Introitus: Žalm 73, 21–28
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího… Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 1. neděle v půstu.
217
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Ty jsi stvořil srdce každého z nás, Ty rozumíš našim skutkům. Ty jasně vidíš i Ty naše pohnutky, které vidět nechceme a před kterými zavíráme oči. Ty znáš vše, dříve než to nastane i bez našich životů od počátku až do konce. Před Tebou stojíme v bázni, neboť známe své viny. Tebe prosíme, dej nám znovu poznat své milosrdenství. Postav nám před oči kříž svého Syna a dej nám srdcem poznat, že jeho oběť za nás byla dostatečná; Tys jej přece vzkřísil z mrtvých. Skloň se k nám a sešli Ducha svého, abychom byli ujištěni o Tvé dobrotě a všech Tvých zaslíbeních. Dej nám, Pane, poznat, že jsme tvoji, i když toho nejsme hodni. Amen
1. čtení: Numeri 23, 19–24
434, 1–5
2. čtení: Skutky 19, 1–20

Jedna z věcí, která lidem po pádu chybí, je uměřenost. Jako v našem příběhu. Kde ti první neví, že vůbec mohou mít Ducha božího. A ti druzí, někteří židovští zaříkávači, zase jménem Ducha mluví. Jakoby Duch boží byla nějaká elektrika, kterou mohou podle libosti zapnout či vypnout a ne osoba Boží. Jako by Duch byl jejich sluha a ne Pán a Dárce života.

Tak ďábel v tomto posledním čase kazí rozsévání slova. Sice: Ti, kteří by měli po pokání přijmout omilostnění a nabýt dobré a pokojné mysli, kají se dál, i když nemají za co. Druzí, i když je jim pokání třeba jako soli, slovo soudu nad sebou neslyší a hned přeskočí k slovu o milosti. Zůstávají v klidu a neotřeseni.

Učedníci, se kterými se Pavel setkal po příchodu do Efezu, jsou případem těch prvních: Zanjí svůj hřích, znají pokání. Neznají ujištění o odpuštění a pokoj Boží. Soudím právě proto se jich Pavel ptá, zda přijali Ducha svatého, když uvěřili. Uvěřili, že Bůh je spravedlivý, uvěřili že jeho Zákon je spravedlivý. A když se s ním srovnali, poznali, že oni spravedliví nejsou. Sptařili krásu a vznešenost Boží, poznali, že ne oni, ale Bůh je dobrý. Ale nepoznali, nepocítili v duši, že Bůh je dobrý právě k nim. Druhým milosrdenství, ale mě jen soud.

Kristus zaslíbil Ducha Přímluvce. Přímluvce proto, že ten Duch se přimlouvá právě za mne. Že říká: Tohoto ještě ano. Tomuto ještě spásu. Když si děláme výčitky, když v srdci litujeme svých zlých činů – tak přece právě proto, abychom byli vin zbaveni. Právě proto, že máme pevnou naději ve vlastní nápravu. Bez takové pevné naděje ani nemá smysl se něčím trápit. Pak skutečně: Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme. Janův křest znamenal něco jako dobré předsevzetí: Chci být lepším. Křest ve jméno Kristovo znamená, že men za svého bere ten, který zcela jistě má moc mě lepším učinit. V Janově křtu jakoby dávám já něco Bohu – slib být lepším. Ale v křtu ve jméno Krista dává Bůh slib mě.

Když jsou efezsští učedníci pokřtěni, projeví se to znameními, které ukazují, že už se dovedou soustředit i na jiné věci, než jen na sebe. Nemluví již o vlastní slávě, ani o vlastní hanbě. Mluví v prorockém vytržení, tzn. o věcech, které se jich přímo netýkají. Dovedou nyní vystoupit ze sebe a mluvit o věcech, které možná zrovna nejsou důležité pro ně – ale které jsou důležité před Bohem.

Mnozí zaměňují dary Ducha s tím, že něco silně prožívají. Ale řekl bych, že je to skoro obráceně. Z Ducha bývá spíše to, v čem se nepoznáváme. Řekněme: Spoustu lidí přirozeně dojímají a rozradostňují děti – není tedy divu, že s nimi mluví mile. Ale když člověk k dětem zcela lhostejný přece promluví k dítěti laskavě a vhodně – tehdy to nejspíše nebylo z něj, z jeho sil, ale z Ducha. Ano, řekl bych: Z Ducha jsou především ty věci, které se nás moc osobně netýkají a přece je uděláme a víme, že je to tak dobře. Jakoby je učinil někdo jiný – a přece my.

A zase znovu: Tak je tomu i s ujištěním, které nám Duch dává o vlastní spáse: Známe sami sebe a víme, že věčný život nezasluhujeme. A přece víme, že ho dosáhneme. Že není z nás, že naše spása není naším, ale Božím rozhodnutím.

Ostatně nějak mimoděk běží věci i v druhé části našeho příběhu: Tři měsíce působí Pavel v synagoze. Tedy posmívání některých snáší opravdu dlouho. Kdo by asi dnes vydržel chodit tři měsíce do kostela, kde by se mu každé neděle někdo do očí vysmál. Rozhodně tedy Pavel netoužil „udělat se pro sebe“, založit si vlastní společenství. Ale když to jinak nejde, právě když se děje ne to, po čem touží, ale to, čemu by se rád vyhnul, když z nezbití skončí v nějakém přednáškovém sále, což je místo pro bohoslužby nedůstojné – tehdy ejhle, jsou z toho dva roky činnosti. Nečetli jsme zatím, že by se Pavel někde na své misijné cestě takto dlouho zdržel – všude pobyl nanejvýš týdny. Ale že jej tam Duch zavedl, to mohl říci až po těch dvou letech. Do té doby to vyhlíželo jako nemilé provizorium. Něco, z čeho nejsem nadšen – ale nejde to jinak.

Ještě podivnější je to s těmi šátky a zástěrami. Pavel káže o království, které není z tohoto světa. O neviditelných, duchovních věcech, mocně vládne slovem. – a jen tak mimochodem, kdo ví, zda o tom vůbec ví, zástěry, kterých se dotkne, uzdravují lidi. Hmatatelné věci denní potřeby. Kde je jaká souvislost? Ale je to tak dobře. Je to, řekněme, trochu jako kdyby někdo přijel s přednáškou o Janu Rokycanovi a byli by uzdravováni lidé, kteří si nalili ze stejné láhve sodovky jako on. Pavel přece nepořádá žádná uzdravovací shromáždění ale přednášky v přednáškové síni filosofa jménem Tyrannos!

Vidíme zde mimochodem, že pověrčivost někdy může být počátkem víry. A že naivní a dětinské představy lidí o věcech víry se nemají hned ostře a bez milosti zavrhovat. Neboť někdy Bůh ve svém smilování takovou víru vyslyší a skutečně zapůsobí skrze věci, které by nám jinak přišly k pousmání. Ostatně, kdyby někteří z nás, kteří jsme uvěřili v mládí a dospělosti, upřímně zavzpomínali na první popud, který nás dovedl až k naší dnešní víře, jistě by to mnohdy bylo k pousmání nebo skoro až ostuda.

Nevěděli jsme nic, ale doufali jsme, že nám či našim milovaným vzejde od Boha dobré. Takovou nevědomost Duch časem osvěcuje a takovou naději časem sílí a naplňuje ji. Nevěděli jsme, ale toužili jsme po dobrém.

Pak jsou tu ale ti, kteří nemají sice žádné touhy, které Bohu předkládají, za to myslí, že vědí. Profesionální zázrační uzdravovatelé. Ti zaříkávači, cestující od města k městu. Kteří nemají žádný sbor, žádnou církev. Protože nikoho nepotřebují, sami sebe chápou jako zdroj dobra. Ti, kteří nejsou učedníky. Protože nemají potřebu se nic učit, kteří myslí, že prostě vědí.

Pro ně prostě „jméno Ježíš“ funguje. Nevědí nic o tom, že Duch působí tam, kde člověk prosí a ví, že nemusí být vyslyšen hned – protože ví, že není hoden být vůbec vyslyšen. Ale přece pevně doufá. A jeho naděje také časem naplnění dojde.

My ve víře Boha nevidíme, ale chceme ho jednou spatřit. Andělé jej vidí a chtějí jej vidět. Démoni jej také vidí, ale raději by neviděli. Tito zaříkávači jsou pak vlastně těm démonům podobni: Raději by, aby tím mocným jménem bylo jiné jméno, než Ježíš. Ale vidí, že to funguje; proto to jméno vyslovují.

Svým způsobem naštěstí pro ně nikdo s živých ještě není v té situaci, co démoni: Tedy že by Boha viděl, ale byl z toho nešťasten. Řízením Božím jim ten posedlý ukázal: Toto není vaše místo.

A tak ať každý, kdo slyší toto slovo ví, že je člověk nehodný a hříšný. Ale že mu to Bůh dal poznat právě proto, aby se nad ním smiloval a dovedl ho ke spáse. Že právě proto to ví, aby spatřil moc Ducha Božího, který nás den ode dne více proměňuje k obrazu Kristovu, takže někdy ani nevíme, jak se to či ono stalo, kde se v nás to či ono vzalo. Víme však, že je to tak dobře a že spějeme k našemu cíli u Boha. Amen

Modlitba po kázání: 
434, 6–9
Ohlášení: 
192
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, Ty jsi nám zaslíbil: Kdo ke men přijde, toho nevyženu ven. Uprostřed postního času Tě tak nejvíce prosíme za lidi, kteří se obviňují za věci, které jejich vinou nejsou. Za lidi úzkostné a utrápené. I za ty, kdo pro své domnělé viny přehlížejí své viny skutečné. Dej se jim poznat jako laskavý pastýř a zachránce, daruj jim svůj pokoj. Prosíme Tě i za lidi lehkovážné, povrchní a necitelné. Dej jim pravou vážnost, rozum a srdce, které dovede cítit víc než náhlé vzplanutí či dojetí. Tebe, jediného pastýře, prosíme za pastýře církve. Aby dovedli neomalené a drzé krotit, omezené přivádět k poznání, tichým pak dávat slovo ve společenství tvé církve, zarmoucené těšit. Dej nám všem, abychom dovedli sami sebe posoudit a daruj nám pokoj časný i věčný, jaký jen ty dovedeš dát. Amen
Poslání: Judův 20–23
Požehnání: Tomu pak, který má moc uchránit vás před pádem a postavit neposkvrněné a v radosti před tvář své slávy, jedinému Bohu, který nás spasil skrze Ježíše Krista, našeho Pána, buď sláva, velebnost, vláda i moc přede vším časem i nyní i po všecky věky. Amen.
197