Introitus: Žalm 45, 2–8
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. neděle po Zjevení Páně.
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, dříve než jsme se narodili, Ty jsi nás znal. To světlo, které nás ozářilo, když jsme přišli na svět, je Tvůj Kristus. Od počátku našich žiccotů, co dobrého jsme dostali, od Tebe jsme dostali. A vše dobré, po čem dovedeme toužit, Ty nám můžeš dát. Tobě vzdáváme díky a Tebe prosíme o osvícení Tvy svatým Duchem, abychom se vyznali ve vlastních srdcích a dovedli oddělit to, co vede k životu od toho, co vede na cestu tísně a zmaru. Předkládáme Ti své viny a, neboť jsou Ti známy. A prosíme Tě, aby nám dal sílu přidržet se dobrého, abys proměnil naše srdce, aby se z dobrého radovalo, vše zlé pak dovedlo s lehkostí opustit. Pro Ježíše Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Kazatel 8, 1–13
433
2. čtení: Skutky 17, 1–14

Pavel, Silas a Timoteus nejvíce očekávají od těch, kteří znají Písmo. Na své cestě míjí Amfipolis, ačkoliv to bylo velké, řekněme, krajské město. Ale nebyla tam synagóga, jako nebyla v Apollonii. A oni svěstují Krista, který vysvobozuje z hříchů proti Zákonu. Když však někdo nezná Zákon, když si připadá bez hříchu, proč by ho měl takový vysvoboditel zajímat? Dobře řekl Luther, že bezbožným se nemá kázat milost, ale nejdříve soud. Apoštolové zvěstují Krista, jehož zaslibovali proroci. A když někdo nezná proroky a Krista nečeká? Apoštolové tolik času nemají. Je málo času na to vlamovat se do zavřených dvěří.

Apoštolové tedy zastavují až tam, kde je synagoga. V Tesalonice – Soluni, odkud mimochodem později přišla křesťanské víra i k nám. Pavel mluví přesvědčivě, předkládá rozumné důkazy.

Ale i v našem čase se až příliš často setkáme s tím, že důkazy z Písma znamenají pro lidi pramálo. Zvěst Písma přivádí dohromady, spojuje, vytváří společenství. Ve světě, kde často trvá boj všech, je to něco dosti výjimečného. Proto se ale někdy stane, že to společenství začne být více, než Písmo samo. Pavel mluví rozumně a přesvědčivě. Jenže v Tesalonice nejde o to, co se říká, ale kdo to říká. Pavel není ani jejich příbuzný. Není u nich ani hodnostářem. Nemá ani zásluhy, kterými by se u nich vykázal. Není to jejich člověk a tak jeho úspěch vyvolává jen hněv a nenávist.

Ukazuje se, že lidé, mezi kterými tesaloničtí židé žijí jsou pro ně důležitější než ti, se kterými mají staejnou víru -- židé Pavel, Silas a Tomotesu. Jako na mnoha jiných místech se pohanská veřejnost a pohanští hodnostáři, hodí jako vítaný spojenec. To, jak pohané posuzují dobré a zlé je najednou důlěžité i v ústech židů. „Ti všichni porušují císařova nařízení, protože tvrdí, že pravým králem je Ježíš.“

Slovo „král“ bylo v římské říši takzvané „signální slovo“; slovo, při kterém se všichni zarazí, po kterém už nikdo neposlouchá a myslí jen na to, co je s tím slovem spojeno. Z Říma kdysi krále vyhnali a ten titul tam byl zakázán pod trestem smrti. Řím se dosud úzkostně tvářil jako republika, i když už to byla diktatura. Ale čím méně něčím jsme, tím více to o sobě musíme prohlašovat. Jak říkají angličané, pravá dáma o sobě nikdy neříká, že je dáma.

A k tomu: Tesalonika leží v Makedonii. Právě před agresí makedonského krále před pár generacemi přišli Římané rozvrácené Řecko zachránit a tak se stali jeho pány. Právě zde se odehrála vzpoura samozvaného makedonského krále Andriska, kterou Římané ukrutně potlačili. Takže Říci v římské provincii Makedonii slovo král znělo jako když se dnes v Německu řekne „Vůdce“. To slovo se raději vůbec nepoužívá.

A tak tesalonočtí Židé ukazují do vlastních řad. Na Židy Pavla, Silase a Timotea. Ukazují před pohany do vlastních řad a říkají: Podívejte se, oni jsou to, co vy nechcete. Oni jsou to, co nikdo z nás nechce. Ať žid, ať pohan. Ať má jednoho boha nebo bohů mnoho. Tohle nikdo z nás nechce, sice krále.

Byla to křivost několikanásobná. Především, sama římská říše už ve skutečnosti krále měla. Jen se mu nesmělo říkat král; říkalo se mu „první občan“, princeps civitatis. Ale byl to vlastně král, přes všechnu úzkostnou snahu udržovat zdání republiky.

