Introitus: Žalm 27, 11–14
Pozdrav: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení. Amen
293
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, náš Otče. Děkujeme Ti, že jsi nás nezanechal na pospas světu, který ukřižoval tvého Syna, že jsi nás nenechal v zajetí našich hříchů. Že právě skrze něj jsme byli hříchů zbaveni. Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že jsi nás nezanechal samotné, ale že jsi k nám pro čas našeho pozemského putování přišel ve svém Duchu. Že nás vedeš, abychom tě následovali, že můžeme růst v tebe a být i jeden druhému příkladem a posilou. Prosíme, táhni nás k sobě, ať jsme stále více společenstvím bratří a sester, které všichni poznají podle upřímné lásky. Dej nám dokonalé odpočinutí v životě věčném, věk, kdy láska bude bez poskvrny a přetvářky, v náručí Otcově. Amen
1. čtení: Kazatel 9, 13–18
288
2. čtení: Skutky 6

Svátek Mučedníka Štěpána poněkud vyčnívá z evangelického církevního roku. Je to svátek pojmenovaný podle člověka. Až na závěr si necháme, zda tomu opravdu tak je. Člověka slavíme každé neděle. Člověka, ovšem zároveň pravého Boha, Ježíše Krista. A to nám po právu nepřijde nepatřičné. Vždyť v něm poslušnost Bohu dosahuje vrcholu. On je bez hříchu, on i před mukami kříže říká: Ne má, ale tvá vůle se staň. Bůh po nás žádá pokoru a poslušnost. A to se v Kristu naplňuje úplně dokonale. Právě v Getsemanské zahradě říká své: Můžeš-li, odejmi ode men tento kalich. Ale také: Ne má, ale tvá vůle se staň. A tak je přesně tím, čím bychom my měli být. Vidíme ve víře natolik jasně, že bychom měli být jako on, tak jasně se nám to každé chvíle připomíná, že jím svým způsobem opravdu jsme. Mezi námi a jím není žádná cizota — byl na tom stejně a jednal tak, jak si sami v tom nejlepším úmyslu přejeme jednat. Je dokonale naší podobou a dokonale tím, k čemu směřujeme, co si ze srdce přejeme. Není mezi ním a námi žádná cizota, jen jakýsi odklad. Protože my v tomto životě ještě nemáme jeho dokonalost.

Jenže když je někdo jen člověk a přece obstojí? Nezaznívá tu do blaženého souzvuku naší duše s Kristem nějaký falešný tón? My jsme všichni nedokonalí, pořád ještě na cestě. A Kristus na nás čeká na věčnosti, táhne nás k sobě, pomáhá nám. I v chladu a cizotě tohoto světa je v tom vřelost a vlídnost: Děti Boží, které na druhé straně řeky čeká Boží náruč. A náhle by mezi vztahující se ruce nedokonalých lidí a dokonalého Boha měla vstoupit řada lidí, která je tak někde v půlce mezi lidmi a Bohem — mučedníci: Tedy, oni se nestavějí Bohem, tolik pokory mají. Ale té dokonalosti, za kterou se lačně natahujeme, za kterou s radostí běžíme, už dosáhli.

A kde jsou dva druhy lidí, tam se člověku do duše vkrádá buď pýcha, nebo, v našem případě, ponížení, pocit, že jsem byl tak trochu odstrčen, že jsem na druhé koleji.

A opravdu, diákon Štěpán budí na první pohled dojem, jako by se již narodil jednou nohou v nebi; jako by se na zemi ocitl jakýmsi nedopatřením. Když dojde na volbu diákonů, je navržen jako první s tím, že podle všeobecného soudu je plný víry a Ducha svatého. Provází-li někoho obecný souhlas a přijetí, působí to až nepřirozeně, neboť není na světě člověk ten, co by se zavděčil lidem všem. Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení. I tato zmínka v nás může vzbudit smutek. Vidíme dobře nastartovanou životní dráhu, samy máme pochyby o své životní cestě, o svých výkonech, tak rádi bychom dosáhli na něco velkého, ale to jaksi nepřichází. Když se s ním někteří židé přou, nejsou schopni čelit Duchu moudrosti, v jehož moci Štěpán mluvil. Tu my zas vzpomínáme, jak jsme se kdy dostali do úzkých, snažíce se bránit víru proti pohotovějším, než jsme my sami. A tu náš cizí pocit vůči tomuto svatému muži dostoupí vrcholu, když čteme: Všichni, kteří v radě zasedali, pohlédli na Štěpána a viděli, že jeho tvář je jako tvář anděla. Tak opravdu je tomu tak, jak jsme se domnívali! Je více andělem, než člověkem!

Ano, diákon Štěpán, svatý mučedník. Už ten přídomek diákon jako by táhle zněl z nějaké pravoslavné litanie. Ovšem řecky to neznamená více než číšník. Apoštolové jen proto ustavují diákony, že nedůstojné tahanice o podporu vdovám té které národnosti by jim jinak zcela zabránily v kázání evangelia. Tedy bylo třeba někoho na potřebnou, ale vlastně dosti špinavou práci. Nikoliv nedůstojnou, ale nenápadnou, nevděčnou a úmornou. A když si toto uvědomíme, spatříme vyznění volby diákonů v docela jiném světle. Když přečteme třetí a pátý verš za sebou, snad se nám dokonce na tvářích objeví lehký úsměv, jako bychom podobné situace znali. Sice: Bratři, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů a pověříme je touto službou. …. Celé shromáždění s tímto návrhem rádo souhlasilo.

