro jako by mu nedocházelo, že oni víru těch mužů ani pocity toho ochrnutého prostě nevidí. „Proč o tom smýšlíte tak zle?“, ptá se Ježíš.

Ježíš, věčný syn svého nebeského Otce, dovede vidět duchovní svět lidí spojený, jako by všichni lidé modli být jedné mysli. Tak si to jeho Nebeský Otec přál, tak stvořil lidi ke svému obrazu, takto duchovně spojeni měli být i Adam s Evou. Ale po pádu všichni vidíme jen svůj duchovní svět. Jak smýšlí druzí, můžeme jen hádat. A většinou jsme plni podezření, co má druhý za lubem. Podezřívaví jsou i druzí lidé, a proto jednají tak, že to jen posiluje naše obavy. A zase naše podezřívavost plodí jednání, které zase posiluje jejich obavy. A tak, lidé stvoření k Božímu obrazu, lidé, kteří cítí stejnou radost i stejnou bolest, přesto dovedou naplno vnímat jen svou vlastní radost a svou vlastní bolest. Pravé vězení není naše tělo, které nám dal Bůh. To se po pádu tolik nezměnilo. Pravým vězením je naše osamělá duše. Ta už nedokáže důvěřovat jako dříve, ta už nedokáže věřit. Naše duše, ta je odříznuta od Boha i od lidí, odříznuta od života. Proto je smrtelné i tělo.

Je snadnější říci „odpouštějí se ti hříchy“, nebo říci „vstaň a choď“? Je snadnější uzdravit duši od hříchu, vyřešit příčinu. Nebo uzdravit nemoc těla, která se u některých, víceméně náhodně a nijak spravedlivě, objevuje jako plod hříchu? To je otázka, na kterou se nedá jasně odpovědět. Otázka, která vede jen k dalšímu přemýšlení.

Zákoníci, abychom jim nekřivdili, mají důvod k pochybnostem. Co Ježíš říká ochrnutému je vlastně, na duchovní rovině: každému podle jeho potřeb, každý podle svých sil. Ochrnutému péči – potřebuje ji – jeho přátelé ať dělají, co mohou – prostě protože je to správné. Právě naše země draze zaplatila za poznání, že na tělesné rovině heslo „každý podle svých sil, každému podle jeho potřeb“ zoufale nefunguje. Tohle nikdy nefunguje, pokud jde o peníze. Tohle heslo, pokud jde o peníze a vůbec tělesné věci, mají rádi všichni chamtiví. Sami sebe vidí vždy jako potřebné, druhé lidi pak jako ty, kteří by měli ze všech sil pracovat. Tahle myšlenka není pro tělo, ale pro duši. Ale především, tahle myšlenka nemůže fungovat bez duchovního uzdravení, bez vysvobození od hříchu. Nemůže fungovat, pokud se za ni zaručuje pouhý, přirozeně sobecký, člověk.

Ale na duševní rovině Ježíš říká právě tohle: Ať jsou lidé jedné mysli. Ať ten, kdo potřebuje, se nebojí brát. A kdo může, ať dělá, co je správné – jen proto, že je to správné. Jako Syn Boží a Bůh sám koná dobré prostě proto, že je to dobré. Bůh přece nic nepotřebuje, všechno je jeho. Nesleduje nějaké cíle. Dobra, které je od Boha, je na rozdíl od peněz a tělesných věcí dost pro všechny, jeho zásoba není omezená.

Na tom vlastně není nic těžkého. Co těžkého na tom je, vděčně přijímat péči, kterou beztak potřebujeme? Co těžkého je na tom, dělat pouze to, co je v našich silách? Skutečně, je snazší říci „odpouštějí se ti hříchy“. Proč nám nejde ani jedno, na to není odpověď někde venku, ale uvnitř každého z nás. Ne že by to nešlo, ale prostě nechceme. Nemá to důvod, protože ani hřích nemá důvod a je sám v sobě nesmyslný.

A tak je naše víra vzbuzena až tím, když Ježíš řeší následek a nikoliv příčinu, když bere věc za konec a nikoliv za začátek, když se dotkne okraje a nikoliv středu. Když uzdraví tělo. Když řekl „Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy.“, řekl již vše podstatné. To hlavní se vyřešilo. Když teď řekne i „vstaň a choď“, věc zůstává nedořešená. Jakými cestami teď uzdravený půjde? Ježíš jej posílá domů. Domů k Bohu, domů do společenství bratrské lásky. Ale došel tam ochrnutý, když si teď může jít, kam chce? To už nemůžeme vědět.

Pro nás zůstává jedno: Žádné řešení naší tělesné, hmotné situace, neřeší to hlavní – stav naší duše a našeho svědomí před Bohem. Nakonec snadněji se vymaníme z problémů se zdravím či s penězi nebo s bydlením. Co nejvíce potřebujeme a co můžeme dostat jen od Krista: Užívat toho, co dostáváme, bez výčitek a obav, jednat dobře bez velkého nucení a mrzutosti, ale spíše proto, že chceme. To je náš největší problém a přitom řešení je tak snadné. Slova, která jsou tím řešením, zazní i dnes při večeři Páně: Odpouštějí se vám hříchy. Amen

Modlitba po kázání: 
505
Ohlášení: 
308
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 13, 7–14
Požehnání: Žalm 32,11 Požehnej vás Všemohoucí…
487