O SVATÉ LUDMILE

HOMILIEj HÁJÍCÍ ÚCTU SVATÉ LUDMILY, Z KONCE XI. STOLETÍ. PŘELOŽIL JAROSLAV LUDVÍKOVSKÝ

Homilie o svaté Ludmile počínající slovy „Factum est" patří k nejušlechtilej-ším a nejpoetičtějším literárním dílům našeho středověku. Už Pekař dobře a výstižně o ní napsal, že je „nejkrásnější a literárně nejvýše stojící českou legendou."

Její vznik souvisí patrně se zánikem slovanské bohoslužby. Církevním kruhům tehdejšího pražského biskupství nebylo zajisté neznámo, že právě Ludmila, po předčasné smrti svého muže Bořivoje, stala se nejhorlivější propagátorkou nové víry a pravou ochránkyní mladého křesťanství Metodějova. Ale právě toto po rozchodu církve východní a západní roku 1054 pokládáno bylo za věc nedovolenou a za kacířství. Přes to pak, že Ludmila již v X. století stejně v církvi západní jako v církvi východní uznávána byla za světici, měla její úcta nyní přivedena býti k zapomenutí. Sám pražský biskup Heřman odbyl abatyši z kláštera sv. Jiří, kde Ludmila byla pohřbena, hněvivými slovy: „Nemluv, paní, o její svatosti!" To však dotýkalo se bolestně české duše, která tak měla býti připravena o svou prvou světici. Proti tomuto stanovisku a proti této snaze píše náš autor obranu úcty svaté Ludmily. Věrný syn církve je již srozuměn s tím, aby se zapomnělo, že Ludmila přijala křest od moravského arcibiskupa Metoděje a že byla mu oddána celou vroucností své ku křesťanství obrácené duše. Leč mají se proto Čechové odříci své prvé prostřed-

nice a ochránkyně u trůnu nebeského ? Proti tomu bouří se vlastenecké a křesťanské srdce našeho autora, nadšenými slovy velebí její zásluhy a s rozhodností hájí zbožnou úctu svaté Ludmily, která vzešla v zemi české „jako hvězda jitřní" a jako „prvosenka jarní" a stala se nebeskou ochránkyní všech Čechů. Vroucí vlastenecký zápal, hájící v svatosti Ludmilině drahocenný poklad národní, je nejvýznač-nějšímanejvzácnějším rysem této poetické skladby z konce XI. století.

Homilie o sv. Ludmile byla až do nedávná pokládána za část větší skladby, počínající slovy „Když rozlévalo se slunce spravedlnosti" („Diffundente sole" srv. výše str. 96). Neprávem. I v četných a starých rukopisech zachovala se samostatně a od zmíněného dílka liší se jak svým pramenným základem, tak celou svou literární povahou. Obsahově zpracovává naše homilie úryvek z práce Kristiánovy, jednající o umučení sv. Ludmily.

Homilie, hájící úctu svaté Ludmily, byla v našich krajích velmi rozšířena. Přispěl k tomu nepochybně její vlastenecký ráz, v němž v jistém směru náš středověk vyžíval své nacionální vědomí a cítění. Nejstarší rukopisy jsou z druhé polovice XIII. století, jiné ze století XIV. a XV. Tiskem byla po prvé vydána od Jos. Dobrovského. Nejnovější vydání je v knize Václava Chaloupeckého, Prameny X. století, Svatováclavský sborník II., 2, str.

538—556. V téže knize na str. 281—302 je literárně historický rozbor a kritické zhodnocení díla.

Český překlad či spíše zpracování čte

se již v českém Passionálu z konce XIV. století. Nový překlad vydal Jos. Truhlář v Pramenech dějin českých I., str. 193 až 198. V. Chaloupée ký

HOMILIE NA SVÁTEK LUDMILY, PATRONKY CECHŮ

1.

