Introitus: Žalm 96, 1–4
Pozdrav: Ve jménu Všemohoucího… Bratři a sestry, vítám vás na dnešním vánočním shromáždění.
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Jan 12, 25–26
2. čtení: Skutky 7, 54–60

Moji milí, Štěpán viděl nebesa otevřená. Včera jsme připomínali, jak se zástupy andělů znebes zjevily pastýřům, aby jim zvěstovaly narození Syna Božího. Adnes čteme opět ootevřených nebesích, tentokrát však očlověku, který umírá. Může se to zdát zvláštní: svátek narození a hned za ním připomínka popravy. Při bližším pohledu však vidíme tento rozpor uvšech velkých křesťanských svátků. Co je na první pohled radostného na obrazu dítěte, narozeného na cestách, bez pomoci mezi dobytkem, obrazu dítěte ležícího vkorytu pro dobytek místo vpostýlce? Konečně, za podobných podmínek se děti až příliš často rodí dále. Aco velikonoce? Představa člověka, přitlučeného hřebíky za ruce a za nohy kdřevěné šibenici také není vůbec pěkná. Zvlášť, když podobně zohavená těla spatřil svět nedávno vJugoslávii, Sieře Leone a na mnoha dalších místech.

Tajemství křesťanských svátků je vtom, že ovšech těchto věcech víme. Víme, že Marie sJosefem byli vBetlémě skutečnými bezdomovci. Tedy asi i dost páchli, vždyť neměli kde se umýt, nebylo pro ně místa pod střechou. Podle vředů bezdomovců vtomto městě si dovedeme představit i otevřené rány na Kristových nohou a rukou, když se zjevil svým učedníkům vJeruzalémě. Až moc dobře to víme, dost tedy černých řečí vden slavnosti. Přes všechnu pochmurnost, až morbiditu hlavních křesťanských svátků jsou to svátky radostné. Amají se tak také slavit. Uprostřed rodiny a nejbližších, sdobrým jídlem a pitím, za zpěvu zbožných písní, velkorysým rozdáváním. Včem je potěcha příchodu spasitele, včem je potěcha smrti a vzkříšení, bychom měli znát. Ajakou radost přináší svátek prvního mučeníka Štěpána.

Bylo by asi trochu zavádějící mluvit oBožím hodu jako oKristových narozeninách. Je to svátek příchodu. Dnešní svátek jsou však opravdu Štěpánovy narozeniny. Datum mučednické smrti bylo totiž vprvotní církvi slaveno každý rok jako datum narození mučedníka. První křesťané si mučedníků velmi cenili, dávali se pohřbít co nejblíže knim, navštěvovali jejich hroby. Neulpívejme na tom, co bylo na těchto obyčejích dobové a vnějškové. Pojďme kjádru této velké úcty. Anejlépe rovnou knašemu příběhu:

Štěpán byl pro víru křivě obžalován. Na soudu nejprve připomněl, že lidé, poslaní od Boha, byli pronásledováni vždy a že jeho generace, která zabila Krista, není výjimkou. Jak čteme, vyvolalo to zlost, ale soudci zaťali zuby a dále se ovládali. Pak ale zDucha svatého přišla ta věta: „Hle, vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží.“ Štěpán zemřel za to, že vyznal: Ježíš Nazaretský je Bůh, jeden se svým Otcem. Boha nelze spatřit jinak, než vJežíši. Lidé totiž dokážou snést Boha na nebesích, je to dokonce docela příjemná představa. Ale lidé nemohou vystát Boha, který chodí po zemi. Který se hlásí osvou autoritou nad chrámem, na liturgií proti každému lidskému ‚nám se to tak líbí, my jsme tak zvyklí‘. Který se hlásí osvou autoritu nad učením: ‚Ne tak, jak vám je to pohodlné, ale jak to Bůh určil.‘ Boha, který si bere za svědectví staré autority, ke kterým se všichni hlásí, ale nikdo je nečte. Svět nenávidí Boha, který je srozumitelný. Svět nenávidí Boha, který dává dospělým za příklad naprostou závislost a bezbrannost dětí. Svět nenávidí Boha, který by snámi byl vkaždém momentu. Svět nenávidí větu ‚Bůh tě vidí‘.

Nikdo netoužil po tom, aby šmahem přišel osvé celoživotní zkušenosti. Každý si cenil toho, jak vtom umí chodit. Ten, kdo vyhlašuje: „Hle, všechno tvořím nové“ znamenal fatální komplikaci. Ti, kteří soudili Štěpána, byli mistry ve výkladu Zákona. Vyznali se ve způsobech, jak nepříjemné věci odvysvětlit. Anáhle je zde ten, který tvrdí: Ani tečka ze Zákona nepomine, ba co víc, před očima lidí koná divy a mocné činy, které zákoníci šmahem vykázali do dějepravy. Ten, kdo se prohlašuje za doslovné naplnění proroctví.

Ti, kteří soudili Štěpána, vyznávali příchod mesiáše. Nebylo ovšem vůbec příjemné, když se před nimi na fleku objevil a pravil: Už je to tady, tak pojďte. Při všem tom očekávání přece jen žili vperspektivě života smládím, na které se léta vzpomíná, dospělostí, která může být hrdá na svou práci, se stářím, uzavřeným do vzpomínek. Ateď najednou mesijáš.

Ti, kteří soudili Štěpána, hlásali lásku kbližnímu. Ovšem kbližnímu přesně určenému. To je nám celkem jasné, také bychom si přáli, aby chudí nepáchli, aby neblábolili, aby neléčili svou bídu pitím. Anáhle je zde Kristus, který docela úskočně rozmlžuje hranici mezi tím, kdo je a není můj bližní, kdo okaždém zasévá pochybnost.

Zkrátka, není divu, že i pouhá zmínka oBohu, který chodil po zemi, vyvolává vlidech zuřivost. Je tak protivná, že si až musejí zacpávat uši. Anení divu, že je církev vnenávisti, tehdy jako nyní. Opravdu, Štěpánův příběh je dnes velmi aktuální. Zmínka oKristu před většinou našich současníků vyvolá triády očarodějnicích, upálených Galilejích a světovládných choutkách. Když nám chce přece jen někdo polichotit, řekne: Vás evangelíky mám rád, vy to neberete tak vážně jako katolíci. Křesťan vsoudobých uměleckých dílech je buď extrémně nechutný pokrytec a nebo zvrhlík (to pokud to myslí upřímně). Ale tohle všechno je jen křik a zacpávání uší, aby nemohl zaznít Kristův nárok na život každého člověka. Ato je ještě úžasná situace oproti zbytku světa. Krev křesťanských mučedníků, zabitých pro víru, teče od Kolumbie přes Irák, Indonésii, Cejlon, Nepál, Koreu až do Číny.

Štěpán vlastně jen zopakoval to, co řekl před radou sám Ježíš, jak otom podává svědectví evangelista Marek. Asvého mistra následoval i ve slovech „přijmi mého ducha“ a „odpust jim tento hřích“. Čím intenzivněji Krista následujeme, tím více se náš život, ať vnitřně či vnějšně, podobá jeho životu. Jak praví básník: ‚Každý krok spravedlivého je cestou křížovou.‘ Zde je tedy důvod úcty, kterou měla církev kmučeníkům. Mučedníci byli jakousi novou realitou. Vjejich naprostém sjednocení sKristem, i vjeho utrpení, proniká do světa budoucí věk.

Konečně se tak béřeme ktomu, včem je dnešní svátek radostný. Ti, kteří hynou pro Krista, vidí nebesa otevřená. Je to případ mnoha křesťanů po celém světě a těm patří tento svátek nejvíce. Ale patří i všem ostatním křesťanům. Každému, kdo se vzdává „plného využití, plného prožití“ života pro Krista a pro lásku kbližním. Každému, kdo neodkopne bližního, který by mu mohl být překážkou vjeho životní realizaci. Jistě, takto to zní velmi frázovitě. Ale vzpomeňme, co znamená oběť vPísmu? Je to opravdu zmaření obětovaného — rituální porážka, spálení na oltáři. Život voběti je skutečně zpohledu tohoto světa promarněný. Obětovat se pro Krista a pro druhé opravdu může znamenat promarněné roky života, zmařené šance, zmarněné schopnosti a talent. Obětovat se může znamenat zlomenou duši, že světlo očí pohasne a život ztratí chuť. Snad abych nemluvil jen obecně.

Když jsem jezdíval na střední školu, ztramvaje jsem často zahlédl, jak jde po ulici paní asi osmdesátiletá se svým slabomyslným synem, asi tak šedesátiletým. Ten hoch si možná ani nedokázal zavázat boty, div, že se vůbec dožil tak vysokého věku. Vždy jsem se pokoušel představit si, co to asi bylo za život, den do den po šedesát let pečovat otohoto chlapce. Den co den, šedesát let. Zpohledu tohoto světa život opravdu zmarněný. Amůžeme snad vystoupit do nějakého jiného světa, odkud bychom se na to mohli dívat? Vážně, máme opravdu nějaký jiný pohled? Zmar.

A přesto! Právě dnes slavíme, že právě takoví lidé vidí nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží. Dnes slavíme, že budoucí svět je již zpola otevřen. Takový svátek se dobře hodí kvčerejšímu svátku Kristova příchodu. Takový svátek je velmi radostný. Amen, amen, radujte se!

Modlitba po kázání: Bože, náš Otče, děkujeme ti, že nás zveš ksvému vánočnímu hodu. Děkujeme ti, že jsi mezi nás poslal svého Syna, že jsme se mohli hřát vjeho záři. Děkujeme ti, že jsi nám poslal Ducha utěšitele. Dej, ať jsme tvou radostnou církví. Dej nám patřit na slávu svého Syna a vúžasu nad ním mít za málo vše pomíjivé. Zapal naše srdce! Amen
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: Agenda str. 70
Poslání: 
Požehnání: Agenda str. 70