Introitus: Žalm 136, 1–4.23–26
Pozdrav: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 23. neděle po sv. Trojici.
136
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože Hospodine, náš Nebeský Otče, co ti kdo dal, aby to od tebe mohl žádat zpět? Oslavujeme Tě společně za včechno dobré, co jsi nám dal. Že jsme vůbec naživu, že jsi nás dovedl až do této chvíle. Za všechno krásné, co jsme za tento týden spatřili, co potěšilo naše oko. Za všechny dary, které jsme z tvé ruky přijali, za všechen pokrm, který nám chutnal, potěšil naše srdce a dodal nám sílu. Nemáme Ti co dát, Pane. Ale peřce Tě prosíme, abys přijal naši chválu, abys naslouchal, když zpíváme k tvé oslavě. A prosíme Tě, abys sňal naše viny, které vyznáváme před tebou i jeden před druhým. Sejmi naše viny a naši hanbu, ať už není vidět, ať už není připomínána. pro svého Syna, který nesl náš kříž. Podle jeho zaslíbení nám sešli svého Ducha, aby se skrze nás děli Tvé mocné činy, aby z našich úst vycházela slova, která se tobě líbí. Zjednej, Pane, své církvi důstojnost. Dej nám spatřit své mocné činy, aby se naše srdce zaradovala a svět v tebe uvěřil. Buď navěky požehnáno Tvé slavné jméno, celou zemi nechť naplní Tvá sláva! Amen
1. čtení: Matouš 11, 1–19
210
2. čtení: Numeri 6, 1–21

Proč by vlastně tohle někdo dělal? Svým mimořádným slibem na sebe bere obtížné závazky. Nebude pít víno; co víc, ani na hony se nepřiblíží čemukoliv, co má s vínem něco společného. Nesmí pohřbít ani své nejbližší příbuzné. I kdyby úplně náhodou, bez jeho zavinění někdo blízko něj umřel, veškerá jeho dosavadní snaha nic neznamená; vlastně ještě zaplatí pokutu za to, co nemohl nijak ovlivnit. A obětuje osmého dne dvě hrdličky, jako se to dělá při obřízce. Jako by začínal úplně od znova, od nemluvněte. A když se slibem skončí, bude muset sáhnout hluboko do kapsy a přinést nákladné oběti, aby se ze slibu vyvázal. A ještě, považte, po tom všem bude obětovat za hřích, jako by něco provedl, jako by se nějak provinil. Odměnu, totiž vybrané maso a pečivo dostane kněz. Na toho se takové nároky nekladou; když neslouží, může pít víno jako všichni ostatní. Tak proč by tohle někdo dělal?

O celém Izraeli se říká, že je to národ svatý, národ kněží. Nazíři, tak se jim říkalo, nejsou rozhodně víc, než ostatní Izraelité. A po těch, po všech, se chce jen, aby dodržovali Zákon. A pak je s nimi všechno v pořádku. Kněží, dokonce velekněží, jsou ve svých omezeních daleko blíže běžným Izraelcům než těmto nazírům. Mohou se stříhat, jak chtějí, po práci se moho napít. Když to nejsou velekněží, mohou dokonce pohřbít své nejbližší příbuzné. Jsou jen jiným druhem Izraelců. Ale nazíři jsou něco zcela zvláštního, mimo zbytek Izraelské obce.

A přece Bůh sám určuje některé za nazíry, Boží zasvěcence. Nejznámější je Samson. Ale také Samuel byl Boží zasvěcenec a také Jan Křtitel. Ti všichni od narození až po smrt. Samson snad proto, že utištěný Izraelský lid potřebuje hrdinu, jakéhokoliv hrdinu, který by to „za ně“ nandal Pelištějcům. Někoho, o kom by si šeptem s chutí mohli vyprávět. Samson přitom pije víno, bere do ruky oslí čelist — mršinu. Z mršiny lva dokonce jí med, to už je i na nás trochu moc. Samson vyhlíží jako floutek, který si dělá co chce; nijak si neváží mimořádného úkolu a síly, jež mu Bůh dal. Mrtvých, které usmrtil umíraje, bylo víc než těch, které usmrtil zaživa. Nadaný, ale skoro lhostejný člověk. Nicméně, po dvacet let, co soudil Izraele, bylo o čem mluvit.

Samuel je povolán, aby, zdá se, provedl lid revolucí v jeho způsobu vlády. Nejdříve má nastoupit místo zkorumpované rodiny kněží. Je poslán pomazat prvního krále Saula. A pak jej zas Bůh posílá, aby proti Saulovi intrikoval a dosadil za krále Davida. Ani Saula nemá litovat. A mimochodem, jeho synové už jsou zase podobní zkažení výkupci jako synové Elího, které on sám nahradil. Jenže, celou tu dobu prvních králů působí nějaká duchovně-politické síla v pozadí. V té době, i když po Davidovi to jde zase z kopce, v té době se lidé mohou spolehnout, že Bůh zasahuje do současného dění.

A Jan Křtitel sám ve svém otázce vyjadřuje, co bylo důležité v jeho době. Ptá se Ježíše, stejně, jako mnoho jeho současníků: Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat jiného? Za všechny se takto ptá. Všem připomíná: Teď bychom měli čekat, že někdo přijde. Já jsem tu, abych mu připravil cestu.

Mimořádná doba si žádá mimořádné lidi. Možná jindy nepoužitelné. Možná trochu hrozivé lidi. Samson, zdá se, nemá v životě žádný cíl. Jen provádí žertovné kousky. Je tu vlastně proto, aby si lidé mohli vyprávět vtipy o Pelištějcích, kterým vyprášil Samson kožich. Aby se lidé na chvíli, ve chvíli smíchu, mohli cítit svobodní. Samuel je tu jen, aby nedal mocným spát. Ani nikdo nemohl usnout ukolébán: Máme krále, máme schopného vůdce a tak můžeme na věci veřejné zapomenout. Křtitel je tu proto, aby lidem vůbec došlo, že mají čekat nějakou změnu. Je prapodivně oblečen: Má plášť z vebloudí srsti, jí kobylky, žije na poušti, je to podivín. Kdo z nás by chtěl mít někoho z nich za přítele?

Protože řád pro nazíry člověka odlidšťuje. Zakazuje pít víno tak přísně, jak to jen jde. Ani přiblížit se takový nazír nemůže potěše z vína. Ani hrozinky si nemůže dát jako náhražku. Víno je přitom v Písmu požitek od Hospodina, znamení jeho péče. Hospodin vysadil Izrael jako vinici. Jak říká naše vyznání „Bůh vše učinil k potěše a radosti člověka“. Víno je v Písmu zástupně za všechnu radost ze života. Na tu Boží zasvěcenec nemá žádný nárok, ani přiblížit se jí nemůže. Smrt v Písmu člověka znesvěcuje, protože je nepřítelem Božím. Ale zároveň je to náš úděl. Věc, ve které mají všichni lidé k sobě blízko. Teprv smrt nám dá někdy pochopit, jak důležitý pro nás byl druhý člověk. Jak nemůžeme být bez druhých, bez blízkých. Že jsou vlastně součástí našeho těla i duše. A že po nich zbývá jen prázdné místo. Ale Boží zasvěcenec nesmí okusit osudovou blízkost druhých lidí. A boží zasvěcenec musí všechno brát, jak je. Všechno je od Boha, i vlasy, které mu rostou na hlavě. Všechno, co na něm je, tak být má. I když vypadá z vlasy až na záda, neupravenými, nepřijatelně pro lidskou společnost. Vypadá trochu jako strašidlo. Působí cize, nevzbuzuje lidskou důvěru. Jenže co na něm narostlo, od Boha narostlo.

