Introitus: Žalm 71, 1–12
71
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Malachiáš 1, 1–8
397
2. čtení: Matouš 9, 27–31

Dva slepci šli za ním a křičeli. Šli za ním a křičeli, to znamená, že Ježíš šel dál a nevěnoval jim pozornost. Nevěnoval pozornost dvěma slepým lidem, kteří jej prosili o pomoc. To bychom zrovna od Ježíše nečekali. Jenže o Ježíši nemáme jiné zprávy, než evangelia. A tam tato příhoda zapsána je, stejně jako vícero jiných příležitostí, kdy Ježíš z počátku nevěnuje pozornost někomu, kdo jej prosí o pomoc. Třeba pohanské ženě, nešťastné matce, jejíž dcera je zle posedlá. A jiným dalším.

Neznáme Ježíše odjinud, než z evangelií. Můžeme sice věřit v Ježíše, jak si jej představujeme. Ale pak budeme věřit jen svým představám, pro které nemáme žádný základ. Skutečný Ježíš je Ježíš evangelií, kterého viděli apoštolové. A jakého ho viděli, tak to v evangeliích zapsali.

Takže Ježíš může někoho i dlouho míjet. Mnozí řeknou: Bůh mě nevyslyšel, nemohu v něj tedy věřit. Na dnešním příběhu vidíme, že je to chabá výmluva. Když nejsou něčí prosby hned vyslyšeny, je to stejné, jako v evangeliu. Evangelium neříká, že se nic takového nemůže stát. Právě naopak, dnes říká: I to se děje. Čemu tedy lidé nemohou věřit? Takový byl Ježíš někdy i tehdá, takový může být i dnes, v čem je problém?

Proč Ježíš ty slepce nevyslyšel hned, můžeme nakonec jen hádat, protože jeho vůli nikdo nevystihne. Ten příběh však přece zapsán je a tak hádejme podle své zkušenosti, proč tak učinil.

Znovu přijde ke slovu, o čem jsme mluvili. Že lidé říkají: Evangelium je jedna věc, realita je jiná. Ježíš uzdravuje nějaké hodné chudáky, ale chudáci, které známe my, dovedou být pěkně zákeřní. A vida, tady máme zrovna tohle z první ruky. I Ježíš má pochyby nad těmi slepci. Protože chudáci mohou přežít jen tam, kde je nějaký soucit. Ve staré Spartě by žádní slepci nepřežili. Ale mezi Židy bezpochyby soucit byl. A kde je soucit, tam je každá nemoc, trápení, chudoba, tam je to také jistá síla. A je to tak v pořádku, o to nic. Skutečně to tak má být, že před člověkem, který má trápení, cítíme jistou úctu. Tak nás učí Písmo. Je to správný pocit, který u chudáků máme, totiž: Nejsem na tom tak zle, tak si nemohu vyskakovat. I Ježíš, ve své moci a důstojnosti, ty slepce jen míjí. Neposmívá se jim, nepodráží jim nohy. Tohle je základ a kdo nemá úctu k utrpení druhých, není křesťan.

Druhá věc je ale tato: Trápení neučiní člověka lepším. Proto je trápení zlé, protože jím člověk nezíská nic navíc, jen mu ubude. Kdyby trápení bylo něco za něco, kdyby se jedna zlá věc vynulovala druhou dobrou, tak vlastně nemoc, chudoba, každé utrpení není nic zlého, je to jen něco za něco, dobrý obchod. Bohužel, tak to není. Říká se třeba, že slepci mají lepší sluch a hmat. Ale není to pravda. Dobře slyšet, hmatat, orientovat se v prostoru, se musí naučit s velikou pílí. Se stejnou pílí, jako bychom se to museli naučit my. Jsou slepci, kteří se pořádně nenaučí jíst příborem, kteří narážejí do zdí, zrovna jako my, kdybychom teď na místě oslepli. Žádným trápením člověk nezíská nic automaticky, ale musí se snažit úplně stejně, ba více, jako kdyby žádné trápení neměl.

Jediné, co člověk získá, je společenská výhoda ve společnostech, které mají soucit. S touhle výhodou nakládá každý chudák stejně, jako běžní lidé nakládají s výhodami, které získali. Využívají jich. Většinou tou nejsnazší cestou, která jde.

