Introitus: Žalm 34, 2–9
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 2. neděle po sv. Trojici.
84
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Exodus 1
244, 1–6
2. čtení: Skutky 5, 12–42

Představme si, že by na zasedání naše staršovstvo řešilo s nějakými členy sboru, zda mohou, řekněme, pronášet během bohoslužeb proroctví. A někdo by řekl: Poku jsou od Boha, pak proti tomu nic nezmůžeme, pokud od Boha nejsou, tito se znemožní sami. Starší by s tou věcí souhlasili a řekli by těm lidem: Nedovolujeme v bohoslužbách pronášet proroctví, teď vás dáme zbičovat a pak jděte domů. Děkujeme všem za účast. To je přece strašné!

Především, kdo stojí v čele, nemůže přece uvažovat takto: Pokud se udrží, tak mají pravdu. Svědkové Jehovovi jsou zde již sto čtyřicet let. Novokřtěnci, kteří popírají moc Boží ve křtu nemluvňátek již pět set let. Učení falečného proroka Mohameda dochází sluchu již tisíc čtyři sta let. Ti všichni se dovolávají téhož Boha. Pokud Gamaliel věřil v Božího Syna, Krista Ježíše, kterého apoštolové hlásali, mohl to říci přímo. Rada říká: Kristus si za to mohl sám. Apoštolové říkají: Krista jste pověsili na kříž a zabili. Gamaliel říká: Možná na tom Kristu, kterého nejdřív bylo potřeba ukřižovat, něco je. Takto snad ani není možné mluvit vážně. Co Gamaliel řekl, lze přijmout při nejlepším jen jako chytrou taktiku, jak uhrát před radou život apoštolů. Ale nemůžeme vzít za své: Kdo uspěl, uspěl proto, že jeho věc je od Boha. Vždyť co Kristus sám: Vždyť ten byl ukřižován. Ten ve světě neuspěl. A sám řekl: Spravedlnost je v tom, že odcházím k Otci a již mne nespatříte. Moná až na konci dnů zjistíme, co si Gamaliel skutečně myslel. Ale když se díváme kolem sebe, jen v tom, že se někdo dlouho udrží, moc Boží není.

Podívejme se na apoštoly: Odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno. Když vám někdo sundá košili a dá vám pár ran bičem – je těžké si říci: Ale bylo to za dobrou věc. Ještě by se to dalo snést, pokud máte myšlení lidí v obležení: Všude kolem je ďábel a proto jsou všichni proti nám.

Ale apoštolové měli smýšlení těch, ktěří si mohou dovolit být velokorysí. Protože prostě vědí, co je pravda. Petr již dříve řekl: Svatého a spravedlivého jste se zřekli a vyprosili jste si propuštění vraha. – Vím ovšem, bratří, že jste jednali z nevědomosti, stejně jako vaši vůdcové. Bůh však tímto způsobem vyplnil, co předem ohlásil ústy všech proroků, že jeho Mesiáš bude trpět.

Apoštolové si neříkali o výprask. Mluvili s lidmi upřímně, ale jemně. Vzkříšeného Krista prostě už jednou viděli. Dotýkali se ho. To prostě nemohli popřít. Když znáte pravdu, toužíte ji nějak citlivě druhým sdělit. Aby pokud možno pochopili, co je zjevné. Když máte pravdu, nepotřebujete protivníky. Jsou vám jedno. Protože víte, jak to je. Jestli vás lidé budou nebo nebudou poslouchat – to skutečně nic nezmění na tom, co je pravda.

Kdyby člověk lhal, neměl by klid. A tak jediné, co byste si přáli, pokud znáte pravdu, je, aby lidé pravdu přijali hladce. To nakonec pravda umožňuje sama od sebe. Protože je v ní na jednu stranuodsouzení. Řekně se jasně, kde je vina. Ale hned se také ohlašuje milost. Hned také přichází ujištění, jak to stojí v žalmu: nikdo z těch, kteří se k němu utíkají, vinu neponese. Vinu, kterou člověk úplně jasně má. Ale úplně jistě ji ten, kdo věří, neponese. Jedna jistota – že naše činy jsou skutečně tak zlé a úmyslné, že za ně musel Beránek zemřít – je stejně silná, jako jistota, že jej Bůh vzkřísil. A s ním všechny, kdo v něj věří. Pokud není jistá naše vina, pak není jisté ani naše vzkříšení.