Sami Makedonci pak nejspíše nezapomněli, že byli kdysi královstvím. Královstvím, ovládajícím více jak polovinu tehdy známého svtě. Koneckonců jejich král Alexandr Makedonský byl opěvován skoro každým básníkem a dějepiscem té doby. Takže, že by se na království úplně zapomnělo, je málo pravděpodobné.

Nakonec, proč asi musel Pavel ve všech synagogách vysvětlovat, že Kristus musel trpět. Kristus, hebrejsky Mesijáš. To znamená Pomazaný (král). Tedy shrnuto: Krále už máme. Tj. císaře. Nebo na něj nostalgicky vzpomínáme. Jako na Alexandra. Nebo na něj toužebně čekáme. Jako na mesijáše krále. Ale krále nechceme, nikdo přece nesmí chtít, ani to slovo se nesmí zmínit.

Je to jakési trojí špatné svědomí, které se tu u soudu vyjeví: Jedni vzpomínají na dobu, kdy se poroučelo. To má trochu každý. I vzpomínky na dětství, pokud jsou milé, jsou milé i proto, že nám někdo říkal, co máme dělat. Že jsme se nemuseli rozhodovat sami. A na studia lidé rádi vzpomínají, i proto, že bylo jasné, co je zkouška, kdo zkouší a jaký je výsledek a hodnocení. A na vojnu někteří rádi vzpomínají, protože to také bylo jasné.

Druzí hledí k budoucnosti. Že jednou bude něco zakázané, co se dřív muselo a dnes smí dělat. A něco jiného zas bude povinné, co dříve lidé nedělali a dnes dělají jen dobrovolně. Ostatně taková asi byla představa tesalonitských židů o Mesijáši: Zatrhne modloslužbu. Dříve se o Písmo Řekové nezajímali, dnes někteří chodí do synagogy dobrovolně. V budoucnu budou muset přijmout obřízku i všechen Zákon – právě to se přece chtělo po křesťanech z pohanů. A kdo dnes sní o lepším světě nebo má za to, že jej rovnou buduje, obvykle si to představuje formou zákazů a příkazů. Tělesné tresty pro děti zakázané, mateřská dovolená povinná i pro otce, matky naopak na čas povinně do práce. Každý na nějaké donucování vzpomíná nebo se na něj v skrytu duše těší.

Do třetice tu už nějaká moc je. Netěší vlastně moc ani Makedonce, ani židy. Ale všichni s ní hrají svou hru. Když něčeho chtějí dosáhnout, musí hrát její hru. Čtvrtého hráče, Ježíše, který je jediným králem, tu nikdo nepotřebuje. A tak věc vyřeší kauce, pokuta a apoštolové jsou snad i rádi, že jsou z této zaslepené hry pryč.

Židé v Beroji byli přístupnější než v Tesalonice. Přijali evangelium s velkou dychtivostí a každý den zkoumali v Písmu, zda-li je to tak, jak zvětuje Pavel. Ano, opět to Písmo, kterým jsme začali. To Písmo, které ukazuje, jak věci mají být – a jedním dechem také to, že tak nikdy nebyly a pro lidský hřích v tomto světě nikdy nebudou. Že pevná ruka všech dob byla rukou tyrana. A že ve vší lidské autoritě, i když je někdy nutná a prospěšná, tedy třeba i v rodině, trocha tyranství vždycky je. To Písmo také ukazuje, že ten král, který slibuje splnit tajná přání duší, staré zakázat a nové nařídit, ten se jmenuje antikrist.

Židé v Beroji zkoumají Písma. Čtou a nedbají na vládce tohoto světa, který je již odsouzen. Čtou a zjišťují, že lidské společenství, lidský život je kvůli hříchu velký rébus. Který nerozřeší ani zákaz, ani příkaz. Který rozřeší jen spolehnutí na toho, kdo se kvůli nám stal služebníkem, ač vždy věděl, co konat a nemusel mu to nikod říkat. Který je jedniným pravýnm králem. Ježíš. Amen

Modlitba po kázání: 
440
Ohlášení: pozdravy I. Ringmaierová
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, Ty jsi nám svou poslušností až k smrti vydobil pevnou naději věčné radosti. Tebe prosíme za všechny, jejichž naděje pohasíná, kteří již jen se steskem hledí na své lepší dny. Prosíme Tě i za Ty, kteří se upínají jen k tomuto světu a utápí se v marných snech. Otevři náruč své štědrosti, dej jim zakusit dobré nyní, aby vyhlíželi k lepšímu budoucímu. Prosíme za naše nemocné a za všechny nemocné, za lidi obklopené kurtostí a zlobou lidí, za ty z nás, kteří klesají pod starostmi a povinnostmi. Dej jim všem odpočinutí a úlevu. Shlédni na nás v našich starostech i v našich slabostech a spřestoupeních a přimlouvej se za nás, když k Otci voláme slovy modlitby, jež si nás sám učil: Otče náš…
Poslání: Římanům 13, 6–12
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Požehnej vás Všemouhoucí…
443