Introitus: Žalm 116
Pozdrav: Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 1. neděle po sv. Trojici.
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Přísloví 16, 21–33
2. čtení: Skutky 23, 12–30

Na první pohled jako by se Pavel dostal z divočiny do civilizace. Z úzkých uliček orientálního Jeruzaléma, kde číhají náboženští vrazi, pohrdající i vlastním životem. Totiž, když se jim Pavla nepodařilo zabít, měli by teď asi správně umřít hladem a žízní. A skončil, za doprovodu uniformovaného, spořádaného, seřazeného vojenského oddílu v kanceláři vojenského místodržitele.

V našich klidných poměrech by tomu mohl být blízký asi tento pocit: Z deštěm a mlhou promáčeného lesa, zarostlého maliním a ostružiním, kde houká sova a sýček a funí divočák dorazí člověk na nádraží, kde běží hodiny s přesným časem, paní v uniformě prodává lístky a ve stánku lze zakoupit tatranku, limonádu a dnešní noviny na cestu vlakem.

Ale když se začteme do průvodního dopisu, který s Pavlem putuje, už vše tak spořádané nevypadá. Důstojník Klaudios Lysias nadřízenému píše: Když jsem se dověděl, že je to římský občan, zasáhl jsem s vojenským oddílem a vysvobodil ho. Ne! Tak to přece nebylo. Klaudios Lysias prostě zasáhl, když viděl nějaký zmatek. Pak přikázal Pavla rovnou zbičovat a průběžně se jej vyptat, co je vlastně zač. A když se jej chystali bičovat, teprve pak zjistili, že je římský občan a dost se toho vylekali.

Tedy Klaudios Lysias, zástupce řádu a civilizace, nestydatě lže; svoje pochybení mění ve vlastní ctnost a troufale doufá, že mu to vyjde. Spoléhá na to, že Pavel může být rád, že je naživu a neozve se? Ano, přesně tak. A funguje to. Jak se zdá, místodržitel četl dopis přímo před Pavlem. A v době, ve které se odehrává náš příběh, ještě naprostá většina lidí nedovedla číst potichu, bez pohybu rtů. Taková schopnost byla tehdy pokládána až za zázračnou. Když lidé četli, četli nahlas. Tedy Pavel slyší tuto nestydatou lež od člověka, který mu naopak dluží a asi už zůstane dlužen omluvu.

A Pavel neřekne nic. Ten Pavel, který se jinak nezdráhá hlásit o svá práva. Protože přeci je, byl to právě tento vojenský velitel, který dal rozkaz vojákům, kteří jej dosud chránili. Místodržitel Félix bude také raději, když nebude muset řešit, že jeden z jeho podřízených chtěl zbičovat římského občana. Pavel bere za vděk ochranou Římanů, která mu posloužila. Ano, Římská říše zde posloužila Pavlovi. Ale Řím není to království, kterému by sloužil Pavel a které by hlásal Pavel. Pavel slouží království Božímu a království Kristovo hlásá.

Nevýhoda toho, čemu říkáme civilizace, je v tom, že vždy byla jen pro někoho. Příkladem toho je sám náš a Pavlův Pán, Kristus. Ten, na rozdíl od Pavla, by skutečně jen tak zbičován. Stejně jako Klaudios Lysias, i Pontius Pilatus především nechtěl mít problémy. Ale Kristus nebyl římský občan. A tak, když Pilát nechtěl mít problémy, bylo rychlejším řešením srocení davů dát jej ukřižovat. Největší výhodou civilizace je pohodlí. Pohodlí je ovšem také hlavní motiv těch, kteří civilizaci tvoří, úřadů. Každý úřad chce žít především v co největším pohodlí a nechce mít problémy. Proto umí dobře rozlišit, kdo problémy způsobit může a kdo ne. Pavel mohl, Kristus nemohl. Proto dopadli jinak.

Proti civilizaci, proti lidské pohodlnosti, stojí divočina. Ti muži, kteří se zapřisáhli, že nebudou jíst a pít, dokud Pavla nezabijí. To působí velkolepě. Co můžete udělat s lidmi, kteří od vás nic nepotřebují? Takové by asi těžko šlo si koupit – vždyť i jíst a pít odmítají, dokud nedosáhnou svého cíle.

Ale jak vidíme, římský oddíl jejich záměrům zabránil. Nečteme ani o tom, že by se na římský oddíl pokusili zaútočit. Pavlova cesta pod ochranou Římanů proběhla úplně v klidu. Zaútočit na římský oddíl asi nakonec bylo pro ty horlivce přeci jen příliš nepohodlné.

Takové divošství, které uzavírá hrozivé přísahy a dává na odiv pohrdání smrtí stejně nakonec prohrává. Protože nakonec také touží po pohodlí a směřuje k pohodlí. Na Římany se těm horlivcům útočit nechtělo a lze snadno hádat, že svůj svatosvatý slib nakonec nějak promlčeli. Nejspíš hladem a žízní neumřeli. Kdejakého fanatika nakonec udolala a udolá jeho touha po pohodlí. Proto divoši obvykle prohrávají s civilizací – protože nakonec většinou touží po stejném pohodlí, na kterém je založená civilizace. A proto si obvykle společnost mnoho necení mladých lidí: Tváří se totiž divoce, nesmlouvavě a odhodlaně. Ale každý tuší, že stačí jen čas na to, aby zpohodlněli. Proto jejich velká slova málokdo bere vážně.

A tak v našem příběhu sledujeme drtivou sílu pohodlnosti římské civilizace, která nakonec dovede rozptýlit odhodlání náboženského divošství. Na jednom i na druhém je něco děsivého. Obrazy dnešního času: Na mačkání spouště z velké dálky i na odhodlání někoho zapíchnout nožem tváří v tvář. Na obojím je něco děsivého.

Ale zapomínáme na tu třetí mocnost, která také vystupuje v našem příběhu. Na Pavla, služebníka Božího. Ten je sice ochoten přijímat pohodlí ochrany římské civilizace, dokud to jde. Ale později bude jediný, kdo si v bouři na moři zachová hlavu. Později stane před císařem v Římě a raději si nechá setnout hlavu, než aby zapřel Krista. Pavel přijímá pohodlí a snáší pohodlnost druhých, dokud o nic nejde. Až o něco půjde, bude nejtvrdším fanatikem. Až o něco půjde, vlastní život pro něj nebude nic znamenat. Uprostřed děsivých sil tohoto světa, toto je síla nejděsivější.

Takovou sílu lze získat skrze pokoru a víru. Skrze pokoru: Tedy když si člověk přizná, že má pohodlí rád. Že v něm není tolik sil, aby skutečně každý den vyhledával hrdinství. Ale též skrze víru, ve které člověk den za dnem, po celý život nezapomíná, že smysl má žít jen pro to, za co je člověk také ochoten zemřít. Pokud ta chvíle nenastala, nevede velké, zásadní řeči. Když ta chvíle nastane, je připraven. Je dobré užívat všeho pohodlí civilizace. Ale v oddanosti Kristu a Boží spravedlnosti je třeba smýšlet jako divoch. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Jakub 4, 11–17
Požehnání: Kéž jsou naši synové jak štěpy, krásně urostlí v svém mládí. Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru. Naše sýpky ať jsou plné, ať skýtají hojnost všeho. Našich ovcí ať je na tisíce, desetitisíce všude vůkol, náš skot ať je březí. Ať nás nepostihne vpád a odvlékání, ať nezazní žalostný křik na ulicích. Blaze lidu, jemuž se tak daří. Blaze lidu, jehož Bohem je Hospodin! Požehnej vás Všemohoucí …