Introitus: 
Pozdrav: 
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Numeri 10, 10–29
2. čtení: Skutky 6

O mrtvých jen dobře, říká se. Asi proto, že mrtvý už tu není, aby se obhájil, tím spíš, aby něco napravil. Na druhou stranu, z mrtvého se tak brzo stává někdo neskutečný. Kdo nezlobil jako jiné děti, ve třech letech už uměl číst. Chlapec, který nikdy neřekl sprosté slovo, jako Mirek Dušín.

Naši divocí předkové svého času pohřbívali své zesnulé s těžkým kamenem na nohou a na hlavě. Pro jistotu. Aby se nevrátili, aby už nezasahovali do života živých. Vymalovat různé mučedníky a jiné spravedlivé jen ve světlých barvách je jen jiná verze takového bezpečného pohřbu. Pokud je světec někdo, kdo už jako dětsko konal zázraky, nikdy nerozbil okno, nikdy si neuřízl ostudu, že se pak z toho ještě rok chytal za hlavu — pak co máme s takovým člověkem společného? Kdo může následovat příklad takového člověka, který se nad zemí spíše vznášel, než po ní chodil? Lidé proto rádi staví zesnulé spravedlivé do víše, aby si mohli říci: On si mohl dovolit být lepší než my, protože to měl nějak vrozené. My si to dovolit nemůžeme. A tak činy spravedlivých mývají jen málo následovníků.

A přece byl jeden spravedlivý, jehož narození opravdu od počátku provázely zázraky, a který už ve dvanácti letech překvapoval moudrostí a zbožností; který nikdy nezhřešil. Pán Ježíš Kristus, v Betlémě v jeslích narozený, už v narození oslavovaný mudrci od východu jako král. Zrovna ten přišel od Otce také proto, aby nám byl příkladem.

A tak: Pomůže nám nějak, že se stal člověkem, když ale nehřešil, jako hřeší každý z nás. Otázka je, zda se zrovna hříchem stává člověk lidštějším. A odpověď na tu otázku zní ne. Ježíš opravdu skutečným člověkem byl. Jako nemluvně potřebuje pleny. Jako dvanáctiletý mluví, jako by všechno bylo přece jasné: „Jak to, že jste mě hledali? Což jste nevěděli, že musím být tam, kde jde o věc mého Otce?“ Je to stejné, jako když dnes rodiče ustaraně hladají své dítě a když je najdou, s překvapením zjistí, že dítě už jim s klidem dospívá. „Jak to, že jste mě hledali?“ Taková odpověď by podráždila každého rodiče. Ale přitom je přirozená.

Ježíš je přirozený, ve všem, co koná. Ale není hříšný. Hřích nikoho lidštějším nedělá. Hřích je prosazovat sama sebe. Účastněte se nějakého rozhovoru, kde každý prosazuje a poslouchá jen sám sebe. Žádné lidské teplo tam cítit nebudete. Až teprve potom, když někoho z tam přítomných potkáte a on řekne „omlouvám se, choval jsem se jako sobec“ a tentokrát vás bude poslouchat a bude ochoten i ustoupit, teprve pak si řeknete „a přece je to taky člověk a ne nějaká obluda“. Člověk nepotřebuje hřích, aby byl lidský. Právě naopak. Kristus jako příklad tak znamená naše rozhodnutí pro trpělivost, vstřícnost, i kdybychom se kvůli tomu museli kousat do jazyka. Vždyť i Krista, zcela přirozeně, mnohdy vidíme, jak musí přemáhat hněv a ještě jednou lidem pomoci. Tak jednou třeba říká „Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě mám být s vámi a snášet vás?“, ale hned na to „Přiveď sem svého syna!“ — a sice, říká to otci, jehož syna nedovedli jeho učedníci uzdravit a strhl se kvůli tomu rozruch.

Nepotřebujeme tedy nikoho lidštějšího než Krista, abychom jej mohli následovat. A přece máme v Písmu o četných porrocích, o apoštolech, o mučednících — z nichž první je Štěpán diákon. To abychom věděli, že Kristus není nějaký nedostupný ideál. Ale že se po jeho nanebevstoupení mnozí pokusili jej následovat, protože řekl: Já s vámi jsem až do skonání věků. A že tento příběh pokračuje až do našich časů.

A že je od počátku dost nejednoznačný a zmatený, stejně jako až do našich časů je život církve věc poněkud nepřehledná a nejednoznačná.

Tak: Apoštolové začali kázat. Jako přirozené jim přišlo, že se u toho bude pomáhat vdovám, tehdy ženám úplně bez prostředků. Nebyl to jejich hlavní cíl, hlavní je přece kázat a tak napravovat, zbohacovat celého člověka před Boží tváří. Ale rozumí se, že hladovým mezi námi se musí nějak pomoci. Z věci, která tak nějak přirozeně vyplynula z kázání a které apoštolové nevěnovali moc pozornosti, vyrostl velký projekt, až bychom řekli moloch. Najednou to, kolik se komu dává, bylo to hlavní. A teď si představme vznešené apoštoly, kteří mluví o Kristově lásce a obětování, jak za nimi hed po kázání přiběhne někdo s křikem: Našim se nedává dost. Jejich vdovy dostaly tolik a tolik, naše jen tolik. Tedy, neřekli byste si, že jste o Kristu kázali zbytečně? Že nikdo neposlouchal, co jste právě říkali? A že do takové církve tedy chodit nebudete, že to vzalo úplně špatný obrat?

Apoštolové však věří v to slovo, které kážou. Ono si nakonec najde cestu. Jen se nesmí přestat kázat. Všimněme si pevného postoje apoštolů, který o pár let dobře vystihl poněkud mrzutý kazatel Basil Veliký: I kdyby to nikdo neposlouchal, je to pravda a musí se to říci.

A teď, podstatná věc: Apošotolové dobře rozpoznali, v čem je naše lidství odlišné od Krista: Ne v tom, že bychom měli hřešit. Ale v tom, že nikdo z nás neumí všechno, že každý z nás má svoje silnější a slabší stránky a obstát můžeme jen tehdy, když se budeme doplňovat. Nejsme lidé proto, abychom hřešili. Ale jistě jsme lidé proto, abychom neuměli všechno. Lidé jsme v tom, že ne všechno umíme stejně dobře, jako jiní. Apoštolové jsou mizerní organizátoři. Proto, podle všeho narychlo a z nouze, vymyslí úřad diakona. Je to z nouze ctnost, která, jak to často bývá, je nakonec jedním z nejpopulárnějších nápadů apoštolů.

Někteří zlomyslně říkají, že Kristus kázal Boží království a místo něj vznikla církev. Ale není tomu tak [zbytek textu se neuložil, doplním snad časem z hlavy]

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: 
Požehnání: