Nepokradeš.

Pozdrav: Pokoj vám všem, kteří jste v Kristu Ježíši. Amen

Bratři a sestry, vítám vás na dnešních Bohoslužbách, které jsou zároveň výročním shromáž-děním. Poslechneme osmé z Desatera Božích přikázání.

161

1. čtení: Exodus 21, 16

366

2. čtení: Jan 12, 1–8

Být okraden je jistě nepříjemné. Ale člověk se z toho nakonec rychle oklepe. Jak se tedy krádež dostala mezi modlářství, pohrdání rodiči, vraždu, cizoložství? Proč patří krádež do shrnutí všeho, proti čemu se staví Boží Zákon? Vždyť jde jen o věci. Ty se dají vždycky koupit nové. Život, zrazená důvěra, to se nedá znovu koupit. Ukradené věci se koupit dají – a nakonec je to radost, kupovat si nové věci, to víme všichni dobře.

Jsou snad věci, které se nedají koupit? Přeci jen, jsou takové věci. Věci památeční. Ty se znovu koupit nedají. Všiml jsem si o povodních v Čechách takového jevu: Z celého drahého, vodou zničeného vybavení bytu lidé nejvíce želeli starých fotografií, památečních hodin po babičce, suvenýrů. Věci, které máme spojené s drahým člověkem, ty jsou nám nejdražší. Věci spojené s drahým člověkem by se krást neměli. To opravdu bolí, zdá se nám to jako strašný čin.

Co by se ještě krást nemělo? Zase je to dobře vidět na těch povodních. Neměla by se krást pomoc potřebným. Milosrdenství, důvěra, to má velkou cenu. Co člověk dává s láskou a důvěrou, to má velkou cenu, to by se krást nemělo. To je úplná svatokrádež.

A to je další věc: Svaté věci by se neměli krást. Za sebe musím říct, když vykradou kostel, jedno jaké církve, mám pocit, že mi někdo vrazil kudlu do zad. To se přece mlčky drží mezi lidmi, že v kostele se nekrade, že na Boží věci se nesahá.

A tak si kladu otázku: Co si asi říká lupič, který pod obrazem ukřižovaného strká do batohu kalich na Večeři Páně: Kalich, kterého se třeba po staletí neděli co neděli dotýkaly dychtivé rty tisíců věřících? Co si říká nepoctiví skladník, který do svojí škodovky strká balíky dek, zatímco někde jinde voda vzala lidem všechno a oni promáčení jektají zubama? Co si říká zloděj, který v zablácených bot ch šlape po cizím domově, vyhazuje ze šuplíku maminčino pečlivě složené prádlo a strká si do kapsy hodinky s nápisem Františkovi k výročí svatby Maruška?

Židé mají takové naučení, že zloděj je horší než lupič. Lupič v šeru někoho přepadne, kouká mu do očí a vezme mu peníze. Nebojí se lidí. Zloděj přes den chodí po cizím bytě, v tichu, mlčky má čas na přemýšlení a přesto krade. Bojí se lidí, ale nebojí se Boha.

To je přeci jen trochu přitažené za vlasy, ale něco na tom je. Co si tedy asi říká zloděj v kostele, v povodňovém skladu, v cizím bytě? Co si říká v tom tichu? Říká si asi: Oni to nepotřebují. Mě se to bude hodit víc. Co oni s tím asi tak budou dělat? Pobožní v kostele; a těch pár dek stejně chybět nebude, je toho tady hromada. A ty hodinky? Stejně je nikdo nenosí, mají je schované v šuplíku. K čemu by to těm nudným lidem bylo. Mě se to bude hodit víc. Já to zpeněžím a peníze teprve otvírají ten pravý život plný radosti, zážitků, cestování a vůbec velkého stylu.

To si asi říká zloděj. Ale lže sám sobě, protože moc dobře ví, že pro druhé mají ty věci mnohem větší cenu než pro něj. Moc dobře ví, že ty věci druhým patří z dobrého důvodu. Lže sám sobě. A říká mezi námi: Kdo lže, ten krade. A kdo krade, dokáže i zabít. I to je trochu přitažené za vlasy, ale něco na tom je.

