Introitus: Žalm 32
Pozdrav: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. neděle v půstu.
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Exodus 25, 1–8
2. čtení: Skutky 20, 1–12

Pavel chtěl posluchačům objasnit všechno, než je pro tento svět navždy opustí. To je nejdůležitější sdělení, které z příběhu slyšíme. Když mladík Eutychus spadne z třetího patra, Pavel sice na chvíli své kázání přeruší a jde se na něj podívat. Ale pak pokračuje v kázání a dokončí celou bohoslužbu včetně Večeře Páně. To je poněkud šokující.

Mysleli bychom snad, že taková mimořádnost jako pád z třetího poschodí jaksi přebíjí všechno. Že po tak akutní věci musí nastat změna programu. Bohoslužba se musí odložit.

Jakoby věci víry byly něco navíc. Jako by to byla slova, kterými člověk může pro změnu trochu jinak zaměstnat hlavu, když na to má čas. Když to okolnosti dovolí. Jakoby kázání bylo jen takové trénování představivosti. Kdežto úraz, to je pravá skutečnost.

Jistě ani Pavel nenechá událost bez povšimnutí. Sejde dolů. Ale svých chováním jakoby říkal: Nu, takové věci se také stávají. A tentokrát to dopadlo dobře, je v něm život. Takže se vraťme k tomu, kde jsme přestali. Vypadá to trochu černohumorně.

Vše v tom příběhu by mohlo být užito k zlehčení vší posvátnosti bohoslužby. Už ty lampy. Bylo jich tam mnoho – i když Pavlovi by na čtení z Písma stačila jedna. Ale to množství světla tam bylo pro parádu, pro větší důstojnost chvíle. Protokoly římských úřadů z pozdějších dob pronásledování uvádějí mezi zabavenými předměty církve právě množství lamp a mnohé speciální kostelní lampy s křesťanskými symboly se nám z té doby dokonce zachovaly. Taková nepraktičnost! Je to sice paráda, když někde svítí tolik lamp. Ale těch peněz, co se na oleji prosvítí. A pak, je z toho ještě horko a vydýcháno. A ty výpary z toho. Dnes si můžete v podobném duchu přečíst vítězoslavné třeba o tom, jak nezdravé je vdechovat kostelní kadidlo. A nebo slyšet mnohé praktické úvahy o nehygieničnosti jednoho kalicha při Večeři Páně atd. Ale my zde vidíme, že již mladičká, terpve pár let existující církev již mnoho dbala o to, aby bohoslužba byla událostí slavnostní, nevšední. Při které se nelituje prostředků. Při které se nedbá na praktické ohledy – na ty jde totiž dbát v každý jiný čas. Všední může být každý jiný den než den vzkříšení Páně. Bohoslužba ani dům Boží právě vždy byly svobodné od praktických a svazujících omezení všedního dne. Proto se skutečný kostel nedá vytopit, proto duchovní přicházejí k bohoslužbě pomaleji, než je běžné tempo chůze. Proto se v kázání užívá lepšího, než běžného jazyka. Proto se v kostele zpívá něco jiného, než hrají v radiu atd.

A tyto věci pořád tvoří jen obrubu pravého středu všeho: Slova Božího a lámání chleba, svaté Večeře Páně. Jako by se živočišný, pudový člověk mohl vysmát mladíkovi omámenému výpary ze slavnostních lamp, tím spíše se může pobavit nad tím, co i Lukáš trochu nevědomky prozrazuje: Dlouhému kázání, při kterém se usíná. Lukáš totiž nejdřív řekne: Protáhl řeč až do půlnoci. A pak to řekne přímo: Protože Pavel mluvil dlouho, přemáhal ho spánek. No jo, z té spousty řečí lidé usínají.

Ale proti takovému živočišnému uvažování svědčí ten mladík sám. Pokud se chystáte v kostele spát, pokud s tím vůbec počítáte, rozhodně si nesednete na parapet otevřeného okna v třetím patře. Právě proto si tam mladík bez obav sedl, že by ho vůbec nenapadlo, že by mohl u Pavlova kázání usnout. Různé tělesné slabosti a příhody ovšem prostě nestávají. Ale jak vidíme, nemohou snížit váhu slova.

Vraťme se teď na začátek: Proč Pavel tak mnoho mluvil. Právě proto, aby pro nikoho z jeho posluchačů nebyly už tělesné věci to, co nakonec vždy v životě rozhodne. Snažil se jim naposledy objasnit pokud možno všechno. Protože člověk opravdu má mít pokud možno ve všem podstatném jasno. Člověk má vědět, co je spravedlivé. Pokud to neví, uchyluje se mezi lidmi ke stádnímu chování: Směje se těm, kterým se ostatní smějí. Tleská těm, kterým ostatní tleskají. Ale pokud ví, co je spravedlivé, pokud ví, co je pravda – pak se zastane přede všemi toho, kdo říká pravdu, kdo je v právu. I kdyby takovým člověkem všichni pohrdali. I kdyby ho sám zrovna zvlášť rád neměl.

Člověk má vědět, jaké jsou jeho povinnosti. Pokud je mužem či ženou, pokud je rodičem či dítětem. Pokud je nadřízeným či podřízeným. Pokud to neví, pak jen jako zvířátko reaguje na věci jemu příjemné nebo nepříjemné. Pokud ho jeho protějšek těší, ustupuje mu i ve věcech podstaných. Pokud mu nevyhovuje, staví se ve všem na zadní. Když něco potřebuje, chová se vlídně. Když se mu příní splní, zapomíná na vděčnost. Ale kdo z Písma ví, že každé postavení má před Bohem svou důstojnost, koná skutky, které má, ať už odměna a vděk přichází nebo ne. Koná je, protože tak se prostě muž nebo žena, otec nebo matka, dcera nebo syn, šéf či zaměstnanec prostě chovat má.

Buďme tedy i my těmi, kteří po vzoru Pavlově o věcech života spolu dlouze rozmlouvají a snaží se najít, co je vždy bez ohledu na okolnosti Boží vůle. Co platí stále, ať se svět proměňuje jakkoliv. Musíme jistě časem některé své postoje a zásady upravit, protože naše poznání je zatím jen nedokonalé. To však neznamená, že máme nechávat vše otevřené a čekat, že věci vyřeší sám život. Kdo přichází do životních zkoušek a krizí dopředu nepřipraven, bez pevných zásad, ten pak upadá do živočišnosti, do pudového chování a nevládne sám nad sebou. Tak tomu ovšem nebylo u mladíka Eutycha. Ač byl na chvíli přemožen tělem a praktickými okolnostmi– což se každému někdy stane – Pavel o něm řekl: „Upokojte se, je v něm život.“ A ten život, to je Slovo Boží, které se nemění a zůstává navěky. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Filipským 3, 12–21
Požehnání: A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen