Introitus: 
Pozdrav: 
Vstupní modlitba: 
1. čtení: 
2. čtení: Rut 2

Minule jsem poznamenal, že se řízením Ducha svatého vše odehrává v tónině příběhu letních lásek. Abych to osvětlil: Odehrává se příběh, který na první pohled známe — jak chudá děvečka ke štěstí přišla. Příběh, do kterého bychom normálně rádi unikali, jako do romantického filmu. Už dopředu víme, že dobře dopadne. Zde je však malý rozdíl. Ten činí příběh až příliš podobným životu na to, aby byl pro takový únik zajímavým. Moábská Rút řekla Noemi: „Ráda bych šla na pole sbírat klasy za někým, u koho dojdu přízně.“ Noemi jí odpověděla: „Jdi, má dcero.“ Ta odpověď zní děsivě rezignovaně, až moc ze života. Jdi, a když nepůjdeš, vyjde to nastejno. Ale to už ani nemám sílu ti říkat. Ostatně i to: ráda bych šla sbírat I to ráda bych zní jako rozmar, který si může dovolit ten, kdo už stejně nic nezmění. Navnadí nás letní láska, ale ono je to najednou tak bolestně skutečné — to je ta lest Ducha pravdy.

Shodou okolností patřil ten díl pole Boázovi z Elímelekovy čeledi. To nečteme v Písmu tak často, že se něco stalo shodou okolností. Nevidím za tím žádné spiklenecké pomrkávání autora, až děsivě jsem si jist, že to opravdu bylo shodou okolností. Shodou mnoha okolností někdo, ne horší, než druzí, těžce onemocní. A shodou okolností jiný vyvázne bez škrábnutí z nejnezodpovědnějšího hazardu. Nakonec vždycky, když v Písmu nějaká úzkostná situace dobře dopadne, není to dopředu jasné. Jako v životě. V Písmu i v životě se nebojíme jen na oko, bojíme se doopravdy. Jako by se zde, v obyčejném životě, ozvalo něco ze zahrady Getsemanské,ono: „Má duše je smutná až k smrti.“ Jako v tisících jiných obyčejných životů, jako v každém životě. Když už jsme to načali: Že přišla velikonoční neděle — kdo to věděl do předu? Ježíš? Proč by se potom tak úzkostně modlil? Ne, pouhý strach z bolesti nás nečiní smutnými až k smrti. Učedníci? Ti už teprve ne, vždyť utekli a i pak nevěřili. Ženám. Ne, strach z Getsemane, noc plná lidského strachu z konce, strach těch žen ze smrti hladem, je skutečnější než běžný život. Podruhé tedy sestupujeme k děsivému tajemství, kamsi pod povrch běžného příběhu. Ten příběh prostě nemusel dopadnout dobře — a také to z letní vyprávěnky činí Slovo boží.

Tedy, Rút paběrkuje za ženci. Když přijede majitel pole, pozdraví žence: „Hospodin s vámi.“ Oni odpověděli: „Hospodin ti žehnej.“ Zbožnost patří ke každodennímu životu. Tak to má být. Proč však vzbuzuje dívka z moábských polí takový dojem? Co vede dozorce nad ženci k tomu, že dívce viditelně nadržuje, že vychválí její pracovitost, že říká víc, než musí. Proč ji Boáz třikrát osloví, proč jí nadržuje, proč jí chválí za to, co učinila pro svou tchýni, že se přišla ukrýt pod křídla Hospodina? Nemělo by to přijít muži z vyvoleného lidu přirozené? Vždyť kde by jí bylo lépe! Asi tu však dobrota tak samozřejmá není, když Boáz musí poručit služebníkům, aby ji neobtěžovali a neokřikovali. A zase ze strany Rút: Proč se tak moc snaží, proč je tak překvapená, tak vděčná za tu milost? Ji překvapuje milost, kterou nalézá u vyvoleného lidu, vyvolený lid zase, jak může být někdo tak vděčný, tak věrný. Oboustranné překvapení.

A to je už v pořadí třetí tajemství. Totiž že ti, kteří jsou vyvoleni, ti, kteří jsou v Boží péči tak, že se jeho jménem i zdraví, už to ani nevnímají, už si toho ani neváží. Už nedovedou ani projevovat dost vděčnosti, šířit tu milost naplno dál. Už jsou toho syti. A na druhé straně člověk, který přichází ze světa rozmarných, kamenných Bohů, kterého dobrota zaslíbené země vyvádí tak z míry, že pro ni ani nemá pojem. Slovo milost nemá místo v slovníku Moabské Rút. Co nedokáže pojmenovat, to ani nedokáže zneužít. Dokáže se jen divit. Její svět je zoufale temný. Jako by něco z tohoto oboustranného překvapení zaznívalo v podivném Kalvínově dvojím předurčení. Jedni, kteří si ani neuvědomují rozsah milosti, tak mocně je obklopuje; druzí, kteří o ní nemají ani pojem. A nebo spíše v Pavlově řeči o plané olivě naroubované na ušlechtilý kmen. Spolu s moabskou Rút jsme my pohané proti přírodě přičleněni k lidu, k němuž nijak nepatříme.

Noemi uzavírá: „Dobře, má dcero, že chceš chodit s jeho děvečkami. Aspoň na tebe nebudou na cizím poli dorážet.“ Už druhá kapitola knihy Rút a Noemi pořád rámuje celý příběh, hraje v pozadí první housle. Jde jí opravdu jen o to, že na její snachu nebudou na cizím poli dorážet? Nebo je pro ni ten blízký příbuzný dobře situovaný budoucí ženich? A co když už na tom v téhle situaci nezáleží? Co když už se stírá dobro a zlo, čestnost a vypočítavost? Co když je situace tak tíživá, že hlavní roli hraje klíčové slovo knihy zastánce? Co když člověk ve svém hlubinném zoufalství prostě jen bez dalšího hledá zastánce, který by jej přikryl křídlem, ať už to znamená cokoliv? Rút poslechla. A bydlela s tchýní. Hraje v našem kuse opravdu poslušnou naivku, nebo je za tím zase nějaké tajemství? uvidíme příště.

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: