Introitus: Žalm 45, 3–8
Pozdrav: Milost a pokoj ať se vám rozhojní poznáním Boha a Ježíše, našeho Pána. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohosližbách 4. neděle velikonoční.
256
Vstupní modlitba: 
1. čtení: Numeri 24, 15–24
267
2. čtení: Židům 1

V tomto posledním čase k nám Bůh promluvil ve svém Synu. Tato slova napsal apoštol bezmála před dvěma tisíci lety. „V posledním čase?“, mohl by se někdo zeptat. Jako by tvrdil, že od chvíle Kristova vzkříšení už nejde nic velkého čekat. Vždyť se svět od té chvíle tak změnil!

Ale myslím, že by bylo obtížné jmenovat alespoň jednu věc, která nějak zásadně proměnila život jakéholiv člověka. Sice proměnila tak, že by byl daleko spokojenější, radostnější, než byl apoštol z Kristovy oběti a vzkříšení. Apoštol cítil, že to největší se už stalo a že on je u toho. My se s ním i s ostatními pisateli biblických dopisů i s postavami Skutků můžeme srovnávat. Máme takovou radost, takovou spokojenost jako on? Přitom je důležité, co teď říkám: Radost ani spokojenost se nadá nikomu nařídit. Tu buď máte, nebo ne. Říkám jen: Můžeme se srovnat s jeho náladou, jeho radostí a spokojeností, že to největší se už stalo. A pokud nejsme tak spokojení, tak radostní, jako on, těžko mu ale potom můžeme předhazovat: Ty ještě nevíš, jak velké věci přišli potom. To bys měl tprv radost, jako my.

Přitom ale nejde říci „nic není lepší, než tehdy“. Každý si to může zkusit: Odejít do země, kde vládne nějaký současný cézar. Nechat se tam zavřít, jako byl zavřený Timoteus, o jehož propuštění a radostí mluví na konci listu apoštol. Do Běloruska se od nás jede pouhý den. A ani nemusíte nikam cestovat: Sviťte doma olejem, bolavý zub si nechte vytrhnout v mototechně. A až si budete chtít přečíst knížku, nechte si ji od někoho za peníze opsat. Nejen, že je nepoctivé popírat, že milostí Boží roste poznání a v mnoha věcech ubývá lidem těžkostí. Ani pak nemá smysl se snažit něco zlepšit a ještě víc – ani pak není naděje čekat, že něco, třeba jen maličkost, v životě lepší bude. Kdo si nechce všímat změn k lepšímu, také z nich nikdy nebude nic mít. Dobrodiní Boží dovede cítit jen vděčnost; jinak je k němu člověk slepý a neužije ho, ani kdyby byl katarský emír.

Bůh dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Milostí Boží některých dobrých věcí lidem přibývá a v té či oné věci už se většinou ani nevrací předchozí nouze. Z Božího trestu se zas v něčem vrací zlý stav, jaký už dlouho nebyl. Ale nikdy ne ve všem.

A přece nejde popřít nespokojenost ve vlastní duši. To je ještě docela něco jiného, než kolik svobody, zdraví či majetku člověk má. Jsou lidé, kteří byli šťastni i ve vězení. Jsou lidé, většina, která je ubitá, otrávená i na svobodě. Zde nikdo z nás nemůže srovnávat. Ale každý z nás nejspíš byl někdy šťastný i v dešti a větru někde uprostřed polí a zase nešťastný v teple doma u kamen a televize. Pravděpodobnější jistě je, že je člověk nešťatsný ve vězení nebo v dešti a šťastný na svobodě a pěkně doma v teple. Lepší je být bohatý a zdravý než nemocný a chudý. A přece poznáváme, že je rozdíl mezi duší a tělem. Mezi tím, co člověk má a kde je – a jak se v tom cítí. Že i když duše a tělo, věci vnější a věci vnitřní většinou souvisí, přesto jdou vedle sebe trochu volně.

V čem je tedy ten konec času? Dokud Kristus nepřišel, za každým životem byl otazník. David věřil Bohu a poslouchal ho. Ale aby nevěřil, když byl mládenec krásného vzhledu a do života vstoupil tím, že skolil dvoumetrového soubojového zápasníka. A stejně pak měl roupy a zhřešil a vůbec, celý jeho konec je rozpačitý. Jen si to přečtěte. Job věřil Bohu a nikdy mu nezlořečil. Ale nakonec, kdo už mu zbýval, když už o všechno přišel a sám byl celý plný vředů. Nakonec dostal nový dům, nový majetek a místo synů krásné dcery. Ale už se mu nevrátí ani ten starý dům, ani jeho zemřelé děti – a kus života prostě už jednou prožil v hrozné nemoci. Jeremijáš pak třeba neměl nikdy nic a ani to s ním dobře nedopadlo. I on věřil, i když jeho prorokování nezachránilo ani Jeruzalém, ani celou zem, ani jeho.

