Introitus: Žalm 111
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího… Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. neděle po sv. Trojici.
Vstupní modlitba: Nebeský Otče, Ty tvoříš i pronikáš všechna tajemství. Před Tvůj svatý trůn přicházíme, nerozumní ve svých hříších, abychom dosáhli očištění svých duší a skrze ně došli rozumnosti srdce. Pro svého Syna, své vtělené Slovo se slituj nad námi, Pane, hříchy nám odpusť a podař nás svých Duchem, abys našel zálibu v našich cestách v tomto světě a dovedl nás k věčné blaženosti skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen
1. čtení: Deuteronomium 4, 1–9
2. čtení: Skutky 27

Pavel a důatojník Julius. Slyšeli jsme již na začátku, že s Pavlem zacházel laskavě. A opět na konci, že chtěl zachránit Pavla, když se vojáci chystali pobít vězně ze strachu před jejich útěkem. Ale pokud jde o mořeplavectví, na Pavlovo slovo nedal.

A teď je otázka, zda Julius Pavla litoval, nebo si jej vážil. . I když, v tomto případě to vlastně nebude zas takový rozdíl. Buď si totiž řekl: Chudáček Pavel, věří, že ukřižovaný vstal z mrtvých jen proto, že byl spravedlivý. Ach Pavle, takto to na světě nechodí. Tebe musím chránit. A nebo si řekl: Pavel jistě ví mnoho o těch věcech na nebesích, o duši a tak. Ale o tom, jak to na světě chodí, neví mnoho. Musím jej chránit. Zní to vlastně skoro stejně. Pavel zastává něco hezkého, co s tímto světem nemá mnoho společného. Každopádně, když dojde na chlapské věci jako je námořničení, na to, kdy se má vyplout, nemá Pavel žádné slovo. Nerozumí tomu.

Ale právě Juliovo uvažování se nakonec za bouře na moři ukáže jako nerozum. Právě Julius se ukáže jako člověk citu, ne však rozumu. Pavla z dobrého srdce, z měkkého citu chránil, co Pavel říká, tomu nerozuměl. Nakonec, Julius je ten, kdo má k věcem, dalo by se říci, ženský přístup: Dává předost instinktu, kterým správně vyvítil, že Pavel je hoden ochrany. Kdežto Pavel je ten, kdo věcně říká, že v době známé několikadenními bouřemi není úplně chytré vyrážet na moře.

Ano, Julius je člověk sentimentu, kterému chybí věcnost, ač právě tak při tom vidí Pavla. Pokud Pavla chránil jen proto, že je Pavel slabý, kdežto svět je drsný, tedy: Jaké je v tom logika? Pokud je svět prostě drsný a tečka, proč Julius také není drsný? Proč si s Pavlem dělá starosti, jestli je jediná neúprosná logika světa, že slabí zahynou? Leda že je ještě soudce nad světem, zastánce slabých. Ten ukřižovaný, který přece zvítězil a kterého Pavel káže. Teprve pak by Juliovo jednání dávalo smysl. Ale proč se tedy pak Julius sám nestane křesťanem. Řekl by nám snad, že na tyhle věci není. Ale co kdyby! Ale různými co kdyby se řídí ten typ lidí, kteří sází sportku nebo pojídá na nový rok čočku, aby se domu držely peníze. Takto samozřejmě nikdo nezbohatne. Slávy a vlahobytu dosahuje ten, kdo se chopí jednoho cíle a různá „co kdyby“ nechá za sebou. Chtěl-li být Julius tím mužem, jakým by sám sebe rád viděl, měl se buď přímo přiznat ke Kristu, buď se starat jen o jediné – aby Pavel neutekl a on neměl potíže. Skutečně, ta věta, kterou slyšíme za Juliovým jednáním, ta věta, kteoru slýcháme často, totiž: Něco nad námi možná je; ta věta je asi tak chytrá jako: Plánuji zbohatnout tím, že si koupím stírací los. Mírně řečeno, ani jedno ani druhé prostě není plán. Ani pro život čaný, ani pro život věčný. Je to vrchol nepraktičnosti. Pojí-li se svědomím rozum, ten rozum vede k vyznání Krista.

Zamysleme se nyní nad druhou možností; sice že Julius byl o něco solidnější člověk a Pavla si skutečně vážil. Nepovažoval jej jen za zbožného chudáčka. Uznával Pavlovu odbornost co se týče lidských duší a citů. Ale přeci jen, námořnictví opravdu není jeho obor. Tedy takové to: V tom se, při vší úctě, pane faráři nevznáte.

Je-li ovšem poznání duše člověka něco, co s pratkickým životem mnoho nesouvisí, měl se Julius zamyslet, zda je takové poznání opravdu hodno úcty. Opravdu, k čemu je poznání, ze kterého nic prakticky neplyne, které prakticky nic nemění? To je jen hříčka a dětská hra. Je hoden úcty někdo, kdo sklepí Karlštejn ze sirek? Je to jistě pozoruhodné, ale také zároveň komické, že tak nesmyslné věci někdo věnoval tolik úsilí. Pokud je poznání duše něco šikovné jen k táboráku pod hvězdnou oblohou, pak to úcty hodné není. A pak opět Julius uvažuje spíše jako člověk pošetilý, jako člověk upřímně obdivující hrad ze sirek.

