Introitus: Žalm 145, 10–21
Pozdrav: Hospodin praví: Já vyleji vody v místa zprahlá žízní, bystřiny na suchou zemi. Já vyleji svého ducha na tvé potomstvo a své požehnání na ty, kteří z tebe vzejdou. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách Hodu sv. Ducha.
103
Vstupní modlitba: Hospodine Králi, ty jsi učinil královský a kněžský lid z těch, kdo jsou znovuzrozeni v Kristu. Dej nám ochotu a sílu konat, co přikazuješ. Nechť má tvůj lid, povolaný k věčnosti, ve svém srdci jednu víru a ve svých činech jedno zaměření. Skrze Krista, našeho Pána, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Jóel 2, 23–27
368/362
2. čtení: Skutky apoštolské 2, 1–13

Proč Duch nedal spíše všem schopnost rozumět jediné řeči. Pak by nikdo nemohl říci s posměškem: Jsou opilí! Ale místo toho zaznívá mnoho řečí z často velmi vzdálených zemí. Lidé, když slyší řeč zcela vzdálenou té jejich, říkají: To je hatmatilka. Řekové všem, kteří nemluvili řecky, říkali barbaři. To proto, že jim cizí řeč zněla jako „bar, bar“; což je stejné jako naše „bla, bla“. Z cizí řeči má člověk dojem, že druhý nemluví o ničem, že tedy nemá ani žádné myšlenky. Možná ani takové lidské pocity, jako my.

Proč tedy Duch nedal spíše všem schopnost rozumět aramejštině, rodné řeči Krista a apoštolů, nebo nebo příbuzné hebrejštině, původní řeči Písma. Kdyby jaksi všichni znali Písmo „v originále“, jistě by pochopili. To je velký omyl renesance a mnoha lidí dodnes, že znalostí původních jazyků Písma proniknou nějakíá hluboká tajemství. Především, lidé znalí řečtiny a hebrejštiny jen kvůli tomu oběvností myšlenek nad ostatní nevinikají. Sama hebrejština nakonec je velmi jednoduchý, pravidělný – až skoro matemtický jazyk. Nějaká tajemství tam jde schovat těžko. Když byste překládali z originálu, musíte se opravdu hodně snažit, aby vám vylezlo něco jiného než ten text, který už máte přeložený. Některá slova znamenají sice jedno a zároveň pravý opak. Třeba žehnat a zlořečit se řekne stejně. Ale když třeba mi řekneme „náhoda“, tak také není jasné, zda šťastná či nešťastná. S takovými věcmi si jde trochu pohrát a říci věci zábavněji. Ale žádné velké tajemství do nich neukryjete. Z řečtiny Nového Zákona je pak znát, žeto nebyla rodná řeč pisatelů. A sami víme, jak je těžké říci v cizí řeči třeba vtip. Protože v té řeči nejsme úplně doma.

A to je právě důvod: I kdyby všichni ti Parthové, Médové a Elamité, Kréťané i Arabové náhle rozuměli aramejsky či hebrejsky, stejně by to nebyl jejich rodný jazyk. Konec konců, něco řecky tehdy uměli skoro všichni, snad ještě více, než dnes lidé anglicky. Ale jejich rodná řeč to nebyla. Všimněme si, všichni to byli zbožní Židé, oni většinou nakonec nějak hebrejsky uměli. Ale bylo jim milejší, že jim to někdo řekne partsky nebo médsky, protože to byla jejich rodná řeč. ROdná řeč, ve které byla jejich životní zkušenost, ty jemné detaily, které nejde přeložit.

Půsbobením Ducha se tak lidé nedostali někam před babylónskou věž. Do dávnověku konečně – ten čas, kdy se stavěla babylónská věž – nebyla nijaká rajská doba. Nerozlouskli ani nějaké zašifrované tajmeství, ukryté v neznámém hebrejském či řeckém jazyce. Ty dva jazyky už povětšinou dávnou uměli. Div byl v nádledujícím:

Nyní zažili, že o velikých skutcích Božích někdo mluví přímo k nim. Znali dávno ty příběhy Abrahama, Jákoba a Izáka, Mojžíše, Davida a Elijáše. Ale teď to slyšeli ve svém rodném jazyce. Teď měli parvdivý pocit, že se to týká přímo jich. Že je to jejich příběh. Že právě oni jednotlivě patří do toho příběhu, že jsou jeho pokračováním. Poznali se v Abrahamově a Sářině touze po dítěti, v Jákobově podvodu a bloudění. V samotě spravedlivého Josefa v Egyptě. V Mojžíšovi, kterému si všichni jen stěžují. V spravedlivém zápalu Jozua, v legračních příbězích soudců, ve vzestupu a pádu Davida. V prorocích, kteří jasně viděli pravdu, ale nikoho to nezajímalo. Slyšeli to ve své řeči a poznali: To je můj život, já patřím k těm prorokům, králům a kněžím, o kterých se tu mluví.