A tak krádež vlastně znamená bránit lidem v životu. Krádež znamená bránit lidem v rozhodnutí, co se svými věcmi udělají, jak je ve svém životě použijí. Krádež znamená bránit lidem v rozhodování. A nekradou jen pobudové. Krást může i stát. Dříve se stát usmyslel, že lidé nemají co rozhodovat o svých továrnách, o svých krámech, o svých polích. A prostě jim jejich věci vzal. Co oni vědí, co s takovým živobytím dělat. Každý má jen ten svůj omezený výhled, každý si ty živnosti vede po svém a je z toho jenom zmatek. My to všechno vezmeme do jednoho pytle a sami rozhodneme, co s tím. Nám se to bude hodit víc. Ale jako se kradená věc prodává za zlomek ceny, tak i hospodářství ve velkém ukradené nakonec svou cenu ztratilo. K věci má vztah ten, komu patří, v jeho rukou má cenu. Pro zloděje, který ji lehko nabyl, žádnou cenu nemá.

I dnes nás stát okrádá nehoráznými daněmi. Vždyť v součtu nám na všemožných daních a poplatcích bere skoro polovinu naší poctivě vydělané mzdy. Vládci si říkají: Co oni s tím vším. Beztak by to utratili za hlouposti. My víme líp, co s jejich penězi. Tu je nalijeme do nějakého krachujícího podniku, tu postavíme něco pěkného. A většinou je stejně nakonec podělíme na různých dávkách. A kdo si dnes koupí obchod nebo pole, kdo si chce sám vydělat, cítí se taky jako okradený. Krade se mu síla a nápady a vůbec veškerá chuť něco dělat. A co by taky nějaký malý Sedláček dělal, říká si stát. Od toho jsou tu velké podniky, tam to mají jinak vymyšlené, a vždycky se s námi rádi dohodnou.

V Dostojevského zápiscích z trestnice jsem četl, že nejdůležitější byly pro vězně peníze. Protože peníze znamenají svobodu. Vlastně je to tak i v dnešních vězeních. A čím kde vládne větší nesvoboda, tím jsou pro lidi peníze důležitější. I když se tvrdí pravý opak, řekl bych. že dnes jsou pro lidi peníze daleko méně důležité, než před dvaceti lety. Dnes pořídíte spoustu zážitků i bez peněz, dříve byly potřebné na všechno. Pro ten kousek svobody a hezkého života byly peníze vrcholně důležité.

V tomto světě zkrátka jednáme skrze své věci a skrze svůj majetek. Kdo druhého okrádá, osobuje si právo rozhodovat i o jeho životě. O neví, jak s tou věcí naložit, já vím. Proto jsme dnes slyšeli o zloději Jidášovi, který lépe ví, jak naložit se vzácným olejem. Krást znamená překřížit něčí životní cestu, krást znamená pohrdat duší druhého; pohrdat schopnostmi druhého naloží se svým životem.

Krádež věcí jenom ukazuje na něco podstatnějšího, na něco daleko horšího. Že je ukradena nějaká věc, to je jen špička ledovce. Z porušení všech přikázání je v Zákoně trest smrti, za krádež věci se jen žádá náhrada. Ale kdo ukradne člověka, ten musí zemřít.

Závěrem tedy, co je ta pravá krádež, které se máme především varovat: Krádež je vzít druhému člověku možnost rozhodovat. Krádež je pohrdnou duší druhého člověka v vzít mu jeho život. Krade muž, který se snaží předělat ke svému obraz svou ženu. Krade žena, která se snaží ke svému obrazu předělat svého muže. Kradou rodiče, kteří si dělají nárok rozhodovat o svých dospělých dětech. Krade duchovní, který mluví s úsměškem o svých věřících, který nepřipustí, že prostí lidé mohou věřit dobře. Krade každý, kdo už dopředu zlehčuje každé rozhodnutí i myšlenku svého bližního. Krade každý, kdo chce dělat svým bližním tátu – vždyť oni již mají svého Otce v nebesích. Kdo hledí na bližního s úsměškem, kdo říká: ten náš moula, ten krade. Nepokrade ten, kdo má bližního v úctě.

Modlitba po kázání: Tomu nás uč každého dne, Pane Ježíši Kriste. Amen

477, 1.5–6

Ohlášení: Sborové shromáždění:

Zpráva kurátora, zpráva za Slaný, zpráva dětí, zpráva mládeže, zpráva duchovního, zpráva o hospodaření, revizní zpráva, přijetí zpráv, rozpočet, hlasování o rozpočtu.