LEGENDA O SVATÉM VÁCLAVU

POČÍNAJÍCÍ SLOVY „KDYŽ VYCHÁZELO UŽ SLUNCE KŘESŤANSTVÍ", Z PRVÉ POLOVINY XIII. STOLETÍ. PŘELOŽIL JAROSLAV LUDVÍKOVSKÝ

Legenda o sv. Václavu, počínající slovy „Když už vycházelo slunce křesťanství", („Oriente iam sole") svým vznikem a svou celou literární povahou náleží na rozhraní doby románské a doby gotické, do první polovice XIII. století. Je to již literárně vysoce vyspělé zpracování starších legend václavských, vzniklých v době románské, pravý duchovní román o českém národním světci. Přejímá sice ze svých starších předloh řadu rysů historické reality, nicméně vlastnímu historickému základu je už dosti vzdálená. Její kouzlo a půvab je právě v jejím pokročilém literárním zpracování, v němž tvůrčí fantasie ucelila obraz světcův a jeho život protkala novými náměty, které starší životy sv. Václava ještě neznají. Obsahově, komposičně i formálně čerpá legenda, jak již zmíněno, ze starší svatováclavské literatury, kterou vlastně uzavírá, a je pak základem literárního zpracování života Václavova v století XIII. a XIV., jež vrcholí v legendě, sepsané o českém národním světci Karlem IV.

Vlastním základem legendy „Když vycházelo už slunce křesťanství" je legenda Kristiánova. A v ní také žije dílo Kristiánovo dále i v stoletích, která pro jeho pojetí naší minulosti neměla dosti pochopení, byť ve formě pozměněné a dobovému pojetí přizpůsobené. Tak z legendy

vynecháno zejména vše, co by mohlo upo-mínati na slovanskou bohoslužbu; ale pozměněny byly i některé jiné rysy, jejichž tvrdá realita se doby, proniklé již plně adorací světce, nemile dotýkala neb přímo její cítění urážela. PíŠe-li na př. Kristián, že mladý kníže Václav v společnosti svých velmožů někdy nadmíru pil, polemi-suje autor naší legendy s tímto tvrzením pohoršené, jako by prý vůbec se to dostalo do života světcova toliko na omluvu pijanů. Životní otázku Václavovu a také jeho tragický osud spatřuje autor v boji s pohanstvím. A jsa již zcela vzdálen porozumění pro dobu, zesiluje ještě tento námět, s nímž setkal se v svých předlohách, a na příklad matku Václavovu Drahomiř, kterou nejstarší legendy Učí jako křesťanku, zobrazuje jako tvrdou pohanku, jako ženu „plnou lstí a závisti a krutější než dravá šelma", která prý „nebyla ani hodna názvu matky takového syna", ano činí ji dokonce účastnou spiknutí Boleslavova. Vedle Kristiána užil autor v svém díle též legendy „Když šířila se víra křesťanská" („Crescente fide"), legendy Gumpoldovy a snad i jiných spisů.

Novým a pozoruhodným námětem je v legendě historka o návštěvě Václavově u císařského dvora, o mimořádné poctě, kterou císař českému knížeti a světci pro-

kázal, a zejména o darování Václavovi ostatků sv. Víta, jakož i dále zpráva, že sv. Václav získal od císaře „svobodu své vlasti", která prý byla dříve říši poplatná. Sv. Václav vystupuje tu v literární tradici naŠichlegend po prvé jako ochránce a osvoboditel svého národa a netoliko jako světec církve oslavený zázraky. I v této stránce literární práce našeho autora zračí se již počínající se doba gotická, kdy český stát stal se královstvím a zlatou bullou Fridricha II. z roku 1212 dostalo se mu v ohledu státoprávním svobod, jakých nepožívala žádná země k společenství říše náležející. Tuto vyvýšenost královských Čech promítá autor už do doby svatováclavské.

Autorem naší legendy je asi jménem neznámý kněz od sv. Víta, který — jak na konci legendy píše—čerpal ze staršího hterárního podání i z ústní tradice. Z této připojil k legendě zejména několik zázraků, z nichž nejznamenitější je o Erikovi, králi dánském (f 1250), ač není-li právě tento zázrak k legendě připojen něco později.

Pro dobu vzniku, vedle zmíněného již změněného státoprávního poměru Čech k říši, z kteréžto okolnosti je patrné, že le-

genda vznikla až v době královské po roce 1212, je důležitá narážka, že sv. Václav „více se věnoval honbě duší než honbě zvěře, což nemají ve zvyku činiti někteří lidé po lesích se toulající", v čemž Pekař právem spatřuje vyčítavou poznámku vůči lovecké vášni a zálibě v lesních samotách českého krále Václava I. (1230—53). Do této doby hlásí se také autor poznámkou, že některé zprávy, které nenašel „v rozličných knihách" doplnil „podle vypravování bratří řádu kazatelského". Sám byl asi knězem u sv. Víta.

Legenda „Když vycházelo už slunce křesťanství" je literárně nejhodnotnější a také nejoblíbenější legendou o sv. Václavu. Zachovala se v dosti četných rukopisech z XIII.—XV. století. Byla známa Bollandistům v XVII. století a také Dobrovskému. Ale teprve Pekař ji roku 1906 vydal tiskem. Do češtiny dosud přeložena nebyla.

Podrobnější poučení o naší legendě podává zejména spis J. Pekaře, Die Wenzels- und Ludmilalegenden und die Echtheit Christians, Praha, 1906, str. 52—61, kde naše legenda je také na str. 409—30 vydána tiskem. V. Chaloupecký

ZAČÍNÁ SE LEGENDA O SVATEM VÁCLAVU MUČEDNÍKU

1.

ÍCdyž vycházelo už slunce křesťanského náboženství nad zemí drsnosti a nevzdělané pustoty, totiž nad Čechami, jež temný mrak slepoty téměř zcela pokrýval, ejhle, paprsek přejasný, ani mráčkem hříchu a bludu nezastíněný, to jest ctihodný Václav, nevinné ruce a čisté srdce mající a dary nebeské milosti naplněný, jako by první razil cestu, po níž se světlo šířilo, až vzrostlo v plný den a zazářilo těm, kteří v temnotách a v stínu smrti žili.

Ten pocházel ze vznešené krve vévodské, ale jeho matka byla oddána pohanské modloslužbě, jsouc nehodná takového syna a názvu matka, kdežto

eho otec byl nejkřesťanštější vévoda Vratislav, jenž se přičinil o to, aby byl svatý hoch vzdělán v písmě. A ten horlivý jsa ve svých podnicích, brzy nad starce a učitele své moudrostí vynikl, protože z nauk, které poslouchal, před mnohým jiným přikázání Hospodinových vyhledával. Byl to zajisté hoch zvláštního nadání, neboť se mu dostalo duše do té míry dobré, že všechno, co četl, s vroucí zbožností do srdce si vštěpoval a tak je zušlechťoval.