A tak, my, když máme volno od práce, uvaříme si třeba kávu, natáhneme se na kanape a koukáme na televizi. Máme slastně lenošivý pocit. Takový bezdomovec nemá kde uvařit kávu, nemá kanape ani televizi. Ale může si koupit laciné víno a dosáhne podobného pocitu.

Náš učitel církevních dějin, člověk spravedlivý, jednou obdaroval chudáka, který ho žádal o peníze na obložený chlebíček. Kolemjdoucí se hněvali: Co mu dáváte peníze, vždyť je propije. Náš učitel, který svůj den na fakultě vždy končil jedním kalíškem becherovky, řekl těm všímavým lidem: Kdybych já neměl na svou becherovku, také budu říkat, že je to na obložený chlebíček.

Bezdomovci, chromí, slepí, všichni užijí soucitu druhých k tomu, co my bychom dosáhli i bez soucitu druhých. Nemůže se na ně za to nikdo hněvat. To bychom se museli hněvat na sebe, že také my máme rádi své pohodlí, i když k němu třeba nepotřebujeme levné krabicové víno. Každý užívá těch výhod, které má.

Kdo by myslel, že tohle Ježíš nezná, zapomněl, že Ježíš je Boží Syn. Samozřejmě, že Ježíš ví, jak to chodí. Slepci té doby nebudou jiní než chudáci naší doby. Protože Ježíš přišel do daleko tvrdší doby, budou spíš horší. Proto ty slepce přechází. Ale co je dovoleno Božímu Synu, není dovoleno nám. Ježíš může ty slepé uzdravit, tak si může dovolit je přejít. My bychom měli u všech, kteří k nám přicházejí s trápením, zatnout zuby. Třeba jim nemusíme vyhovět. Vždyť je psáno, že Bůh miluje ochotného dárce. Do milosrdenství se nemá člověk nutit, ale má ho dělat s radostí. Když to nejde, tak to prostě nejde. Ale nikdy bychom si neměli ulehčovat život tím, že poukážeme na docela všední zájmy, které různí chudáci sledují. My je sledujeme taky a nejsme na tom tak špatně.

Ježíš si může dovolit víc. Opakuji, my si to dovolit nesmíme. Ale Ten Jeden, ten jediný si může dovolit vyslovit nahlas pravdu. Doma, v soukromí, bez ostouzení těch slepců před lidmi: A chcete vůbec, aby to bylo jinak? Nevyhovuje vám to takto, neschováváte se za svoje trápení, za svou nemoc? Tohle mi říkat nesmíme, ale Ježíš ano. Věříte, že to mohu učinit?

Závěrem, je těžké vyložit, co ten příběh znamená. Zní to na pohled jednoduše: Věříme opravdu, že má cenu věřit, chodit do kostela, modlit se, zpívat Bohu, přijímat svátosti? Nu, ale pokud to má cenu, tuto možnost máme. A tento kostel může být otevřen modlitbám třeba každý den, ráno, v poledne i večer, pokud někdo věří, že to má cenu. Bratři a sestry, kdykoliv jsem se opravdu pravidelně modlil s tím, že mi nic jiného nezbývá, věděl jsem, že to má cenu. Kdykoliv jsem šel do kostela s tím, že mi nic jiného nezbývá, věděl jsem, že to má cenu. Kdykoliv jsem šel ke svátostem s tím, že jinak jistoty nabýt nemůžu, věděl jsem, že to má cenu. Kdykoliv jsem se někoho s bratří a sester ptal na radu s tím, že mi nic jiného nezbývá, věděl jsem, že to má cenu. Bratři a sestry, dnes máme výroční shromáždění, budeme mluvit i o různých těžkostech. Ale při všem pamatujme: Naše víra má cenu jen tehdy, pokud víme, že nám nic jiného nezbývá a pokud podle toho i jednáme. Amen

Modlitba po kázání: 
417
Ohlášení: 
419
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1. Korintským 3, 11–23
Požehnání: Spravedlivý roste jako palma, rozrůstá se jako libanonský cedr. Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží, aby hlásali, že Hospodin je přímý, skála má, a podlosti v něm není! Požehnej vás Všemohoucí… Amen
378