Stalo se, že po smrti ctihodného muže svého následovnice Kristova blahoslavená Ludmila, setrvávajíc až do konce života svého v čistotě obojího člověka, tělo své bděním, posty a rozličným trýzněním krotila a v poddanství ducha je uváděla, ukazujíc se svatou a neposkvrněnou, bezúhonnou a neochvějně doufající v evangelium, jež slyšela. A byla pravou vdovou, protože jak muže, tak i lásky k tomuto světu byla zbavena.

2.

Ona byla zajisté ta požehnaná Jáhel, která mlékem evangelia Sisaru v sobě uspala a hřebem pokání probodla a zahubila. Kdokoli tedy po příkladu této slovutné paní umrtví údy své pozemské, lakomství, smilstvo a podobně, bude to, jako by Sisaru ve své ložnici zahubil. A poněvadž byla šlechetná mezi zlými, mohla říci se žalmistou: Byla jsem jako měch v jíní. Neboť co se tu naznačuje jíním, ne-li zlí její současníci, kteří neplanuli láskou, nýbrž křehli nevěrou ? Rekla-li by tudíž: byla jsem jako měch v jíní, smysl toho je: mezi zlými jsem neporušeně zachovávala, co mně bylo přikázáno, poněvadž jsem nezapomněla na ustanovení Hospodinova. Nebo, protože se měch zhotovuje ze stažené kůže mrtvého zvířete, rozumí se jím tato blahoslavená paní, jež trýzníc své tělo, na kříž je přibila i s jeho neřestmi a chtíči, a jež tedy jako kůže mrtvého zvířete již necítila mrazu hříchu. Neboť tělesné žádosti tak v sobě umrtvila, že jich vůbec nepociťovala, jako by již sama byla mrtva. A neumdlévala protivenstvími, protože ochotně poslouchala rozkazů duše.

3.

Vpravdě tedy mohla říci Hospodinu: Nezapomněla jsem na ustanovení tvá. Také skutky milosrdenství horlivě konala, cizince pohošťujíc, sklíče-

ným útěchy poskytujíc, almužny ochotně udílejíc a o kněze Hospodinovy a o veškeré duchovenstvo uctivě pečujíc, a jako pravá matka věřících snažila se víru Kristovu s všemožným úsilím rozmnožiti. Ona jest ta vdova Judit, všemi velice vážená, ježto se bála Boha velmi. A nebylo nikoho, kdo by promluvil o ní slova zlého. Postíc se často a bez ustání se modlíc, poněvadž zajisté svou zbožně zanícenou mysl stále k Bohu obracela, dobré skutky, jak jsme svrchu řekli, horlivě konala. Ona o spásu věřících se starala a bez poskvrny hříchu zůstávajíc, přemohla Holoferna, to jest ďábla, knížete zmatku. Ona, pravím, pevnou vírou, nadějí hlubokou a láskou širokou, povahou mírnou a líbeznou a vůbec poutem všeliké dokonalosti s Bohem jsouc spojena, ani v smrti se od něho neodloučila.

4.

Ona v zemi České vzešla jako hvězda jitřní, jež jsouc jakoby zvěstovatel-kou slunce spravedlnosti, což je Kristus, světlem víry temnoty bludu zaplašovala. Ona jest prvosenka pravého jara, to jest milosti boží, neboť ona, jak známo, první mezi svatými řečené už země za svatou byla prohlášena. Ta zajisté i denicí může býti zvána, neboť světlem své svatosti den úcty k Bohu s sebou přivedla. Ona je první z vinných ratolestí, které viděl číšník faraónův, druhá pak je blahoslavený vévoda Václav a třetí svatý biskup Vojtěch, kteřížto všichni skrze lis mučednictví do královského poháru hostiny nebeské šťastně skanuli. A od nich působením božím vinice Hospodina, Boha zástupů, rozšířena byla v zemi drsnosti a nevzdělané pustoty a až do nynější doby rosou jejich modliteb je zavlažována, aby nevěrou nevyprahla. Poněvadž pak blahoslavená Ludmila byla nejen první matkou věřících v té zemi často jmenované, ale stala se i v nebi první jejich přimluvení, vyžadují její zásluhy toho, aby jí byla od věřících náležitá úcta vzdávána.

Horlivě tedy jest nám pěstovati a ctíti tuto vinnou ratolest, aby se nám pro její zásluhy naplnil pohár spásy. Neboť čím pevněji ji stlačil lis mučednictví, tím plodněji se přimkla k pravé révě, Kristu. O tom však, jak svou vysokostí, když už její plod dozrál, až do nebes pronikla, poslechněme.

5.

Neboť když kníže temnot, což jest ďábel, pozoroval, že pro světlo služebnice Kristovy ubývá temnot nevěry v lidu, vnukl do srdce její snaše, která dosud setrvávala při obřadech pohanských, aby zatoužila po její smrti. Ta

tedy rozpálena duchem Jezabeliným, povolala k sobě dva nej ničemně jší členy své družiny, Tunnu a Gomona, a uložila jim, aby záměr, který v srdci svém zosnovala, totiž zavražditi svou tchyni, bedlivě vykonali, tak aby blahoslavený hoch Václav, jenž byl svěřen její ochraně, snáze byl odvrácen po jejím zabití od učení Kristova a náboženství křesťanské aby bylo potom za jejího panování ze země úplně vyhlazeno. A to se také po její smrti pokusila krutě vykonati. Neboť zbavivši kněží jejich majetku, vypudila je ze země a pod trestem smrti zakázala, aby se nikdo z nich už v zemi neobjevoval, ani se svatým vévodou nerozmlouval. Zatarasivši dveře chrámů, již téměř svobodně po způsobu pohanském obětovala modlám, a nikoli Bohu.

6.

Avšak svatá Ludmila, předvídajíc svou smrt, hledala útočiště na Tetíně, berouc si příklad k tomuto rozhodnutí u Pána, jenž unikl těm, kteří ho chtěli kamenovatí, a vyšel z chrámu. Neboť tímto útěkem dal Pán svým milým znamení, aby utekli před lukem a aby se tak zachránili milí jeho. Zajisté k vůli věřícím, jejichž byla tehdy v Cechách jedinou matkou, aby v ní utě-šitelku neztratili, jak bezpečně věřím, ochranu v útěku hledala. Neboť ačkoli toužila zemříti a býti s Kristem, přece by byla ještě ráda zůstala na tomto světě, aby věřící chránila a podporovala.

Ale protože se zalíbila Bohu duše její, aby jí blud neoklamal, rozhodl se ji co nejrychleji vyvěsti z národa nešlechetného a zpozdilého. A tu zbožná ta paní, plna jsouc ducha božího, připravovala se k svému odchodu, chvalozpěvy Davidovy ustavičně srdcem i ústy prozpěvujíc, a poroučela boj svůj Hospodinu, aby duši její v pokoji přijmouti ráčil. Nicméně i vyzpovídavši se a přijavši pokrm spásy na cestu, to jest tělo a krev Pána našeho Ježíše Krista, k smrti se posilnila.

7.

A tak přišel čas, na kterém se smluvili vykonavatelé nej zločinnějšího rozkazu, i vyrazivše dveře domu, kde služebnice Kristova odpočívala, s drzým čelem, s tváří zlobnou, s jazykem ostrým a plným smrtonosného jedu a vůbec všechen stud od sebe odvrhnuvše, nezhrozili se paní svou stáhnouti před nohy své. Než ona připomínajíc jim hlasem holubicím dobrodiní, jichž hojně jim poskytla, snažila se je odvrátiti od započatého zločinu, pociťujíc bolest spíše nad nepravostí jejich než sama nad sebou. Ale oni jako vzteklí

psi a neznajíce vůbec smilování, pokračovali s největší ukrutností v započatém díle a provazem jí hrdlo stáhli. Tu ona pravila: „Snažně vás prosím, abyste mi mečem sťali hlavu, tak abych se v krvi válela, a abyste mi dovolili odejiti do nebe po způsobu svatých mučedníků pro Krista krev prolévají-cích." Než oni zacpavše si jako zmije uši své při jejích prosbách a zadrhnuvše provaz, až se jí do hrdla zařízl, vypudili duši její z těla. To se zajisté dálo se svolením Hospodinovým, aby tím hojnější milosti došla, čím krutější ji stihla smrt.

