Pozdrav: Ve jménu… Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 5. neděle po Epfanii.
211
Vstupní modlitba: Věčný Otče v nebi, Ty jsi byl před vším časem, tobě patří všechen čas i skončení všech časů. Tvůj je budoucí věk a Tvůj Syn nám k němu otevřel cestu. Posvěť nám, prosíme, tuto hodinu, kdy jsme se před tebe shromáždili, svým svatým Duchem. Dej nám dnes odpočinutí a posilni nás pro všechny naše úkoly, malé i velké, ať je ve všem poznat, že jsme Tvoji, skrze Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Deuteronomium 4, 27–40
209
2. čtení: Mt 9, 18–26

Jak rušná je to chvíle! Ježíš odpovídá na možná trochu malichernou otázku po půstu. Ale i když je to otázka na něco ne úplně podstatného a i když se říká „na hloupou otázku hloupá odpověď“, přece Ježíš nemůže dát hloupou odpověď. On je Moudrost Boží. Takže i v nepodstatných věcech musí dát přesnou, hlubokou odpověď, nemůže tazatele jen tak odbít. S půstem, jak jsme o tom mluvili minule, se to má tak, že ho sice nejde nařídit, nejde ho na nikom vymáhat a přece je snad skoro pro každého někdy prospěšné se postit. Takže nejde odpovědět jednoduše „půst ano – půst ne“. Je to složitější. Ale když odpovídáte na takovou složitou otázku a nemůžete říci jednoznačně ano ani ne, lidé začnou říkat: „vytáčí se, nechce odpovědět přímo“. Takže musíte mluvit souvisle, nepřerývaně a musí být klid, abyste mohli myšlenku dokončit.

Ale Ježíš ještě ani nedomluvil a už mu někdo klepe na rameno. Ježíš je vtělená Pravda, takže nemůže říci Janovým učedníkům „hele, řeknu vám to někdy později, je to složité, teď musím jít křísit děvče z mrtvých“. Ježíš tedy nejdříve domluví, i když je asi v takovou chvíli těžké se soustředit a jde vzkřísit dceru jednoho z představených. A správně by to asi mělo vypadat tak, že se před ním rozestoupí ulička, všichni ztichnou a Ježíš v čele svých učedníků se bude pevným krokem ubírat do toho domu. Ale zdá se, že se na něj lidé spíše tlačili, když ta žena mohla nenápadně dojít až k němu a tajně se jej dotknout. Takže to není taková dramatická scéna jako v nějakém vážném filmu, ale je to spíš jako z nějaké venkovské komedie. Je to trochu nedůstojná situace vzhledem k tomu, že má teď Ježíš někoho vzkřísit z mrtvých.

A ta žena trpěla už dvanáct let krvácením. Evangelium říká velmi opatrně, že trpěla krvácením, protože si každý stejně domyslí, že šlo o jednu z tzv. ženských nemocí. A ať je osvěta jaká chce, lidé se za nemoci spojené se skrytými částmi těla obecně stydí a cítí se trapně a asi to nikdy ani jinak nebude. Jsou hrdinské nemoci, jako průstřel plic a jsou nemoci takové, jako tahle, se kterými se lidé moc nechlubí. I v okolí takové nemoci vyvolávají rozpaky. Proto se asi ta žena neodvažuje na Ježíše promluvit. Takže taková žena Ježíše zastaví. Jenže byla nemocná už dvanáct let a Ježíš, plný milosti a slitování, ví, co je to být nemocný dvanáct let. A že uzdravit se po tak dlouhé době je možná hodně blízké tomu, když třeba začne hluchý slyšet. Takže to jen tak nepřejde, ale dá najevo té ženě i všem kolem, i nám: Já jsem i s lidmi, kteří mají nemoci, o kterých se nemluví. A vlastně v tu chvíli s tebou ženou slaví její uzdravení, sám je rád, že je zdráva. A musí jí připomenout, že teď už je opravdu zdráva, že se věci změnily a že se musí i jako zdravá začít chovat. Protože si snadno zvykáme na pocit, že jsme chudáci. A těžko se s tím pocitem loučíme, rádi se v něm zabydlíme, protože schovávat se za svou nemoc je každému z nás nakonec docela pohodlné. Takže Ježíš musí udělat i tuhle zastávku.

