Introitus: Žalm 65, 2–9
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otec i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 22. neděle po sv. Trojici.
65
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Stvořiteli nebe i země, není nic, co by spatřilo lidské oko, čeho by se lidská ruka dotýkala, co by člověk okusil, co bys Ty nestvořil. Vše dobré od Tebe pochází. My však vyznáváme, že tvých darů mnohdy užíváme špatně a maříme, co je dobré. K Tobě přicházíme s lítostí a prosbou o opduštění pro Krista, našeho Pána. Pro něj, jež je Tvé věčné Slovo a tvá moudrost od věčnosti, tě též žádáme, aby nám dal rozumnost k užívání všeho, co od Tebe dostáváme. Abychom rozumně jednali v tomto světě a ne ke své skáze a k maření dobrého. Abychom se Tobě líbili, den ode dne více, skrze Krista, Našeho Pána. Amen
1. čtení: Malachiáš 1
209
2. čtení: Skutky 14

Sytil vás pokrmem a naplňoval radostí. Tak Pavel vysvětluje to úplně základní o neznámém Bohu, jejž jim přichází zvěstovat. Bůh je zdrojem všeho dobra.

Ovšem těžko najdeme někoho, kdo by neřekl: Bůh je dobrý. Všichni řeknou Bůh je dobrý. Někteří to jen říkají častěji a více nahlas; pak to vyhlíží, že si to myslí více, než ostatní. Ale to je jen klam. Že někdo něco říká častěji neznamená, že tomu více věří. Ale spíše naopak, když někdo něco říká často, pak spíše proto, že sám sebe musí přesvědčit.

Zajímavější celá otázka začne být, když se zeptáme, jaká jsou ta dobra, která Bůh dává. Bez velkého přemýšlení si sice běžný člověk vzpomene na různé radosti. Ale tu začne zdráhání a velké přešlapování. Člověk řekne: Přinesu domů výplatu, dám si řízek a plzeňské pivo. A tu mu vzdělaný pohan vyjmenuje, že je vlastně otrokem ve své firmě a pokud je s prací spokojen, je hlupák. Že řízek není z volného chovu, že vůbec je sporné, zda jíst maso. A nakonec, že celá česká kuchyně je pro burany, stejně jako pivo. A pohan prostý bude souhlasit s tím, že plat nestojí za nic. A dodá, že za ty peníze, co řízek a plzeňské stojí z nich člověk ani radost mít nemůže.

Člověk duchovní ve vlastních očích pak namítne: Řízek, to není žádná radost. Radost člověk cítí v srdci, ne na jazyku. Radost, to je pomáhat druhým.

Já jsem tu pro příklad použil jednoduchou radost tradičního Čecha, kterých je možná dnes i menšina. I kdyby se dosadilo: Rád si čtu Homéra – tak vzdělaný pohan řekne: Ale tomu bez doktorátu z řečtiny nemůžeš správně rozumět. Prostý pohan řekne: nevytahuj se na nás. A člověk duchovních ambic řekne: Ale Odyseus je princ – co prostí lidé té doby. Případně: Ale Odyssea není bible. A tak dále. Každý ví, že Bůh je dobrý. Ale co je to dobro, to vám pak musí dost složitě vysvětlit.

A právě: Pavel nemusí lidem napřed vysvětlovat, co je štěstí. Zapršelo, když mělo. Včas vyrostlo. Nakonec spousta obilí pro prase i na koláč. A vy jste z toho měli radost, když se slavily dožínky. A v zářijovém sluci jste si říkali: Jak by bylo krásně na světě, kdyby…

A právě ta „kdyby“ se stala božstvy pohanů, ke kterým apoštolové přicházejí. Bohové představ Řeků a Římnaů nesnesli, aby se někomu dlouho dařilo. Když se někomu příliš dlouho vedlo, nechali ho padnout. Staří Řekové a Římané se tak se tak skutečně báli delšího štěstí. Ale ve skutečnosti byli jako lidé, kteří je uctívali. Kteří také obvykle něpřejí lidem, kterým se vše nějak daří. Nepřáli druhým a tak ani jejich bohové jim nepřáli. Bohové pohanů byli lstivější než lidé. Proto byli bohové.

