Nezcizoložíš.

Pozdrav: Pokoj vám všem, kteří jste v Kristu Ježíši! Amen

Bratři a sestry, vítám vás na dnešních Bohoslužbách, v nichž poslechneme sedmé z Desatera Božích přikázání.

546, 1–4

1. čtení: Jeremijáš 31, 31–40

546, 5–6

2. čtení: Matouš 5, 27–30

Jeden náš známý je hostinský. Docela milý a poctivý člověk, který dělá svou práci s láskou, bere ji jako službu hostům. Proto nás zarazilo, když jednou velmi odmítavě mluvil o křesťanství. Jeho zase zarazilo, když jsme se ke křesťanství přihlásili. Nakonec se celý incident vysvětlil, ten prostý člověk měl za to, že křesťanství a Lidová strana jednou jsou.

I rozhodil své silné paže a začal rozumovat: ‚Křesťanství …, hm, vlastně proč ne. Desatero, že ano. Desatero je dobré; ovšem zase to nezcizoložíš – vždyť to je příroda, že ano.‘

Neptejme se teď, na která jiná přikázání si ještě asi tak vzpomněl: Málokdo vyjmenuje víc jak tři, to je známá věc. Dnes přemýšlíme právě nad tím jedním přikázáním. Když se řekne hřích, vybaví se právě to jedno, snad i nám, protože i my jsme dětmi své doby.

Ale vlastně nevím, zda mluvit jen o této době. Vždyť již sami učitelé církve říkají: Podstatou padlého člověka a tedy i hříchu je cupiditas – pohlavní žádostivost.

A tak vlastně ani učitelé tohoto temného věku, psychologové, neříkají nic nového. Tvrdí: Nejhlubší podstatou lidské psychiky je sexualita.

A když se člověk obrátí k Písmu: Vždyť tam je Hospodin ženich a Izrael nevěsta. A když tento Izrael uctívá bohy, které si sám vyrobil, říkají proroci: Smilníte se svými modlami. Sám Bůh skrze ně říká: Byl mi nevěrná dcera Siónská, já jsem zůstal věrný.

Ti pak, které Kristus vykoupil z jejich nevěrností, jsou pozváni na svatbu Beránkovu. Oni mají připraveno místo v novém Jeruzalémě, který sestupuje z nebe jako nevěsta, oděná pro svého ženicha.

Na ženichovi a nevěstě, na spojení muže a ženy je totiž nejlépe vidět podstata a úděl člověka. Má jistě pravdu Písmo, mají pravdu učitelé církve a něco pravdivého nahlédli i ti psychologové: Podstatou člověka je touha po jiném. Podstatou člověka je touha po někom, kdo je zcela jiný a přece s námi může být sjednocen. Samou podstatou člověka je, že chce vyjít ven, ze sebe, za tím druhým. A chce jím být přijat. Chce být úplně přijat, až do morku kostí.

Takového člověka Bůh stvořil, jako ženu a muže je stvořil a dal jim jméno člověk. Muž a žena, ti oba ztratili důvěru k Bohu, sami chtěli poznat, co je dobré a zlé, a proto zradili Boží důvěru.

A tak je sama podstata člověka zvrácená, odvrácená od původního určení. Člověk sice stále touží po tom druhém, po tom jiném. Ale nečeká od něj, že s ním pozná dobré a zlé. Sám to chce určit. Člověk sice touží po jiném, ale nakonec v něm hledá sám sebe.

Podle reformátorů je člověk incurvatus in se – do sebe zkroucený. Touží po jiném, jen aby v něm prosadil sám sebe. Člověk touží po Bohu. Ale nechce, aby mu Bůh říkal, co je dobré a zlé. Touží po Bohu, ale raději si místo něj sám vyrobí modlu. Takovému bohu sám nadiktuje, co je dobré a zlé.

A tak člověk jedná i s druhými lidmi. Apoštol Pavel v listě do Říma ukazuje právě na sexuální zvrácenosti, kam to dopracoval člověk, který se místo Stvořiteli klaní stvoření. Tak nám nejodpornější zločiny jsou se sexuálním podtextem. A sexuální ponížení je takové, že o něm člověk pomalu nedokáže ani mluvit. Zkrátka v této nejniternější, nejvlastnější oblasti člověka se z něj vyjevuje to nejhorší. A nikdo z toho není vyjmut a snad mají pravdu ti dnešní učenci, kteří říkají, že nějaká pohlavní zvrhlost je skrytě přítomná u každého člověka.