Když pak zemřel otec jeho, vévoda Vratislav blahoslavené paměti, ejhle, obyvatelé země, shromáždivše se, zvolili blahoslaveného hocha Václava, ačkoliv se tomu vzpíral a nerad byl, po otci jeho na stolec knížecí. Byl zajisté zvolen jak z toho důvodu, že byl starší než bratr jeho Boleslav, tak pro svůj ctnostný život, jímž vynikal nad něho i nad všechny ostatní. Ale protože byl ještě útlého věku a nebyl ještě s to, aby vedl správu země, byl svěřen od velmožů země blahoslavené Ludmile, služebnici Kristově, své babičce, aby byl od ní vychováván až do své dospělosti.

2.

Tu pak matka jeho, plná lsti a závisti a krutější než dravá šelma, zuřila proti nevinné a zabila ženu šlechetnou, a zmocnivši se výchovy svatého hocha, odloučila od něho strážce a vykonavatele milosti, totiž duchovní a kněží Páně, pod výstrahou trestu hrdelního. Avšak hoch, uchyluje se mnohdy na místa skrytá, modlil se k otci, jenž je na nebesích, tajně vyhledával kněží, aby s nimi rozmlouval, opakoval si, co zapomněl, a novému se přiučoval, usiloval o čistotu srdce, vyznávaje se stejně z toho, co opominul, jako z toho, čeho se dopustil, a maje s celou svou ctnostnou horlivostí k tomu zřetel, aby vyvěral čistý proud skutků z pramene myšlení, co nejbedlivěji chránil zraku srdce svého před škodlivou nečistotou hříchu. A po této cestě kráčeje, ačkoli byl teprve jinoch, nejednal nikdy s chlapeckou nerozumností. Konečně, kdežto všichni chodili obětovat modlám, které uctívala jeho nejni-čemnější matka, on jediný se vyhýbal jejich shromážděním a spěchával tajně do chrámů, které otec jeho vystavěl, a modlil se k Pánu Ježíši, den ze dne více prospívaje ctností i věkem.

Ale řečená již ctitelka model, napodobujíc Jezabel a nechtíc, aby se Kristova víra rozšířila, snažila se ze všech sil, aby se podivuhodný hoch odvrátil od svatých obřadů. Stěžovala si totiž, že byl zkažen od kněží a že je jako mnich, a pravila: „Jestliže se již nyní protiví našim snahám, co bude dělati, až vyroste z věku chlapeckého a dosáhne síly ?" Neboť úctu a strach budící stáří již tehdy se skrývalo pod jeho mladičkou lící. A od té doby počala se

i s družinou svých nevěřících přívrženců chovati k němu nepřátelsky, vyhrožujíc mu a pohanami ho stíhajíc; a toto jejich láni, často se opakující, bylo jakoby předzvěstí smrti pro něho chystané. Mimo to kněží a mnichy,) o nichž slyšela, že ho navštěvují, hleděla zabiti, postavivši do ulic strážce. Ale svatý hoch všechno to pro Pána s klidnou myslí snášel a měl mír v duši své.

Když pak dospěl v muže, povolav k sobě všechny velmože země i matku svou a střásaje se sebe jho jejich, vytýkal jim jejich nevěru a zatvrzelost srdce, řka ke všem, kteří byli nevěřící: „O lidé nemoudří a synové zločinu,, símě Kanánovo, a nikoli Judovo! Kdo vás okouzlil, abyste neposlouchali pravdu ? Jestliže vy sami nevyhledáváte toho, co vede k spáse, aspoň nechte hledati ty, kteří toho vyhledávají! Jsem služebník Kristův, modlám vašim nebudu sloužiti a nadále se už nebudu podrobovati moci kohokoli z vás. Dosud jste mi bránili, abych Kristu sloužil, a všechny věřící jste ze země vypudili. Už nebude tak, nýbrž Pánu svému svobodně sloužiti budeme."

3.

A od té doby počali na jeho rozkaz modly rozbijeti a chrámy Kristovy otvírati a věřící, kteří byli předtím rozptýleni, počali se scházeti. Chvála Bohu počala se ozývati, která předtím utichla, a svatá víra počala se jasněji rozvíjeti a pod korunou Ježíše Krista velkolepé vítězství slaviti, když se kolem něho shromáždili kněží, kteří vykonávali zákon boží o obětech a zvěstovali díla jeho, jásajíce, jak veliký jest Hospodin a chvály hodný velmi. Skrze toto a podobné potírání nevěřících, hlásání a osvědčování pravdy náboženství křesťanského a shromažďování kazatelů a jiných věrných Kristových stal se nepochybně sám věrným a slovutným hlasatelem pravdy křesťanské a nebeské. A tak tedy prospíval svatý vévoda, obklopený zástupem věřících, chráněn jsa přilbicí spásy a štítem víry, opásán jsa přes krunýř spravedlnosti mečem ducha, což je slovo boží, zatím co se všichni rado vah a chválili Boha v služebníku jeho věrném.

V témž čase jeho nevěřící matka, závidíc slávě Kristově, vzbudila rozbroj mezi pohany a věřícími, takže na obou stranách bylo přemnoho krve prolito. Těžce to nesa mírumilovný vévoda a také proto, že byla rouhačka a že dala zardousiti bábu jeho Ludmilu, vypudil ji z hranic svého panství, aby se její špatný příklad nestal zkázou věrných Kristových a aby takovým pohaněním byla potrestána za spáchaný zločin. Tímto pak činem napodobil Asu, krále judského, jenž zapudil matku svoji Maachu, aby nepředcházela příkladem v obětování nejohavnější modle.

Moudře si pak ve všem počínaje, byl pokorný v slávě, ochotný ke všem a přívětivý k chudému lidu. Neodmítl nikoho, kdo s ním chtěl v dobrém mluviti, a každému prosebníku dopřával sluchu, zvláště štědrou rukou podporuje chudé, a tak si získával lásku všech lidí. Navštěvoval nemocné, nahé odíval, přijímal do domu pocestné, krmil hladové, a abych to stručně pověděl, konal plno skutků milosrdenství tento vévoda ctihodný, a to nejenom veřejně, ale i potají a tělo své přitom moře. Neboť vstávaje v noci, na svých plecích dříví nosil a přede dveřmi chudých je shazoval. Žádnému člověku pak nic násilím nebral, ale jak bylo řečeno, raději ze svého štědře rozdával.

K počestnosti křesťanské pak všechny nabádal, brzy je přesvědčuje, brzy je zapřísahaje s veškerou trpělivostí a učeností. A protože se blázen nedá slovy napraviti, lidi vzdorovité a zvlášť nepolepšitelné někdy i bitím k dobrému přiváděl, ale jako otec na zabití žádného z nich nepomýšlel. Jestliže pak někdy zvlášť zatvrzelým nevěřícím hrozil trestem smrti, činil tak ne, že by byl tento trest rád ukládal, ale proto, aby byli zastrašeni hrozbami a od zla se odvrátili. Neboť, jestliže někdo šel příliš daleko v zatvrzelé zlobě a jinak nemohl býti napraven, byla by nepochybně jeho dobrota povolila uzdu spravedlnosti. Byl by zajisté snesl, ač s bolestí v srdci, kdyby takové lidi soudcové zemští odsoudili, ale přece, pln jsa soucitu, nedovedl býti přítomen při vynášení rozsudku, když něčí příliš těžká vina vyžadovala trestu smrti.