A tak v mnohých časech povolává Bůh výjimečné hrdiny. Jako znamení své moci a vlády nad světem. Mnozí, velmi mnozí výjimeční lidé mají podobné znaky jako ti nazíři. Lidé, kteří sami zachránili stovky životů v dobách, kdy byl člověk rád, že si zachránil vlastní kůži. Lidé, kteří sami, na koleně založili prospěšné organizace, které pomáhají tisícům. Lidé, kteří zcela osamoceni dokázali na mocných tohoto světa vymoci právo a spravedlnost. Lidé, na které se kdkokoli mohl obrátit o pomoc a být si jist, že ji dostane. Geniální umělci. Hudebníci, básníci, spisovatelé. Kteří nám odhalili pravdu a krásná tajemství, věci netušené. Tak velmi mnozí z nich mají znaky těch nazírů. Neznají požitek, radost ze života. Neznají úlevu, slastné odpočinutí. Chvíli se založenýma rukama nad dobře odvedenou prací. Neocení dobré jídlo, dobrý nápoj. Nepotěší je první jarní den ani se nezasmějí vtipu. Před nimi je jen jejich nadlidský úkol. Jejich rodina, pokud vůbec nějakou mají, stojí přeci jen někde stranou. Třeba se o ni i postarají, to je jen část jejich velikosti. Ale druzí lidé vystupují v jejich životech jen jako statisté. Jen jako patníky na jejic cestě k velkému cíli. Nemusí být zlí a tvrdí k druhým. Ani nejsou. Ale jejich přítomnost ve svém životě nijak zvlášť neprožívají. Jsou jen oni a jejich velký úkol. Přítomnost jiných jen potvrzuje jejich základní myšlenku, správnost jejich díla. A jako si nazíři nestříhali vlasy, protože přece vše na nich bylo od Hospodina, tak ani tito lidé o sobě nepochybují. Skoro vše udělali správně, vše správně nahlížejí — a v tom se nakonec ještě skoro nepletou; opravdu je to skoro tak. Přečtěte si životy výjimečných hrdinů, přečtěte si jejich vzpomínky. A toto tam často najdete. Jenže bez nich by se ty úžasné divy, které nám ukazují na Boží moc, težko udály. To jsou ti zasvěcenci od narození.

Jenže dnešní řád k nám mluví o těch, kteří se dobrovolně zavážou Hospodinu mimořádným slibem. Opět, jako na začátku, se musím zeptat: Proč by tohle někdo dělal? Vždyť, jak parví Písmo, přikázání Boží nejsou těžká a jsou stejná rpo všechny. A nechce se po člověku víc než „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí a bližního jako sám sebe“.

Bratři a sestry, je to Bůh, náš Nebeský Otec, kdo se o nás stará. On dává nám, my jej potřebujeme a ne on nás. A přece někdy, snad každý z nás, snad mnozí z nás, snad jen někteří, cítíme potřebu udělat něco pro Boha. Něco velkého. Bůh vydal svůj Zákon pro dobro člověka. Kdo ví, snad jsou takové chvíle, kdy by naše víra nevydržela, pokud bychom nedostali šanci něco pro Boha udělat. Něco velkého a výjimečného. Snad bychom pak nedokázali věřit v Boha, kdybychom tuto šanci nedostali. A Bůh ve svém řádu vychází této naší slabosti vstříc. Slitovává se nad člověkem, který by nemohl uvěřit, kdyby pro Boha něco velkého nevykonal. A ukazuje člověku, jak takové věci vykonat, aby byl člověk skutečně Božím zasvěcencem.

Chceš-li vykonat něco mimořádného, zapomeň pro ten čas, že bys jen náznakem okusil opojnosti života, že by ses při tom radoval ze života. Před tebou bude jen tvůj úkol. A budeš v něm sám. Lidské společenství, trable a starosti s lidmi, tě v takovém případě neposílí. Jen kvůli nim budeš muset začínat zase od znova. Ale co na plat, svůj úkol už musíš dotáhnout do konce. Nezbude ti také čas se nad sebou zamyslet. Podívat se do zrcadla a říci si: V něčem musí vypadat jako strašák; jako ti nestříhaní nazíři. Všechny tvé vlstnosti nyní vedou k tomu velkému cíli. A samozřejmě poneseš náklady celé té věci. Zaplatíš za ni obětí; prospěch z ní ale připadne lidem, kteří vedou obyčejný život — jako ty vařené plece. Sláva připadne všemu lidu Božímu, Izraeli. Chvála Bohu, že takový slib může být jen na čas, že může také jednou skončit a člověk opět smí, jako ostatní, pít z vína života.

Nazírství, život zasvěcený výjimečné věci, končí, když člověk vyzná: I já potřebuji oběť za hřích. I já potřebuji, aby za mne zemřel Beránek. I já dojdu cíle jen v chrámu, ve společenství věřícího lidu, jako jeden z nich. Vykonal jsem něco výjimečného — ale jen z moci Boží. Jsem stejný hříšník, jako druzí, nejsem o nic lepší. A člověk spálí své nazírské vlasy. Za nic už nemá přesvědčení, že všechno vidí správně. Odpočine, protože přizná: Za mne zemřel Beránek. A to je to jediné podstatné. Budu živ na jeho hostině v Božím království. A nic jiného nechci. Amen

Modlitba po kázání: 
446
Ohlášení: 
256
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 14, 1–9
Požehnání: Hospodin tě požehná a ochrání tě, Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv, Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen