Introitus: Žalm 99
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách neděle Nanebevstoupení.
99
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože! Postavil jsi mezi námi královský trůn svého Syna. Děkujeme ti za to a prosíme tě: uč nás důvěřovat vládě tohoto krále, abychom se ti cele vydávali. Nedopusť, abychom bloudili sem a tam. Podrob nás, abychom v pravé poslušnosti sloužili našemu věčnému králi, kterého jsi vyvolil, abychom se chlubili tvým jménem. Proto nás ochraňuj před životem bezbožným a zlým, jímž tvé jméno znesvěcujeme. Nechť vším svým jednáním vyznáváme, že jsme tvoji poddaní a že ty jediný nad námi vládneš. Posvěť své jméno mezi námi. Nechť nám opravdu vládne tvůj svatý Duch, až nás konečně tvůj Syn, který nás povolal z hrozného rozptýlení tohoto světa k sobě, shromáždí ve své nebeské říši, kterou nám vydobyl svou krví. Amen.
1. čtení: Jób 38, 15–41
240
2. čtení: Skutky 1, 1–11

Co by se změnilo, kdybych vůbec nebyl na světě? Takovou otázku si ve chvíli sebelítosti či sebezhnusení – nebo obojího najednou – jistě alespoň někdo z nás někdy položil. Proč jsem tady, k čemu můj život.

V dnešním čtení dostáváme odpověď. Učedníci dostanou zaslíbení Ducha svatého. Toho Ducha, jež dává správně a vhodně mluvit o Božích věcech. Toho Ducha, jež mluvil skrze proroky. Ale zdá se, jaksi se s tímto zaslíbením míjejí. Nezdá se, že by v nich vyvolávalo přímo nadšení.

A místo toho se ptají: „Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?“ Nastane nyní s Tvým vzkříšením rozhodná změna poměrů? Změní se rozhodně vnější svět. Ty podmínky, ta společnost, v níž denně žijeme?

A jako vždy u Ježíšových učedníků, kteří nebyli žádní hlupáci, otázka je dobře položena. Ježíš jim slibuje křest Duchem, tedy vnitřní proměnu. Vnitřní proměna přináší člověku z počátku nadšení. Dívá se na sebe i na svět kolem novýma očima, mnoho věcí, kterého trápily dřív, ho trápit přestane. A naopak, čeho si dřív nevšímal, co ho nechávalo chůadným, přináší mu nyní radost. Dobře. Ale změnil se jen on sám, jeho nitro. Svět kolem zůstal stejný. A vnější svět začne časem doléhat, začne se pomalu tlačit do nitra plnou vahou. Ostatně, ani nemusí jít o tak velkou proměnu, jako je křest Duchem. Stačí, aby člověk přišel na svět s mírnější, poctivější nebo citlivější povahou než druzí. A pak jen kroutí nad světem kolem sebe hlavou. A skoro si říká: Raději abych býval byl tak netečný, tak ostrý, tak lstivý jako druzí. Nehodím se do své doby a tak dále. My se změníme, jakoby říkali učedníci. Ale bude to co k čemu, když všechno kolem nás zůstane stejné? Hádáme, že pokud zůstanou věci, jak jsou, časem nás převálcují. Časem se jim řpizpůsobíme – nebo zajdeme. Jak jsem tedy řekl, otázka učedníků je dobře položena.

Ježíšova odpověď, jako skoro vždy v evangeliu, přichází z nečekaného směru. „To není vaše věc“. Podobně, jako se Jób na své oprávněné nářky dozvídá: A kdo jsi ty, aby sis stěžoval? „Tušil jsi, že se jednou narodíš a jak velký bude počet tvých dnů?“ Co je správné, víte. Víte, že je to Bůh, Pravda a Dokonalost, jež stanovil povinnosti člověka, jež určuje správné jednání. Máte tedy dobrý důvod jednat spravedlivě navzdory světu. Víte, že to má důvod, že to má smysl. Nebo, pokud se vám nechce dobře jednat – kdo vám brání jednat jak všichni? Prosím, buďte jako všichni, pokud to považujete za rozumné.