Stránky skutků apoštolských znějí na první přečtení jásavě. Jednoho to může vést k lehkověrnosti, ve které věří všemu, co zní radostně a slunečně. Druhého zas k jízlivé nedůvěře k těm slovům. Ale pokud nás upřímně zajímá pravda, tak čtěme jen, co je tam napsáno: Dokonce vynášeli nemocné i na ulici a kladli je na lehátka a na nosítka, aby na některého padl aspoň Petrův stín, až půjde kolem. Také z ostatních míst v okolí Jeruzaléma se scházelo množství lidí; přinášeli nemocné a sužované nečistými duchy a všichni byli uzdravováni. To se dělo Petrovi, který v nejdůležitejší chvíli řekl: „Vůbec Ježíše neznám.“ Nečteme dříve ani o Kristu samém, že by někdo čekal, že by jej vržení Kristova stínu uzdravilo. Ježíš Kristus je Syn Boží – a přece ten, kdo jej zapřel, má teď takový respekt.

Petr i ostatní apoštolové věděli, že takové cti se jim odstává neprávem. Jistě je musel těšit ten úspěch. Ale jistě si museli i říci: A zo co vlastně? Když došlo na to nejdůležitější, kde jsme byli?

A proto zde nečteme mnoho o tom, jak je poprvé anděl osvobodil z vězení. O druhé takové věci čteme později daleko více. Ale zde na poprvé? Když byl Kristus ve vězení, Petr se ho zřekl. Když je teď Petr místo toho z vězení osvobozen – kdo se může divit, že nám o tom je zanechána jen velmi stručná zpráva. Petr i apoštolové tomu teď na počátku mnoho pozornosti nevěnují. Vracejí se na pokyn anděla hned zpět, aby zvěstovali, co nezměněně zvěstujeme i v tento den: Jistá je vina člověka před Božím Zákonem. Něco zcela jasně zlého je tesně za námi – zcela jasně je zde odpuštění v Kristu Ježíši pro všechny, kdo věří.

Proto ovšem, když je Petr s ostatními přiveden před radu, neuhne před řečí velekněží a starších: Na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev. Petr, který zapřel Krista, ví, že jediná cesta je v tom: Nezapírat. Bůh našich otců vzkřísil Ježíše, kterého vy jste pověsili na kříž a zabili. Zabít někoho je staršné, protože je to napořád. Ale Bůh jej vzkřísil. To říkáme jako úpně první věc. Bůh porazil to zlo, které z nás vzešlo. Proto: co vám brání říci: My jsme ho pověsili na kříž a zabili?

A tak, ze všeho, co zde čteme, není největší ono velké uzdravování, které se náhle děje. Není z toho největší ani řeč Gamalielova, kterého si vážil všechen lid – ta řeč je chabá, protože je to řeč pouhé praxe, pouhé politiky: Co tu je, s tím musíme počítat. Ty, kteří jsou početní, musíme uznávat. Nejdůležitější z celého příběhu je naopak to, že úspěch není věc, na kterou by při svém kázání brali ohled sami apoštolové.

Velká věc nsatává tehdy, když po velkém růstu církve, po velkém udravování, po tom, co zásahem anděla uniknou z vězení – jdou najednou apoštolové bez nucení na výslech, který na moc Boží, která je s nimi, vůbec nedbá. A po tom výslechu přijmou ponížení a potupu jako každý jiný člověk, který uspěl s dobrou věcí a kterému prostě jen výše podstavený závidí. Apoštolové jsou jako fotbalové mužstvo, které nastřílí deset gólů. A jemuž ovšem pak rozhodčí řeknou: Ale váš zápas stejně neplatí. Velká věc je v tom, že apoštolové naprosto pevně věří, že o pravdě rozhoduje jiný rozhodčí. Že je lepší nést vinu v tomto světě, než na věčnosti. Že je lepší nést hanbu pro Krista, než se muset stydět před Kristem. A my je následujme! Amen

Modlitba po kázání: 
244, 7–11
Ohlášení: 
426
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Kolóským 1, 17–29
Požehnání: Hospodin je blízko těm, kdo jsou zkrušeni v srdci, zachraňuje lidi, jejichž duch je zdeptán. Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí. Požehnej vás Všemohoucí…
443