Introitus: 
Pozdrav: 
Vstupní modlitba: 
1. čtení: 
2. čtení: Rut 1

Vše se to odehrálo během sklizně ječmene. Jako bychom z těch řádek přímo cítily omamnou vůni zlátnoucího obilí, jako by se všechen vzduch tetelil a vlahým večerem se nesla milostná píseň cvrčků. Ano, řízením Ducha svatého se vše odehrává v tónině příběhu letních lásek. Tak se nám příběh může otevřít dnes a takový názvuk měl i v době, kdy takové věčné příběhy zcela ovládaly myšlení lidí. Jako bychom se opravdu zaposlouchali do nějakého mýtu. Čteme sice, že se stalo za dnů, kdy soudili soudcové. Ale kteří z nich — a vůbec! Do příběhu nijak nezasahují. Teprve na konci se dozvíme, že Rút se narodil syn Obéd, který je otcem Jišaje, otce Davidova. A na začátku Matoušova evangelia pak čteme, že ti všichni jsou součástí listiny rodu Ježíše Krista. Příběh Rút je tak spojovacím článkem řetězu dějin spásy. Ale to je začátek a konec. Jinak se příběh odehrává jakoby v bezčasí. Ostatně jako většina příběhů jednotlivce, kde dějiny tvoří pozadí, na které jde i zapomenout. Zamilovaný příběh, který se snad tradoval v rodině Davidově, jak tenkrát prababička Rút A přece tento obyčejný lidský příběh proměňuje Duch svatý, takže se stává oslavou Hospodina, jako životy naše.

I Noemi, tchýně Rút, se brzo ocitne ve společenském vzduchoprázdnu, tak jako celý příběh v bezčasí. Nejdříve to vypadá, že se bude vyprávět o Elímelekovi. Výborně, další z příběhů hrdinů víry. Ale hned ve třetím verši nám zemře a do popředí se překvapivě dostane jeho žena, o které se kniha předtím jen letmo zmínila, jakoby pro úplnost. Takže muž, ten, který má nějaké slovo v obci, který jedná, je pryč. Těsně před koncem sice příběh zarámuje požehnání svazku Boáze a Rút z úst (mužské) rady starších. Ale nepředbíhejme. Co nám zůstalo uprostřed? Příběh ženy pro ženy? Možná. A nebo také dobře skryté (jako pravý poklad) tajemství lásky pro ty, kteří nejsou tak pyšní, aby se dali poučit od ženy. Lásky jediné, lásky Boží a jejího působení mezi lidmi.

Zemřel Elímelek, zemřeli synové Machlón a Kiljón. Kdo nám zůstal? Noemi, Orpa a Rút. Tři osamělé ženské, bez mužů. Mimo rámec všeho podstatného dění, které ovládají muži. Co z toho může vzejít? Bude nás to bavit? Nebude se tu jen naříkat nad osudem, aniž by se něco dělo? Takové přece jsou příběhy opuštěných žen. Osamocení muži, od těch se dá čekat, že podniknou nějaké dobrodružství. Nějaký hrdinský čin a nebo alespoň nějakou milostnou avantýru, která nakonec osladí jejich samotu. Vlastně takoví jsou přečasto hrdinové, osamělí muži, ne ženáči. Ale příběh osamělých žen? A také to opravdu začíná fádní cestou za lepším zajištěním a hořekováním. Jenže!

Už zde, v srdceryvném loučení Noemi s jejími snachami, je skryté velké tajemství lásky, Boží tajemství. Tyto ženy jsou naprosto ztracené ve světě, ovládaném muži. Ztrácejí i jméno — jejich manželé jsou mrtví. Po jejich návratu je pojmenují jen ženy; to ženy se ptají „Je to Noemi?“ Ale ženy pojmenovávají ledacos. Normálně ty ženy nemají žádné jméno, žádné postavení, žádné místo v dějinách Izraele. Jsou to lidébez jména, se svým fádním příběhem. Ale když se loučí, tu nás vytrhne něco nečekaného. Orpa si pro tchýni zapláče; ale to přebolí a podle rady své tchýně se znovu vdá. Ale Rút, ta vypadne ze scénáře: „Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“ A jde do tuhého! Co jí to jen napadlo? Vždyť sama Noemi řekla, že je příliš stará na to, aby měla syny — a i kdyby, budou na ně čekat? Můžeme se zeptat, proč jí to napadlo až cestou, ale přece! Ta slova sou jasná a těžká jako kletba. Vlastně je po starém způsobu zapřísahala, aby nechodily. Každý by se lekl, ať důvodů jako den jasných, nebo toho zapřísahání. Do čeho se to žene Rút?

Ale tady se nám odkrývá první tajemství této knihy. Že totiž „Kde ty umřeš, i já umřu“ nějak souvisí s „Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem.“ Že v láska, která jde až za hrob, láska v tomto světě naprosto šílená, se nějak protíná s láskou Boží. Tajemství, které by se nemělo příliš roztrubovat — k Bohu se dá jít i zdola, láskou k člověku. Asi jako když Pán Ježí řekl: „Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velkou lásku.“ Tak hluboké lásky k bližnímu se ve své milosti dotkne sám Bůh. Zatím se ale Rút zachovala naprosto šíleně, vypadla ze scénáře tehdejšího světa — a možná upřímně, vypadla by ze scénáře ve všech dobách. Co bude dál, když příběhu zmizel scénář? To se dozvíme příště. Přišly do Betléma, když začínala sklizeň ječmene.

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: