Jaké zimy v prosinci, taková tepla v červnu, říkalo se kdysi. I dnes čekáme, že každá nepříjemnost jde ruku v ruce s nějakou výhodou. Když je pod nulou, je nám sice zima, ale zase nemůžeme zmoknout, protože místo bubnujících kapek se snáší sníh. Sníh jako peří, aby přikryl krajinu a nebyla taková zima.

Zrovna ve středu ale pršelo, pršelo rovnou do těch sněhových peřin, sníh ležel na zemi jako mokré peří. Ať si, utěšuje se našinec, aspoň tedy déšť spláchne sníh z ulic a nebude klouzat. A déšť znamená oteplení, takže se nebude muset tolik topit. Ale do rána mokré ulice zmrzly, auta, ty silné troje, klouzala ulicemi bez vlády. Všechny nevýhody přišly najednou. A to je jenom legrace v porovnání s krupobitím.

Na jaře a na podzim často prší, v zimě padá sníh, ale není žádné roční období na krupobití. Zpravidla padají kroupy v horkém létě, jenže, a v tom je právě vtip, u krupobití žádná pravidla nejsou. Přijde občas a to právě ve chvíli, kdy je to nejmíň potřeba, když všechno dozrává. Prakticky vlastně z nebe padá štěrk nebo skoro kameny a padá to všechno z výšky několika tisíc metrů a padá to všude. Zemědělci a zahradníci se o svá pole a záhonky mohli strarat jak chtěli dobře. Mohli plít, okopávat, hnojit a postřikovat a v minutě přijdou o všechno. Kroupy změní nablýskaná auta ve vraky, nový dům má najednou děravou střechu jako stará barabizna.

Bůh vše stvořil jako dobré. Proto obvykle v zimě skutečně sníh chrání rostliny před zmrznutím a po velký vedrech v létě bouřka všechno zalije a pročistí vzduch. Ale to nám jen Bůh dává na každý den najevo svou laskavost. Rodičovskou laskavost, jako když děti mohou nějakou sladkost, když před tím snědí méně zajímavý, ale výživný oběd. Zdá se nám, že příroda je spravedlivá, že má moudrou tvář. Ale to se jen ve stvoření odráží laskavá tvář nebeského Otce. Když se Bůh odvrátí, nemá příroda žádnou tvář. Je hluchá a němá, je vlastně bez ducha a bez vědomí, klidně sama sebe zničí. Bez Boha je příroda jako matka, která zešílela u porodu a zanechá své děti bez pomoci.

A když Beránek rozlomil pečeť sedmou, nastalo na nebi mlčení téměř na půl hodiny. Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. A lidé si zvykli a nechtějí to poslouchat. Nepřijde jim divné, že většinu času nepadají kroupy, že vesmírem se prohánějí miliony obřích meteoritů, ale každý z nich zemi mine. Příroda svědčí o Boží laskavosti, ale zní nám to, jako by na pozadí hrálo rádio. Když mluvíte do rádia, nesmíte dělat pauzy. Deset sekund ticha tam zní jako věčnost. (kazatel se na delší chvíli odmlčí) Vidíte, teď jsem zmlkl na chvilku a také to byl divný pocit. Lidé jsou navyklí na pořádek, na to, že se věci stále dávají dohromady, aby dávaly smysl. Každý člověk očekává spravedlnost, rozčiluje se, když mu něco přijde nespravedlivé a přitom na zemi nikdy dokonalá spravedlnost nebyla k vidění. Když je jeden zločinec potrestán, ale jiný se stejným proviněním vyvázne, bylo vůbec spravedlivé potrestat toho prvního? Když spravedlnost, tak pro všechny stejná. Taková na zemi sice nikdy nebyla, přesto ji všichni očekávají. A tak všichni, veřící či nevěřící, čekají pořádek a spravedlnost, ale v Hospodáře a Soudce někteří vůbec nevěří, jiní na něj alespoň často zapomínají. Teď ale nebesa umlkla na téměř půl hodiny. A co nám nejdříve přišlo jako nějaké rádio na pozadí, najednou nám chybí, protože to byl zdroj všeho života a všeho řádu.

Co je krupobití, to už jsme si řekli. Jsou to kameny z nebe a my přirozeně nečekáme, že z nebe budou padat kameny. Tu z nebe padá celá hořící hora, třetina moře se obrátí v krev. Proč je to zrovna vždy krev? Protože krev dává život. Ale jen tehdy, pokud je na svém místě v žilách a tepnách, v krevním řečišti. Na co je život, když není na svém místě? Život mimo Boží pořádek je jen k zoufání. Občas je k vidění, že se do moře valí tuny ropy, pak to vypadá podobně jako zde ve Zjevení. Ropa je velmi dobrá věc, oživuje stroje, většina věcí, které bereme denně do rukou, je z ropy. Ropa je možná něco jako krev země, ale když je tam, kde být nemá, všechno ničí. Na co je život, když není na svém místě? Život mimo Boží pořádek je jen k zoufání.

A slunce! To je hvězda, která vychází každý den a zahřívá zemi. Jak se má za to, funguje slunce jako obrovská jaderná elektrárna. Bůh ve své dobrotě dal lidem poznat i tyto síly z jádra hmoty. Já tu opět připomenu něco, z čeho se nedají dělat velké závěry, ale co je přece poučné a zajímavé. Pelyněk se ukrajinsky řekne černobyl. Jméno té hvězdy je Pelyněk. Třetina vod se změnila v pelyněk a množství lidí umřelo z těch vod, protože byly otráveny. A tak to jde dále. První čtyři polnice zasáhnou postupně zemi, moře, tedy slané vody, sladké vody a nakonec i nebe, i povětří, když o třetinu ubude světla. Vždy je to ale jen třetina! A tak, i když se v menších rozměrech už i staly takové pohromy, o jakých tu čteme, i když na zem už dokonce dopadlo i pár obřích meteoritů, většinou se to stalo někomu třetímu. Pořád se tak nějak čeká, že všechno bude plus mínus fungovat. A skutečně to tak je.

Moudří za to vzdávají Bohu díky v modlitbách. A jejich modlitby stoupají k Bohu jako dým kadidla. Moudří děkují Bohu i za jeho řády a snaží se žít ne podle svých momentálních nápadů a chutí, ale podle Božího pořádku. Tak je čas na práci a skutky spravedlnosti, v Božím řádu je i čas na odpočinek a na radosti života, ale v určený čas, spořádaně a umírněně. Nikdo na takové věci nemá nárok. Ani není potřeba, Bůh sám tomu, kdo se dovede trochu ukáznit, dopřává i chvíle úlevy ve stanovený čas. Někteří Bohu děkují za jeho řád a chtějí žít podle jeho řádů, ne podle svých nápadů. Někdy jim to jde víc, někdy méně.

Obyvatelé země se však domnívají, že se bez Boha obejdou, že stačí být chytrý a znát „jak to chodí“. Že stačí znát a chytře využít přirozené pořádky. Pletou se velmi, pokud si myslí, že z nebe nemůžou padat kroupy jako grapefruity. Občas i můžou. Nepletou se ale přeci jen v tom, že vše má vždy nějaký pořádek. Všimněte si, při všech hrůzách, i pečetí je sedm, i polnic je sedm, i nádob Božího hněvu je sedm. Sedm, číslo pořádku, ještě k tomu třikrát. I pohromy prvních čtyř polnic mají stanovený rozsah, pouze třetinu stvoření zasáhnou. A tedy opravdu, i příroda bez Boha si božím nařízením drží jistý řád. Ale už to není řád, který i hloupému napoví, že se o něj každý den stará Otec na nebi.

Z těchto velkých kosmických divů nám závěrem překvapivě plyne poučení pro náš všední den: Naše volba není mezi Božím řádem, tedy otravnou poslušností na jedné straně a veselou volností na druhé straně. Když člověk poslouchá Boha, možná někdy kvůli tomu vstává do zimy, možná se někdy nudí, ale celé to má nějaký smysl a přicházejí i chvíle úlevy. Když se člověk Bohu vzepře, jen na chvilku si připadá svobodný, ale hned potom se i jeho život začne stále opakovat. I lidé, kteří pro druhé nic nedělají, připadají si tísněni nutnostmi a povinnostmi, které musí dělat pro své pohodlí. Dny povalečů, boháčů a tyranů se jeden druhému velmi podobají, při lepším pohledu zpozorujete jasná pravidla chování i velkou námahu těch dní.

Život spravedlivého se zdá sešněrovaný a někdy i strohý. Ale spravedlivý neutíká od povinností, od druhých se neodvrací; a protože se ke všemu staví čelem, jinak ani nemůže, mnohá všední věc se mu stane výzvou a dobrodružstvím. Snad jako když každou zimu sněží a přece každá bílá zima je nanovo jinak krásná. Amen