Ale poněvadž tenkrát národ český byl velice divoký a ve své pohanské zuřivosti ochotný lidi mučiti a zabijeti, kdežto on jako učedník milosrdenství chtěl spíše počet klásti z přílišné laskavosti než z krutosti, věda podle výroku filosofova, že duch lidský je nadmíru ušlechtilý, takže se dá spíše vésti než násilím vléci, a že shovívavostí se upevňuje trůn královský, měl v úmyslu s velikou mírností zemi svou spravovati a proto žaláře a šibenice zbořil. Dobrota, jež všechno dokáže, byla tedy jeho nejvýznačnější vlastností.

V osobním styku byl vlídný, výraz tváře měl laskavý a jsa povahy čestné a cudné, ozařoval všechny lidi paprsky svého vzorného života, hodného obdivu a následování. Lze si tedy představiti, že se zásluhou a shovívavostí tak dobrého vévody země více pokoji těšila, než kdyby jí vládli krutí tyranové. Neboť duše jeho byla ozařována moudrostí boží, která celým světem od jednoho konce k druhému mocně vládne a laskavě jej řídí.

Měl pak převeliký úspěch v boji proti nevěřícím kmenům, křesťanské víře je podrobuje. A čí mocí to dokázal, objevilo se, když bojoval proti vévodovi kouřimskému. Když bylo totiž na obou stranách dosti lidí pobito, shodli se všichni na tom, aby jen oba vévodové spolu zápasili, a kdo z nich zvítězí, ten že bude vládnouti. A ejhle, když ozbrojení vévodové útočili proti sobě, neušlo vévodovi kouřimskému znamení božské moci, které s nebe bylo sesláno, neboť mezi bojem spatřil, že svatý Václav má na čele obraz svatého kříže, nikoli lidskou rukou tam upevněný, nýbrž božskou mocí vtisknutý a jakýmsi neobyčejným světlem oči toho, kdo na něj pohlédl, oslňující. I vrhl se mu, jak to uviděl, k nohám a podrobil se jeho moci. A světec, pozvednuv ho, propustil ho zpět do jeho hradu.

A kdežto ke všem ostatním byl laskavý, sám na sebe byl velice přísný. Neboť pod skvoucím oděvem trýznil tělo rouchem žíněným. I za noci setrvával v bdění a spokojuje se jediným průvodcem, bosýma nohama chodil po kostelích, aby se modlil, takže jeho něžná chodidla bývala rozedrána a krev z nich prýštící stopy jeho na cestách rudě zbarvovala. Byl tedy spánek jeho lahodný, protože ho nebylo mnoho, a jeho odpočinek volný, a ne jako když je pohřbeno tělo zadušené. S jakou zbožnou horlivostí se pak staral o oběť oltářní, velmi jasně vysvítá z toho, že v čas žní v noci vstával a chodíval na pole s řečeným svým druhem, stejně věrným jako zbožným, jenž se jmenoval Podiven a jehož zásluhy a věrnost naše pero, dá-li Bůh, na příslušném místě vylíčí. S tím tedy blahoslavený vévoda tajně vycházel z ložnice své, aniž kdo z vojenské družiny, kteří s ním spali, věděl, kdy odcházel nebo kdy se vracel, a vlastní rukou pšenici požínal, mlátil, mlel a míse s tou moukou vodu, oplatky dělal. Podobně i v čase vinobraní vymačkávaje vlastní rukou hrozny a víno mezi kněží rozdávaje, zároveň s tímto darem také svou práci ke konání služeb božích obětoval. Kdo jest nyní tak zbožný, a budeme chváliti jeho. Kdo pak kdy s takovou radostí věnuje chudým a církvi boží něco, čeho se mu bez jeho přičinění dostalo, jako on jim věnoval dary prací vlastních rukou získané ? Nebo který z knížat jest tak pokorný a horlivý, aby se k takovému dílu snížil, vstávaje uprostřed noci ?

A myslím, že ještě jiný skutek tohoto znamenitého podporovatele věřících a horlivého šiřitele svaté víry nesmím mlčením pominouti. Neboť tento muž dobrý a plný ducha božího sám kupoval pacholíky pohanské na trh přivedené, hlavně v sobotu velikonoční, aby toho dne měla církev, koho by, j ak je zvykem, v Kristu obrodila. Více se tedy věnoval honbě duší než honbě

zvěře, což nemají ve zvyku činiti někteří lidé po lesích se toulající. Věděl totiž, že žádná oběť není Bohu příjemnější než horlivost duší.

6. , .

Za dnů jeho se pak stalo, že císař, svolav shromáždění knížat do jednoho města, konal dvorský sněm. Avšak svatý vévoda Václav, protože Bůh tak chtěl, aby se na něm jeho zázrak ukázal, přišel poslední ze všech až v třetí den té slavnosti. Mezitím císař a všechna knížata, horšíce se na něho pro jeho prodlení, smluvili se mezi sebou, aby ten, kdo by před ním povstal a místo mu nabídl, hlavou za to pykal. Když tedy svatý vévoda vkročil do sněmovní síně, císař první ze všech před ním povstal a vykročiv mu vstříc a ruce mu podávaje posadil ho vedle sebe na trůn a knížata také ovšem povstala, když povstal císař, žasnouce nad tím, co se stalo. Neboť se zajisté neslušelo, aby císař porušil úmluvu tak slavného shromáždění.

Když však později povolal císař k sobě všechna knížata a tato se ho s údivem dotazovala na příčinu jeho jednání, omlouval se jim, tvrdě, že s určitostí viděl, jak vstupujícího svatého vévodu doprovázeli andělé a jak jeho tvář se zaskvěla neobyčejným leskem a na jeho čele se objevil jasně zářící kříž, a dodal: „Neodvážil jsem se, ohromen jsa na těle i na duchu, takové slávě odepříti povinnou poctu. Neboť zjevně moc ruky Pána Boha byla s ním." Když to uslyšela knížata, všechna chovala k svatému božímu neobyčejnou úctu a ti, kteří dříve si umiňovali ho potupiti, chtějíce mu místo odepříti, nyní před ním povstávali jako před svým náčelníkem, nabízejíce mu vyšší místo, aby zasedal s knížaty a trůn slávy obdržel.

Když se pak po skončení dvorského sněmu jednotlivá knížata vracela domů, císař zadržel svatého božího a v soukromí s ním rozmlouvaje, vybídl ho, aby si od něho vyžádal, co by pokládal pro sebe za nejprospěšnější. Ale svatý boží si nežádal ani poct světských, ani bohatství, ani rozšíření panství, ani žezla královského, nýbrž žádal si, byv vybídnut, jak se věří, zjevením svatého Víta, a jsa duchu, a nikoli tělu oddán, toliko ostatky svatého Víta a obdržel je. Mimo to byl ještě mnoha jinými dary, třebas si jich nežádal, od císaře velmi štědře poctěn a získav svobodu své vlasti, která dříve byla poplatná, navrátil se domů se slávou.

