Introitus: Žalm 20, 1–7
Pozdrav: Jedni se honosí vozy, jiní koňmi, ale my připomínáme jméno Hospodina, svého Boha. Oni klesali, až padli, my jsme povstali a přetrváme. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách Hodu sv. Trojice.
190
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Genesis 18, 16–33
157
2. čtení: Skutky 23, 1–11

Jaké strany se zde tedy střetly? Saduceové říkají, že není zmrtvýchvstání a že nejsou andělé a duchové. Podle židovského spisu Pirkej Avot řekl rabín Antigonus ze Soko: Nebuďte jako služebníci, kteří Pánu slouží s vyhlídkou na odměnu, ale jako služebníci, kteří slouží pánu bez vyhlídky na odměnu. Jeho žák Sádok si to vyložil po svém, tedy že ani žádná odměna není. My ovšem můžeme to myšlenku vyložit lépe: Pak by zněla: Miluj Boha nezištně, miluj dobro pro dobro samo. Zní to hezky, ale prostě a jednoduše, není to biblická myšlenka.

Písmo vždy představuje Boha jako zdroj dobrých věcí. Představuje Boha jako toho, od koho si lze slibovat dobré věci do budoucna – sám Bůh totiž dává četná zaslíbení dobrých věcí. Bůh sám se představuje jako ten, kdo odměňuje. Bůh sám od člověka chce, aby od něj čekal dobré věci. Sám Kristus řekl: Proste – a bude vám dáno. A prostě není možné říkat o Bohu něco jiného, než co sám o sobě řekl. Pak si totiž vymýšlíme boha podle svých představ – a to je jednoduše modlářství, i kdyby se nám ten vymyšlený Bůh zdál milosrdnější, spravedlivější či rozumnější, než ten skutečný, Bůh Písma.

A na druhou stranu ovšem: Člověk sám od sebe prostě dobré dělat nedovede. Člověk je stvořený, už své tělo a svou duši přijal jako dar od Boha. Člověk sám o sobě nemůže být zdrojem dobrého.

Saducejské učení vlastně dobře shrnuje rouhavý výrok jedné teoložky minulého století: Bůh nemá jiné ruce, než ty naše, aby dnes konali jeho dílo. Kdo takto smýšlí, zapomíná, že veškeré jeho chtění a jednání je silně ovlivněno hříchem. A je tedy velmi pyšný. Vůbec si nepřipouští, že nějaký jeho záměr by mohl být zištný, některý jeho náhled pokřivený a bludný.

My, kteří čekáme nebeskou odměnu, si to připustit můžeme. Věříme totiž, že na našich slovech a činech všechno nestojí. Ale vše stojí na slovech a činech Krista – ty rozhodují o spáse světa, ne naše snahy. Mnohdy máme pocit, že máme dobrý záměr, ale náš nedostatek moudrosti působí, že se chováme jako slon v porcelánu. Jindy se nám náš záměr zdá ryzí a až později poznáváme, že byl vlastně docela zištný. Chtít dobro dovedu, vykonat už ne. To říká v listu do Říma náš apoštol Pavel. Víme, že na nás spása světa nestojí, proto můžeme před Bohem mnohdy i přiznat: Jsme jen neužiteční služebníci.

Kdo však má pocit, že proměna světa spočívá v jeho správném přesvědčení, že Bůh nemá ruce, ten má také ve svém přesvědčení tu jedinou jistotu v životě. Protože to dobře myslí, proto to také dobře dělá. Takový člověk pak nemůže připustit, že někdo s jiným názorem by to také mohl myslet dobře. Lidé jiných názorů jsou v očích takového člověka nutně zlí nebo nutně hloupí. Není třeba se s nimi bavit, je nutné je ponížit a tak umlčet. A to se právě stává Pavlovi, když začne svou obhajobu slovy: „Bratří, až do dneška žiju se zcela dobrým svědomím před Bohem.“ Tak to v žádném případě! Kdo není saducej, kdo nekoná dobro pro dobro samo, nemůže být dobrý člověk. Je třeba jej jen klepnout přes ústa.

A druhá, velmi jednoduchá věc: Saducejské učení, konej dobro bez nároku na odměnu, může stěží někoho oslovit. Koho by lákala výzva: Snaž se, přemáhej se a nic za to nečekej? Koho něco takového může oslovit? Jen toho, kdo už se MÁ dobře. Kdo už nemá co od Boha očekávat. Kdo potřebuje jediné: Sám si připadat spravedlivý a ušlechtilý. Není divu, že k saducejské straně náležely pouze elity společnosti. Lidé, kteří už měli bohatství a moc, kteří už byli uznávaní a měli se dobře. Saducejská strana byla mezi židy ve výrazné menšině. Dokonce ani všichni kněží a šlechtici nebyli saduceové; z méně významných lidí pak vůbec nikdo. Jen svým počtem by tedy mohli jen máloco ovlivnit.

Tedy, možná by i mohli. Víme z příběhu Sodomy a Gomory, že deset spravedlivých může zechránit město. Jenže, dodejme, obvykle o své újmě. Být skutečně lepší než druzí znamená více snést a ztrpět, více věcí se zříci, více se ovládat a více vykonat. Více, než lidé kolem vás. To jsme, jako křesťané, za nebeskou odměnu (při nejmenším teoreticky) ochotni podstoupit. Ovšem, za nebeskou odměnu? Ale proč by to někdo dělal jen tak? Jistě, že nebude. Místo toho je třeba pomocí příkazů a zákazů donutit většinu, aby naplňovala mé představy. Na to je ovšem nutné mít a uchovat si předního postavení. A saudceové byli mistry v tom být zadobře s tím, kdo je u moci, kdo uděluje úřady a pravomoci. Konec konců, právě Ananiáš z našeho příbehu se podle všeho právě v té době vrátil z Říma, kde si u samého císaře Claudia zajistil své znovujmenování veleknězem – to je také možná důvod, proč Pavel neví, že Ananiáš je vůbec velekněz.

„Bratří, já jsem farizeus, syn farizeův. Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání.“, zvolal apoštol Pavel. Tolik na úvod k druhé straně, která též zasedala ve veleradě, k farizeům. Je mnoho těžší vyjádřit, čím se vlastně jako křesťané lišíme od farizeů – proto také náš Pán sporům s nimi věnoval tolik času, kdežto saduceje odbyl jedinou větou. Asi i dodnes platí, že jako křesťané, kteří věří ve zrtvýchvstání, existenci andělů a duchů, v neomylnost Písma, máme k ortodoxním židům, dědicům farizeů, blíže než ke k těm křesťanům, kteří považují Písmo za dobově podmíněné a kteří by v něm rádi škrtali. A to i při vědomí, že židovství je skutečně jiné náboženství, než naše a že je to náboženství pomýlené. Alespoň já si raději poslechnu takového rabína Sidona než většinu z těch křesťanských představitelů, kterým je veřejně dopřáváno sluchu. I když je zcela slepý ke středu Písma, jímže je Kristus, alespoň stejně rozumí mnoha věcem okolo, mnoha druhotným věcem. A to není zase tak málo.

Ale to je jedna z potíží farizeů: Že nerozlišovali podstatné od nepodstatného. Vždyť na Pavlovu obhajobu dovedou zvolat jen: „Nic zlého na tom člověku nenacházíme. Co když k němu mluvil duch nebo anděl?“ Že se mohlo stát něco napřirozeného, to jim stačí. Saduceové něvěří, že jsou andělé – mi tomu najust věříme. Ale správně o tom píše sv. Jakub: Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho. Víra neznamená jen věřit v neviditelné nebo nedokazatelné věci. Víra neznamená zavřít oči a skočit do tmy. Víra znamená jednat tak, jako by neviditelný Bůh vidět byl, jakobychom jej vedle sebe mohli nahmatat. Spolehnout se na to, co nevidíme. Ne si jen myslet, že něco je, i když to není vidět. To je pak spíše velká fantazie, než víra. Jedna chyba farizeů je tedy vyžívání se v kuriozitách, podivnostech, okrajových věcech Písma. Bohužel to spatřujeme i u mnoha křesťanů dnes.

My přitom víme, že jistě jsou andělé, démoni – protože se o nich mluví v Písmu a to je neomylné. Ale to je tak všechno, co je o nich potřeba vědět, Písmo nám totiž také nic víc neříká. Andělé a démoni existují – ale není to nijak zvlášť důležité. Stejě tak víme, že dle apoštolů nemají křesťané jíst krev a že ženy by při modlitbě měli mít pokrývku hlavy a muži by neměli nosit dlouhé vlasy a tak dále. Ale není to příliš podstatné a dokud zůstavají nevyřešené daleko podstatnější věci, je zbytečné takové maličkosti pomalu zmiňovat, natož pak nějak vymáhat.

Je zbytečné vůbec přemýšlet o takových věcech, dokud například běžně panuje neúcta mezi manžely, děti se nestarají o své rodiče, zanedbávají se shromáždění Boží, bratr snižuje řečí bratra a podobně. Nelze stavět dům od střěchy.

Farizeové byli svým založením pouzí opozičníci: Protože nedělám, co ostatní dělají, jsem lepší. Protože věřím tomu, čemu je věřit těžko, mám zásluhu. A proto bych řekl, že právě kvůli nim, jim na pohanu, řekl Pavel na začátku: Nevěděl jsem, bratří, že je to velekněz. Vím, že je psáno: 'Nebudeš tupit vládce svého lidu.' Být proti, proti vládě, proti vědě, proti rozumu, proti převládající kultuře, to ještě není žádná zásluha. Pavel není proti velekněžskému úřadu, i když ho szatává pokrytec, obílená stěna. Ale ten úřad sám ustanovil Bůh z dobrých důvodů. Pokud nemá být člověk jen proti, ale ve skutečnosti něco vykonat, musí respketovat, jak svět běží až potud, co mu svědomí dovoluje. Svět totiž, díky Boží prozřetelnosti, alespoň nějak funguje, i skrze nepoctivá dává Bůh věcem alespoň nějaký, alespoň trochu přehledný řád.

Největší chyba farizeů nakonec byla podobná, jako saduceů: Saduceové mysleli, že spása celého světa je jen v jejich rukách. A farizeové, jen o něco pokorněji, mysleli, že jejich vlastní spása je jen v jejich rukách, v jejich zásluhách. Proto si tak libovali v různých podinostech a zvláštních nařízeních, protože na nich nejlépe mohli vidět, že jsou něčím jiným, než ostatní. Jedni i druzí spoléhali nakonec jen na sebe, proto se také nakonec nemohli shodnout.

Naše víra je však víra ve zmrtvýchvstání a naše spása je v Kristu, nikoliv v našich zásluhách. Kristus je Pán, my ostatní jsme tedy bratři. Proto mějme dobrou naději o každém křesťanu, jež věří v zmrtvýchvstání a předpokládejme u něj dobrý úmysl. Soustředně se na podstatné úkoly našich životů – což bývají ty nejbližší, v rodině, práci, v okruhu našich přátel – a ovšem také ty úkoly nejvšednější. A prosti vší úzkosti, věřme pevně, že i ty věci ostatní nám Bůh časem objasní, jak slibuje v listu Filipským právě apoštol Pavel. Amen

Modlitba po kázání: 
158
Ohlášení: 
162
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Jakub 3, 13–18
Požehnání: Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase. Požehnej vás Všemohoucí…
488