Ale poznání sklonů duše praktické je, protože i námořník, i námořní podnikatel duši má. Jeho řemeslo, jeho schopnost je jen nástrojem k dosažení cíle. Toho nebo onoho. Cíl sám, tentokrtáte cíl plavby, určují právě touhy duše. Že má člověk znalosti k dosažení nějakého cíle ještě neznamená, že ho chce dosahovat. Jsou snad lékaři, kteří přece vědí mnoho o zdraví, nějak o moc zdravější než jiní lidé? Jsou kliničtí psychologové vyrovnanější, šťastnější či společenštější než jiní lidé? Má koečně zedník nejlépe omítnutý dům ve vesnici? To stěží, protože to nebývají jejich cíle.

Tak ani cílem kormidelníka a majitele lodi není na prvním místě dovést cestující bezpečně do cíle. Mělo by to tedy být jejich cílem z pohledu Zákona Božího, který káže učenec Pavel. Ale kázání apoštola Pavla zní, že Zákon je zde především proto, aby ukázal, že se jím člověk ve své přirozenosti většinou neřídí. Ne, dovézt cestující bezpečně do cíle není hlavním cílem kormidelníka a majitele lodi. To není jejich cíl, to je jejich práce. A po práci legraci. A to je spíš jejich cíl. A Kaloi Limenes, čili Dobré přístavy na Krétě, ty jsou opravdu dobré asi jen na přistávání. Jinak tam, kromě přečerpávací stanice na ropu, není dnes téměř nic. A v Pavlově době tam také nebylo nic, dokonce ani ta stanice. Zimovat tam tři čtyři měsíce technicky jde. Ovšem znamená to tři měsíce o prosné kaši a Člověče, nezlob se na ukrácení času. Nehrozí tam smrt hladem, smrt ve vlnách – ale jak se zdá kormidelníkovi a majiteli lodi, hrozí tam smrt nudou. Takže jsou ochotni i za cenu rizika smrti ve vlnách přeparkovat loď podél pořeží dál několik desítek kilometrů do mnohem veselejšího přístavu. Přičemž kdo někdy slyšel třeba o Hamburku, má jistou předtavu, co je to takové přístavní veselí. Tedy, Pavel z toho námořničení možná znal opravdu jen to, kdy končí plavební sezóna – ale co motivuje duši člověka, o tom věděl dost a právě to bývá osudné. Člověk, který předjíždí v nepřehledné zatáčce, nedělá to proto, že neví, na co v motoru slouží svíčky či klínový řemen. Jeho duše ho k tomu vede. Pokud tedy Julius nebral Pavla v námořnictví vážně, protože se zabývá dušemi, byl sám krátkozraký a nepraktický.

Ještě jednou tedy závěrem: Julius jaksi tíhl k Pavlovi srdcem, ale nenímal jej rozumem. Kdo má srdce ale nemá rozum, toho obvykle čeká podobná studená spracha Jako Julia za oné bouře. Díky Bohu i za takové lidi, kteří mají srdce, i když nemají rozum; obráceně je to přeci jen horší. Je však třeba vědět, že pokud vám někdo říká „ty jsi věřící, ale jak to chodí, tomu nerozumíš“, můžete počítat jako s pravděpodobnou věcí, že ho časem budete mít na krku, jako měl Pavel Julia a celou posádku. Pak bude, po vzoru Pavlově, v dobré radě třeba hledět kupředu, aby druhá chyba nebyla horší než první. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, prosíme Tě dnes především za všechny, kteří jsou na cestách po zemi, po vodě i ve vzduchu. Za všechny, kteří jsou odloučeni od svých milých a blýzkých, aby je uchovali ve svém srdci. Aby šťastně dorazili do cíle a šťastně se navrátili. Prosíme Tě za všechny, kdo jsou od svých milovaných natrvalo odloučeni, abys jim byl útěchou a dopřál jim shledání ve svém království. Prosíme za všechny, které vázalo přátelství a láska a nyní sjou od sebe v duších odloučeni, aby k sobě skrze tvé evangelium opět našli cestu. Prosíme za všechny, jimž jsi dal slova moudrosti, aby jim bylo dopřáno sluchu. A prosíme též za všechny, jimž si svěřil, aby nás chránili a aby dbali o spravedlnost, ať pamatují na svůj úkol, na Tvůj Zákon, ať sjou odvážní a mají úspěch. Vše ostatní vlkádáme do tiché modlitby … a zavíráme slovy Tvého Syna, jež nás ve své moudrosti naučil: Otče náš…
Poslání: 1 Korinstkým 14, 10–20
Požehnání: Prosím, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal ducha moudrosti a zjevení, abyste ho poznali a osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu a jak nesmírně veliký je ve své moci k nám, kteří věříme. Požehnej vás Všemohoucí… Amen