Introitus: Žalm 32. 9–11
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách poslední neděle v roce, neděle Krista krále.
166
Vstupní modlitba: Věčný Otče na nebesích, ty znáš počátek i konec všech věcí, u tebe je pramen žití. Poznávat tebe je naše radost, i když jsme od tebe v minulých dnech v mnohém zbloudili. Nezavrhuj nás pro chvíle, kdy jsme tvé slovo zavhrli, neopouštěj nás za to, že jsme opustily ty, při kterých jsme měli stát. Pokoř nás před sebou, ať můžeme stát rovně před lidmi, ať se nemusíme hrbit před spravedlivými ani před hříšnými, ať se nepovyšujeme nad ty, kteří jsou větší, než my, ani nad těmi, kteří jsou menší. Dej nám stálou střízlivost, ať už se radujeme z tvých darů tělesných, či duchovních. V časech pokoje dej, ať neusínáme, v časech zápasu, ať se nechvějeme strachy, abychom byli hodni s tebou věčně přebývat, pod vládou Krista, tvým Duchem pomazaného Krále. Amen
1. čtení: Přísloví 24, 16–20
161
2. čtení: Matouš 9, 10–13

Četl jsem nedávno o faráři, který káže v hospodě. I když je to už trochu ohraný nápad, novinář, který o tom všem psal, byl nadšen. Nakonec, i to patří k práci novinářů, vyhledávat různé zvláštnosti a kuriozity pro naše pobavení. Podivnější mi přišlo, že nápad tohoto faráře byl i v církvi někdy dáván za příklad.

Někoho snad napadlo, že to samé koná i Ježíš v dněšním čtení. Smutný případ onoho faráře se však dá shrnout takto: V nesprávnou dobu na nesprávném místě: Jeho nápad je podobný, jako konat kázání v bazénu nebo v kadeřnictví. Na bazénu, na kadeřnictví ani na té hospodě není nic špatného, pokud se všeho užívá s umírněností. Ale do bazénu nebo do hospody jde člověk prostě za jiným cílem, než do kostela. Přišel jsem si zaplavat, pokouřit si, vypít si pivo nebo se nechat ostříhat. Když mi tu někdo káže, je to podobná pomatenost, jako kdyby někdo přišel v plavkách do kostela. Cpu se někam s něčím, co tam nepatří.

Bazén, hospoda, kadeřnický salón, divadlo, tělocvična. Všechno jsou to místa, kde se prosazuje lidská jednostrannost. Bazény a tělocvičny vyhledávají lidé se zálibou v tělesné síle a vůbec kráse těla. Za vnější krásou a za řečmi se chodí také do kadeřnictví. Do divadla zase chodí lidé, které baví sledovat lidské osudy. Zdraví lidé vědí, že jde jen o jednotlivé, omezené části života. Zdraví lidé nevkládají svůj život ani do cvičení, ani do divadla či do čeho jiného.

Nemocný je na proti tomu ten, pro koho je nějaká věc na světě důležitější, než sám život. Například celníci z dnešního evangelia byli takto nemocní. Jistě každý potřebuje peníze a těší ho, když je má. Ale tito celníci byli ochotni penězům obětovat úplně všechno – svou čest, úctu a přátelství svých vlastních lidí, byli ochotni se po peníze zříci svého izraelského původu, víry svých otců atd. Aby člověk udělal tohle všechno, tak zas tolik ty peníze důležité nejsou. Zdravý člověk tohohle schopen není, ale jen nemocný. Zdravý člověk bere v životě ohledy, ale hřích, to je především bezohlednost.

Netuším, jaký že přelud to máme před očima, ale když se řekne stolování s hříšníky, většina lidí si představí společnost, která se dobře baví. Která to umí roztočit. Možná právě tahle představa leží v žaludku farizeům. V tomhle smyslu: Komu by se nechtělo stolovat s hříšníky? Účastnit se jen těch veselých, světlých stránek života, komu by se nechtělo? A dnes celé úpěšné větve křesťanstva staví na tom, že předkládají křesťanský život jako plný samých příjemných věcí – veselých zážitků, společných úspěchů, zdraví a osobního růstu. Komu by se nechtělo stolovat s hříšníky a komu by se nechtělo říkat lidem jen příjemné věci a komu by se nechtělo hrát si na hodného.

Praví hříšníci však nejsou nějaká veselá společnost. Jsou to lidé bezohlední, kteří nemohou být nikomu milí, pokud mu tedy nejsou prospěšní pro jeho vlastní sobecké zájmy, pro jeho bezohlednost, pokud je sám nepotřebuje nějak využít. Snad z toho podezírají farizeové Ježíše, protože o něm pak někteří rozhalšují: Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!

Co Ježíše očišťuje z každého takového obvinění je, že on celníky a jiné hříšníky nijak nepotřebuje. On má respekt zbožných své doby i širokého lidu, on má jasné vědomí svého poslání, on ví, kdo je jeho Otec a že je všechno jeho. On od těchto lidí nic nepotřebuje. Ví, že je všechno jeho – tedy i tito lidé jsou jeho, i tito lidé mu patří. I tyto lidi přišel povolat k odpovědnosti a ohleduplnosti. Přišel, aby jim řekl: Vy jste nemocní.

A také to před nimi řekl, přímo v domě těch hříšníku řekl: Tito jsou nemocní, tito spějí ke smrti. A já jsem jejich poslední šance.

Jděte a učte se, co to je: `Milosrdenství chci, a ne oběť´. To řekl farizeům. Jak tomu máme rozumět? Tomu je rozhodně těžké rozumět. Ani tomu nemůžeme rozumět hedn, když i farizeové, znalci Písem v teorii i praxi, musí jít životem a postupně se tomu učit.

Především, každé milosrdenství se jeví jako oběť. Když obdaruji chudáka, budu pak zas mít míň peněz pro sebe. Když odpustím selhání a dál druhému důvěřuji, obětuji svou jistotu, že mne ten člověk znovu nezradí. Když někoho trpělivě poslouchám, obětuji možnost říci si svoje. Když se stýkám s hříšníky, jako Ježíš, obětuji svou dobrou pověst. Nakonec, nepřinesl Ježí sám tu největší oběť? Neobětoval všechnu dobrou pověst, důstojnost, pohodu, zdraví i holý život právě on na kříži? Neoslavujeme ho především a právě pro to? To je pěkný oříšek. Ježíšova odpověď farizeům je záhadná, je to jedna z nejtěžších otázek Písma a kdo odpoví ihned, téměř jistě se mýlí.

První vodítko na cestě za poznáním tohoto velikého tajemství dává Ježíšův první výrok. Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky k pokání. Sami farizeové přece chodí za Ježíšem. Pokud ale všechno vědí, jak se nyní tváří, tak na co jej potřebují? Pokud my sami jsme si jisti vším svým jednáním, tak na co potřebujeme Ježíše? Největší problém farizeů je v tom, že si neuvědomují vážnost situace. V tomto životě jde opravdu o všechno. Vždyť už zítra může přijít den soudu a jak ten soud dopadne, tak už to bude napořád. Vždyť ti hříšníci opravdu nezadržitelně spějí ke smrti. Hříšníci jsou soběčtí lidé, ve kterých není skutečný, opravdový zájem na nikom kolem nich, i když ho třeba předstírají. To je smrtelný stav, to je pravé peklo – nekonečná, hluboká samota. Teď s tím jde ještě něco dělat.

A každý člověk v tomto světě se jistou měrou potácí mezi životem a smrtí. I každý z nás je v jistých, kratších či delších chvílích uzavřen v takovém kruhu, kdy ho druzí lidé vůbec nezajímají. Člověk se pak chce těšit jen sám ze sebe, ale nemůže, protože v sobě nachází jen nudu a nečistotu. A když nás z tohohle někdo vytáhne, když někdo, tak, jako Ježíš naruší naše soukromí a v našem vlastním domě nám řekne „jsi na tom bledě, tohle je nemoc k smrti“, a když se z toho probereme a zase se zajímáme o druhé… Tedy když tohle všechno, když nás i třeba zájem o druhé malonko bolí a přináší nám nepohodlí, tak to stojí za to. Raději se trochu nervovat s druhými lidmi, než sedět na samotce, tohle vědí i vězni, i zločinci.

On by po pravdě řečeno mohl někdo přijít i sem, mezi nás a říci: Jak to, že váš mistr je s vámi. Vždyť i vy jste hříšníci. Bratři a sestry, já mám své veliké chyby a i vy je máte a blaze nám, pokud o nich víme. Opravdu ne vždy jednáme se skutečným ohledem na druhé. Jenže, to je ta věc: Kristus je Pánem dne soudu. On ví, že tady jde o opravdu vážnou věc, o věčný život či věčné zatracení. A tak se právě s námi neostýchá stolovat a i nás ve své řeči hájí, i ty farizeje, kterým ve své řeči odpovídá, hájí.

Bratři a sestry, moc nevěřím tomu, že by byl dnes kdo s to následovat Ježíšova příkladu. Tedy přijít na hostinu celníků a hříšníků a zůstat u pouhé lítosti. Farizeům Ježíš řekl: Učte se. Protože máme především sklon hříšníkům závidět, myslet si, že mají něco, co my nemáme. Tak je to v žalmech, třeba: Nevzrušuj se kvůli zlovolníkům, nezáviď těm, kdo jednají podle. Tak je to v podobenství o manotratném synu. A tak se jim buď podbízíme, buď se jim snažíme podobat. A nebo je to jako v bajce o lišce, která nedovedla dosáhnout na lákavé hrozny na zdi a tak si řekla, že jsou asi stejně kyselé. Tedy, jako farizeové, abychom sami sebe uchránili pokušení, raději se hříšných budeme bázlivě stranit.

A tak, problém farizeů i celníků je vlastně stejný: Jedni i druzí si myslí, že dobré jednání je nějaká velká oběť. Není. Život hříšného i život spravedlivého může být stejně příjemný i stejně nepříjemný. Jsou lidé bohatí a zdraví, přitom spravedliví, jsou chudí a nemocní a ještě navrch zlí a podlí. Jsou lumpové, ktří kypí zdravím a nic jim neschází, jsou spravedliví, které bolí každý pohyb a na účtě ani korunu. V tom to právě není, nejde o tenhle život, kde jsou věci zdraví a prospěchu až zoufale náhodné. Ale jde o život věčný. Někoho rozveselit a trochu ho povznést v životě je stejně náročné, jako proti někomu intrikovat a zničit mu život. A nebo je to stejně snadné, to záleží na situaci.

Nejde právě o to, jak velká je to oběť. Pro velký hřích se musí také mnoho obětovat, stejně tak jako pro velký skutek milosrdenství. Nejde o to, co je jak náročné. To už je pak jen praktická otázka. Někdy nás velmi potěší i jedno hezké slovo, někdy nás na celý týden rozhodí i jedna hloupá poznámka. . Ani jedno nic nestojí, a přece na tom záleží. Jiné věci, dobré i zlé, vyžadují oběť, ale zase záleží jen na tom, zda je to věc dobrá, nebo zlá, ne na té oběti.

Ježíš jedl s hříšníky, ale chodil i na hostiny do domu farizeů, protože jíst se sice musí, ale v posledu o to tolik v životě nejde. Jde o to, že hříšní i spravedliví mají dobré jednání za strašnou oběť a ono to tak ve skutečnosti není, je to tak asi na stejno. Ale jediná strašná oběť, lidská oběť, Ježíšova oběť, ta posvěcuje jen to dobré jednání, ať velké, nebo docela malé. Amen

Modlitba po kázání: 
378
Ohlášení: 5.12., začátek půstu, nový katechumen, Jurij
440
Přímluvná modlitba: Ó Kriste, Dobrý pastýři, pomáhej všem, kdo chtějí jít za tebou. Prosíme za všechny, kteří se připravují ke křtu, prosíme Tě za děti v našem sboru, ať jim je poznání Tebe radostí a posilou, prosíme za všechny, kdo je vyučují. Žehnej nám stále, ať mezi námi trá bratrská láska, vzdal od nás každý spor a nesvornost. Posilni naše řady, ať se nám vrátí síla a chuť k tvému dílu. Prosíme za všechny samolibé, kteří tě nechtějí znát, tím více prosíme za všechny, kteří trpí a navrch tě neznají. Vysvoboď vězně, přikryj hanbu všech, které tíží vina. Ať tvé slovo strhne všechny šalebné masky, tvůj Duch ať odvane každou přetvářku. Dopřej nám žít ve svobodě vnitřní i vnější, dej, ať tvá vůle a tvé dobré řády mohou být otevřeně zvěstovány k prospěchu všech. Prosíme Tě za náš národ, který přece má tušení spravedlnosti a je znám svou mírností, dej, ať pozná tebe, knížete pokoje. Požehnej nadcházejícímu advnetu, ať je slavností tvé slávy.
Poslání: Filipským 2, 1–11
Požehnání: A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši. Amen
489