Introitus: 
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, i od sedmi duchů před jeho trůnem a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce — jemu sláva i moc navěky. Amen. Vítám vás, bratři a sestry, na bohoslužbách 4. neděle velikonoční.
Vstupní modlitba: Panovníku Hospdne, vládče a hosporáři všeho viditelného i neviditelnho, náš Otče. Klaníme se přd tvým majestátem, my jsme popel a parh, skoro nic; ty vládnš všemu, Spatřujeme vše velké, celý tvůj vesmír, prot kterému jsme nepatrní. To vidíme, to přiznat musíme Také ale musíme vyznat, že neposloucháme tebe, který jsi to vše učinil jedinýmslovem. Neposloucháme tvé příkzy: To před tebou sami vyznáváme, protože ty jsi Pravda a ty jsi Bůh náš všemohoucí. Nedokázali jsme poslechnout, co je jasné. Sami jsme se pustili do díla zmateného a nyní si nevíme rady. A proto Tě prosíme pro Ježíše Krista, který tě poslouchal až po sebezmaření; pro toho, kdo sedí po tvé prvici na skcvostném trůnu: Ty, který jsi všechno učinil dobře, dej nám svého svatého Dcuha, abychom Tebe i tvého Syna i Dcuha svatého slavili nyní, i jako naši ředové předd námi, i na vždy jako naši potomci na vždy. V tomto čase, i v tom budoucím, který trpělivě čekáme, Maranatha, přijď mezi nás Pane Ježíši. Amen
1. čtení: 
2. čtení: Skutky 1, 1–8

První knihu jsem napsal o Ježíšovi. Napsal jsem tam všechno, co je potřeba se o něm dozvědět. Protože on žije. Dokázal jim, že žije, to je to hlavní. A ne tak, jak se to píše na smutečních oznámeních: Bude žít v nás. Ne. Že opravdu žije. Dokázal to mnoha způsoby, takže člověk opravdu musí hodně trucovat, být velký trulant, aby nad tím ještě váhal. On žije.

To je to nejdůležitější. My lidé přirozeně ctíme ty, kteří žili dříve. Už staří Řekové… říká se vždy. Mrtvý se nemůže bránit. Mrtvým se staví pomníky, které se nemohou hnout z místa. S odhodlaným výrazem se někam dívají, ukazují nám rukou kupředu. Nu a my si říkáme: Ano, je to dobré. Tento zemřel, ale ukázal nám cestu kupředu. A my jsme dál než on. On umřel, nedožil se toho, jak my teď jdeme kupředu. O čem on snil, to je teď na nás, to my teď děláme. A pomník stojí a nemůže říci: Ale takhle jsem to nemyslel.

A mnohý mrtvý by to asi řekl. Jenže my bychom měli pohotovou výmluvu: Jenže, víš, ty jsi mrtvý, tobě se to říká. Ale kolem nás jsou živí, kteří na nás různě tlačí, u kterých si to nechceme pohoršit. A proto muž Boží Lukáš důrazně píše: „po svém umučení mnoha způsoby prokázal, že žije, po čtyřicet dní se jim dával spatřit a učil je o království Božím“

Takže tento Ježíš je živý. On je stejně, když už jsme takoví měkcí, náchylní k různému ovlivňování, tedy on je stejně dotěrně přítomný jako naši současníci. Ne jako nějaká nepříjemná myšlenka, jako něco, co hlodá vě svědomí. Svědomí, nepříjemná myšlenka, ta se dá snadno zaplšit. My lidé se z toho radujeme, když někoho zabavíme, opijeme, přivedeme na jiné myšlenky. Řekneme: Už se tím netrap, uže na to nemysli. Jenže tento Ježíš byl mezi svými učedníky přítomen v těle. V těle aké usedl na skvostný trůn v nebesích po pravici otce. Má tělo jako lidští otravové. Co víc, je mu dána veškerá moc na nebi i na zemi. Ani lístek na eři před naším kostelem se bez něj nehne. Takového člověka nejde pomíjet. Zvláště, když je zároveň Bohem.

A toto jsem, bratři a sestry, řekl jen kdyby někd náhodou zapomněl. Ale věřím a vím a vážím si vás pro to, že vy to víte. Mluvím k vám právě spíše proto, že vy to víte. Říkáme si spolem: Ježíš je živý, vidí nás. Co máme dělat? Jak nepromarnit náš čas? On je živ navěky — nám šednou a vypadávají vlasy, vrzají klouby. Tak je to prý již po dvaatřicítce. Po dvacátéém třetím roku života začíná člověk nenávatně stárnout. Na těle. Ale na duši daleko dříve. Čím více rozumu bere, tím více o sobě přemýšlí. Tím méně žije svůj život a místo toho si říká: Co jsem zatím dokázal? Dokážu ještě něco, když doteď vlstně nic? Na tohle vám může být třeba dvanáct, ještě mluvíte hlasem jako dítě a už o tom přemýšlíte.

Ano, on je živý. Je to úplně prokázané. Je tady, je všude; i když sedí na nebi, všechno ho poslouchá. Člověk si může buď najít jinou víru, namlouvat si, že tak to přece tenkrát nebylo, že to bylo dávno, že tenkrát byli lidé hloupí, věřili všemu. A nebo si uvědomí: Bůh mě vidí. Ježíš je se mnou, sedí vedle mě. Nebe, i když zůstává nebemem, bydlí u mě, nahlíží každou mojí mylšenku.

Strašné. Protože my bychom si chtěli oddechnout, ulevit si. Stejně jako se člověk v práci, na ulici nějak tváří. Ale přijde domů a je svým pánem, už na něj nikdo nemůže. Takže si oddechne, povolí si pásek, rozepne blůzu. Má pokoj a tváří se teď, jak se skutečně cítí. Tvář povolí, je doma. To je pěkný čas. Jenže v nebi sedí člověk, stejný jako jiní lidé, před kterými si dáváme pozor. Jenže tetnto je Bůh a je všude.

Tedy, abychom mu učinili za dost. Aby se a nás nedíval vyčítavě. Co máme udělat? Už teď obnovit jeho království pro Izrael? Udělat nějakou jeho rychlou práci, aby nám alespoň na chvilku dal pokoj? Toto, bratři a sestry, není neuctivé. Ježíš je král celého kosmu a má královské nároky, všichni ho musí poslouchat. Ale zároveň, mi také opravdu občas potřebujeme prostě klid ode všeho. Jenom tak jít domů, ehnout si na kanape a nic nemuset. Takto to upřímně prostě je.

Učedníci se tedy ptají: Už teď přijde ta velká práce? Teď budeme dělat tu velkou věc? A, bratři a sestry, toto je radstná zvěst tétot neděle, evangelium: Ne, nyní se ještě udělá, co se má. A pak se už půjde ležet na kanape.

Zůstaňte v Jeruzalémě. To Kristus přikazuje. Důrazně. Ve svatém městě, kde se dělají svaté skutky. Co jsou svaté skutky? Dětí se zeptejte! Aby všechno bylo, jak má být. Aby se splnilo, co se slíbilo. Aby se člověk choval, jak se má chovat. Jeruzalém je město pravdy. I když mu na přelomu věků vládou lháři. Jenže to ví dospělý, poučený. Ale dítě ví: V tomto Božím hlavním městě si přece člověk pamatuje, co řekl. Splní, co slíbil. Jedná tak, jak má. Když je dítě, poslouchá. Když je rodič, stará se a vede. Pracuje. Když je starý, je dědeček, nebo babička. Usmívá se, pokud může. Když nemůže, tak ne. Ale dává rady a moc se nestará, zda-li někdo poslouchá. Je na tom něco špatně? Kdo by protestoval? Inu, to je ta správná obec, ten Jeruzalém, hlavní město Boží.

A tak tedy, i nám, bratři a sestry, Ježíš živý tak až z toho jde strach, říká: Ne, vy teď nebudete dělat nějakou velkou práci, kterou se vykoupíte ze všech povinností. To už jsem udělal já. Já jsem umíral na kříži zatímco vy jste nedělali nic. Takže: Teď si především vzpomeňte, co jste kdy vypustili z úst. Co jste komu slíbili. Za co berete peníze a co je vaše práce, kterou máte dlěat pro větší slávu Boží. Vzpomeňte si, kdo vám dal život a koho máte poslouchat. Pochpte, že jste už na konci života a jediné, co můžete dát druhým, je chápavá rada, která má tolik hrdosti, že se netrápí, zda ji někdo bude poslouchat.

A to je hodno Jeruzaléma, města, kde dal Bůh Všemohoucí skrze svého Syna, našeho krále, přebývat svému jménu. Takto tam čekejte. A brzy uvidíte, že tohle nejde bez potíží. Že tyhle na pohled jasné povinnosti přivádějí člověka d neřešitelných chvil. Tu přichází Duch a vede. A člověku je úplně divně jak divně ho ten Duch vede. Ale na začátek od Krista zůstácá jediné: Udělejte prostě to, co máte za povinnost jako děti, jako rodiče, jako stařečkové. A pak se jděte natáhnout. Poslechněte mě, protože já jsem tak živý, až z toho jde strach. A až to uděláte, tak se natáhněte na kanape.

Jenže vám to nepůjde, protože jste před křížem utekli. Takže já vám v té chvíli pošlu Ducha. A vy buď poznáte, že jste bez moci a zaradujete se, že já jsem vám přesto připravil příbitky v nebi. Ale ještě spíše, já vás provedu svým Duchem těsmi těžkými chvílemi a vy řeknete: Toto se stalo k větší slávě Boží.

Modlitba po kázání: Tobě, Pane Ježíši Kriste, tobě sláva spolu s Otcem a Duchem svatým. Protože ty jsi zvýtězil a ušetřil jsi nás věčného trápení Ducha i těla. Kraluj nám Kriste, na tvou věčnou vládu trpělivě čekáme. Amen
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: