Introitus: Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
Pozdrav: Pokoj vám všem, kteří jste v Kristu Ježíši!
515, 1–7
Vstupní modlitba: Modleme se slovy Mojžíše, muže božího, jak jsou zapsána v Žalmu 90 … Skrze Ježíše Krista, našeho Pána, Amen.
1. čtení: Leviticus 20, 1–9
515, 8–9
2. čtení: Matouš 15, 1–6

Ježíš i farizeové mluví o úctě k otcům. Právě v dnešním čtení z Evangelia Ježíš vykládá páté přikázání. A ukazuje se, že kde jde o Boží přikázání, jde úcta k předkům stranou. A zároveň, že Boží přikázání je ctít své rodiče. Ctíte odkaz svých rodičů — a o ně samé se při tom nestaráte.

Ve světle Ježíšových slov je jasné, že konkrétní starost o rodiče je víc než dodržování pochybných zvyků, kterým často ani nerozumíme. Na spoustu věcí máme hotový názor. Jako o své zkušenosti mluvíme o věcech, které jsme nezažili. O spoustě věcí nepřemýšlíme. Když se někdo zeptá, proč soudíme tak a tak, řekneme: Vždycky to tak bylo. A už se právě neptáme, kdo nás tomu naučil. Nevíme, že za vším, co jakoby platilo odjakživa, je něčí zkušenost.

Žijeme v domnění, že sami rozhodujeme o svém životě. A přitom se ve všem rozhodování řídíme předpoklady, kterým ani nerozumíme. Je svobodný ten, kdo něco dělá a neví vlastně proč? Řídíme se zvyky našich rodičů a ani o tom nevíme. A tak často nežijeme své životy, ale žijí za nás duchové našich rodičů. Vzpomněl jsem si na kus básně Ivana Verniše Zpívá mrtvý: ‚Zatímco jsem dřímal, má žena rodila děti duchovi mého otce. Jen jsem si zdříml, duch mého otce přišel a dožil, co zbývalo z mého života. Básník to řekl lépe, ale cosi o tom vědí i psychologové: Nezdržujme se příklady, protě, jablko nepadá daleko od stromu‘.

V naší době se lidé středního věku často děsí toho, jak moc se začínají podobat svým rodičům. Ovšem, čemu se diví? Vždyť už se odmala dětem říká: Až budeš velký, budeš jako tatínek. Hezky papej, ať rychle vyrosteš a můžeš dělat to, co dospělí. V tom věku to vypadá naprosto přirozeně, takový vývoj vlastně přirozený je. Rodičům jsou však děti jen svěřeny. Náš pravý Otec je v nebesích. Posláním rodičů je tohoto Otce, Boha, co nejlépe zastupovat. Být dětem odleskem Boží lásky, spravedlnosti, moudrosti a neproměnnosti. Do chvíle, než se tomuto Otci v Kristu děti podřídí přímo. Ne nadarmo Židé říkají právě dospělému chlapci bar micva — syn přikázání. Takže člověk se musí osamostatnit.

Dospívání je od pradávna bolestná věc. Co bolestná, přímo nebezpečná! Víme mnoho o nebezpečí dětství, o všech škrábancích od hřebíku a zápalech plic. A nad tím zvážníme. Ale když dojde na dospívání, lidé většinou nasadí blahosklonný úsměv. Jó, to jsme se tenkrát navyváděli. Ale ve skutečnosti nám v mládí bylo veselo jen občas. A to ještě tak divně zběsile. A pak zase šlo všechno dolů. Nahoru a dolů, to je dospívání. Dospívání je cosi jako šílenství. Je to také šílená situace: Všechno, co člověk ví, ví od rodičů. A přece už po něm Bůh chce, aby byl sám za sebe. V dospívání se člověk hněvá hlavně sám na sebe: Vždyť jsem nic. Nedokážu před Bohem a před lidmi někým být. Ale hněvat se sám na sebe, to člověku dlouho nevydrží. Raději si najde někoho jiného: A hned na ráně jsou rodiče: Ti mně přece zplodili a vychovali, ti mohou za to, jaký jsem, že nedokážu obstát. Většina dospívajících se bouří proti svým rodičům. Je to věc celkem všeobecná. A jak to bývá v naší době, když je nějaký problém všeobecný a nikdo si s ním neví rady, prohlásí se to za standard. Když nějakou nemoc nejde léčit, prostě se vyškrtne ze seznamu chorob.

Ale i mladický vzdor je choroba. A když se nechá být, časem nese trpké ovoce. Zatímco jsem dřímal, duch mého otce přišel a dožil, co zbývalo z mého života. Člověku je třicet a zapláče: Tolik jsem si toho plánoval a jak jsem nakonec dopadl! Od svých čtrnácti let jsem neušel ani kousek. A pak si to třeba řekne znovu za deset let, a za dvacet. A najednou se zdá, že život utekl jako voda. Že život byl krátký a promrhaný.

Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Všimněte si, právě tady se zaslibuje dlouhý život. Dlouhý život má pak ten, kdo jej projde až do konce. Kdo nezůstane ve svém životě na počátku, kdo nezemře jako věčné dítě. Takový život může trvat třeba jen čtyřicet let a přesto je dlouhý. Dlouhý život má ten, kdo žije život svůj a ne svých rodičů.