Zkrátka, Duch dosvědčil těm, kteří to ve své řeči slyšeli, jejich vyvolení ke spáse. Dosvědčil jim, že právě je chce mít Bůh ve své církvi a vr svém království a nikdo tomu nemůže zabránit. Duch jim dosvědčil jistotu spásy. Předtím to mohli číst hebrejsky nebo řecky. Ale byl to příběh o tom, jak Bůh jednal s někým jiným. Komu by se snad mohli přiblížit, kdyby se opravdu hodně snažili – ale má to cenu? A není už na to pozdě? Nyní jim Duch dosvědčil, že Bůh je do společenství věřícího lidu započítal již před stvořením světa.

Tak se stalo těm, které nerušilo, že Bůh promlouvá také k jiným v jejich zvláštním, pro nás temném jazyce. Že patří k Božímu lidu poznali ti, kterým také došlo, že když to slovo má účinek na ně, když se cítí proměněni, nepochybně působí změnu i v ostatních, kteří to slovo slyší. I když vůbec nedovedeme porozumět, jak. Pokud nedovedeme snést, že druhým lidem nemůžeme úplně rozumět a přece s nimi Bůh po svém způsobu něco dělá, neuslyšíme ani to, co říká nám. Celé nám to pak přijde jako prázdná, opilá řeč.

Dnes (v Žatci) slavíme křest, který je pečetí toho svědectví Ducha; kterým Bůh člověku říká „tebe a právě tebe chci ve svém království, tebe a právě tebe dovedu ke spáse“. Kdo to zaslíbení přijímá – a byl by ovšem blázen, kdyby něco takového domítl – ten ovšem také musí přijmout, že Bůh jedná i s jinými, s ostatními v círvi, stejně tak je vede ke spáse, i když nechápeme jak. Má mít tedy o každém dobrou naději.

A nejen to. Kdo skrze vodu a Ducha poznává, že jej Bůh zná více, než o sám sebe a že má pro něj Bůh věci lepší, než by si člověk vůbec dokázal přát, ten se dovede snáze smířit s tím, že druhému člověku, bližnímu, nikdy nemůže rozumět úplně. Být bližním, dobrý přítelem, to se nakonec dobře osvědčí právě v tom, že stojíme při druhém ne jen tehdy, kdy si sami sebe dovedeme představit na jeho místě, ale zvláště tehdy, kdy vlastně přesně nerozumíme tomu, proč ho ta či ona věc tak trápí, jak ho to či ono může tolik bavit, proč po tom či onom tolik touží – rozumí se samo sebou, když to nejsou věci viditelně zlé.

A tak Duch svědčí o spáse každému člověku zvlášť, jeho vlastní řečí, řekli bychom téměř – o samotě. A přece Duch přirozeně a jednoznačně vede k tomu, že se lidé shromažďují v církvi. Bůh má ke každému z nás blíže, než máme k sobě navzájem. A přece skrze to máme k sobě blíže, než mohou mít kteříkoliv lidé. Kdo má naději v Bohu a ne v člověku, není z lidí zklamán a má pro ně nakonec více pochopení, více náklonnosti, než by mohl jakkoliv jinak mít.

Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní! Všecko nechť se mezi vámi děje v lásce. Amen

Modlitba po kázání: 
399, 1–6
Ohlášení: 
399, 7–13/681
Přímluvná modlitba: Nebeský Otče, skrze Tvého Syna a v Tvém Duchu tvoříme jedinou rodinu víry po vší tváři země i po všechny časy. Tebe dnes zvláště prosíme za nově pokřtěné, abys denně posiloval jejich víru dary svého svatého Ducha. Tebe prosíme za tvé sbory blýzko nás, za naše bratry a sestry v …, aby tvému domu všu tam náležela sláva, aby tvá církev rostla a všem bratrů a sestrám se dobře vedlo. Prosíme Tě za ty, kdo stojí v čele seniorátu, za …, a za jejich moudré rozhodování. Prosíme za všechny, kdo se připravují na službu pomocných kazatelů, abys prohluboval jejich víru, poznání i obratnost v řeči. Prosíme za všechny, kdo pečují o potřebné, abys jim dodával sil i daroval odpočinutí. Prosíme pak za všechny, kdo se Tobě vzdálili, abys obnovil jejich víru, za všechny, kdo bloudí a překrucují Tvé evangelium abys jim dal pravé poznání lásky. Veď nás a posiluj nás, Pane. Smiluj se nad námi. Amen
Poslání: Apoštol píše: 2 Korintským 1, 12–14
Požehnání: Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky. Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem. Požehnej vás Všemohoucí…
419