Introitus: Žalm 130
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 4. neděle po Zjevení Páně.
130
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Vše, co jsi řekl, se stalo ba ještě stane. Tvé slovo vede k pokoji v srdci a k radosti. Tvé zákazy jsme přestupovali, k Tvým příkazům jsme byli lhostejní, tíseň nás proto stihla a poznali jsme, že Tvé slovo je pravdivé. Ty jsi nám však poslal svého Syna, své vtělené slovo, abychom nezůstali natrvalo v moci hříchu. Tebe prosíme o odpuštění a obnovu svých srdcí. Svým Duchem v nás posil a upevni vnitřního člověka, který jde tvou cestou, z té cesty se raduje a vše slavně překonává. Slituj se nad námi a přijmi nás, Pane. Amen
1. čtení: Exodus 20, 1–6
152
2. čtení: Skutky 17, 14–34

Athény, místo plné modlářství. To překvapuje. Athény byly po dlouhá staletí střediskem té nejlepší učenosti. Bylo to místo svobody a otevřenosti – konečně Pavel je se svými myšlenkami hned pozván k veřejnému slyšení na Areopagu.

Čekali bychom, že vzdělaní, otevření a svobodomyslní lidé budou přirozenými spojenci naší zvěsti. Vždyť samo Písmo, zvláště prorok Izajáš, mluví o tom, že uctívání model je nerozumné, pošetilé, nelogické.

Kdybychom však měli skutečně chuť se modlářů ptát, jak chápou své náboženství, zjistili bychom, že ani oni si nemyslí, že modla z kamene, dřeva nebo kovu je už celý bůh. I pro ně je modla jen obrazem neviditelného, duchovního božstva. Zjistli bychom, že božstvo smrti je pro ně zároveň božstvem obnovy nebo lékařství atd. Že v těch vírách je logika a že vypovídají ledacos pravdivého o světě a o životě.

Modlářství bylo Písmem zakázáno nikoli proto, že by bylo primitivní, nerozumné. Nikoliv proto, že by na něm nic nebylo. Bylo zakázáno proto, že Hospodin je Bůh žárlivě milující. Že pravá víra je spojená s láskou. Právě proto proroci často přirovnávají víru v Hospodina k manželství: V něm také nejevíme zájem o jiné ženy či o jiné muže – nikoliv proto, že by byli oškliví nebo hloupí. Nikoliv proto, že by na nich nic nebylo. Ale proto, že my jsme si svůj protějšek vybrali a právě jej milujeme. V zákazu modlářství nejde vůbec o poznání, ale o lásku.

A dělat obrazy samotného Hospodina není zakázáno hlavně proto, že je Bůh neviditelný. Ale už proto, že si nedovedeme udělat představu ani o tom neviditelném Bohu. Že to je skutečně ten neznámý Bůh. Nemůžeme dopředu říci: Tohle by Bůh nechtěl. tohle by Bůh chtěl. Nemůžeme ani říci: Tohle by udělal Ježíš či tohle by Ježíš neudělal. Musíme čekat na to, co nám Bůh sám o sobě řekne. Musíme spoléhat na to, co o jeho vůli vypovídá Písmo svaté. Vždyť se podívejme třeba na to, jak Bůh řekne Abrahamovi „Vezmi svého jediného syna Izáka, kterého miluješ, odejdi do země Mórija a tam ho obětuj“. Kdo by to dopředu čekal? A když Kristus Pán odpovídal lidem na jejich otázky, všichni se jeho odpovědím divili. Nikdo nemůže dopředu uhádnout, jaký Bůh je a co chce. Říkat si něco o Bohu, aniž bychom zkoumali z Písma, zda nám to sám o sobě sdělil, myslet si, že mám Boha přečteného, to je modlářství. Že pak udělám obraz Boha, třeba jako zlaté tele, to už je jen následek takového smýšlení. A je to zase trochu obdobné, jako s láskou k člověku. Tam také nevíme vždy, co druhý chce a co nechce. Když skutečně milujeme člověka, čekáme, co nám sám o sobě chce říci. Pravé náboženství je založeno na lásce a oddanosti, poznání je vždy až následuje.

Athéňané uctívají mnoho bohů právě proto, že podrobným, pečlivým zkoumáním náboženství přišli na to, že každé má kus pravdy. Na každém něco je. To je pravdivé poznání. Ale poznání bez vášně, poznání bez lásky. Chladné poznání. V Athénách je na každém rohu nějaká modla. A mnoho lidí jistě už ani neví, proč tam je, co znamená, co představuje. Ale každý, kdo chce být v Athénách považován za vzdělaného, musí držet jedno přesvědčení: Na všem něco je, nic se nemá zavrhovat, protože kdyby se to zkoumalo, zjistí se, že to má hloubku. To ovšem rozhodně každý nedělá. A tak lidem zbývají ty modly, ty obrazy.

I náš svět donedávna hlásal: Na všem něco je. To byl dobrý tón. Ale podrobně se něčím zabývat už mnoho lidí chuť nemá. A tak pro většinu lidí našeho světa znamená jiná víra či jiná kultura jen jiný obleček či jiný taneček. Exostické jídlo, které si můžeme na rohu koupit. Židé jsou ti v černých kloboucích, buddhisti ti v oranžových hábitech. Židé tancují při housličkách a klárinetu, buddhistické cédéčko si pustíme k relaxační koupeli. Židé podávají rybí karbanátky, buddhisté sójový sýr tofu.

