Introitus: Žalm 13, 4–6
Pozdrav: Pokoj, pokoj dalekým i blízkým, praví Hospodin. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 24. neděle po Trojici.
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, ty jsi svou pravdu učinil ve světě zjevnou. Děkujeme Ti za všechny Tvé služebníky, které jsi poslal k naší nápravě. Od spravedlivého Ábela až po Zachariáše, za Jana, který přišel připravit cestu našemu Pánu. Vyznáváme, že i náš hřích přibyl Krista na kříž. Věříme, že v něm je naše vykoupení. Děkujeme Ti za tvé služebníky apoštoly, které tvůj Syn vyslal do světa k naší spáse, aby tam pro tvou Pravdu položili život. Děkujeme Ti za všechny, kteří přišli hlásat spásu našemu národu, jako spravedlivý Vojtěch, který zemřel rukou pohanů. Děkujeme Ti za všechny, kteří hlásali pokání a byli zabiti, jako mistr Jan Hus a mistr Jeroným. Sešli svého ducha, ať se dáme přesvědčit tolika znamenitými svědky, ať nás této neděle přemůže tvé slovo a jsme uzdraveni. Amen
1. čtení: Izajáš 26, 10–13
690
2. čtení: Matouš 9, 9

Viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš. Ano, TEN Matouš, který pro nás sepsal dnešní evangelium. Dnes MAtouš vypráví vlastní příběh. Ostatní evangelisté, protože se nemají připomínat staré rány, nejmenují svého spolupracovníka jménem, kterým je znám po církvi. Uvádějí jeho druhé jméno — Lévi. Vždyť i Pavel, po svém obrácení, užíval jiného jména, než jako pronásledovatel církve, kdy byl znám jako Saul. Evangelisté sami dávají příklad, jak zacházet z cizím hříchem – pro ně je zapomenuto, že jejich nynější kolega a spolupracovník byl dříve celník. A Matouš sám nám dává příklad, jak má člověk zacházet se svým vlastním hříchem — nezapomíná, odkud byl vysvobozen a kým předtím byl.

Mnohým z vás ani nemusím vysvětlovat, proč byl celník považován za hříšníka. A na mnohých hranicích dodnes je celník pánem osudu těch, kteří potřebují přejít přes hranici. Nejdříve ty, kteří k bráně přicházejí, poníží. Donutí je dlouho čekat, pak se jim hrabe ve věcech, pak jim se soudcovským výrazem sdělí jejich přečin a vymaluje hrozný trest, který je čeká. A pak se nechá přemlouvat, aby vzal tučný úplatek. Když jej vezme, nechá si ještě děkovat za svou dobrotivost a pak vám řekne, ať se mu klidíte z očí.

Celníci jsou zkrátka jedni z těch lidí, kteří si hrají na Boha. A to je těžký hřích. A pro představu řekněme, že cestou do takového Mostu byste procházeli třmitakovými celnicemi, cestou do Prahy až šesti. Kdo někam dojíždí, třeba denně nebo týdně. A pokaždé na jedné z nich uvidíte úřední tvář celníka Matouše. Všichni si budeme říkat: Kdyby celník Matouš nebyl, byl bych měl docela příjemný život.

A, podstatný bod tohoto kázání: Ježíš Matoušův hřích nijak neomlouvá. Nejde mu ani trochu vstříc. Neříká: Měl jsi to v životě také těžké. Nvnucuje mu nějaké své pochopení, ale udělá rázný předěl: Pojď za mnou! Nechci teď, aby ses omlouval a zároveň hájil. Protože tak to hříšníci dělají: Jedním dechem se omlouvají a přitom hájí, říkají: Vlastně jsem nemohl jinak. K tomu Ježíš nedává žádnou šanci. Nedává žádnou šanci lidské pýše, ale dává šanci vysvobození od vlastní pýchy, od pýchy, kterou i ten nejhorší člověk skrytě cítí nad svým životem. Ne. Ježíš říká: Nech už toho a pojď. Nebudu to říkat dvakrát.

A toto se musíme naučit, z obou stran. Jak když jiné zveme ke Kristu, tak když jsme Kristem zváni k pokání. Jednak musíme druhé brát jako dospělé lidi. Dost dobře možná budeme první, kdo druhé bere jako dospělé. Než by se totiž druzí smířili s tím, že někdo jedná zle záměrně, raději ho budeme považovat za hloupého, šptaně vychovaného, určeného třeba původem nebo národností. Ale každý hřeší z vlastní zlé vůle. Když lidé Krista odmítají, není to námi, není to tím, že jsme málo šikovní prodejci víry. Je to tím, že ho prostě nechtějí a rozhodnutí každého člověka musíme ctít. Všichni lidé byli stvořeni k obrazu Božímu a co jim z toho po pádu zůstalo je i to, že se rozhodují, jak sami chtějí. I Matouš mohl Kristu říci, že nejde. V Lukášovi čteme, že „Jinému řekl: „Následuj mne!"“ A ten ho odmítl s tím, že musí nejdříve pochovat svého Otce. Pohleďte, i Kristus riskoval odmítnutí a více už nepřemlouval. Takové rovné jednání dlužíme i my každému člověku, který byl Bohem stvořen. A vždy v dobré naději, kterou tak zdůrazňovali reformační otcové: Když nás Bůh dovede proměňovat tak, že jsme lepší, než bychom byli bez něj, stejně tak jistě dovede proměňovat i ty, kdo sedí vedle nás v kostele. Uvnitř jich samých se děje to samé, co v nás a s Kristem jsou jistě lepší, enž by byli bez něj.

A tím spíše, když nám samým Kristus říká: Následuj mne. Nejnebezpečnější pro člověka je, když jedním dechem řekneme „jsem vinen“ a „ale nemůžu za to“. Bůh má dost pochopení pro těžkou situaci člověka. Už Davida vede Bůh k poznání, prospěšnému každému člověku „Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka.“ A Kristus sám říká: „Není možné, aby nepřišla pokušení“. Jistě, že nás ďábel napadá právě a jen tehdy, když jsme oslabeni. A to sice, v našich podmínkách: Když jsme unavení, když už si myslíme, že si dopočineme, když jsme zahořklí, když jsme osamělí, když máme bolesti. Ale zlé rozhdnutí, to je vždy naše. Kdo dovede říci: Jednal jsem zle a nemám omluvu, ten také snadno může všechno zlé opustit. Kdo dokáže své zlé skutky sám před sebou i před druhými částečně obhájit, nemá důvod je opouštět.

Matouš, úplně snadno mohl říci: Ale stát musí být z něčeho živ. A já rpo něj vybírám peníze. A já také z něčeho musím být živ. A není to Bůh ví jak příjemná služba, nemyslete si. Každý by na vás pomalu plivl a ti všichni údajně spravedliví, co tou celnicí procházejí? Každý z nich se mě snaží ošidit. Takže se mi nedivte, že si občas trochu přilepším a že se na každého zrovna neusmívám. Takovou omluvu bychom vlastně mohli i přijmout, ne?

Ale většina pokušení před nás klade vlastně jedoduchou volbu: Mám si sám znepříjemňovat život, nebo přehraji nepříjemnosti na někoho jiného. Ne nadarmo se třeba říká: Vylít si na někom zlost. Protože pak se vám jistě uleví, ale někdo jiný půjde domů zpráskaný jak pes. Nebo, proč jsou lidé nevěrní? Ne z jiného důvodu, že život s druhým už se dá těžko snést, že je k uzoufání nudný. A když ze sebe shodí věrnost k druhému, věrnost manželskou či přátelskou či rodinnou či jakou jinou, všimněte si: Jim se vždy uleví. Ale jiný trpí. Není žádný hřích, kterým by nikdo netrpěl. Hřích má vždy svou oběť; jen tam, kde se zdá, že nikdo konkrétní neutrpěl, utrpí rovnou celé společenství. Vždyť i u Matouše jeho celnictví není nic osobního: Odírá bez osobní zášti každého, kdo přijde na celnici.

Celník Matouš je svoboden, jen když vstane a jde od toho. Hřích nestojí za to, abchom mu věnovali svou obhajobu. A důkazem, že hřích vyznáváme upřímně je, že nám nestojí za obhajobu. To je poučení dnešního na slovo skoupého příběhu z evangelia. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Ó Kriste, když Ty nás nevedeš, bloudíme jako ovce. Proto tě dnes prosíme za všechny, kteří Tě neznají a bloudí v tomto světě. Za ty, které zatvrdily rány, které utržili v tomto světě, za nemocné a oběti násilí. Za ty, kteří jsou k tobě lhostejní, i když jsi jim dal mnoho dobrých darů, za boháče a mudrce tohoto věku. Prosíme za všechny, kteří nás vedou, abys Ty sám vedl je. Prosíme Tě, Pane, aby si nám dopřál pokojné časy, aby bylo tvému slovu všude popřáno sluchu. Žehnej nám a dopřej své církvi vzrůst. Tak jak zde jsme, modlíme se v tichých modlitbách jeden za druhého, i za svá přání i trápení… A voláme k Otci, jak jsi nás sám naučil: Otče náš… Amen
Poslání: 1 Janova 2, 12–17
Požehnání: Kéž už přijde Izraeli ze Sijónu spása! Až Hospodin změní úděl svého lidu, bude Jákob jásat, Izrael se zaraduje. Požehnej vás Všemohoucí… Amen