Introitus: Žalm 100
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách neděle díkůvzdání
Vstupní modlitba: Hospodine, králi všech národů, vyznáváme dnes před Tebou, že naši praotcové byli pohané, kteří Tebe neznali. Zabili spravedlivého Václava, Vojtěcha, který jim kázal evangelium, vyhnali. A ty jsi jim přece přidelil zemi, kterou nyní obýváme, přece si zemi skrápěl deštěm, spravedlivé i nespravedlivé. I našemu lidu jsi projevoval přízeň a jednal s ním trpělivě. Vyznáváme, že jsme v této zemi prožili víceré otroctví a že Tvá ruka to byla, jež nás ze všeho vysvobodila. Děkujeme Ti tohoto dne za Tvého Krista, který sestoupil jako chléb z nebe, jako lék nesmrtelnosti a naše duše vysvobodil z hříchu předků i z hříchů naší vlastní zlé vůle. Děkujeme Ti za náš křest, jímž jsi nás připojil ke svému lidu, novému lidu na tváři této země. Děkujeme Ti, že zachováváš naše těla i duše. Děkujeme Ti za všechy dary, z nichž jsme dnes přinesli před Tvou tvář a posíme Tě, posvěť nás svým Duchem k díkůvzdání, které je Tobě milé. Amen
1. čtení: Kazatel 7, 13–24
2. čtení: Skutky 12, 1–17

V den dobrý užívej dobra a v den zlý si uvědom, že ten i onen učinil Bůh proto, aby se člověk nedozvěděl, co bude po něm. Bratři a sestry, dnes slavíme neděli díkůvzdání za úrodu a je dobré si právě tato slova vzít k srdci.

Slyšeli jsme do podrobna, jak Petr zázračně unikl smrti. V Mariině domě se církev za pevně zavřenými dveřmi modlí za Petra. Přičemž ani nevědí, zda je ještě dnes také nečeká zatčení. Ale co víc: Jedna věc už špatně dopadla a nedá se vrátit: Byl popraven Jakub.

Jakub byl jeden ze tří hlavních apoštolů. U nejdůležitějších událostí evangelia čteme často: Vzal s sebou Petra a Jakuba a jeho bratra Jana. Byl to bratr apoštola Jana, který nám zanechal jedno evangelium, tři listy a zjevení, jehož se mu dostalo. Jakub byl nejen jeden ze tří nejbližších Ježíšových učedníků. Patřil také k nejrozhodnějším: Jeho a Jana nazval Kristus Pán Boanerges, čili bnej-rgaš, čili synové hromu. A jako Petr nejrychleji chápal, kdo je Kristus, tak zase Jakub a Jan byli nejpohotovější v jeho službě. Přirozeně i v první církvi asi tito tři stáli v čele. Protože člověk je rád, když ví, že někdo na společné věci stále myslí a nějak je pořádá – někdo oplývá velkou rozhodností a někdo má neméně důležité dobré vlastnosti a ovšem nemusí být u všeho a o všem rozhodovat. Jeden ze tří apoštolů, od kterých se v církvi čekalo rozhodné slovo, je po smrti. Druhý je vě vězení a není přirozený důvod čekat, že se odtamtud vrátí. Nejde čekat nějaký férový proces. Jakuba podle všeho popravil Herodes úplně bez soudu, jako kdysi jeho strýc Jana Křtitele. Je trochu záhada, proč o tom Lukáš nepíše více. Ovšem kdo pečlivě čte evangelia ví, u čeho všeho Jakub byl. Představí si, jak mnoho se s ním v církvi počítalo. Jako i my dnes cítíme, že to pro církev byla tísnivá hodina: Jeden ze tří hlavní apoštolů čerstvě popraven. Druhý ve vězení – má se s ním po velikonocích konat veřejný soud – ale Herodův veřejný soud. Tentokrát právě proto veřejný, že si je Herodes již jist výsledkem. Z těch tří zbývá už jen Jan.

Ježíš připravoval své učedníky na strádání. Ale strádání si přededstavovujeme spíše takto: Bude to těžké, ale pak se to nějak zvládneme. Snad jako když se člověk pomalu otužuje ve studené vodě a pak mu to už nepřijde. Ale strádání je spíše to, na co se přichystat nedá. Ta chvíle, o které čteme, je trochu jako dvoudílný film: V první díle tři neodmyslitelní tři důležití hrdinové. V druhém jeden umře hned na začátku, další zmizí z děje – o čem ten film teď bude?