Poznání bez vášně, bez lásky a nenávisti, vede nakonec k lhostejnosti, přezíravosti. Předveďtě nám nějaký svůj tanec, něco nám ukuchtěte – a hlavně nám do ničeho nemluvte. Pohleďme, jaké dvě věci slyší na své kázání, ano na své přesvědčování o vlastní víře, v tom tolerantím městě Pavel: Jedni se ptali: „Co nám to chce ten nedovzdělanec vykládat?“ Druzí říkali: „Zdá se, že nás chce získat pro cizí božstva.“ Athénští filosofové budou brát vážně zase jen filosofa. Takový Filón Alexandrijský, ten by se jim líbil. Nikoliv výrobce stanů a misionář Pavel. Žitá víra a misionářství, to není pro tyto lidi ta pravá učenost. Takové lidi i dnes budou zajímat spisy Dalajlámy, né víra venkovana z Cejlonu. Pravý Žid pro ně bude profesor z New Yorku, nikoliv pejzatý osadník v Hebronu. Prostě ten, kdo jim dá intelektuální potravu. Ale kdo své věci není zamilován na tolik, aby ji považoval za správnou cestu pro všechny. Za cestu záchrany a spásy.

Pavel se v Athénách utkal s epikurejci a stoiky. Pro obojí byla spása v rozumnosti, v poznání. Všechny ty víry z jejich pohledu něco zajímavého říkají. Byl však mezi nimi rozdíl v pohledu na to, jak se ve světě zařídit.

Epikurejci tvrdili, že nakonec nejdůležitější je, jak se člověk cítí. Jejich cílem byl klid, ve kterém člověka nic netrápí, ve kterém je mu už jedno, co se na světě děje. Takového stavu dosáhli sami bohové, proto se o svět nezajímají. Jak si to uděláš, tak to máš. K tomu klidu měla člověka přivést nepřítomnost bolesti. Hlad je bolest, dobré jídlo hlad zažene. Ovšem když se člověk přecpe, zase si bolest způsobí. Jejich heslem by tak mohlo být: Všeho s mírou a do ničeho se moc neplést.

Stoikové naopak tvrdili, že různé touhy zatemňují člověku mozek a přinášejí mu trápení. Šťastný je ten, kdo dělá správné věci. Kdo nemá žádná osobní přání a touhy, ale kdo je zcela oddán těm jedině správným postojům.

Mám za to, bratři a sestry, že v takových Athénách stojíme nakonec i my dnes. Co která víra znamená, je vlastně jedno – víme jen s jistotou, že když ji začne vykládat nějaký celoživotní odborník, zjistíme, že je celá dobrá. A my obyčejní si vůbec nesmíme dovolit něco proti ní namítat. Stejně to nemůžeme pochopit.

Zbývá tedy spasit se sám. Buď stažením se do soukromí, kuchařením epikurejských lahůdek. Prostě, to chce klid. A nebo naopak popřením svých přirozených tužeb a přání. Úplným odevzdáním nějaké společensky správné myšlence. Prostě, Yes, we can, my to zvládnem a tak dále.

Pavel jim káže Boha Otce. Toho, který dal člověku i jeho osobní přání a touhy – ty nejsou zdrojem zla, jak tvrdili stojici – zdrojem zla je, že člověk nečeká dobré od Boha, ale jen od vlastních sil – jak to rovným dílem stojici i epikurejci radili.

Pavel jim káže Boha Syna a Syna člověka, Pána Ježíše Krista. Který, ač jednal rozumně a správně, přece trpěl. To je nesnesitelné pro obě strany. Každý svého štěstí strůjcem, myslí si jedni. Dobré jednání je samo sobě odměnou, myslí si druzí.

Pavel jim nakonec káže zmrtvýchvstání. Že je jiný svět, než tento a od toho má smysl vše si slibovat, pro ten má smysl vše konat. Tím všechno jejich poznání ztrcí svou vrcholnou důležitost. Tím se stává nepříliš podtstatným to, co různé víry vypovídají třeba i pravdivě o světě i člověku. Můžete se tomu vysmát nebo to odsunout na jindy. Ale to je asi tak vše, co s tím můžete dělat.

Závěrem tedy zůstává, že pravé poznání Boha je jen to, spojené s láskou a bázní. To, které jednoho Hospodina následuje, ostatní bohy pak zavrhuje. Pro které ostatně není tak důležité, zda je Bůh jeden, nebo je jich více; ale spíše to, zda je ten Bůh Otec, Syn a Duch svatý; Stvořitel, Vykupitel a přímluvce. Amen

Modlitba po kázání: 
504
Ohlášení: 
326, 1–3
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, Tebe prosíme za všechny kolem nás, za příbuzné, přátele i sousedy, aby Tě poznali. Za celé toto město. Tebe prosíme za všechny, kteří jsou tázáni na naši naději, abys s nimi byl v tu chvíli a vložil jim pravé slovo do úst. Aby byli Tvými svědky bez vší záludnosti a chytráctví. Tebe prosíme, abys zakryl a napravil vše, čím jsme sami, svými slovy i činy kdy zakryli Tvou pravdu a uvedli Tvé evangelium v nevážnost. Přimlouvej se za nás, když společně k Otci voláme: Otče náš…
Poslání: Efezským 7, 7–12
Požehnání: Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Požehnej vás Všemohoucí…
510