Jak toho dosáhnout? Tak, že budeme své rodiče ctít. Na pořadu dne je to zvláště v dospívání, ale nakonec nikdy na to není pozdě. Svůj život žije ten, kdo ví, co dělá. Život začínáme s tím, co jsme přejali od svých rodičů. Něco nám opakovali tak dlouho, až nám to lezlo krkem. Ale třeba to říkali právě proto, abychom neopakovali jejich chyby. Když zůstaneme v celoživotním vzdoru, jejich snaha vyjde nadarmo. My jejich chyby znovu zopakujeme. Soustředíme se na ten vzdor a ani si nevšimneme, že jsme od nich nevědomky převzali spoustu špatných vlastností, na které jsme si naopak měli dávat pozor.

Ale jak to rozlišit? Musíme své rodiče pochopit, musíme pochopit, proč nám to a to říkají. Máme se jich tedy vyptávat? Máme s nimi diskutovat? Myslím, že to není nejlepší nápad. Na začátku nevíme nic víc, než oni. Co nám chtěli říct, už nám řekli. Víme to, co oni, na co bychom se jich ještě vyptávali. Nakonec i rodiče neradi diskutují se svými dospívajícími dětmi. „Vždyť jim to vysvětlujeme celou dobu, proč se nás na to teď ptají?“, říkají si rodiče, „chtějí nás snad provokovat? Vždyť to přece vědí“.

Rodiče ovšem nevědí, že k jejich dospívajícím dětem nemluví už jen oni, ale také jiní. Již k nim začíná mluvit přímo Bůh, skrze své slovo a skrze celý svůj svět. Skrze lidi a myšlenky, které se v tom světě hemží. Má snad člověk poměřovat rodiče tím prvním, co kde zaslechne? A zase odpovím: Cti svého otce i svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

A tak je lepší spíše své rodiče mlčky pozorovat. Kdo má před někým úctu přece nezačíná mluvit první. Je třeba své rodiče pozorovat a počkat se soudem. Časem se nám věci začnou skládat dohromady. V dětství byli rodiče celý náš svět. Jak dospíváme, odhaluje se nám, že naši rodiče jsou jen součástí celého širého světa. Začínáme chápat jejich místo ve světě, začínáme chápat jejich zkušenost. Začínáme chápat, proč nám říkali zrovna to a to. Co mělo dobrý důvod a co je třeba odmítnout. A budeme s tím někdy hotovi? Bude pro nás jednou otázka rodičů vyřízená? Budou pro nás jednou rodiče vyřízení, takže řekneme: „To, čím bych ti měl pomoci, je obětní dar.“ Ne! Pozor na to, to přikázání platí po celý život, s rodiči nebudeme hotovi ani po jejich smrti. Protože pořád jsme z velké části jimi a toho se nikdy nezbavíme. Celé naše tělo je z nich utvořeno, i velká část naší duše, naší osobnosti. Jsme a vždycky budeme v podstatě stejní jako naši rodiče. A přece nás Bůh každého zná jménem. Nenarodili jsme se z vůle lidí, ale z Ducha Božího. Co je na nás originálního, to je Kristovo. Když budeme ctít rodiče, pak si uvědomíme, co jsme od nich dostali. Pak v Duchu Kristově dokážeme odlišit dobré od zlého.

A je to úkol napořád. Proto nejde rodiče opustit a více již nespatřit. Proto není možné ponechat je zcela v péči někoho jiného ani v hodině jejich smrti.

A tak závěrem zůstává tento příkaz: V dospívání raději mlčet a myslet si svoje.

V dospělosti pak pamatovat na to, z koho jsme vzešli. Porozumět, že naši rodiče měli pro některé své chování důvody, které my už nemáme a tak není důvod je opakovat.

A to se neobejde bez připomínání. Bez toho, že své rodiče budeme pravidelně navštěvovat.

V hodině jejich smrti pak být rodičům přítomen. Tak člověk pozná, jak jednou skončí sám. Uvědomí si svůj konec a zbylý čas nepromarní.

Jde prostě o to přijmout život svých rodičů a nemuset jej prožívat znovu, jde o to své rodiče přežít. Komu se to podaří, ten bude dlouho živ na zemi, kterou mu dává Hospodin. Amen

Modlitba po kázání: 
177
Ohlášení: 
176
Přímluvná modlitba: Pane Ježíši Kriste, ty nás napomínáš, abychom nebránili dětem k tobě přicházet, ty jim dáváš své království. Prosíme tě tedy nejdříve za všechny týrané a osiřelé děti. Pane, zjev při nich svou moc, ty jsi zastánce utištěných. Vyzbroj svou mocí také všechny ty, kteří děti chrání a ujímají se sirotků. Prosíme tě také za naše děti, pokud jsme jim ukřivdili jako rodičové. Pane, ty sám jim zjev větší spravedlnost, než je ta naše. Sám sebe jim zjev, ať nabudou naděje. Prosíme tě i za naše rodiče, pokud jsme jim v čemkoliv ukřivdili. Pane, prosíme, dej jim shovívavost, kterou má tvůj nebeský Otec, utiš hněv a zahlaď křivdy. Pane, ty jsi byl dokonale poslušný svého nebeského Otce. Dej nám následovat tvého příkladu, ať se na konci všichni shromáždíme v jeho laskavé náruči jako Boží děti. V tvém jménu voláme: Otče náš…
Poslání: Efezským 6, 1–4
Požehnání: Vlídnost Panovníka, Boha našeho, buď s námi. Upevni nám dílo našich rukou, dílo našich rukou učiň pevným! Požehnej vás všemohoucí … (trojiční). Amen
417, 1.6–7