Proto všechen ten stud, obavy, pocity viny, známé z této oblasti. Ale proto také manželství; zřízení, které chrání tuto nejcitlivější oblast člověka. Manželství je úkryt lidských důvěrností.

Ale ještě více se sluší říct, že manželství je pokání. Vždyť jsme v době půstu. Manželství je pokání. Manželství je pro toho, kdo byl Kristem vykoupen, cestou k nápravě. Řekli jsme, že člověk touží po druhém, ale hledá v něm sám sebe. A právě v tom manželství člověka ukázňuje. Nutí ho prožít celý život po boku jednoho člověka. Manželství je škola, ve které se člověk celý život učí přijímat druhého. Je donucen přijímat druhého, protože jinak by se musel zbláznit. A kdyby nebylo zamilování, lidé by snad spolu ani nežili. Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky. Žár její, žár ohně, plamen Hospodinův. Lásku neuhasí ani velké vody, a řeky ji nezaplaví. Ano, zamilování je plamen Hospodinův, oheň, kterým Bůh zapaluje člověka, jako by jej očaroval.

A když zamilování pomine, člověk se probere a řekne si: Kdo to jen vedle mne je? A tu teprve poznává člověk tajemství lásky: Sice to, že druhého dokáže poznat jen málo. A že pokud s ním má vydržet, musí se s tím smířit. Tajemství manželství je nechat druhému jeho tajemství. A tak je manželství pro vykoupené cestou návratu k Bohu. Člověk se v něm učí, co zapomněl v zahradě Edenské – nechat tomu druhému jeho tajemství, nesnažit se sám poznat, co je dobré a zlé.

A tady by bylo dobré skončit – jen kdyby tu nebylo pokušení. Protože, řekněme si upřímně, je v jednom člověku obsaženo celé tajemství světa? A dá se u jednoho člověka nalézt všechno to jiné, co nás tolik láká? Nedá. Může být jeden člověk odpovědí na všechny naše tužby? Nemůže. A to by mluvilo pro to, aby člověk postupně zkusil milovat co nejvíc lidí opačného pohlaví. Ale nezapomněli jsme tu na něco? Nezapomněli jsme na neúnavný lidský sklon hledat ve vztahu k druhému hlavně sám sebe?

Proto dnešní přikázání říká: Ber, co je. Ten druhý jistě neznamená vše, co jsi v životě hledal. Ale něco jistě. Všiml jsi doteď, že jsi v něm našel i něco z toho, co jsi opravdu hledal? Ať ano či ne, právě proto s ním zůstaň. Proniknout alespoň trochu tajemstvím druhého člověka trvá hrozně dlouho, celý život. Člověk vlastně nejdřív musí zjistit co hledá. A na to je nutné s druhým žít. Kdo druhého opustí, bude zase začínat od začátku. Kdo není v lásce stálý, nic nepochopí. Projde životem nepoznamenán druhým člověkem, zůstane mu jen jeho sobectví. S tím pak předstoupí před Boha.

Proto se člověk v manželství musí vzdát některých svých tužeb a očekávání. A to je opravdu bolestné. Vždyť naše tužby, očekávání a naděje, to je to, co nás vede kupředu, co nás nutí žít. Naše očekávání a naděje – to jsme mi sami. A vzdát se některých svých očekávání, to je jako vyrvat si oko, jako se napůl oslepit ve svém výhledu kupředu. Je to jako utnout si třeba ruku. Ale je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby se celé tvé tělo dostalo do pekla.

Jistě tu nemůžeme zamlčet, že i sám Kristus připouští rozvod. Na manželství jsou totiž vždy dva. Proto je tak křehké a posvátné, protože nezáleží jen na jednom člověku, ale na pevnosti obou manželů. Proto je trvalé manželství malý zázrak. Záleželo na shodě vůlí dvou lidí, dva lidé po celou dobu smýšleli v jedné věci stejně. Skoro jakási podivná telepatie. Na manželství jsou vždy dva. A když jeden zradí, celé to kouzlo manželství se ruší. Když se nit přetrhne, není už důvod držet její druhý konec a zrazený člověk nenese na rozvodu žádnou vinu. Důvodem pro rozvod je cizoložství, ale domnívám se ale, že je i jiné zásadní porušení důvěry: Sice úmyslné násilí, tělesné, nebo duševní. Je zcela správné takové zrušené manželství opustit. Nejde bydlet v ruinách.