A když Ježíš konečně dojde do toho domu, tak to vypadá, že zmeškal. Věci se již úplně změnily, už jsou tu pohřební hudebníci a smuteční hosté. Jako by zmeškal. Ano, jako by propásl obrovskou příležitost ještě na poslední chvíli vstoupit do života toho dítěte. Vy jste ji neznal, mohl by odmítavě říci někdo z těch smutečních hostů. Vy sem nepatříte, je to naše známá, naše holčička a náš smutek. Na pohřbech jednotlivé soustředné kruhy rodiny vystoupí jasně na povrch, jsou jasně ohraničené. Úplně uprostřed truchlící rodiče, pak možná prarodiče, až pak sourozenci. Další příbuzní stojí pak o hodně dál toho děje. A přátelé – až úplně na okraji. A náhodný host, ten si dává velký pozor, aby nevyčníval. Snaží se tu být úplně neviditelný.

Teď už nejde nic, teď už to musíme udělat. Musíme ji pohřbít, se vší parádou, je to hrozně těžké a ani slyšet, ani pomyslet nechceme na to, že by tento už tak hrozně těžký krok chtěl někdo brzdit. Ale Ježíš není přemožen ostychem, je to až hrůzné, s jakou odvahou řekne: „Jděte odtud! Ta dívka neumřela, ale spí.“ Oni se mu posmívali.

A je to zvláštní, že lidé v nejhlubších hlubinách zoufalství, lidé, které drží na nohou jen posvátná důstojnost chvíle, nereagují na Ježíšovu troufalost pláčem, neomdlí z toho, ale náhle promění celou tu důstojnou chvíli ve frašku, začnou se posmívat. Vůbec na pohřbech lidé někdy podivně snadno přecházejí v dosti křečovité žertování. Říká se tomu hysterie, když se pláč snadno a rychle mění v křečovitý smích. Snad se tu dere na povrch něco hrozného; snad že lidé nejsou schopni mít s někým lítost až do nejhlubších hlubin duše. Možná v tomto světě nelitujeme nikoho zcela bez příměsi jakési jemné zlomyslnosti. Kdo ví, zda si všichni na pohřbech neříkáme: Je to smutné, ale hlavně že v té rakvi neležím já. Tohle nejsou pěkné úvahy, ale ani dnešní Ježíšův příběh není pěkný, ale je velmi temný. To abychom viděli, že Kristus je to světlo, které sestoupilo i do těch nejhlubších temnot naší duše.

Ježíš vyhnal zástup možná právě proto, že nedokázali mít takovou lítost, jako on sám. Vzpomeňte, že když Ježíš čekal na svůj kříž v zahradě Getsemanské, řekl: Moje duše je smutná až k smrti. Nežertoval. Ale ani se nehněval; náš smutek je často spojený s hněvem či jiným neklidem. Ale Ježíšovi bylo lidí jen líto. A nic více. Bylo mu nás všech tak líto, že pro něj nebyla jiná možnost, než pro nás zemřít. Ježíš, který s námi žil na zemi, mohl po třiceti třech letech života, po třech letech působení ve veřejném životě, říci jen jedno: Je to strašně smutné, jaké je to s lidmi. A žertovat o tom nadlouho nepomůže. A rozčilovat se nad lidmi na dlouho nepomůže. Jak se mi jeví, tu noc v Getsemane byl Ježíš smuten jak jsou snad jen děti: Jen smuten, přemožen smutkem, bez vysvětlení, bez únikové cesty. Jak je to nakonec smutné na tom světě. A nic více.

Jedině Ježíš, pravý člověk, je schopen zcela přijmout smutek tohoto života a tohoto světa, neuhnout ani na chvíli. Ale proto nad ním také smutek nemá poslední slovo; proto se nakonec ukazuje, že smutek nemá zbraň, která by dokázala Krista porazit. Smutek je jen ten nejhlubší pocit zde na zemi. Ale Ježíš je ta nejhlubší skutečnost. Ježíš Vzkříšený a navěky živý.

Co z toho dnes plyne pro nás bude snad až překvapivě prosté: Věci má smysl dělat jen pořádně. Vím, to je takové moudro, které obvykle říkají dílenští mistři. Tohle moudro obvykle říkají mistři a my časem odhalíme, že i oni ledacos odbývají a za tahle pevná slova se jen schovávají. Ale dnes nám to, že věci má smysl dělat jen pořádně, říká sám Ježíšův příběh.

