2. čtení: Skutky 28, 1–10

Domorodci se k trosečníkům zachovali neobyčejně laskavě. To by podle toho, jak je dnes často chápáno křesťanské poselství, mělo stačit. Byli laskaví, pomáhali – co víc si přát.

Je však třeba dodat, že takto pohostinně se lidé na odlehlých místech chovají dodnes. S podobnou nezištnou pohostinností se dodnes setkáte třeba v Mogolsku nebo v Afghánistánu. Přitom to nejsou zrovna ideální společnosti, spíše naopak. Tam, kde člověk nemá téměř nic, tam, kde je jinak v moci silnějších a v moci přírody, se může skutečně projevit jen na tom, koho má pod svou střechou, ve své moci. A tak čímm méně to kde funguje, tím posvátnější se stává pohostinnost, jak vidíme i na příběhu Lota v Sodomě.

Domorodcům nechyběla laskavost a jejich základ jejich uvažování lze jen doporučit: Jaký jsem nejlépe poznám na těch, kdo jsou na mne osobně odkázáni, kteří se beze mne neobejdou. Přece však těmto domorodcům nestačila jejich laskavost k pokoji srdce. Jejich přání se rozhodně nevyčerpala v přání někomu pomáhat.

Nechyběla jim laskavost, zato jim však zřetelně chyběla spravedlnost: Jakmile domorodci uviděli, že mu visí na ruce had, říkali si mezi sebou: „Ten člověk je určitě vrah. I když se zachránil z moře, bohyně odplaty nedovolila, aby zůstal na živu.“ Ve vší své laskavosti toužili po spravedlnosti. Po potrestání zla. Po tom, aby viník neunikl. Spravedlnost jmenují přímo jako svou bohyni.

Protože člověk touží po tom, aby jeho činy měly nějaký dopad. Když vás za všechno chválí, nikdy nemáte možnost zjistit, v čem jste opravdu dobří. Když peníze dostanete, ať jste svou práci odvedli nebo ne, máte časem pocit zbytečnosti. Člověk skutečně hladoví a žízní po spravedlnosti. Chce vidět potrestání zlých – ale v konečném důsledku chce nějakou přesnou míru sám pro sebe.

Pavla kousla zmije a domorodci se domnívají, že vidí přirozenou, přírodní spravedlnost. Něco takového skutečně je, ale přírodní spravedlnost obvykle trestá jen různé druhy slabosti – lenost, ukvapenost, nedostatek sebeovládání. To všechno jsou také hříchy, slabost, starším slovem neřest, je hřích. Pokud proválíte většinu času u televize, hned se hádáte nebo naopak všem zbaběle kýváte, pokud vypijete všechno, co teče a sníte všechno, co před vámi neuteče, ano, časem vás to vytrestá. Ale pokud pilně vymýšlíte podrazy, umíte se dobře přetvařovat a dobře počítat, z koho vám kouká jaký prospěch, kdo ví, jak brzo na vás dojde? Spíše až za dlouho; často až po smrti. „Svévolníci bují jako plevel, všichni pachatelé ničemností rozkvétají“.

Pavel tu zmiji mrsknul do ohně. Na ušknutí zmijí zdravý člověk neumře a na Maltě žijí úplně ty samé zmije jako u nás. Pavel zná vyšší spravedlnost, takže, na rozdíl od Malťanů není tak dychtivý vidět Boží znamení všude. Pavel má znamení Boží spravedlnosti v Kristově kříži. V něm vidí, že i ti nejduchovnější lidé jeho doby – farizeové a zákonníci, i ti nejmravnější, neobstáli pře Kristem, nepřišli k němu jako hříšníci a proto se stali jeho nepřáteli. I pro ty nejspořádanější a nejcivilizovanjší jeho doby – pro Římany – byl jistou nepříjemností běhu úředního dne, kterou raději rychle nějak vyřešit a zamést pod koberec. Pavel ví, že znamení Kristova kříže je to dostačující znamení každému člověku, aby vyznal, že v jeho nitru nepřebývá dobro. Že Kristus vysí na kříži místo něj.

Nějaké hadí kousnutí je mimo Pavlovu rozlišovací schopnost. On byl samým Bohem v Kristu odsouzen a v Kristu i ospravedlněn. Kdo sám sebe poměřuje Boží mírou, může se naivním lidem skutečně jevit jako nějaký Bůh, protože se neleká toho, čeho se lekají lidé dneška ani se nedá koupit tím, po čem lidé dneška prahnou.

I když tedy jednání Malťanů doporučuje samo sebe a i Písmem je nám doporučováno, i když sám Pavel byl laskavý a uzdravil otce místodržícího, přece laskavost není cíl a konec člověka, není a nemůže to být naplnění života člověka. Vždyť i my sami kolem sebe rádi máme ty lidi, kteří sami sebe znají. Kteří, řečeno Kristovými slovy, dříve vyjmou trám z vlastního oka, než třísku z našeho vlastního oka. Poznat svou bídu před Bohem, nahlédnout to temné v sobě, přece však poznat dobrý záměr Boží se mnou, že mne Bůh chce mít ve svém království, to dělá člověka úplným – a nakonec i důležitým v životě jeho bližních. Amen