Introitus: Žalm 104, 1–4. 14–15. 29–35
Pozdrav: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi. Amen
379
Vstupní modlitba: Modleme se slovy krále Davida: (Ž 51, 9–20)
1. čtení: 1. Královská 19, 1112
366
2. čtení: Skutky 2, 1–21

Svatodušní svátky slavíme sami; jen my, co v tuto chvíli sedíme zde a v ostatních lounských kostelech. Pro všechny ostatní je to neděle jako každá jiná. My se velice veselíme, hlas našich radostných písní proniká tlumeně dveřmi kostela do ulic. A kdo jde teď kolem, řekne si možná: Blázni! Prozpěvují v devět hodin ráno. Stejně tak v Písmu svatém čteme: „Všichni slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích! Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: ‚Co to má znamenat?‘ Ale jiní říkali s posměškem: ‚Opili se mladým vínem‘.“ Je to podobné. A kdybychom teď vyšli ven na ulici, a chtěli vysvětlit, proč se dnes radujeme, znělo by to, jako když Petr řekl svou obhajobu: „Tito lidé nejsou, jak se domníváte, opilí — vždyť je teprve devět hodin ráno.“ Je to vlastně docela legrační obhajoba. Když jsme byli studenti, velmi jsme se touto větou bavili. Vždyť Petrovi každý může říci: No právě, je teprve devět hodin ráno. Domluva tu není možná: Petrovi by ani na mysl nepřišlo, že by v tuto chvíli mohli být opilí. Posměvače zase nenapadá nic jiného, než že opilí jsou. Domluva není možná.

Je to trochu legrační situace, ale žerty stranou. Jedna otázka zůstává: Jak někdo může tak hloupým výsměchem odpovídat na tak posvátnou a mocnou chvíli? Vždyť to přece všichni slyšeli, všichni přece slyšeli, že učedníci mluví v cizích jazycích? Jak tohle může někdo zpochybňovat? Jak může rouhání zaznít tak blízko zjevného zázraku?

Ale když se na to podíváme střízlivě: Je pravda, že alkohol často chvilkově výrazně zlepšuje schopnost komunikace v cizích jazycích. A všimněte si, posměvači mluví o mladém víně. O čerstvě zkvašeném vinném moštu, kterému se u nás říká burčák. Když se u nás začne prodávat mladé víno, kdekdo se cítí povinován vypít ho co nejvíc. Je to období, ze kterého má ledaskdo groteskní příhody, je to doba pro mnoho lidí nevážná. Ve svaté zemi nastává období mladého vína právě o letnicích — letnice jsou doba první sklizně obilí a také ovšem vína. Takže se to kolemjdoucím samo nabízí: Samozřejmě, opili se mladým vínem. Ale nám taková odpověď přece nemůže stačit: Vždyť je tu jmenováno alespoň patnáct národů, vždyť se tu mluví snad o všech jazycích, kterými lidé tehdy známého světa mluvili? Jak by mohlo mít těch dvanáct učedníků alespoň základy všech těch jazyků? Vždyť mnozí z nich byli prostí lidé, rybáři? A dokonce i z lidí velmi vzdělaných jen nemnoho ovládá víc jak tři jazyky? Jak by je mohli znát tito rybáři?

Ovšem není to tak: Znalost jazyků není vyhrazena vzdělancům a cestovatelům. Vždyť Jeruzalém bylo, řečeno po našem, turisty velmi vyhledávané místo. Sám to mohu potvrdit: Když procházíte takovým Istanbulem směrem od nádraží, ujdete sotva pár kroků a nějaký Turek na vás mluví docela obstojně česky. A není to náhoda, ujdete sto metrů a zase jiný. A často na první pokus; jak ve vás pozná Čecha, to opravdu neumím říci. A co je takový Istanbul proti Jeruzalému, který se po většinu času maloval na mapách jako střed světa, kam směřovali poutníci ze všech zemí. Kdo z těch posměvačů mohl tušit, že učedníci většinou nejsou z Jeruzaléma. Že nepodnikají v turistickém byznysu a po práci se v opilosti nepředhánějí, kolik kdo ovládá jazyků?

A my se zase nedáme, odpovíme: A co ten hukot z nebe, prudký vichr a zejména! Co ty ohnivé jazyky? A tady je to už úplně jednoduché: Hukot z nebe a vichr není nic nadpřirozeného. Tečka. A ohnivé jazyky? I v dětském časopise se dočtete o tzv. Elijášově ohni. Je to korona způsobená ionizací vzduchu v silném elektrickém poli; jev, který se vám za patřičných podmínek může stát i v létě pod dráty vysokého napětí. A na lidi takové neobvyklé jevy mocně působí — i v proroctví Joelově se mluví o zatmění měsíce (ten skutečně při úplném zatmění zčervená). I o úplném zatmění slunce — a to jsem sám viděl, co takový úkaz s davem lidí udělá, jaké vzrušení všemi projede.

Zkrátka je to tak, že kdekoliv se sejde dav opojený vínem, nezvyklým přírodním úkazem nebo náboženským zanícením, dějí se nezvyklé věci. Dochovalo se vícero záznamů o tom, jak v 17. stol. dav lidí, naslouchající kázání jezuitů, spatřil na obloze poletovat ďábly. Ledacos se dá v člověku navodit, co vypadá nezvykle. Slyšel jsem, že na to, aby se člověk dostal do tranzu, stačí disponovaným jedincům číst rytmicky telefonní seznam. Víme, co s lidmi dělají velké koncerty, politické mýtinky, fotbalové zápasy.

A my to třeba i připustíme. Inu, Bůh nás postavil do tohoto světa a pomocí prostředků tohoto světa s námi mluví. Skoro všechny zázraky, snad až na vzříšení z mrtvých, by se daly vědecky vysvětlit. A mnoho méně nadaných vědců i theologů se o to pravidelně pokouší; tuším zrovna dnes jde v televizi další díl dokumentárního seriálu tohoto druhu a bohužel se zdá, že toho mají natočeno ještě hodně. Jako o letnicích, i jindy je sice těch přirozeně vysvětlitelných náhod nějak moc najednou. A je také divé, že se stávají stále stejným lidem. Ale když jde o to popřít zázrak, nikoho to moc netrápí.

To, co jsem tu teď řekl, a co stejným způsobem dokazují jiní, to pravou víru nezvyklá. To jí často ani nestojí za pozornost. Jak jsme dnes také slyšeli:„ Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný. “

A, jak jsem řekl, my připustíme: Bůh využívá prostředky tohoto světa, když s námi mluví. Sice prostředky velmi nezvyklé, ale pořád z tohoto světa. Co ale není z tohoto světa: To, co nám skrze tyto věci říká. To slovo, které skrze zázraky mluví, není z tohoto světa. A tak i o letnicích řekneme: Důležité není, že učeníci mluvili cizími jazyky. Důležité je, že to, co jimi říkali, se dotklo všech bez ohledu na jejich národnost a kulturu.

Ale, moji milí, to by ještě pořád bylo málo. Myšlenek a věcí, které oslovují lidi napříč kulturami, těch je opravdu mnoho. Některé prvky jsou stejné ve všech náboženstvích, křesťanství nevyjímaje. A třeba minulé století bylo zrovna zvlášť bohaté na myšlenky, horší i lepší, které si hravě osvojily všechny národy: Nacionalismus, socialismus, rasismus, modernismus, něco z toho se chytlo snad všude. A dnes zase roste individualismus, internet je snad už skoro všude, i o demokracii roste zájem. A nechme teď stranou, co je z toho dobré a co je špatné, důležité je, že jsou prostě mnohé myšlenky, které oslovují lidi bez ohledu na jejich kulturu. A nejen myšlenky, i věci: Cocacolu mají rádi také všude, podle vlastních slov ji má rád i Usáma bin Ládin.

Co nám tedy zbylo? Zázrak? Myšlenka, která osloví všechny? A já zde naprosto jasně, v jistotě, o kterou se budu opírat, co živ budu, říkám: To všechno nám zbilo a ničeho z toho se tváří v tvář světu nemusíme vzdávat. Všechny zázraky, o kterých píše Bible se zcela určitě staly. A sama Bible je také srozumitelná všem lidem tak jak je a sama sebe vykládá. A přece: Kdo jde právě teď kolem, může říci: „Jsou opilí“ a každá naše odpověď bude více méně stejná jako ta Petrova.

Ale i kdyby se všemu vysmáli, u nás přece zůstává Duch svatý. Ano, Duch svatý, ten s námi, se svatou církví obecnou, zůstává již od těch prvních letnic. Co se stalo tehdy, to se, bratři a sestry, děje právě teď. Duch Svatý; to je ten hlas tichý a jemný, který promluvil z Petrova srdce, který i právě v tuto chvíli promlouvá z našich spojených srdcí jedním hlasem: Ne! Nejsou opilí, ale děje se to, co bylo řečeno ústy proroka Jóele. My víme, že co bylo předpovězeno, se také stalo a děje se i v tuto chvíli. Je nám jasné, co se děje. A i kdyby kdo z nás proroka Jóele neznal, přece to víme: Nyní jsou Letnice, svátky svatého Ducha. Víme, proč tu jsme a co se s námi děje. Vy to víte a já to vím, jinak bychom tu nebyli.

Narodili jsme se v Čechách, na Moravě, na Slovensku, v Německu, na Ukrajině, právě teď bude pečetí Ducha svatého ve křtu označena sestra Nguyen Thuy Duong z dalekého Vietnamu. A jiné, ač pro nesnáze tohoto světa ještě nevidíme viditelné znamení křtu, již Duch svatý povolal ke Kristu a brzy se to stane zjevným. Ano, právě teď se to děje, od východu i západu, severu i jihu zde všichni oslavujeme Krista. A naše srdce jsou pevná v jistotě spasení skrze kříž a vzkříšení našeho Pána. Naše srdce jsou spojená ve vzájemné lásce, ač jsme každý od jinud a každý jiný. Nepotřebujeme pochybovat nad letnicemi, protože je právě s celou církví, se všemi apoštoly a mučeníky, se všemi věrnými zesnulými slavíme. Kristus je s námi skrze svatého Ducha a my vyhlížíme jeho druhý příchod. A to jsou letnice. Proto právě mi teď slavíme a pro jiné je to den jako každý jiný, proto mi to chápeme a nikomu jinému to ani nemůžeme vysvětlit. To jsou letnice, a víc není třeba říci, než: Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky, navěky. Amen

Modlitba po kázání: 
411
Ohlášení: 
681
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 1. Tesalonitským 5, 14–22
Požehnání: 1.Tesalonistským 5, 23–24
378