8.

Tak provazem z kalu tohoto světa je vytažena, tak provazem získá pro svou šíji zlatý řetěz slávy. Tak kráčí tato Ester do královského paláce, stavši se účastnou vlády a skvějíc se v slávě, a chrání svými modlitbami lid Kristův, aby nebyl zahuben od nepřátel. A na zcela bezpečné znamení, že v slávu byla přijata, dostalo se následovnici Kristově po smrti nepochybně tohoto: V tom okamžiku, když se její blahoslavená duše vrátila k Bohu, jenž ji stvořil, radujíc se a jsouc plna vítězství a když vyvedena jsouc ze staženého hrdla, nabyla šíře nestísněné žádnými hranicemi, přišli jí zajisté vstříc všichni svatí od největšího k nej menšímu s nejvyšším knězem Kristem Ježíšem a obklopili ji tito světlí duchové, jako by s rozžatými pochodněmi blahopřáli nově příchozí.

9.

O země Česká, kdyby sis uvědomila, jak drahocenným darem jsi byla obdařena, jak jasného světla paprsky jsi ozařována, jak mocná ochránkyně svou přímluvou tě podporuje, chápala bys, k jak nesmírné radosti a veselí příčina se ti naskytuje! O kdybys uvážila, jak slavný poklad byl v tobě uložen, jistě bys ve veliké úctě a slávě chovala dar Bohem tobě svěřený! Boj se tedy, aby nevděčnost tvá nespoutala rukou dárcových, neboť zajisté bys při svých prosbách větší úspěch měla mocí pokladu tobě svěřeného, kdybys ho bedlivěji ostříhala! Uvědom si, že z tvého středu matka věřících a podporo-vatelka víry křesťanské vavřínem ověnčená do nebes odešla, matka, pravím, které se již na výsosti pocty dostalo a jež k Bohu přistoupila, aby za tebe orodovala, jestliže se toho hodnou ukážeš! Oslavuj památku dne, kdy se ona počala v nebi radovati, aby sis zasloužila účastenství v její radosti! Za šťastnou se pokládej, že oslavuješ štěstí té, která z tvého středu do nebe byla přijata ! Ať je ti tento den posvátný a ať není v něm dovoleno konati práce slu-

žebné, aby sis tak zasloužila se svatou Ludmilou v nebi věčný svátek sla-viti! Ať všechny tvé chrámy světí slavně tento tak veliký svátek, ať se ústa ozývají v ladném souzvuku, ať hlas neumlká v zbožném nápěvu, ať varhany znějí ve vítězném hlaholu, ať srdce zplna plesá v svatém jásotu, ať se kněží i obecný lid, staří s mladými, paní s pannami a stejně bohatí i chudí radují z této sváteční nádhery! Neboť šiřitelka víry a matka slovutná jako milá přímka vkyně laskavě v nebi oroduje za všechny ty, které uvidí zbožně se účastnící její slavnosti! O šťastná země Česká, šťastnou záštitou chráněná! O kolik pak jest zemí, které postrádají takové opory a které by zajisté přeradostně jásaly, kdyby ji měly! Ať se tedy ozývají ústa kazatelů k chvále a slávě tak velikého svátku, o němž nás boží zázraky z nebe poučily!

10.

Za svatého pak nepokládám toho, kdo slávou svatých s posměchem pohrdá, nebo v lenosti své ani sám jich nechválí ani chvalořečníka jejich pozorně neposlouchá a v úctě ho nemá. Uvědom si tedy, ó země Česká, co drahocenného v sobě chováš, a hlásej a nezamlčuj, jakou slávu, jakou čest a jakou výsadu máš, jaký poklad tobě byl svěřen, poklad stejně milý jako podivuhodný! Slav památku svatosti její, uvědomuj si, koho to uctíváš, a vroucně uctívej tu, jejíž význam si takto uvědomuješ! Pomysli, že je tvou patronkou, a budeš ji uctívati s radostí!

