Introitus: Žalm 62
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 3. neděle po sv. Trojici.
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Exodus 16, 1–30
2. čtení: Skutky 6, 1–4

Aby člověk mohl vstoupit do církve, nemusel svůj majetek prodávat. Peníze nebyly žádnou vstupenkou do církve, jak jsme poznamenali již u příběhu Ananiáše a Safiry. Majetku se naopak vzdávali ti, kteří zjistili, že v tomto novém společenství majetek nic neznamená. V něčem to bylo možná podobné tomu, jako když člověk ve zralejším věku prodá motorku, protože ví, že už na ní stejně jezdit nebude. A nebo když byznysmen prodá svou firmu a stáhne se někam do ústraní. Četl jsem o muži, který byl úspěšným bankéřem nebo čímsi. Časem mu však přišlo, že je v té práci příliš spěchu a rozčilení. Skvělého místa se vzdal, vyučil se pekařem a dnes peče rohlíky — stejně úspěšně, jako kdysi dělal firemní fůze. Takové věci se tu a tam dějí, i mimo církev.

A není to tím, že by peníze neměly moc. Vzpomeňme jen na přísloví: Urozenému pochlebují mnozí, se štědrým mužem se přátelí kdekdo. Chudáka nenávidí všichni jeho bratři, tím spíš se mu vzdalují jeho přátelé. Kdo se honí za slovy, nemá z toho nic. Můžeme říkat, že láska se nedá kopit za peníze. Brzy však poznáme, že se bez nich minimálně těžko udržuje. Peníze k mnohému dopomáhají. Ale vlastní duše, ta se za ně nedá koupit. Jak řekl Kristus Pán: I když člověk má nadbytek, není jeho život zajištěn tím, co má. I když má člověk mnoho, špatný pocit nezmizí. Za všemi věcmi kolem peněz vždy zůstává nějaký problém duše. A tak, i když mají peníze moc i ve vztazích, je hloupé tvrdit, že o peníze jde vždy až na prvním místě. Vždy až na prvním místě jde o duši.

A tak je tomu i v dněním příběhu. Čteme, že si ti z učedníků, kteří vyrostli mezi Řeky, stěžovat na bratry z židovského prostředí, že se jejich vdovám nedává každodenně spravedlivý díl. Kolik se zde skrývá věcí, které s penězi nesouvisí! Prvně, stěžují si ti, kteří vyrostli mezi Řeky. Lidé, kteří si nejsou jisti sami sebou. Mezi Řeky byli v menšině. Když jste součástí většiny, přidává vám to kus samozřejmé jistoty. Kdežto kdo je v menšině, vždy řeší, jak velký kompromis může s většinou, se světem, ještě udělat. Možná se přizpůsobí, ještě spíše má potřebu více se odlišit. Každopádně o sobě víc přemýšlí. A kdo o sobě mnoho přemýšlí, má také více pochyb. Proč šidí ty naše vdovy, říkají si řečtí Židé: Jsme snad pro ně málo zbožní? A nebo možná naopak: Protože jsme o svou víru museli mezi Řeky zápasit, jsme pro ně zbožní příliš! Příznačné je, že Židé z Jeruzaléma neřeší nic. Protože jsou z Jeruzaléma, z centra.

Za druhé: Ukazuje se, že společný majetek pořád zůstává majetkem. I když se lidé vzdají vlastního majetku, začne jejich mysl ve dne v noci zaměstnávat, jak se nakládá s tím majetkem společným. Pro sbor je svým způsobem pohroma, když náhle přijde k majetku, jako to bývá pohroma pro jednotlivce. Každý má hned nápad, na co by se ten společný majetek mohl využít. I když jde o majetek společný, každý by jej rád využil na svůj soukromý sen. Na novou stavbu či nějakou přestavbu. Na dětský klub. Na nové hřiště. Na nějaký dobročinný projekt, o kterém už dlouho přemýšlí. Společný majetek se může stát takovým boháčem uprostřed církve, kterého si každý chce naklonit na svou stranu. A co je možná horší: Společný majetek se může stát dobrodincem místo nás. Pokud bylo řeckým židům líto jejich vdov — proč jim nepřispěli sami. Oni by nám řekli: Už jsme přispěli do společného, teď ať se církev stará. Podobně dnes, když lidé uvažují nad bídou svých bližních, končí obvykle na tom: Platíme daně, ať se tedy postará stát. Ten největší problém s majetkem je ten, že ho člověk má sklon brát jako jakousi nebeskou sílu, která vyřeší problémy. Tam, kde je balík peněz, tam je moc. Ať u mě doma v truhle, ať v truhle církevní, ať v trezoru státu.

