Introitus: 
Pozdrav: 
Vstupní modlitba: 
1. čtení: 
2. čtení: Rut 4

V dnešním posledním zamyšlení se ukáže, kdo je vlastně zastánce. Vůbec to slovo zastánce, které probleskuje celou knihou — kdo to je? Zastánce, goél, má co do činění s vykoupením, ale také s poskvrněním krví a zhanobením — a s krevní mstou! Všech těchto významů nabývá slovesný základ slova goél. Jaká je osa všech těchto významů, o čem vypovídá toto jediné slovo? Krev zavazuje.

Hned se vynoří z temných koutů obavy. Snad krev národa? Krev a půda? To jistě ne — žádná národní krev při tom všeobecném lidském stěhování a míšení snad ani nikdy neexistovala. Dnes se ukazuje, že soused odvedle může být geneticky odlišnější než rodák z africké vesnice kdesi v savanách. (Jak mezi prvními dokázal antropolog C. L. Brace.) Je to tedy krev rodiny? Jako na Balkáně, jako i na našem území před příchodem křesťanství? Za smrt mého bratra zemře tvůj bratr? Krev, která zakládá nekonečný řetěz pomsty? Musím přiznat: tady už jsme o něco blíž. Ale přesto vidím v dnešním příběhu zlom v chápání krve, nebo ještě lépe, Boží vlomení, boží slovo nad lidskou krví. „Je však ještě jiný zastánce, bližší příbuzný“. A Boáz se rozhodne obelstít ten odvěký zákon krve. Je krev panenství, je krev manželů, která se smísí početím dítěte, je krev mrtvého příbuzného, je krev, která stoupá do tváří v okamžiku hanby.

A nyní, když Boáz číhá se svým plánem u brány, je to náhle krev člověka. Nikoliv národa, nikoliv rodiny. Je to krev člověka. Člověka, který žije v ponížení, který je ohrožen na životě. Jde o Rút, která nemá zastání, která se svou tchýní živoří, která nemá děti. Barva krve, červená, je barvou lásky. Náš příběh je už od začátku příběhem lásky. A my nyní vidíme, že v příběhu lásky musí vystupovat zastánce. Že láska není jen ta omamná letní vůně obilí, že to není jen noc na humně. Že láska jde ruku v ruce se spolehnutím, s vírou; jako když šla Rút bez řečí na humno, když „udělala všechno, jak jí tchýně přikázala“. A že láska je zastání. Že láska je zodpovědnost za druhého, uprostřed všech ostatních, uprostřed řádů tohoto světa. A taková láska, ta žádá i zadostiučinění za krev. Je láska Boží k člověku, kterou urazila krev prvorozeného Ábela. A je Vykupitel, který bere pomstu na sebe, který prolil vlastní krev, aby se před Bohem stal naším zastáncem. Je to král z rodu Davidova. A rod Davidův je rod Rút a Boáze.

Kupodivu, nakonec je to zase Noemi, kdo má v knize poslední výstup. Hned po tom, co celý příběh oficiálně uzavřou starší města, muži, svým chlapáckým požehnáním: „Počínej si zdatně v Efratě a zachovej jméno v Betlémě.“ To bylo v městské bráně. Ženy pak gratulují v soukromí Noemi k tomu, že jí Hospodin nenechal bez zastánce — bez vnuka. Jako bychom viděli na tváři pisatele knihy lehké pousmání nad mužským schůzováním. Tečku tomu dávají až ženy, neoficiálně, ale pravdivěji. Ty vystihnou, o co šlo — ne o jméno, o slávu rodu, ale o zastánce.

Ale tomu všemu předchází ještě Boázova lest, na kterou jsme málem zapomněli. Tedy: Je tu lukrativní nabídka na přednostní odkup pole. Kdo by se jí nechopil? Ovšem váže se na ní i svatba, zaopatření moábské Rút. Asi jako byt v centru po babičce, s nímž se ovšem pojí i péče o dosud čipernou babičku. „Nemohu je vykoupit pro sebe, aniž bych zničil vlastní dědictví. Použij pro sebe mého výkupního práva; já je vykoupit nemohu.“ Čili, přece si péčí o někoho, byť blízkého, nezničím vlastní život. A tu i ten oficiální, trochu namyšlený svět mužů, svět zákonů, cti a pravidel, musí uznat: Kdo nechce převzít zodpovědnost, nemá ani právo na majetek. Majetek, postavení, moc, znamená zodpovědnost. Jedno od druhého nejde oddělit.

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: