Introitus: Žalm 96, 1–9
Pozdrav: Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách Hodu Svatého Ducha.
168
Vstupní modlitba: Duchu Tvůrce, přijď, navštiv nás, přijď do srdce všech věrných svých a naplň je svou milostí, vždyť ty sám jsi nás utvořil. Ty se nazýváš Těšitel, Bůh nejvyšší nám tebe dal, tys pramen živý, lásky žár, pomazání jsi duchovní. Dárce darů jsi sedmera, prst pravice jsi Otcovy, ty jsi ten Otcem slíbený, správně dáváš nám promlouvat. V duši světlo nám rozžehni a do srdce nám lásku vleja naše tělo ubohé stále silou svou posiluj. Nepřítele pryč odežeň a ve světě svůj nastol mír, nás cestou správnou vždycky veď, ať nás mine vše škodlivé. Boha Otce nás nauč znát, dej vyznávat nám Ježíše a tobě, Otci i Synu vírou se vždy víc otvírat. Amen
1. čtení: Jóel 3
368
2. čtení: Titovi 3, 1–8

Máloco asi jde proti duchu dnešního času, než co Pavel mluví o vylití Ducha svatého biskupu Titovi: Připomínej bratřím, ať jsou podřízeni těm, kdo mají vládu a moc, a ať je poslouchají.

Kdo má dnes o sobě vysoké mínění, kdo se pokládá za osvíceného, je ten, kdo se vzpírá řádu běžného života. Za základ svého osvícení pokládá, že odhalil nějaké spiknutí: Bankéřů, vystudovaných lékařů, farmeceutických firem, potravinářských firem, Židů, Američanů, kardinálů – každý si konečně může vybrat.

A mám to za téměř ověřené pravidlo: Čím větší sobec, čím větší lakomec byl ten který člověk, kterého jsem potkal, tím více věřil, že se stal svobodnějším, duchovnějším rozeznáním nějakého spiknutí mocných.

Pavel naproti tomu vyzývá bratry: Buďte v klidu. Přijměte pořádek tohoto světa. A to ovšem víme, že křesťané byli velmi záhy raději ochotni být roztrháni lvy, než aby provedli pouhou formální oběť císaři jako bohu. Oběť, kterou ostatní prostě provedli bez většího prožívání. A takový sv. Vít, podle kterého se jmenuje katedrála na našem hradě, ji odmítl a zaplatil mladým životem v pouhých dvanácti letech. Pavel nevyzývá ani ke zbabělosti, ani k bezzásadovosti. Ale k tomu, aby člověk nehledal osvobození od vnějších věcí. Vyzývá k tomu, aby člověk hledal osvobození vnitřní. Od sobectví, lenosti, lakoty. Osvobození od hříchu.

O dřívějším otroctví pak hned mluví: Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli. Ano, říká tu náznakem Apoštol: Nerozumnost, neplnění povinností, to jistě vládne tomuto světu. Mluví o vášních a rozkoších, které vedou lidi k jejich nepoctivému a nerozumnému jednání. Nemluví tím přímo proti vášni ani proti rozkoši, slasti. Vždyť o Hospodinu je psáno: Z potoka svých rozkoší jim napít dáváš. Potíž není v tom, co lidi naplňuje slastí ani v tom, co na daný čas strhává všechnu jejich pozornost, čemu se vášnivě věnují. Potíž je v tom, že nic jiného než vášně a rozkoše nemají. Jako se zpývá v písni „Pamatuj člověče“: Utrácíš svá léta, svévolně jen hřešíš. A marností světa bědnou duši těšíš.

Ale různé radosti života jsou jen darem, který má ukazovat k dárci, k Bohu. Ostatně ani my nedáváme dary proto, aby se obdarovaný s dárkem zamkl někde v komoře a, zaujat věcí, křičel na nás všechny: Teď mi dejte pokoj, užívám si svůj dárek. Ale proto, abychom viděli tvář obdarovaného veselejší, srdce radostnější a tedy člověka celkově vlídnějšího. Podobně i různé radosti života mají vést k díkůvzdání Bohu. Pokud se člověk zaměří jen na ně samé, pokud ustrne na svých slastech – záhy je roztrpčen, protože každá jenotlivá věc na světě omrzí, vyčerpá se.

Pak se dostavuje zloba. Rozčilení: Že že hudebník už nehraje, jako dříve hrál, že buřty už nejsou, co bývaly, že druhá sklenka nepřináší už tu radost, co ta první, že žena či muž už nemají ten půvab jako před svatbou a tak dále, a tak dále. A po zlobě přichází závist vůči tomu, kdo s nadšením poslouchá jinou hudbu než my, kdo má za ploten naší zahrádky vlastní udírnu a vlastní buřty, kdo si může dovolit lepší sklenku, kdo má hezčí paní a tak dále.

Lidé pak dojdou k tomu, že si už vlastně ani nepřejí nic pro sebe. Už si jen přejí, aby druhý neměl. Nechci chovat kozu. Ale chci, aby sousedova koza chcípla. Víme dobře, že toto je ubohost, hodná zavržení. Pořadí je tedy následující: Nejdříve užívám darů, aniž bych vzdal díky dárci, Bohu. Pochopitelně ale, každá stvořená věc je menší než Stvořitel i než člověk sám a nemůže tedy pro život stačit, vyčerpá se. Pak mne popadne závist, pak hned nenávist. A pak ovšem nevěřím nikomu a ničemu a marnou naději osvobození hledám v tom, že si nahládám, že se proti mě všichni spikli. Nebo tedy, jedni se spikli, druzí jim slepě věří. Ale já odmítáním všeho a všech nabudu svobody.

Ale ukázala se dobrota a láska našeho Spasitele Boha: On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje.

Ano, Duch svatý nás upomíná na dílo Kristovo a jeho velké zaslíbení. Totiž že nám svou smrtí a vzkříšením získal život, který se nevyčerpá. Rozkoš bez konce, chcete-li. Ten život máme jistý, žádný soused či kolega z práce či podezřelý člověk nám jej nevezme. Ani nikdo z těch, o kterých se lidé bloudící domnívají, že ovládají tento svět.

Nemáme tedy žádný podíl s lidmi, kteří mají jen tento život. Nemusíme se proto bát, že nám užerou z koláče, protože s nimi ani žádný společný koláč nemáme.

Člověk duchovní tak, možná ne s nadšením, ale přece, přijímá běžný pořádek našich dní. Novýma očima vidí, že svět je v rukou stejných lidí, jaký je i ten starý člověk v něm. Lidí, kteří zoufale lpí na přítomné hodině, na tom, co drží v ruce. Krom toho však, že lpí na věcech, které časem ztratí sílu a vyčpí, chtě nechtě musí navrch přeci jen nějak řešit soužití lidí vespolek. Ani v tom nesjou zcela svobodni, aby byť jen věcí časných zcela užili. Musí se snažit udržet pohromadě, co natrvalo udržet prostě nejde.

Člověka, na nějž byl vylit Duch, tak můžeme přirovnat k někomu, kdo vyhrál velkou výhru a jen čeká na její vyplacení. Dar Ducha se nejvíce pozná na mírnosti a vlídnosti. Pokud od člověka nečekáme žádnou škodu, pokud se jej neobáváme, často si jej stěží všimneme. Ale právě mírnost a vlídnost vychází z vnitřní jistoty o vlastním vyvolení pro Boží království, kterou dává Duch. Z jistoty, že v čase budoucím mi bude jen lépe. Svět, který se křečovitě drží pomíjejících věcí takového člověka nakonec pomine jako neškodného idiota, pokud mu zrovna nekříží cestu. Lidé duchovní, pokud se soustředí, dovedou snad alespoň koutkem oka takový dar postřehnout.

Bratři a sestry, Duch nám svědčí, že jsme skrze Krista získali již vše, radost bez konce. A protože tak ve zbývajícím čase nemáme vlastně co dělat, snažme se vynikat dobrým jednáním. Amen

Modlitba po kázání: 
370
Ohlášení: 
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Jan 14, 23–27
Požehnání: Ne mocí ani silou, nýbrž mým duchem, praví Hospodin zástupů. Požehnej vás Všemohoucí…
391, 1–2