Připusťme teď, že by Kristus obnovil království pro Izrael. Řekněme rovnou, že by v ten čtrtek roku třicet tři nastalo vzkříšení a život bez konce. Pak bychom se však my vůbec nenarodili. Vůbec bychom na tom neměli podíl. Já bych tu dnes nesmluvil.

Ale místo toho Bůh vybavil apoštoly mocí z výsosti, aby přinesli účast na Kristově ymrtvýchvstání, jak se zdá, lidem od Španělska až po Indii, od Makedonie až po dnešní Jižní Sudán již v první generaci. A zde je tedy odpověď na úvodní otázku: Pokud se někdo ptá, proč je na světě, proč žije právě ve své době – tak proto, že sám Bůh chtěl, aby měl účast na zmrtvýchvstání, na věčné radosti bez konce. Proto Kristus neučinil konec tomuto světu hned po svém zmrtvýchvstání. Právě proto, abychom my kteří zde dnes sedíme, měli podíl na věčné radosti.

A to je právě ta věc: Kdo má radost, ten se nikdy neptá, proč je na světě. Kdo se raduje, ten je rád na světě. Ten ví, že smyslem jeho bytí je právě ta radost. Do věčné radosti jsme ještě nevešli. Jsme obklopeni množstvím nesmyslného utrpení ale i docela prosté nudy a jalovosti. Spoustou zbytečných slov a zbytečných činů. Ale cílem našeho zápasu ve světe je vzkříšení a právě ta věčná radost, ve které se člověk neptá, proč jsem tady.

Možná ale učedníci ve vé otázce nemířili tak vysoko, rovnou k věčnému životu. Možná se ptali jen: Zlepší se poměry? Přijde lepší společnost, ve které bude přeci jen snazší jednat spravedlivě? Představme si tedy, že by se tehdejší Izrael stal lepší společností a s ním celý svět. Světem, který nezná vážné, smrtelné hříchy, ale jen lehčí pokledsky. A my bychom se narodili už do takového světa.

Otázka zní: Rozuměli bychom vůbec Kristovu zápasu se světem, smrtí a ďáblem, kdybychom vyrůstali v takovém měkčím světě? Měli bychom s Kristem podíl, chápali bychom plně, co dělal? Když my dnes zápasíme s vlastním hříchem i se zlobou, leností a dalšími neřestmi jiných lidí, neumožňuje nám to zároveň pochopit, kdo je Kristus? O co mu šlo, co byl jeho zápas. Ano, kříž našeho vlastního života nám umiožňuje chápat Kristův kříž a být někým, s kým si Kristus bude dobře rozumět, až mu budeme po vzkříšení hledět tváří v tvář.

Zbývá dodat, že Kristus vstoupil na nebe nejen proto, aby zůstal prostor pro naše životy. Ale také se tam ujal vlády nad nebem i zemí. A jak se šířilo jeho evangelium a kde se ujalo, stal se přeci jen svět mnohdy o něco měkčím. A tak se podívejme zrakem víry: Kristus má věci pod kontrolou, hledí na nás ze svého nebeského trůnu, zatímco my se pomalu trousíme dovnitř jeho králoství. Náše dny, náš život je mnohdy těžký – ale po pravdě, mohl by být i těžší, protože zrovna my žijeme v docela měkkém světě. To si pamatujme, na to mysleme, že vlastně nyní pod Kristovou kontrolou, pod jeho vedením nastupujeme cestu k věčné radosti. Ne bez potíží, zápasů a žalů. Ale přeci jen vstupujeme. A kdo vstoupí do věčné radosti, jež přijde s Kristovým druhým řpíchodem, ten se již nikdy nebude muset ptát, proč je na světě. Kristus sám řekl: V onen den se mne již na nic nebudete ptát. Radost bez konce nám bude odpovědí. Amen

Modlitba po kázání: 
248
Ohlášení: 
250
Přímluvná modlitba: Agenda II 358 Klementinská liturgie
Poslání: Zjevení Janovo, 1, 7n
Požehnání: Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a tak mají přístup ke stromu života i do bran města. Požehnej vás Všemohoucí…
360