Při té tedy příležitosti, že obdržel ostatky, a vnuknutím milosti boží pojal úmysl vystavěti chrám ke cti svatého Víta mučedníka, napodobuje ctihodného otce svého Vratislava, jenž klášter ke cti svatého Jiří mučedníka na hradě pražském vystavěl. A když mu dal k tomu souhlas biskup řezenský,

do jehož pravomoci v té době Čechy náležely, zbudoval jej dílem velmi nákladným a skvostnými okrasami jej ozdobil. A to jest ten chrám, při němž je nyní sídlo biskupské. A zatím co stavěl tento hmotný chrám, vznikl v jeho svaté mysli záměr, aby ze sebe Hospodinu dokonalý chrám zbudoval podle slov evangelia: Chceš-li dokonalým býti, jdi a prodej všechen statek svůj a rozdej chudým a následuj mne - aby totiž, jsa odloučen od starostí světských a oblečen v mnišský šat od papeže, kterého hodlal navštíviti, přichystal v sobě veskrze pokojný příbytek pro Ježíše Krista. A byl by to také učinil, kdyby mu v tom nebyla zabránila zbožná péče o započaté dílo a kdyby ho byl nezadržel hlas sirotků a vdov v slzách volajících: Proč nás, otče, opouštíš ?

Rozšířila se pak pověst o něm, naplněná líbeznou vůní milosti, do všech okolních zemí, že totiž je muž dobrý a věřící a že křesťany rukou lásky objímá. I počali se k němu víc a více z cizích krajů scházeti kněží Páně a jiní věřící přemnozí. A ty on velmi laskavě přijímal, a jak nejlépe mohl, je podporoval. Stalo se pak jméno jeho slavným vedle jmen velikých, kteří jsou na zemi. Neboť vpravdě byl muž veliký i podle jména svého a největší mezi vyvolenými k spáse, bojuje proti povstavším nepřátelům věřících, jak svrchu bylo podotčeno.

7.

Způsob jeho života byl pak takový, že se buď modlil, nebo nevědomé učil víře a zbožnosti, nebo od učitelů sám se dával poučovati, nebo sedal v shromáždění a společnosti spravedlivých, nebo chudým posluhoval, nebo starostem prosebníků sluchu poskytoval. Ale i knížečku u sebe tajně nosil a v ní si rozličné modlitbičky, vhodné pro ten nebo onen čas, přeříkával, jako dobytče přežívá čistý pokrm svůj. A když nebyl takto zaměstnán, dával si předčítati text brzy Nového, brzy Starého Zákona, neboť v zákoně Hospodinově byla libost jeho dnem i nocí. Cvičil se tedy v ustanoveních božích, stále si uvědomuje, že v hodině smrti se bude bedlivě zkoumati, jak byl vynaložen všechen čas člověka k pokání poskytnutý. Opatřoval tudíž pro duši svou statky nikoli života časného, nýbrž příštího, podle výroku apoštolského: O nebeské věci pečujte, ne o zemské! Nikdy se neradoval z prchavé přízně lidu, když se na něho usmívala, ani se nevyvyšoval pro lichocení a potlesk herců. Styku s utrhači, pomlouvači a s lidmi, jejichž bohem jest břicho, zcela se vyhýbal. Byl pak tak založen, že u něho z povahy vnějšího, viditelného člověka bylo možno poznati čestnou a svatou skladbu ducha neviditelného. Neboť pouhý jeho vzhled ukazoval nepochybně jeho svatost. Vše-

cek zajisté pospíchal k Bohu a přimykaje se k němu, jako v jediného ducha s ním splýval, poněvadž jako jelen dychtí po tekutých vodách, tak dychtila duše jeho po Pánu Ježíši a nejvíce po tom, aby cestou mučednictví ze stánku těla vyšla. O kolikrát, jak bezpečně věřím, muž tento vzdychaje říkal s apoštolem: „Kdo mne osvobodí z těla smrti této? Žádost mám umříti a býti s Kristem."

Také nebyl ten svatý muž bez ducha prorockého. Neboť podle zjevení, kterého se mu od Boha dostalo, předpověděl smrt báby své blahoslavené Ludmily a řekl, že bude za krutých muk tělesných zavražděna od nevěřících pro vyznávání jrhéna a víry Kristovy. Prorokoval i vypuzení kněžstva z Cech; a to obojí potom skutek potvrdil. Hospodin zajisté byl s ním a žádné ze všech jeho slov nepadlo na zemi. Předvídal i svou smrt, jak se níže ukáže.

8.

V těch časech se pak všechno podle vůle boží dobře dařilo křesťanům, když v čele jejich kráčel onen nejkřesťanštější vévoda, jenž jako vycházející slunce paprsky svých ctností zaháněl temnoty nevěry. Avšak nepřítel pokolení lidského, jenž od samého počátku světa útočí na zástupy věřících, vida, že se hatí jeho úklady, pozvedne zbraň proti vévodovi, aby se snad rozprchly ovce stáda, bude-li bit pastýř, a tak aby snáze dosáhl cíle, o nějž usiloval. Jako kdysi Kaina popudil proti Ábelovi, tak popudí Boleslava, aby zahubil bratra svého, blahoslaveného Václava, a k rozmnožení hříchu koná porady se zlými hdmi, kteří těžce nesli, že musí zanechati svých zvyků a že již nesmějí konati věcí nedovolených. Neboť tak hrozný strach před ním Hospodin v nich vzbudil, že se ho báli, ačkoli neužíval přísných trestů. Neboť v oněch časech někteří se zdržovali zla z dobré vůle, jiní však proti své vůli, jsouce oddáni obřadům pohanským; neboť pohanství nebylo tehdy ještě z kořene vypleto.

Tedy bratr jeho mladší, jménem Boleslav, sedí v radě bezbožníků, strojí úklady, aby usmrtil nevinného, a pod zdáním míru strojí válku, pomýšleje pod záminkou pokojného hodokvasu zabiti jej bezstarostného a bezbranného. Do tohoto jeho zrádného záměru byla pak zasvěcena matka jeho, kterou v témž čase laskavý syn, třebas toho nebyla hodna, z vyhnanství zpět povolal. Potom bratr jeho již řečený, ačkoli byl srdce krutého, tváře divoké a jednám nelidského, pročež byl nazván Ukrutným, přece z anděla satanova přestrojí se za anděla světla, předstíraje v tváři lásku a veselost.

Při příležitosti nějakého svátku přichystá znamenitou hostinu, vypraví posly k svatému Páně a žádá ho, aby se zúčastnil v Boleslavi, kde toho času dlel s celým dvorem svým, jeho hostiny. Ten věda, že ho čeká smrt, rozloučil se se všemi věrnými Kristovými, kteří tehdy v Praze prodlévali, a některé políbiv, tak jako by se už nikdy neměl vrátiti a očima tělesnýma je spatřiti, vydá se na cestu.

Vyjde mu pak v ústrety jeho bratr, podle své zrady Jidáš, nabízeje mu jakoby polibek míru, a posadí ho na měkké sedadlo jako v domě pokoje. Pak obchází jako hostitel, stará se o stůl pro svou družinu a nakrmí i ostatní. Vyprazdňuje se hojně pohárů a radují se hodovníci, nevědouce, co přinese příští den, že v něm do smíchu bude bolest přimíšena a radost že se skončí zármutkem. Neboť zatím co ještě hodovali, Boleslav jednal s muži nešlechetnými, jak by bratra svého zabil bez pobouření lidu. Byla pak kořenem této nešlechetnosti se strany jeho rádců horlivost v pohanském bludu, jehož se neradi vzdávali, se strany pak bratrovrahovy touha zmocniti se vévodské vlády.

Mezitím někdo z věrných, vyslechnuv tuto rozmluvu, tiše o ní pošeptá vévodovi, nabídne mu přichystaného koně a domlouvá mu, aby prchl před tváří smrti. Než on věda, že tento den je mu předurčen, aby v něm došel hostiny dvora nebeského a dosáhl odměny věčné, ani trochu sám o sebe se nestaral, ale pravil: „Vypijme i tento kalich ke cti svatého Michaela, aby duše naše uvedl do ráje!" To pak řekl, jak pevně věřím, muž plný ducha božího o kalichu utrpení, o němž již uším jeho byla zpráva podána, a o němž Pán pravil učedníkům: Můžete-li piti kalich, kterýž já piti budu? Neboť po vypití tohoto kalicha Michael duše uvádí do ráje, a nikoli po vypití kalicha hmotného, jehož vypití je často lhostejné, zřídka záslužné a mnohdy, jak tomu bývá u pijanů, hříšné, neboť psáno jest: Běda těm, kteří vysedávají u vína a číše pilně vyprazdňují. Poněvadž tedy sluha Kristův Václav, plný ducha božího, byl povahy mírné a střídmé, neměl ve zvyku vyprazdňován číše nebo jiné zváti k pitkám, jimž se sám vyhýbal; jistě není pravda to, co někteří jinak v této souvislosti o něm tvrdili k pohoršení posluchačů a na omluvu hříšníků omlouvajících své hříchy.

10.

Nač třeba více slov ? Když konečně přišel čas noční, kdy všechno bylo pohříženo v ticho a klid a kdy noc urazila polovinu své dráhy, ti, kteří měli pro-

liti krev nevinnou, běží na rychlých nohou napřed k chrámu, aby nastražili osidla zrady tam, kudy, jak nepochybně věděli, ubohý člověk Kristův měl projiti, a sedí v záloze, aby zavraždili nevinného. A ejhle, člověk nevinných rukou a čistého srdce, jenž měl v obyčeji uprostřed noci vstávati, aby velebil jméno Hospodinovo, a jemuž životem byl Kristus a smrt ziskem, kráčí samo-ten, bezbranný, jako lev sobě důvěřující, jenž se nebojí ničího útoku. Ale první ze všech se mu postaví do cesty bratr jeho, kteréhož sluha Kristův, jak je zvykem, v míru pozdraví. Ale poněvadž tento neměl nic společného s mírem, pravil: „Včera tak, jak se na ten čas slušelo, jsem ti posloužil, bratře, nyní však takto tobě posloužím." A vytasiv meč, udeřil ho do hlavy, a když meč odskočil a jen stopu rány zanechal, opakuje úder. A když ani tento mu více neublížil, pokusí se ho po třetí zraniti. A když zvedal ruku na hlavu svatou, meč mu z ní vypadl, a jak upadla zbraň, i sám nejlítější tyran se zhroutil, neboť velikým děsem byl ochromen. A svatý Václav uchopiv jeho meč, pravil: „Pohleď, přeukrutný nepříteli, a ne již bratře, že meč tvůj může, aj, proniknouti srdce tvé, ač jsi jej na mne nabrousil. Ale budiž mne daleko, abych se stal vinným krví bratra svého; spíše ty, jak se ti líbí, dokonej, cos započal!" A podal mu meč. Než on chvěje se, počal bojovým znamením svolávati své lidi, jako by se mu bylo stalo příkoří. Zatím svatý muž doběhnuv na práh kostela, poklekne, do rukou Páně poroučí ducha svého a modlí se za pronásledovatele. Tehdy nešlechetníci vyrazivše ze zálohy s vytasenými meči, napínají luky, mávají oštěpy a o závod přikvačivše, spěchají biti svatého Páně a rozličnými ranami se naň sápajíce, krutě ho zahubí.

A tak z vévody stal se králem, poněvadž slávou mučednictví jsa ověnčen na trůně nebeském usedl. Tak ho ukrutný bratr jeho, jako kdysi Kain Abela, učinil mučedníkem. Tak duše spravedlivého, když vypil kalich utrpení, jak předpověděl, spěchá k hostině vlasti věčné. Tak milý Páně, ač v krátku dokonalosti došel, vyplnil časy mnohé. Neboťzalíbila se Bohu duše jehoaproto spěchal jej vyvěsti zprostřed národa nešlechetného a zpozdilého.

Poslyšte tedy nyní, všechny kraje země, společně chudí i bohatí, že dnes veliký kníže padl žalostně. Padl, pravím ? Spíše než padl, výše byl povznesen; neboť jistě měl toho, kdo jej pozvedl, jakož psáno jest: Jestliže by klopýtl spravedlivý, neurazí se, nebo Hospodin drží jej za ruku jeho. Mlád jsem byl a zestaral jsem, a neviděl jsem spravedlivého opuštěného. A tak mohl říci Hospodinu: Ujal jsi mne za pravici mou a podle rady své jsi vedl mne a v slávu přijal jsi mne, nebo také: Roztrhl jsi žíněné roucho mé a přepásals mne veselím.

Když potom bylo svaté tělo pohřbeno rukama některých věrných, krev jeho, jež byla prolita, ani smyta ani utřena býti nemohla po mnoho let, jako by již tím skutkem volajíc ze země k Hospodinu proti zločinu tak hrůznému. Když pak nastoupil na trůn přeukrutný vévoda Boleslav a ve své zuřivosti běsnil proti zástupům věřících, nedlouho po smrti blahoslaveného muže odsoudil k smrti duchovní a přátele jeho i oddané mu dvořany, některé mečem dav zabiti a jiné do řeky uvrhnouti. A tak následuje vévodu do nebeské vlasti družina, která s ním po cestě pozemské bídy putovala. Někteří zajisté z těch, které si za druhy vyvolil, spatřivše meč pronásledování, za hranice ukrutnosti jeho uprchli, jakož psáno jest: Biti budu pastýře a rozprchnou se ovce stáda.

Ale poněvadž se dostává milosti boží a milosrdenství svatým jeho a ohled má na vyvolené své a poněvadž pak odsuzuje spravedlivý mrtvý živé bezbožné a mladost rychle dokonalosti dosáhnuvší dlouhý život nespravedlivého: mnozí z těch, kteří proti svatému Páně s krutou myslí povstali, nebo kteří jen svým souhlasem takového zločinu účastníky se stah, zlými duchy jsouce štváni, na pustá místa prchli a bídnou a zaslouženou smrtí zahynuvše, už se neobjevili. Jiní z nich pak hubami jako psi štěkajíce a zuby skřípějíce pomřeli a celý rod jejich byl takřka z kořene vyhlazen. A tak v krátké době se splnilo to, co o podobných lidech bylo řečeno: Jim pak Hospodin vysmívali se bude a upadnou potom beze cti a s pohaněním mezi mrtvé na věky, neboť rozdrtí je bez hlesu a otřese jimi v základech a zcela opuštěni budou.

O PŘENESENÍ JEHO 12.

Tři roky po jeho umučení bylo pak božským zjevením několika věrným opětovně oznámeno, aby bylo tělo bojovníka Kristova Václava přeneseno do kostela svatého Víta, který sám, dokud žil, vystavěl, a o němž prorockými slovy pověděl: Toto jest obydlí mé na věky věků, tu přebývati budu, neboť jsem si je vyvolil.

I uslyšev o tom bratr jeho, viděl, že řízení božímu nemůže nikdo odporovali, a uváživ, že bude-li tělo bratrovo přeneseno do kostela blahoslaveného Víta, nebudou zázraky, které se potom snad stanou, přičítány bratru jeho, ale svatému Vítu, rozkázal několika svým lidem pod výhrůžkou hrdelního

trestu, aby v ustanovenou noc, totiž 4. března, svaté tělo přede dnem přenesli a pohřbili, aby si totiž, jak soudím, lidé zločin jeho nepřipomněli, kdyby se ve větším počtu na to dívali, a aby nevyšlo najevo, že je zločinec, kdyby se stal nějaký zázrak.

Přišli tedy ti, kterým to bylo uloženo, vzali přesvaté tělo a odváželi je. A když přišli k nějaké říčce, jež se nazývala Rokytnice, ejhle, vody v ní tak přibylo, že i z břehů vystoupila a všechny louky zaplavila. Takto v tísni se octnuvše, nevěděli nosiči, co mají dělati. Konečně počnou modlitby vysílati k tomu, jehož tělo nesli, aby on, jenž v mnoha zjeveních kázal, aby bylo jeho tělo přeneseno, neváhal jim poskytnouti pomoci, zvláště když se kruté hrozby vévodovy nad hlavami jejich vznášejí. Takto se modlí, ale nicméně se namáhají, aby zhotovili most, ať už jakýkoli. Mezi touto prací se najednou ohlédli - a viděli, že stojí i s vozem, na němž bylo tělo vzácného mučedníka, na té straně řeky, kam chtěli přejiti. I kdyby jazyk mlčel, rozum nám řekne, jakou radost pocítili nosiči těla nad tím, že nejen ze soužení byli vysvobozeni, ale že se na nich i na koních jejich ukázal pro zásluhy tak velikého mučedníka zázrak těl oslavených. Proto kostel vystavěný v Proséci na paměť tohoto zázraku slaví památku dne přenesení jeho. Vzavše potom s radostí svaté břemeno došli až k řece zvané Vltava, a shledavše, že most je porušen, jali se naříkati. A nadto ještě počali býti zemdleni a nemohouce jeho těla vůbec pozvednouti, znovu se k němu počali modliti, aby jim podle svého obvyklého milosrdenství pomohl, aby neztratili života časného podle ustanovení knížete, neboť už míjelo jitřní kuropění. A dokončivše modlitbu, přistoupili s důvěrou a zvedli lehce nosítka s drahocenným pokladem a pře-šedše beze škody most, chválili milosrdenství boží, jež ukázal skrze svatého svého.

Zatím co tedy radostně šli cestou blíže temného žaláře, v němž bylo množství vězňů v okovech drženo, stalo se zemětřesení veliké a žalář se rozjasnil podivným světlem; a nohy i ruce všech těch, kteří tam byli drženi, ihned byly zbaveny pout je svírajících. A po tomto znamení ten, který spoutané svou mocí ze žaláře vyvádí, vydav jasný hlas z nebe, pravil jim: „Vstaňte co nejrychleji a pospěšte z temnot a stínu smrti vstříc svému slovutnému osvoboditeli, blahoslavenému mučedníku Václavovi!" Vyšedše tedy z vězení docela bez překážky, s velikou radostí hlásali před tváří veškerého lidu, jak a kdy je vysvobodil Bůh z hrozného žaláře a z pout a okovů pro zásluhy nej dobrotivějšího mučedníka Václava, když bylo kolem žaláře slavné tělo jeho neseno. Na památku tohoto zázraku zbudován byl na místě žaláře kostel ke cti blahoslaveného mučedníka a stojí tu až do dnešního dne.

Došli tedy nosiči k místu, které si kdysi světec pro sebe přichystal. Když pak tu zapálili světlo a na něj pohlédli, viděli, že jeho tělo je neporušeno a všechny jeho rány že jsou zahojeny, mimo tu jedinou ránu, kterou mu jeho přeukrutný bratr do hlavy zasadil. Vlastně, ačkoli i tato byla zahojena, přece se od ostatních lišila, jakoby nějakou špinavou stopou po ráně. Také tuto hleděli tedy umyti a ukázalo se, že je stejná jako ostatní.

V téže pak době byl prý me^i hdmi, kteří se starali o ten pohřeb, nějaký duchovní ctihodného života, jenž byl tomu svatému, dokud žil na tomto světě, nejvěrnějším přítelem. A ten hladě přesvaté tělo po jednotlivých údech, vzal ruku světcovu do své ruky, maje oči zality proudem slz, a jak se lehce dotýkal jejích nehtů, shledal, že jeden z nich je uvolněn. I promluvil žalostným hlasem k svým druhům: „Běda nám hříšníkům, přesvaté tělo jest, jak se zdá, velmi blízké zkáze. Neboť, ejhle, nehty se již zjevně viklají." Ostatní však kárajíce ho, pravili: „Proč takto mluvíš, bratře, což tvůj rozum nechápe, že za oddanost, s jakou jsi k němu lnul, chce tobě poskytnouti kousek ostatků ze svého těla ?" A tu on bije se pěstí v prsa řekl: „Věru, věru, myslím i já, že tomu tak jest". A uchopiv znovu přesvatou ruku, dotkne se opět nehtu, ale shledá, že tak pevně tkví v mase, jako by se na něm nebyla předtím ukázala ani známka uvolnění.

Také ucho jeho, které mu bylo ranou meče docela uťato a které našla jeho sestra, poučena jeho zjevením, bylo nyní nalezeno zcela zdravé a k svému místu přirostlé. Neboť řečená ctihodná paní, totiž sestra blahoslaveného mučedníka jménem Přibyslava, byla naučena od samé kolébky Kristu Pánu sloužiti podle příkazu evangelia bez úhony. Když ji totiž Pán zbavil jha manželského, zcela se oddala službě boží, neboť s nábožnou myslí zahalila se rouchem posvátným a dnem i nocí ustavičně na modlitbách, v bdění a postech trvala. K té přistoupil ve vidění blahoslavený Václav a pravil: „Ucho mi uťali pronásledovatelé moji, kteréžto od té doby, co bylo uťato, až dosud leží mezi stromem stojícím vedle kostela a zdmi kostela samého." A vstávši ze spánku nalezla ucho tam, kde jí bylo udáno, a s velikou úctou je donesla k hrobu bratrovu před zraky věřících a položila je k svatému tělu. To tedy bylo po přenesení jeho ctihodného těla nalezeno, jak jsme již řekli, k tělu přirostlé, jako kdyby nikdy nebylo bývalo uťato.

Přišli tedy přečetní kněží i lid a pohřbili za zpěvu hymnů a písní svato-svaté tělo v basilice blahoslaveného Víta mučedníka, kde ráčil Pán pro zá-

sluhy tak vzácného světce učiniti mnoho zázraků, jak v dalším dílku bude možno úplněji poznati. Umučen pak byl blahoslavený Václav léta milosti 929 a přenesen byl tři roky po svém umučení.

O ZÁZRACÍCH TÉHOŽ SVATÉHO 14.

Ačkoli z toho, co jsme dříve napsali, svatost ctihodného muže nad slunce jasněji vysvitla, takže mimo to už nic by nebylo třeba vyhledávati k důkazu jeho svatosti, přece ostatní paprsky jeho slávy nepostavíme pod kbelec, ale na svícen posluchačstva křesťanského, aby všichni, kteří vstupují, světlo viděli a abychom tak byli v souhlase s názorem evangelia. Nyní tedy přistupme k těm zázrakům, které Pán Ježíš po přenesení svatého těla pro zásluhy tak znamenitého světce učiniti ráčil, neužívajíce při tom slohu umělého, ale poctivého, neboť hodláme mluviti nikoli líbivými slovy lidské moudrosti, nýbrž tak, že zázračnou moc prostě ukážeme.

V těch tedy dnech, kdy se pověst o mučednictví, zázracích a zásluhách tak dobrotivého vévody daleko široko rozšířila, žil v zemi Francouzské nějaký muž, jenž byl po dlouhý čas trápen dnou a pro přílišnou slabost nohou stěží mohl někdy malý kus cesty ujiti, a to jen opřen o berly. K tomu přistoupil v nočním zjevení nějaký muž v bílém šatě a řekl: „Vstaň rychle a nemeškej se postarati, abys byl dovezen k hrobu blahoslaveného mučedníka Václava, jenž je v hlavním městě Cech, zvaném Praha. Když tam přijdeš, jistě pro zásluhy tak znamenitého mučedníka znovu nabudeš zdraví svých nohou." A když on otálel splniti to, co mu bylo uloženo, nebo nepřikládal víry jasnému vidění, týž muž se mu po druhé ve snách zjevil, vytýkaje mu prodlévání a nedůvěřivost jeho, a řekl: „Proč otálíš učiniti to, co jsem ti uložil učiniti pro zdraví tvé ? Hleď tedy, abys byl co nejrychleji dopraven k hrobu tak dobrotivého mučedníka." A on odpověděl: „Jdu, pane, jdu a vděčně jdu, díky vzdávaje Bohu." A probudiv se, nabyl jistoty o slibu a najav si vůz u nahodivších pocestných spěchal s nimi do svrchu řečeného města a vstoupiv do města a do chrámu blahoslaveného Víta, padl na tvář svou před hrobem často řečeného mučedníka a prosil v slzách, aby obdržel dobrodiní, k vůli němuž přišel. Když se delší dobu s pláčem modlil, ucítil, že nabyl vytouženého zdraví. A povstav, s radostí oslavoval Boha, podivuhodného ve svatosti jeho, jenž pro zásluhy tohoto mučedníka mu vrátil možnost chůze. A tak dosvědčoval, že tento svatý jest vskutku přítel boží.

V témž čase, když přečetní obžalovaní leželi spoutaní okovy v puchu nějakého žaláře a neměli naděje na žádnou pomoc, nýbrž stále jen hrůzu smrti s nářkem očekávali, napadlo jim v těchto úzkostech postaveným jedné noci, jak věříme, působením božím, poprositi blahoslaveného Václava, aby jim pomohl. A když lkajíce a vzdychajíce se modlili: „Pane Bože, pro zásluhy a přímluvy svatého svého přítele Václava rač nás z tohoto soužení vysvo-boditi", ejhle, božská milost neprodlévala a dostalo se jim přispění mučedníka, jehož vzývali. Neboť následující noci, zatím co všichni na tomto světě pokojným spánkem odpočívali a jen tito ubožáci nevěděli, co je to odpočinek, nejprve zazněl jakoby hlas nějakého zvonku v uších jejich a potom světlo podivné jim všem v žaláři počalo zářiti. A najednou dřevo, jímž nohy všech byly sevřeny, ohnulo se jako luk a brzy všichni nohy své z klády vytáhli. Vidouce pak, že zázračná moc Páně jim pro zásluhy svatého Václava pomáhá, nabyli již naděje na spásu a jsouce jí posilováni, volali nepřetržitě: „Bože, Otče Pána našeho Ježíše Krista, pomoz nám, svým sluhům v tebe důvěřujícím pro zásluhy a modlitby svatého Václava, jenž pro čest tvého jména rukama bezbožníků byl zahuben." Ihned se ukázala zázračná moc Kristova a jednomu každému z nich spadl obojek, rozlomiv se, se šíje na zemi. A vyšedše ze žaláře docela bez překážky, chodili po kraji a vypravovali o tom velikém divu božím, který na vlastní oči spatřili.

Když se zpráva o tomto zázraku pro jeho velikost a slávu všude rozšířila, stalo se, že se nějaký uvězněný pohan dověděl, že svatý Václav má převelikou péči o to, aby lidé v žaláři věznění byli vysvobozeni. A protože byl nesmírnou tísní sklíčen, učinil slib, řka: „Jestliže mne Bůh svatého Václava a Bůh křesťanů z tohoto neštěstí svou dobrotivostí vytrhne a dřívější důstojnost mi navrátí, uvěřím v Krista Syna božího, křest spásy přijmu a z celé mysli své se zaslíbím náboženství a milosrdenství křesťanskému a i syna svého tomu mučedníku do věčné služby odevzdám." Sotva domluvil, a ejhle, všechny okovy spadly s něho. Ačkoli pak byl takto pro zásluhy mučedníkovy několikrát zbaven pout, strážcové ho vždy znovu uchopili a spoutali. Ale když se zázrak tolikrát opakoval, tu jeho věznitelé, pociťujíce výčitky svědomí a jsouce tím postrašeni, chválili světce, jehož vězňové vždy ku pomoci volali, a propustili toho muže bez výkupného na svobodu. Byv tedy propuštěn, ihned se dal ve svaté víře vyučiti a pokřtíti, a když odevzdal mučedníkovi syna, kterého mu zaslíbil, žil potom ještě mnoho let.

Ale ještě nějaký jiný obžalovaný byl stejným způsobem podle rozkazu

uvržen do žaláře, a když svatého Václava hlasitě a s hojnými vzdechy vzýval, aby se nad ním slitoval, jako předešlému, tak i jemu spadla všechna pouta s rukou i nohou. Ale nevěříce mu, uchopili ho a prodali ho za cizí peníze do daleké země, nevědouce, že Bůh je vládce celého světa a že Hospodinova je země a plnost její, a domnívajíce se také, že blahoslavený mučedník nemůže vyslyšeti modliteb lidí daleko vzdálených. Ale když ho odváděli, pro zásluhy blahoslaveného Václava spadla náhle pouta s rukou jeho a železný obojek, s hrdla jeho. Ti pak, kteří ho koupili, ačkoli to pohané byli, spatřivše div boží, nechali ho svobodně odejiti.