Práce nevděčná a přece nezbytná, nanejvýš potřebná. Úkol diákona tehdy zahrnoval dnešní funkce účetního, pokladníka, sborové sestry; ale třeba také pečovatele nebo úředníka oddělení sociálních dávek. Úkoly nevděčné, úmorné, náročné. Náročné a přitom s sebou nutně nesoucí neustálé osobní konflikty, neboť všem se opravdu zavděčit nelze. Úkoly, při jejichž plnění člověk musí přímo z podstaty věci chybovat — chybovali zřejmě i Duchem nanejvýš obdaření svatí apoštolové. Vždyť právě ještě v období, kdy tyto úkoly plní oni, přicházejí první ostré stížnosti a z nich plynoucí rozkol ve sboru. Takový úkol nejde plnit bez chyb a ty chyby navíc neustále přinášejí nějaké spory.

Boží Duch nám skrze svatou historii ukazuje, že většina mučedníků, Božích svědků — většina těch, kteří trpí pro víru — jsou lidé bezejmenní, lidé všedních úkolů. Většina svědků víry nejsou dobře viditelní duchovní, filosofové, stíhaní náboženští vůdcové. Ale lidé, o kterých se ani většinou nedozvíme.

A tedy není ani jisté, zda všeobecný souhlas, který provázel Štěpánovu volbu, mu zůstal i ve chvíli, kdy se svého úkolu ujal. Štěpán byl obdařen Boží milostí a mocí a činil mezi lidem veliké divy a znamení. Ovšem, znamená to nutně, že si toho také někdo všiml — dokud nebyl povolán k Bohu, dokud nezačal ve sboru chybět? Přistihl jsem se, že jsem úplně mimoděk do textu, jak mi zněl po přečtení v hlavě, vložil větu z jiné biblické knihy: Byl milý Bohu i lidem. To zde však nestojí; a že jej všeobecný souhlas vybral pro úkol, který je nevděčný, to se teď už také nezdá tak zázračné. Na schopné a ochotné lidi máme sklon nakládat co nejvíce, jaksi samo sebou.

A tak tu před radou s andělskou tváří stojí člověk, který má pořádný kus práce za sebou a moře práce před sebou. Člověk, který v církevní službě získal jistou zkušenost, na kterou může být právem hrdý. To, bratři a sestry, není typ fanatika, který by se vrhal bezhlavě smrti vstříc. Ba právě takovým v praxi zdatným lidem se chce umírat spíše úplně nejméně ze všech lidí. Kdo se bude starat o chudé, až on zemře? Kdo jej zastoupí tak, aby si za krátkou chvíli vybudoval cestičky k srdcím lidí, kdo hned narychlo získá delší čas budovanou zkušenost potřeb jednotlivých lidí? Kdo udrží pracně vybudovaný smír obratnou diplomacií? Dílo zůstane opuštěné.

Štěpánu také protékají rukama slušné peníze — mluvíme o době, kdy církev bouřlivě roste a má mnoho štědrých dárců. Zlaté časy, řekneme si — ale je známo, že tam, kde je růst, kde je mnoho nadšených a schopných lidí, tam není nouze o spory. Tam také práce obnáší spoustu nedobrých kompromisů, spoustu nevratných chybných rozhodnutí s dlouhodobými následky.

A pak následuje Štěpánovo kázání před radou, shrnující celou historii Izraele. A je to nevděk za nevděkem, vina za vinou. Štěpán má za sebou své potřebné, nedokončené a také ovšem nedokonalé dílo. A před sebou možný kompromis s těmi nejvíce nevděčnými, s těmi nejvíce vinnými, s radou, jejíž kompromis s římskou mocí stál život Ježíše. Má udělat kompromis a vrátit se ke svému dílu? Ale vždyť i o něm ví, jak moc je neblaze poznamenáno kompromisem. V hříchu Izraele vidí i svůj hřích. Hřích, se kterým má, ač věřící, stále ještě stálou zkušenost. Má teď zapřít, aby tak jen potvrdil chvíle, kdy Krista v malém zapřel, zapřením opravdu zásadním? Má teď couvnout a dát tak najevo, že všechno jeho předchozí couvání od věci království božího bylo opravdu tím směrem, jakým se pohybuje?

A tak nad svým životem, který je přes všechnu víru stále spojen a poznamenán hříchy Izraele i celého světa, říká jen: Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží. Nehledí ani za sebe, na dílo, které vykonal — nemá to dílo takovou cenu. Nehledí ani před sebe, na možnost úniku — uniknout kam, když ani svoboda neměla tu cenu? Zkrátka nehledí na sebe, ale nad sebe, kde jej očekává otevřená Otcovská náruč a ten, do kterého se snažil celý život růst, totiž Ježíš Kristus. Jako na nás na všechny. Amen

Modlitba po kázání: 
248
Ohlášení: 
256
Přímluvná modlitba: Ve světle Tvého slova tě, Věčný Bože, Nebeský Otče, Dárče vší moudrosti, prosíme za zdar našeho skromného díla v tomto sboru a městě. Tvůj Syn si neošklivil omezený lidský život, proto i my tě s důvěrou prosíme, aby byl s námi v Duchu prozíravosti i v tom našem nejvšednějším díle. Prosíme tě za starší tohoto sboru, za moudrou zprávu tohoto Tvého domu i všeho majetku, jíž jsi nás ve své štědrosti obdařil. Dej, ať věci viditelné a všední nejsou pohoršením světu a překážkou tvého evangelia, ale ať i to nejvšednější tobě slouží. Střež nás, aby nám věci časné nezastiňovali pohled na tvého jediného Syna, našeho Pána, jenž sedí po tvé pravici a v jehož jménu v tobě voláme: Otče náš
Poslání: Zjevení 3, (11)12–13
Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti.
299