Introitus: 31, 17–25
Pozdrav: 
189
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Izajáš 43, 1–13
159
2. čtení: Skutky 22, 23–30

Zčista jasna se role obrátí. Pavla přivázali ke kůlu a má být bičován. Mají ho v moci. Může jen čekat, jen hádat, kdy na něj dopadne první rána. Dokonce ne proto, že by se něčeho dopustil, že by byl z něčeho obviněn. Ale jen proto, aby se vůbec zjistilo, co se dělo. Co je zač. Zacházejí s Pavlem jako s někým, kdo neřekne pravdu dřív, než ucítí bolest. Koho nevede k mluvení pravdy záliba v pravdě. Koho nevede k mluvení pravdy svědomí; to, že by se lhát styděl. Berou ho jako někoho, komu jen tělesná bolest připomene skutečnost. Berou ho jako někoho, kdo žije ve lži.

Smíte bičovat římského občana, a to bez soudu? A najednou má problém důstojník. Najednou je on tím, kdo dostal strach a neví, co přijde. A žene strach „víš“, strach má teď i velitel. A ti, které dosud vůbec nezajímalo Pavlovo poselství ale jen jejich zájmy, jsou najednou donuceni být přítomni Pavlově následující řeči a poslouchat. A nedonutilo je k tomu bičování, tělesná bolest. Ale jen pouhé slovo. Pouhý právnický termín. Který říká: Římský občan nesmí být nijak ponižován. Kdo to říká? Nějaký dvoumetrový hromotluk, který by tam stál? Ne, říká to právo. A kdo říká, že Pavel opravdu je římský občan? Žádnou občanku u sebe neměl. Jen v nějakém seznamu v městě na jihovýchodně dnešního Turecka. Tam si to nemohou hned ověřit. Jen něco tak nehmotného, abstraktního jako občanství zastavilo tyto drsné nesmlouvavé ozrbojence.

Na tom na prvním místě vidíme, že je zjevně nesmyslné tvrdit, že neexistuje duchovní svět. Nehmotné, duchovní skutečnosti. Nelze rozumně tvrdit, že na co si nejde sáhnout, to neexistuje. Na Pavlovo občasnství si nikdo sáhnout nemohl a přece ho zachránilo před bičováním. Jen proto, že je napsáno někde v zákonech, že římský občan nemůže být bičován, jen proto, že to někdo řekl, způsobuje, že to vojáci neudělají. Inteligentní člověk prostě nemůže být materialista, pokud si tedy něco zoufale nenalhává. Protože materialismus neobstojí před jednoduchými, ověřitelnými fakty. Duch má moc nad hmotou.

Tito důstojníci samozřejmě pomýšleli jen na problémy, které by jim zbičování římského občana mohlo přinést. Rozhodně necítili ostych jen tak zbít člověka. Ale ta moc, která je vynesla na jejich místa byla moc Říma. A Řím vyrostl na tom, že nejde někoho jen tak ponížit.

Římané totiž byli z počátku velmi špatní skoro v každém válčení: Zcela nemožní jezdci, špatní pěšáci, mizerní námořníci. Všechno válečné umění se museli někde u sousedů naučit. Přece však na čas, který jim byl vyměřen, ovládli svět.

To proto, že každý z nich věděl: Žiju v obci, kde mě nikdo nemůže jen tak ponížit. Jen tak zbít, protože to jde. Moji lidé si mne váží, prostě proto, že jsem Říman, jeden z nich. Ještě jsem nic nedokázal a už se se mnou zachází jako s lepším člověkem. A já tedy také budu lepším člověkem. Římané tak ve svých počátcích neměli potíž svolat vojsko, protože každý se chtěl ukázat jako dobrý Říman.

K lidem, které porazili, pak dovedli prokázat laskavost. Kdo si totiž váží sám sebe už nepotřebuje vyrůst na druhých. Nemusí někoho ponížit, aby se stal velkým. Na těch dvou věcech tedy vyrostl Řím: Za prvé: Moji lidé si mne váží, aniž bych ještě cokoliv dokázal. Prostě jen proto, že jsem jeden z nich, že jsem Římský občan. Moje obec si váží mne – proto já si vážím své obce a jsem připraven pro ni něco udělat. A za druhé: Už jsem vážený v Římě, protože jsem Říman. Nevyrostu už nijak tím, že poraženému šlápnu botou na záda. Mohu být velkorysý.

Takový byl Řím ve svých počátcích. Teď už nějaké to století uplynulo. A už zbylo jen vědomí, že být římský občan je dobré. Teď už asi nikdo, kromě viditelných výhod, neví, proč to bylo dobré. Je to jen výhodné, vyplatí se to. Jde jen o to, kde se takové postavení dá koupit. A jak vidíme, za velké peníze to jde.

Velitel Pavlovi říká: Já jsem získal toto občanství za veliké peníze. Já jsem pro ně musel hodně udělat. A zdá se možná přezíravé až kruté, že tomuto člověku, který se v životě takto vypracoval, Pavel odpoví: Já jsem se jako římský občan už narodil. Mám ale zato, že i tímto na pohled bezvýznamným rozhovorem objesňuje Pavel, co je evangelium: To, že jsem hoden slušného zacházení, není něco, co by si člověk měl zasloužit až dlohou službou a úsilím. Do toho se mám narodit, z toho mám vycházet. Má obec si mne váží prostě proto, že jsem ze své obce. Má obec říká: Našeho člověka nebude nikdo bít, protože je to náš člověk. Proto pak zase já sloužím své obci. Ne, abych to někam dotáhl, ale prostě proto, abych zachoval svět, kde je mi dobře.

Pavel může na celé římské občanství nakonec skutečně hledět trochu z vrchu. Vždyť co se Římanům na čas a omezeně podařilo, to Bůh na věky ustanovil pro celý Izrael: „Nikoli proto, že byste byli početnější než kterýkoli jiný lid, přilnul k vám Hospodin a vyvolil vás. Vás je přece méně než kteréhokoli lidu. Ale protože vás Hospodin miluje a zachovává přísahu, kterou se zavázal vašim otcům, vyvedl vás Hospodin pevnou rukou a vykoupil tě z domu otroctví, z rukou faraóna, krále egyptského. Poznej tedy, že Hospodin, tvůj Bůh, je Bůh, Bůh věrný, zachovávající smlouvu a milosrdenství do tisícího pokolení těm, kteří ho milují a dbají na jeho přikázání.“

Ne zásluha, ale láska Boží, zalíbení Boží bylo základem občanství v Izraeli, které každý Izraelec přijímal obřízkou již osm dní po narození. Boží řeč pak pokračuje: Proto bedlivě dbej na přikázání, nařízení a práva, která ti dnes přikazuji dodržovat. Již brzy po svém narození jsi vstoupil do obce, jež ti zaručuje důstojnost bez zásluh. Proto konej vše, aby tato obec byla zachována. Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.

Svou misijní službou přináší nyní Pavel občanství nebeské obce bez předchozích sásluh každému, kdo uvěří. Jeho služba nemá v tomto životě konce, neboť neslouží pro pocty a odměny, ale slouží Bohu, kterého miluje a jeho lidu, který miluje.

Modlitba po kázání: 
292
Ohlášení: 
480
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Filipským 3, 7–21
Požehnání: Kolem Jeruzaléma jsou hory, kolem svého lidu je Hospodin, nyní i navěky. Nesetrvá žezlo zvůle na údělu spravedlivých, aby snad nevztáhli spravedliví své ruce k podlostem. Hospodine, prokaž dobro dobrým, těm, kdo mají přímé srdce!

Požehnej vás Všemohoucí…

195, 1–2