Kdežto, když apoštolové odcházejí z provincie, říkají učedníkům: „Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království.“ Svět nám škodí. Kdyby svět byl jiný, kdyby neupadl do hříchu, bylo by všechno lepší. Ale my tím světem musíme projít zpátky k Bohu, k našemu původnímu určení, k životu v radosti. První lidé nevěřili, že pro ně zamýšlí Bůh dobré. Proto okusili ze stromu poznání dobrého i zlého. Aby byli jako Bůh. Ale mi Bohu věříme, protože jeho Syn se za nás přišel obětovat. Chce pro nás dobré a tak se neskloníme před tím mnohým zlem, které nám bere radost ve světě. Nebudeme se ho bát, nenecháme se jím udolat, nebudeme mu sloužit.

A aby se v tomto čase, kdy nikdo téměř neměl důvod nikomu důvěřovat ukázalo, o co jde – zmocnil Duch svatý Pavla, aby uzdravil člověka, který napjatě poslouchal o tom Bohu, který je před všemi „kdyby“ tohoto času. Litujeme možná, že se tak povětšinou dnes neděje. Na druhou stranu dnes je zde církev, aby člověku připravila hezkou neděli. Čas, o kterém si řekne: Kdyby to tak bylo každý den. Ne jedno uzdravení, po kterém ovšem člověk musí čelit všem starostem jako zdravý, který nikdy chromý nebyl. Ale neděli i jiný čas, o kterém by člověk řekl: Kéž by nám tak hezky bylo každý den. Proto i apoštolové ustanovují starší a stálá shromáždění církve; proto později vyzývají: Nezanedbávejte společná shromáždění. Je třeba času, při kterém se připomíná Boží dobrota mizérii ostatních dnů navzdory.

Místo záludných bohů tohoto času, místo vrtkavého boha sklizně a plodnosti, místo bohyně lásky a války kázali apoštolové Krista, který kázal: V poslušnosti Božího Zákona jsem prošel utrpením až k smrti – a hle, živ jsem na věky věků. Toho Krista, který započal svou činnost záchranou svatební hostiny, když docházelo víno. Kážeme tedy skutečně dobrého Boha, jehož dobrota se pozná již na tom, že je co jíst, co pít, co číst a na co se dívat. Není divu, že si to přišlo poslechnout celé město.

K lítosti apoštolů a naší lítosti nemenší to vadí právě těm, kteří stejně jako apoštolové neuctívají vrtkavost tohoto světa. Nekladní se slunci, dešti ani půdě. Neklaní se lásce ani válce. Ale jaksi za vrtkavého pokládají samého Boha, zdroj všeho dobra. Ano, jistě. Bůh dává dobré, říkají místní židé. Ale až potom, co jej přesvědčíme o vlastní spravedlnosti. My věříme Bohu. Ale Bůh nevěří nám. Až naše skutky přesvědčí Boha o tom, že nám má dát dobré. Omezujeme se kvůli Bohu – proto nám musí dát. A pokud nedal? Pokud nedal, tak to se jen zdá, že nedal: Samy naše skutky, samo to, že jsme lepší než druzí lidé, to je vlastně ta odměna.

Ale ne! Odolávat pokušení je někdy pěkně krušné. To není žádná radost. A stejně jako odolávat zlému je třeba konat dobré tam, kde až moc dobře víme, že je to třeba. A ovšem z podstaty něco dělat je ještě namáhavější než něco nedělat. Obojí jde ztuha, obojí často tíží. Proto se nodlíme: Neuveď nás v popkušení a zbav nás od zlého.

Lidé, kteří se takto nemodlí, lidé, kteří žijí v dojmu, že dělají vše správně, takoví lidé nebudou nadšeni ze zprávy o Ježíši, který před Bohem vykonal všechnu spravedlnost místo nich. Neradi uslyší o někom, kdo na Boha udělal větší dojem.

Tedy vcelku se apoštolové setkávají s pohany, kteří věří v nestálý svět. A se svými souvěrci, kteří, jistěže pod tlakem nestálého světa i vlastních hříchů, začali věřit v nestálého Boha. Kterého je nejdříve třeba sizískat, ukonejšit ho. Ta velká nedůvěra končí v našem příběhu obvyklým způsobem: Uctíváním člověka: Barnabáš a Pavel, Zeus a Hermés. Ti se nám teď zdají jako bohové. Je si snáze nakloníme než vzdáleného Boha. Jim obětujme. Tak zde uvažují pohané. Ale i u Bohem povolaných najdeme nakonec takové uvažování: Ať mne přijme papež – a bude to mnoho znamenat. Ať jsem mezi nejbližšími toho a toho faráře, myslitele, uznávaného člověka. To je větší jistota, než vzdálený Bůh.

Pavel a Barnabáš však nikomu Pána Boha dělat nehodlají. Vždyť ani tolik moci, aby stále mohli někoho vést, ani tolik lásky, v nich není. Vždyť se podívejme: Ustaví tam starší, pomodlí se za ně a jdou. Jistě si na ně často vzpomenou, jistě jim píšou, jistě mají o ně občas obavu. Ale aby je na rukou nesli – oni skutečně nějsou bohové. Říkám si vůbec: Když tam ty starší nechali samotné a oni nesli v nepřátelském prostředí všechnu tu bídu – říkám si: Jendou za čas jim došel dopis od Pavla a Brnabáše a tehdy si asi řekli: Jak by to bylo pěkné, kdybychom je tu měli pořád. Jak by to bylo pěkné, kdyby… Ale žádné kdyby. Z moci Boží od nich zase jednou mohli něco slyšet.

Pavel a Barnabáš tedy selhali v očích mnoha židů: Nedávali místo Boha úkoly, nedávali ani hodnocení. Selhali i v očích pohanů: Nebyli bohy tohoto světa, kteří se dají na čas podplatit. Boha si nejde koupit ani zavázat.

Ale jiní tušili, že Bohu stále dlužíme. A že cokoliv děláme, je jen taková tak splátka po třech stovkách. Ta co se dává, protože jinak by to bylo trapné. Která doufá ve velkodušnost věřitele. Ti byli rádi za to kázání.

Pavla nakonec málem ukamenovali. Pavel, utlučený kameny málem k smrti, si, když se probral, nejspíš vzpomněl na Štěpána, u kterého bylo dílo dokonáno. Ano, toho Štěpána, u jehož popravy sám hlídal pláště. Dobré, sice drsné, ale dobré, řekl si možná Pavel. To ještě pořád není dluh vyrovnán. Já jsem pořád naživu. Jsem naživu. A tudíž možná také přijde den, kdy se ještě moje srdce naplní radostí. To si řekl Pavel. Vstal, vrátil se do toho města a vydal se druhý den dál.

Tento Pavel nehrál s Bohem hru na zásluhy a dluhy. Vydal se dál kázat toho, který má všechnu zásluhu. A kterému všichni dlužíme. A kterému bychom každý den, ovšem ze slušnosti, měli splácet aspoň něco. A to právě proto, že víme, že on to přijme. Že on, Kristus Pán, Syn Boží a Bůh sám, nám chce dávat dobré – a ovšem on je ten jediný, kdo také skutečně dává. Amen

Modlitba po kázání: 
425
Ohlášení: 
308
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Římanům 4, 15–25
Požehnání: Sláva tomu, který má moc upevnit vás ve víře … podle zvěsti Ježíše Krista: v ní je odhaleno tajemství, které od věčných časů nebylo vysloveno. Požehnej vás Všemohoucí…
162