Koho z nich máme následovat? Jistě Davida, protože věřit Bohu, nebýt zbabělý, nestahovat kalhoty před brodem a také si pamatovat, co pro mne Bůh udělal nezůstatává nikdy bez dílčích úspěchů. Ale někdy už nastane chvíle si říci, že se nám prostě ve vší víře stejně tak dobře nevede, jako jemu. Můžeme zatnout zuby jako Job. A i to je pravda, že mnohdy stačí pár dní, pár let vydržet a věci se otočí. Pro někoho je až neskutečné, neuvěřitelné, když si vzpomene na pár let dozadu, jak byl na tom a jak je na tom dnes. Stálo za to vydržet. To se děje, stejně jako se děje i úspěch Davidův i jeho selhání. Může nastat obojí. A stojí za to počkat, než ze sebe člověk udělá Joba, zatím co by mohl být David. A stojí za to zatnout zuby jako Job, který skoro už neměl naději. Ale zatnul zuby a obrat pak skutečně nastal – protože pravdu někdy nastává. Ale někdy ne. Jako se nikdo neobrátil za Jeremijáše. Ale i on věřil: Tak v mém pozemském životě už ne; ale přece dojde na návrat z této mizérie.

Oni všichni měli před sebou jen malé světélk na konci tunelu: David na Boží odpuštění po tom, co na vrcholu slávy zničil všecno, co dosud budoval, pro co žil. A s tím i zůstal a zmeřel, jak můžete číst v mnoha jeho žalmech. Jób, ztrápený snad vším na světě mohl prostě umřít. Ale říkal si: Snad budu s Bohem ještě mluvit, snad celý ten můj příběh posoudí. Posoudí lépe, než moji přátelé, kteří mě utěšit nedovedou. Jeremijáš, sice nebyl nemocný, ale každým odmítaný, bez moci zastavit skázu, přece se jakoby usmíval: Teď to bude zlé, jak jsem ostatně říkal. Ale Bůh s lidmi neskoncuje natrvalo. Teď svým způsobem teprve něco začíná, protože teď je tak zle, že už může být jenom líp. Už to za tohoto života neuvidím, ale stane se to v životě budoucím.

No a my si tohle všechno můžeme doma číst. A ještě lépe, číst si to zde společně. Ti všichni čekali na někoho, kdo ba zaplatil za jejich vinu, kdo by chápal jejich bolesti, kdo by ustavil společenství, kde se k sobě lidé chovají lépe – a které nakonec dojde k radosi bez konce.

Ty všechny viděli andělé, při nic všech andělé stáli, i když to neviděli. Ale andělé si to zkusit nemohou. My jsme na konci času. Protože jim všem dal Kristus odpověď, přání těch všech a mnoha jiných se v něm naplnilo. My si o tom čteme, my si to hned můžeme zkusit. Protože jeden Pán jich všech, Ježíš Kristus, poznal v životě radost a úspěch i smutek a nepochopení. V daném čase věděl přesně co dělat a pro co se v důvěřě v Otce rozhodl, to se hned stalo – na konci byl zas s rozumem v koncích, i v řeči. On potvrdil cestu těch všech, kteří nemohli úplně vědět, jestli jejich život dává smysl. V Kristu jej teprv dostal, protože Kristus vstal z mrtvých. A my díky Jemu můžeme číst každý biblický příběh tak, že dává jasný smysl – v Kristu dává jasný smysl.

A tak, v tom nastal konec času, že jsme se všichni stali čtenáři, kteří vědí, že příběh bude mít dobrý konec. Že my všichni jsme už teď trochu diváky vlastních životů, o kterých z Písmajiž víme, že přes všechnu černotu života budou mít dobrý konec. U kterých, ještě spíše, víme, že by bylo bezcílné a nesmyslné, kdyby život byl zaměřen jen na sebe, kdyby člověk ani hezké slovo nikomu neřekl – to pak nemá žádnu pointu. Zkrátka, svět, nad kterým tisíciletí tápaly, se uzavřel do jednoho jediného příběhu, který dává jasný smysl, do příběhu Ježíše Krista.

My ho teď můžeme žít také. Sice známe konec, ale to neznamená, že je bez překvapení. Vždyť to je příběh poutníka Abrahama, trochu usedlého Izáka, drzého Jákoba. Skromného Mojžíše, rozhodného Jozua. Čas přináší překvapení, protože jednou jsme podobni tu onomu, tu jinému. Ale smysl to dává vždycky. Nebo nemusíme číst a jít si po svém. Ale neznáme takový příběh, kdy by si někdo šel za svou, třeba i shcíli s úspěchem a nakonec nezemřel. A tečka.

Avšak Kristus žije a s ním Abraham, Izák i Jákob a s nimi každý, kdo věří, i když ještě musí projít strázní a snad i smrtí. Kristus žije a my s ním a s celou rodinou víry. Známe konec a víme, že je dobrý.

Modlitba po kázání: Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku, i nyní, i vždycky, na věky. Amen
250
Ohlášení: 
308
Přímluvná modlitba: 
Poslání: Příloví 8, 1–17
Požehnání: A Bůh pokoje, který pro krev stvrzující věčnou smlouvu vyvedl z mrtvých velikého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše, nechť vás posílí ve všem dobrém, abyste plnili jeho vůli; on v nás působí to, co se mu líbí, skrze Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků! Amen.
482