Vídáme ale více případů, kdy nevěrný člověk propadl peklu jakoby už teď. Lidé, kteří jsou třeba šestkrát ženatí, nejsou šťastnější. Neobjevili víc. Druzí lidé si snadno všimnou, že všichni ti stále noví partneři jsou si v zásadě podobní. Ukazuje se, že takový člověk stále hledá jen sám sebe. Po celý život mu nedojde, že má hledat toho druhého. A nemá ani dost času na to zjistit, co má hledat. Je to jako chodit celý život v zrcadlovém bludišti – usilovně hledat cestu ven a nacházet stále jen sám sebe.

A že některá nemoc se dá léčit jen vytrháváním očí a utínáním rukou, to je křiklavě vidět právě na zjevných, obecně uznaných nemocech. Tak třeba vyléčený alkoholik nebo narkoman už není tím, kým byl, než upadl do závislosti. Nějaká jeho tužba, nějaká část jeho duše se mu stala osudnou a tak ji musel vytnout. A možná právě ta nejlepší část z něj ho zahubila. Ta jeho nejlepší tužba se obrátila proti němu. Vždyť alkoholiky se stávají často lidé citliví a nesmělí. Drogově závislí jsou často lidé příliš zvídaví a pronikaví. Když se uzdraví, už nejsou takoví. Něco je pryč, ale jejich pozemský život je zachráněn, takže to za to stojí.

Oč víc za to stojí život věčný! A tak se v manželství s mužem nebo ženou musíme vzdát některých svých tužeb, očekávání a nadějí. Nevratně se v tomto životě mrzačíme. Může se i stát, že se člověk podívá zpět na společný život a povzdechne jako v tom seriálu pro děti: Že jsem si já nešťastná nevzala Pištu Hufnágla. Mrzačíme tělo pozemské a život pozemský. Ale jen proto, abychom v novém, oslaveném těle nalezli odpověď na naše naděje v tom zcela jiném, v Bohu. Abychom věčné poznávali jeho tajemství, byli s ním sjednoceni a skrze něj i se všemi bližními.

Blahoslavení ti, kteří jsou pozváni na svatbu Beránkovu! Amen

Modlitba po kázání:

195

Ohlášení:

392

Přímluvná modlitba: Všemohoucí Bože, náš Otče, ty nám tvoříš čisté sdrce, místo srdce kamenného dáváš srdce z masa. S důvěrou se tedy na tebe obracíme:

Prosíme tě za ty, kteří se vzdali manželství pro tvé království. Těš je ve chvílích samoty, povyšuj je nad lidský posměch a podlost, zjednej jim důstojnost u nás všech. Již v tomtočase jim stonásobně nahraď, čeho se pro tebe vzdali.

Prosíme tě za vdovy a sirotky, tebe oslavujeme jako jejich ochránce. Nauč nás pravé zbožnosti před tebou, vdov a sirotků se ujímat.

Prosíme tě za manželství, která procházejí těžkou zkouškou. Ty jsi dárce pokoje, prosíme, schlazuj lidský hněv, zakrývej hanbu, pozvedej z ponížení, hoj srdce raněná křivdou. Uč všechny vážit si tajemství, které jsi zjevil, když si člověka stvořil jako muže a ženu.

Pane, zastaň se žen a mužů, které zradili ti, kteří s nimi byli jedno tělo. Vzbuď jim ochránce mezi lidmi, nevěrné a kruté veď k pokání.

Vyznáváme, že sami od sebe nedokážeme jít cestou spravedlnosti. Proto tě prosíme, zachovej naše manželství, dětem zachovej otce i matku.

Vše ostatní skládáme do společné modlitby: Otče náš…

Poslání: Koloským 3, 1–10

Požehnání: Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je ten, který vás povolal; on to také učiní.

Milost našeho Pána Ježíše Krista buď s vámi.Amen