Ale křesťané, kteří se modlí v domě Marie, matky Jana, zvaného Marek, vědí, že život není film. Že násilí proti království Božímu, o kterém mluvil Kristus, znamená právě tohle: Že slibný děj, že slibný život je náhle přerušen. Vždyť sám Kristus z vnějšího pohledu byl zmařen ve chvíli svého vzestupu, ve chvíli, kdy si od něj začínali mnozí něco slibovat. V tom spočívá nejen trápení v tomto světě, ale i akutečná námaha tohoto světa – ani ne tak v tom, že se krok za krokem berem k cíli. Ale v tom, že co vyhlíží slibně, do čeho se vložily síly a naděje, náhle zajde. Asi jako když vekopete jámu, zasadíte do ní stromek, po dva roky o něj pečujete a on pak uschne.

Křesťané se modlí za Petra – a přece jsou velmi překvapeni, když pak zatluče u dvěří. Stejně jako když vstal z mrtvých Kristus, nevěří zprávě ženy. Když se pak Petr před nimi objeví, myslí, že je to duch. Snad totiž své naděje vkládali událostí, které jejich oči uvidí. Snad že Petr nakonec dostane na soudu sylšení a přesvědčí zástupy. Snad že do věci zasáhne někdo ze stařešinů, jako to už jednou udělal Gamaliel ve prospěch zatčených apoštolů.

Ale co se událo, událo se mimo zraky, mimo vědomí a mimo úsilí církve. Petr tu náhle stojí, směje se a mává rukou, aby už všichni byli zticha. Poslouchejte, co se mi stalo. Tomu nebudete věřit.

A co se stalo, je skutečně jako sen. Sice, právě takhle by si to vězeň přál. Ten, kdo je v úzkostech, říká si: Kéž bych teď mohl odejít středem. Kéž by teď někdo přišel a řekl: Vstávej, pojď rychle odtud. Petr nebyl z místa přenesen, ale prošel všemi těmi místy, kudy dříve mohli chodit jen jeho věznitelé. Octil se na ulici, prošel další – a byl volný. Přesně tak, jak si člověk v hlavě či ve snu přehrává, jak bych chtěl, aby se věci staly. A ovšem ví, že se nestanou. Toto se však stalo.

Tak, tak se to stalo. A teď už musím rychle utíkat někam se schovat. A abyhc nezapomněl, dejte vědět Jakubovi. Teď bude vedení církve na něm. Při té poslední zmínce o Jakubovi by nás asi bodlo u srdce. Je to jiný Jakub, než ten popravený. Jakub Alfeův, řečený menší. Ale zase se to připomnělo.

Jenže tak je to, shrnuto, v tomto světě: S nezdarem a sklamáním se musí počítat. A skutečný nezdar, skutečné zklamání je, když je zmařeno něco opravdu dobrého. Něco, do čeho stálo za to vložit naději. Neplatí rozhodně, že všechno zlé je pro něco dobré. Neplatí, že každá zlá věc se hned zase něčím vyrovná.

Ale to platí, že uprostřed strázní přicházejí dobré věci od Boha. Není to náš zdar, nestalo se to naším přičiněním, naší chytrostí, naší pílí. Stalo se to bez nás – a přece je to prokazatelně dobré.

A tak nás dnešní čtení směřuje k díkůvzdání. Ne k takovému díkůvzdání, ve kterém by člověk děkoval i za zlé věci, jako by byly nakonec pro něco dobré. K pravému díkůvzdání potřebuje člověk stále rozeznávat dobro a zlo. Nemůžeme zlé věci přebarvit na bílo a říci: Tak nakonec to asi je k něčemu dobré. Věří skutečně někdo takovým slovům? Pravá naděje a díkůvzdání naopak spočívá v tom, že rozeznáme: Při všem zlém, při všem zmaru, ta dobrá věc, která se nyní ukázala našim zrakům, u jejíhož počátku jsme nestáli, jejíž průběh jsme nesledovali, jejíž výsledek jsme nečekali – je přece bez výhrad dobrá. Jako v malém platí i o plodech na tomto poli – bylo letos velké sucho, spousta dobrého zašlo. Ale tyto dobré věci, z ukrytého semínka nějak vzešly i v tom úpalu, nějak přece rostly, nějak dozrály a jsou nyní tu. V den dobrý užívej dobra a v den zlý si uvědom, že ten i onen učinil Bůh proto, aby se člověk nedozvěděl, co bude po něm. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Zjevení 19, 5–9

Požhnání: Dnešní den je svatý Hospodinu, vaše mu Bohu. Netruchlete a neplačte. Dnešní den je zajisté svatý našemu Pánu. Netrapte se! Radost z Hospodina bude vaší záštitou. Požehnej vás Všemohoucí …