Ale pravý křesťanský přístup k majetku je jiný. Pravý křesťanský přístup k majetku je ten, že člověk majetku nepřikládá velkou váhu. Že se ho snadno zbavuje, snadno, jak se říká, pustí chlup. Kdo ví, možná je snazší prodat všechno najednou — a pak ovšem naivně čekat, že se tím vyřeší všechny problémy. Možná je to snazší, než když člověk na majetku pomalu krvácí. Když jeden den dá stovku a druhý den dvě. Kdo ví, zda není silnější ten člověk, který snese pocit, že peníze pomalu mizí jako voda z cedníku. Když má, ale stále ví, že nemá jen pro sebe.

Třetí věc je sama nespokojenost vdov. Nejdříve ale: Možná si ty vdovy ani nestěžovaly, kdo ví. Někdy se stává, že člověk používá domnělé problémy druhých jako vlastní zbraň. „Málo si ty děti oblíkla, podívej se, jaké je jim zima“, říká tchýně snaše. Ale děti ve skutečnosti nic netrápí, o děti tu ve skutečnosti nejde. „Dáváte těm dětem sladkosti, zkazí se jim z toho zuby“, říká snacha tchýni. Ale po jednom dni u babičky ještě nikdo o zuby nepřišel. O děti zase nejde a potíž je někde jinde. Všimněme si i v našem příběhu, že samotné vdovy si nestěžovaly. Jako bych vyděl před očima nějakého padesátníka, jak s velkou horlivostí mluví o těch babičkách, jak mají málo. Aniž by možná třeba kdy byl u nich na návštěvě.

A tu se už konečně dostáváme k vdovám samotným: Když má člověk svoje peníze, může si k jídlu koupit, co chce. Může se najíst, kdy chce. Když ho někdo živí, musí jíst, co mu dají. A musí se k dávkám dostavit ve stanovený čas. My mladší si máme všichni zkušenost se školní jídelnou. Vždy se říkalo, že se tam vaří špatně. Že se ty blafy nedají jíst. Ale já si myslím, že se školní jídelnou je spíš ta potíž, že se tam musí stát ve frontě. Že všichni mají stejný tác, stejnou skleničku s čajem. Sedí u stejných stolků a nejlépe aby u jídla vůbec nemluvili. Za zády vám tam vždy stojí dozor. Potíž společného stravování, společného ubytování i hromadné dopravy je, že to člověka nutí být stejný, jako ostatní. Proto má člověk ve školní jídelně potřebu vystřelit bramborovou kaši ze lžíce jako z katapultu. Proto se lidé v přeplněném autobuse postrkují. Ve společném má mnohý člověk sklon dát nějak najevo svou zvláštnost a osobitost. Zlobit, dělat potíže. Aby dal nějak najevo svou osobitost uprostřed vší té stejnosti. Ty vdovy z našeho příběhu přece mohly být rády, že jim vůbec někdo něco dává. Žádný nárok na příspěvky neměly, byla to jen dobrá vůle. Hádám, že si některé z nich mohly stěžovat jen proto, aby si jich někdo všiml. Aby se jim chvíli věnoval.

Při tom, všem těm věcem se dá vyhnout. Člověk může být v menšině, být z okraje a přece mít zdravé sebevědomí. Člověk může být štědrý bez ohledu na to, že někdo jiný má k rozdávání daleko víc. Člověk nakonec může být osobnost i ve školní jídelně bez toho, že ohodí někoho kaší. Člověk si však sám sebe musí trochu vážit. Aby byl člověk velkorysý, musí si být sám sebou jist.

Proto apoštolové v moudrosti Ducha svatého ustavují sedm diakonů. Sedm číšníků, protože diakon znamená řecky právě to. Číšník je někdo, kdo vám přinese jídlo a pití, i když byste si ho na táce mohli přinést sami. I když byste si čaj mohli sami natočit z várnice. Když vám ale přinese jídlo číšník, máte pocit důležitosti. Cítíte, že máte význam, že si vás někdo váží.

Církev ustavuje diakony, aby se z chudinské jídelny proměnila v restauraci. Připomíná mi to zážitky, které si mnozí přiváželi z pobaltských zemí za sovětských časů. V těchto zemích vládl stejný nedostatek a bída jako v celém sovětském svazu. Ale hrdost místních lidí způsobovala, že vám tu kávu podali na talířku a dali vám k ní sklenici vody. K chlebíčku přidali ubrousek. I když jste jedli stejně bídné jídlo, měli jste pocit, že k vám má někdo úctu.

A to je to, co bude mít církev vždy navíc proti jakkoliv štědrému státu. Proti jakkoliv úspěšné neziskové organizaci. Církev bude vždy bojovat o duši člověka. Církev bude vždy vědět, že není jedno, co si člověk myslí, jak jedná. Církev jako jediná, třeba prostřednictvím diakonů, je schopná člověku říci: Stojíš na správné straně a tvůj zápas je důležitý. Stojí za to získat vlastní duši, i kdybys ztratil všechno. Protože tvá duše je před Bohem ten největší poklad. Amen

Modlitba po kázání: 
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Filipským 4, 8–13
Požehnání: Můj Bůh vám dá všechno, co potřebujete, podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši. Našemu Bohu a Otci sláva na věky věků. Amen