Introitus: Žalm 62
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách poslední neděle v roce.
62
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Jozue 5
211
2. čtení: Skutky 16, 1–10

Víra znamená nové narození. Ale neslouží k tomu, aby se člověk stal někým jiným. Aby utekl před sedbou samým.

Pavel v našem čtení dal obřezat Timotea, který byl po matce Žid. A u Židů je obřízka znamením smlouvy mezi nimi a Hospodinem. Všichni ale věděli, že Timoteův otec byl pohan. Proto se asi i všichni napůl smířili s tím, že nebyl obřezán. Smířili tak, jak se lidé smiřují s hříchem. Smířili tak, jako se lidé smiřují se selháním bližních. Možná si všichni říkali: Říkali jsme přece, že si toho pohana nemá brát. To se dalo tušit, že ten obřízku nedovolí. Oni pro tohle nemají pochopení. No, tak jsme Timotea ztratili. Bohužel, lidé mnohdy cítí jisté uspokojení z hříchu druhých. Místo, aby se snažili hříšného piřvést zpět. Snažit se o takovou věc znamená promlouvat s druhým mírně, s úctou. Lidé však mnohdy s druhým mluví povýšeným způsobem. Takovým, u kterého sami v skrytu vědí, že hříšného ještě více zatvrdí.

V minulé kapitole Pavel a Barnabáš velmi bránili tomu, aby byla na pohany uvalena povinnost přijmout obřízku a dodržovat Zákon. Sám Petr říká: „chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my“. Ano, Židé tváří v tvář Zákonu rozeznávali svou nedokonalost, svou hříšnost, pokud byli upřímní. Zákon je však zbytečné uvalit na pohany. Protože ti o svém hříchu vědí už jen z poměrů kolem sebe. Už jen z toho, jak slyší příběhy o bezohlednosti. O chamtivosti, zradě a krutosti. Už jen když rozvažují nad cíli a vyhlídkami svého života. O tom, za čím se ženou. Už jen když rozvažují nad tím, jak pramalou radost jim nakonec přineslo, co v životě urvali. Už jen když uvažují nad krátkým trváním všeho, co měli a co teď mají – a co snad mít ještě budou. Pohanům stačí, aby se podívali kolem sebe, na sebe a do sebe, aby viděli, že je jim třeba pomoci shůry. Nového počátku. Na ty již není třeba uvalovat Zákon, aby ještě v poslušnosti Boha selhali stejně, jako selhali bez Boha.

Co Petr v tomto smyslu řekl, přesvědčilo Jeruzalémský sněm. Apoštolové jen svým bratřím z pohanů vzkázali, ať nechápou evangelium jako pobídku k nevázanosti. To, že se nemá na pohanech vynucovat Zákon, daný Židům i to, že se mají pohané vyvyarovat modloslužby, požívání krve a smilstva, to teď apoštolové oznamují jako závazné ustanovení po všech církvích k radosti všech. Na pohany není třeba uvalovat Zákon, aby ještě v poslušnosti Boha selhali stejně, jako selhali bez Boha.

A tu se ke křesťanské víře přihlásí Timoteus. Timoteus z té odrodilé rodiny. Jak jinak, mohou si teď s uspokojením říci všichni. Ano, tihle na tu novou nauku úplně čekali. Jak by se Timoteus nepřidal k té nové nauce, která říká: Všechno je jedno!

Proto Pavel dává s ohledu na židy Timotea obřezat. Teprve s přijetím křesťanské víry se stává židem, jímž měl být už dávno. Co bylo dříve nesplnitelnou povinností, stává se skrz evangelium maličkostí. Čemu se člověk vzpírá, když musí, když je to povinnost, netíží, když se z toho stane věc nepodstatná.

Timoteus dříve jistě zápasil s tím, zda je Židem. nebo ne. Ve vzduchu stále vysela ta výčitka: Předkové byli Izraelci. Ale pak se nit přetrhla. Je to možná podobné, jako když někdo zavzpomíná na hodnou věřící tetu nebo babičku. Cítí sympatie k víře, ke křesťanství. Ale hranici církve nepřekročí.

Nebo podobně u mnoha lidí shledáme zájem o středověkou Evropu. Někteří o tom mají mnoho načteno. Někteří si ve volném čase velmi vážně hrají na středověký trh či turnaj, někteří provozují středověkou hudbu. Jiní zas vynaloží mnoho volného času i volných prostředků na opravu barokního kostela či kapličky – které však potom zůstanou prázdné. Cosi však těmto lidem brání dojít ke zdroji toho všeho, co nám zde předkové zanechali. Ke Kristu Pánu.

Asi jako u Timotea, je to nejspíše obava z toho všeho, co je dosud z křesťanství míjelo. Že to vše, co dosud nedělali a měli i to, co dělali a neměli, na ně najednou spadne jako těžký balvan. Obava z toho, že první, co je bude v církvi čekat, bude výčitka: To a to musíš teď změnit. A ještě to. A potom ještě tohle. Máš mnoho, co dohánět. Možná to je ta obava, která mnohé od církve odrazuje: Že sice v jejích řadách budou jako nedochůdčata. Jako závodníci, kteří teprve zaklekli na startu v závodě, kteří již ostatní doběhli.

Ale Evangelium, které nyní získalo i Timotea, staví křtem každého na cílovou čáru. Námahu a zápas za nás již podstoupil Kristus. To podstatné již bylo vybojováno. A zároveň, toto evangelium nás všechny každého dne staví teprve do startovních bloků, protože ten velký boj za nás podstoupil Kristus. Ten velký závod již doběhl šampion Boží, rek Boží Kristus. A my všichni víme, že vlastně již jen symbolicky doklusáváme onen okruh, který on proběhl ze všech sil, takže nakonci padl mrtev.

Timoteus uslyšel tu zvěst, která obviňuje každého, pohana i věřícího. Neboť lid boží i pohané rukou společnou Krista ukřižovali a tak je před ním vinen celý svět. Nově pokřtený i člen církve od narození přijímají křtem tuto smrt Kristovu. Ta zvěst ale nabízí podíl na Kristově vítězství každému, kdo věří v jeho vzkříšení; a křtem na něm získáváme podíl.

Toto evangelium nás pak všechny vede, abychom přijali své místo v životě. Děti k poslušnosti rodičům – ač být hodným dítětem není to, co přináší spásu. Dospívající k trpělivosti a zdrženlivosti – ač zdrženlivost není to, co přináší spásu. Dospělé k jejich povinnostem pracovním i rodinným – ač práce ani spořádanost rodiny není to, co by přinášelo spásu. Staré k přijetí toho, že síly jsou pryč a hlavní silou zůstává modlitba za všechny, kteří jim leží na srdci – ač množství modliteb ani rozrušení nad stavem světa není to, co by přinášelo spásu. Evangelium ná všechny učí přijmout to, čím v tomto světě máme být – právě proto, že na tom příliš nezáleží, právě proto, že náš boj již byl vybojován na Golgotě.

Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám

odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží. Amen

Modlitba po kázání: 
440
Ohlášení: 
196
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1 Korinstkým 7, 17–31
Požehnání: 
197