Znovu se teď na závěr vrátím k tomu smutku: Někdy je mi smutno, když vidím, jak velké očekávání mají od světa děti: Všechno vezme nakonec dobrý konec, všechno jde opravit, jednou budu pilotem letadla, jednou budu princeznou, protože jsem tak hezká. My dospělí víme, že takový svět dětem při nejlepší vůli dětem zajistit nemůžeme. Jako by se ty děti měly narodit do jiného světa, jako by se lidé stále rodili, jak je Bůh původně zamýšlel: Aby žili v ráji. Děti jsou pak upřímně smutné, že věci nejsou takové, jak by čekali. Ale jen smutné, nic víc. Ani si nedělají legraci, ani se nenaštvou, jak to děláme my dospělí. Protože pořád doufají, že se to nějak zpraví. Slyšel jsem od jedné z našich sester příběh o chlapci, kterému zemřela matka. A ten chlapec se pak začal ve všem velmi snažit a říkal: Tohle dělám pro mámu. Lidé se děsili, ale lékaři duše říkali: Nechte jej, protože takhle je to v pořádku. A mají pravdu. Ten chlapec si pustil smutek k tělu, ale u smutku nezůstalo. Z takových věcí mě bolí srdce a z takových věcí mám naději.

Jako on, i my bychom měli vědět, že tento svět není místo, kam patříme. Že jsme na světě jako sirotci. Ale proto ani náš čas na tomto světě nám nepatří. Nevybíráme si, co je důležité a co můžeme jen tak přejít. Protože důležité věci si nás nacházejí samy. Jako tomu chlapci, i nám je v hloubi smutno z tohoto světa. Buďme v tom jako ty děti, když už je nám smutno,ať je nám jen smutno, bez pošklebování, bez hněvu, bez únikových cest. Ale jako Ježíš, i my si u každé důležité věci řekněme: Dělám to pro otce v nebi. Teď ještě nemám svůj vlastní čas, protože ani tento prostor, ani tento svět není můj. Jediné, co je moje, je konat vůli Otce, který je v nebi.

Ptáte se snad, co je to důležité. Ale já si myslím, že důležité věci si nás nacházejí samy a že si sami říkáme: Tohle bych býval měl. Jako Ježíš v tom dni, o kterém jsme dnes četli: Dali mu otázku, jedno, jak upřímně ji mysleli. Ale on na ni dovede odpovědět, ví, proč se jeho učedníci nepostí, ví, že oni jsou u něj doma. Žena s krvácením, ano, je to choulostivá věc. Ale Ježíš ví, že choulostivá nechoulostivá, člověka trápí stejně jako jiná zranění, která se lidé naopak nestydí ukazovat. Má pochopení, i když je trochu na spěch – nedá se nic dělat, tohle je vážná věc. A ta zemřelá – ano, je to strašné a strašně smutné. Ale proto je to strašné, že se s tím smířit nejde, že to nemůže a nebude trvat na věky. Buďme stateční a vytrvalí v každém díle, protože vláda ďábla a jeho andělů již se chýlí ke konci a nepotrvá na věky. Buďme stateční a vytrvalí. Amen

Modlitba po kázání: 
192
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Všemohoucí Bože, tví věrní všech věků k Tobě volali a ty jsi jim odpovídal. Voláme k Tobě i my a prosíme Tě, aby si proměnil naši dobu v čas růstu tvého evangelia. Prosíme Tě za všechny církve v Asii, Africe a jiných světadílech, kterým nyní dáváš tak mocně vzrůst. Ochraň je, pane, od všech omylů, kterými již tvá církev prošla. V čem naši předkové selhali, ať je jim napomenutím, v čem slavně zvítězili ať je jim povzbuzením. Obzvláště Tě dnes prosíme za naše bratry a sestry v Jižním Súdánu, kterým jsi daroval svobodu pro jejich zemi. Nakloň jim srdce národů a veď je cestu za svobodou, ať nebloudí, jako bloudil Izrael čtyřicet let na poušti. Prosíme Tě za Evropu a za naši zem, rozpomeň se na nás, nezavrhuj nás pro hříchy našich předků, ale dej zde opět jasně svítit světlu svého evangelia. Nejvíce Tě však prosíme, za to, co je nám nejbližší: Za všechny naše nemocné, za bratra kazatele Veselého z Žatce v jeho nemoci, za našeho nového seniora, abys mu dal prozíravost a zdar ve všem jeho konání. Prosíme tě též za příznivé počasí a za vše, co nám působí radost. Ty jsi naše radost a naše píseň, Pane. Amen
Poslání: 2. Timoteovi 2, 4–6;11–13
Požehnání: Žalm 27, 13n
219