Pozor dej také ty, ó sbore svatých panen Kristových, u nichž tak vzácný poklad je uložen, abyste, až přijde Pán, nebyly pokárány jako služebník nešlechetný, jenž skryl peníze pána svého. Uvažte, že mu nic neprospělo, že je měl uschovány v šátku, když nepracoval o jejich rozmnožení. Tak ani vám by nestačilo přesvaté ostatky, pokryté zlatem a zabalené do vzácných látek, v schráně opatrovati, kdybyste nepracovaly o rozmnožení slávy jejich, tak aby nejenom ony samy požívaly slávy u vás, ale aby se i sláva té, jejíž jsou to ostatky, daleko široko rozšířila. Vždyť ani sláva samého Ježíše Krista se nerozšířila po světě mlčením ani skrýváním, ale hlásáním. Střežte se tedy, aby pro vaši nedbalost úcta k tak milé mučednici Kristově, i v nebi oslavené, na zemi nepoklesla a abyste nepřestávaly zlato očištěné ohněm mučednictví a do koruny nebeského krále vsazené chvalozpěvy vysoko vynášeli.

Neboť dobrotivá matka, útočiště chudých, šiřitelka víry křesťanské, již uvedená do shromáždění nebešťanů a již s odhalenou tváří na Krále v slávě hledící, nesmí zůstati bez slavného uctívání.

Tato první patronkyně věrných Kristových v zemi České, tato matka kněží, utěšitelka bědných, zrcadlo a příklad svatosti, když odcházela k Pánu, uložila u vás tělo své, aby jednou v slávě vzkříšení je zase na sebe přijala.

Zanechala u vás údy těla svého vám k útěše, hříšníkům za útočiště a obydlí vašemu k oslavě. Kéž tato schránka šíří, snažně vás prosím, vůni ctností svého obsahu, to jest, napodobujte neúnavně tu, jejíž ostatky tak věrně opatrujete, ty ostatky, jejichž svatost byla dosvědčena znamenitými zázraky.

12.

Neboť vrahy blahoslavené Ludmily a protivníky věrných Kristových smrt rozličným způsobem vbrzku zahubila, takže z jejich příbuzenstva nikdo nezůstal na živu. A to si zajisté ona vymohla od Krista jako Ester od Asvera pro útěchu těm, které, odcházejíc z tohoto světa, opuštěné zde zanechala.

Také podivná vůně z ostatků svatého těla jejího vycházela, jež převyšovala vůni všech vonných látek a tak ukazovala působení její svatosti. Mimo to po sedmkrát bylo viděti, jak sestupují na její hrob ohnivé pochodně, naznačující jas víry, jímž za živa zářila.

Když o tom uslyšela její nešlechetná snacha, jata jsouc velikým strachem, rozkázala, aby dům, v němž paní Kristova za svého života bydlila, byl nad hrobem jejího ctihodného těla přestavěn na způsob basiliky, jakoby ke cti blahoslaveného Michaela, aby tak zázraky, které by se tam snad v budoucnosti staly, nebyly přičítány svatosti její, ale blahoslaveného Michaela.

Ejhle, tak se jí naskytla, arci proti její vůli, bezděčná příležitost, aby rozmnožila slávu Kristovu, ana zajisté nevěděla, že se tím radost služebnice Kristovy zvětší, ať je Kristus hlásán bezděčně nebo upřímně. I zaskvěla se pak tato na tom místě nemalým počtem zázraků k povzbuzení lidu a na důkaz své svatosti, které dosáhla mocí víry v Ježíše Krista, jenž s Bohem Otcem a Duchem svatým žije a kraluje, Bůh na věky věků, amen.