Po nedlouhém čase kázal kníže vsaditi do žaláře nějakého jiného člověka. A když se tento s hojnými vzdechy k Pánu modlil, řka: „Pane Bože, pro zásluhy blahoslaveného Václava, pomoz mi", stalo se kterési noci, že uprostřed svých úzkostí usnul. A když se náhle vytrhl ze spaní, jak se stává usouzeným lidem, viděl, že stojí za hradem na volném prostranství a ani pout nebylo na jeho nohou, ani obojku na krku, ani okovů na rukou jeho. I vrátiv se k správci vypravoval mu, jak byl mocí boží zázračně vysvobozen. Správce pak poznav boží působení a moc blahoslaveného mučedníka v tomto divu, daroval obžalovanému svobodu.

16.

Sluší se vypravovali o tak znamenitém mučedníkovi ještě jiný zázrak, který se též zcela určitě stal. Byla v městě Praze nějaká žena slepá a na celém těle ochromená a ta přišedši do kostela svatého Víta, padla na zemi před hrobem podivuhodného mučedníka Václava a mysl svou pokorně k Bohu obracejíc, tak dlouho se modlila, až na přímluvu řečeného již mučedníka znovu nabyla ztraceného zraku a na celém těle se zase úplně uzdravila. A obdrževši toto dobrodiní, velebila Boha, před tváří všech svatému jeho Václavovi dosvědčujíc, že je světec podivuhodné dobrotivosti.

V témž čase se stalo, že nějaký člověk byl jat od svých věřitelů a železnými okovy spoután, protože neměl, čím by zaplatil lichvářům. A náhodou ti, kteří ho jali, posadili ho pod chrámem, kde je pochováno tělo blahoslaveného Václava. A tu on, v takové jsa úzkosti, vztáhl ruce obtížené okovy k nebi a obraceje svůj zrak k chrámu, modlil se, aby si na přímluvu svatého mučedníka zasloužil býti zbaven těžkého břemene, jímž byl svírán. A zatím co se takto modlil, ihned byly rozvázány ruce jeho, a vidouce ten zázrak, propustili jej.

Rovněž nelze zamlčeti jeden zázrak, jenž se stal na důkaz dobrotivosti tak

slovutného mučedníka, a to proto, aby všichni, kdož jsou v úzkostech, hleděli ho s vroucí zbožností vzývati. Poslyšte tedy vy, kdož jste v úzkosti: Jednou byli četní vězňové, jedni pro své provinění, jiní však pro pomluvy žalobců, drženi pod stráží v pevném žaláři. Ti se tedy s pláčem modlili k Hospodinu^ aby je ráčil podle svého obvyklého milosrdenství pro zásluhy dobrotivého mučedníka z dlouho trvajících úzkostí vysvoboditi. A ten vy-slyšev brzy jejich modlitby, způsobil pro zásluhy svatého svého, jehož pře-nábožně vzývali, že mohli svobodně odejiti. A ejhle, někteří obviňovali strážce, že přijal peníze od vězňů a proto že tito unikli. Strážce však nevěděl, jak se to stalo, ale přísežně prohlašoval, že jich nikterak nepropustil, nýbrž, že byli vysvobozeni zázrakem božím a pro zásluhy blahoslaveného Václava, kterého často vzývali. Když pak tomu soudcové zemští nevěřili a žalobci tomu odporovali, musil podle obyčeje země podstoupiti zkoušku ohnivým železem. i bylo vloženo za přítomnosti mnoha lidí do ruky strážcovy rozžhavené železo. Ale on svěřiv se dobrotivosti mučedníkově, přijal je bez bázně a došel až za stanovený cíl, necítě žádného pálení. A když spatřili ten zázrak, uvěřili mu všichni a zproštěn byv obvinění, navrátil se domů. Byl pak chválen Bůh ve svatém svém jak od toho, jehož nevina vyšla najevo, tak od těch, kteří byli toho svědky, jakož i od těch, kteří slyšeli, co se stalo.

17. I

Když se slavná pověst o těchto a podobných zázracích blahoslaveného mučedníka rozšířila, upadli někteří lidé působením zlého ducha v pokušení, aby se zmocnili ostatků blahoslaveného těla a pro sebe si je ponechali nebo svým přátelům je rozdah. Někteří se zajisté o to snažili z poctivé a dobré vůle a s dobrým úmyslem, aby se jméno mučedníkovo všude rozšířilo; ty však, kteří se o to pokoušeli se zlým úmyslem nebo ze ziskuchtivosti, stihla v zápětí pomsta. Přece však ani těch, kteří se odvažují krásti svaté ostatky se zbožným úmyslem, neomlouváme. Neboť kdykoli se páše svatokrádež, je to hřích, třebas ovšem menší než je hřích těch, kteří se takové věci dopustí ze ziskuchtivosti. Proto nelze zamlčeti, že sestra jeho Přibyslava, jež pod posvátným rouchem řeholnice, pokud lidské oko může posouditi, přesvatě žila, zúčastnila se takového podniku, majíc pomocníkem při svém záměru kněze téhož chrámu Štěpána. Ale také nějaký poustevník, mající pověst svaH tosti, skutkem však ji popírající, přebýval vedle chrámu a jeho rady se při—j držujíce, pokusili se o ten čin. Zkrátka, v smluvenou noc přišli a přinutivšd ji, aby šla s nimi, učinili ji účastnicí svého činu a vykopavše svaté tělo, podle

své libosti velkou část z něho si vzali, zbývající tělo pak do hrobu uložili. Byl pak mezi nimi i syn svrchu řečeného kněze, jenž velmi nevážně vytrhl čelist svatého těla a do svého pláště ji zavinul. Ale pomsta boží za spáchaný hřích všechny brzy postihla.

Byla také v zemi České nějaká žena, pocházející ze vznešeného rodu, s Kristem Ježíšem vírou a svatými skutky spojená, jež po dlouhý čas jsouc zbavená sluchu, svou hluchotu v bázni boží snášela. Ta jednou, když se blížil svátek svatého Václava, přišla do města Prahy, aby vykonala návštěvu a pobožnost u svatých ostatků a tak jim vzdala úctu. Přišedši tam tedy, nějaký čas zůstala v městě, odpočívajíc si po únavě. Když pak nadešel sváteční den a zvony zvonily na nešpory a nemalý zástup lidu stoupal k chrámu, kde svatosvaté tělo odpočívá, dala si přichystati vůz. A vstoupivši do něho, vyjížděla ven z města, neboť se bála vejiti do hradu, hanbíc se za svou hluchotu, že by nevěděla, kdyby ji někdo ze vznešených mužů nebo žen oslovil, dáti mu vhodnou odpověď. Když tedy byla uprostřed mostu, obrátila své oči k chrámu blahoslaveného mučedníka a vysílala k Pánu modlitbu tichou, ale hlasitě volající slzami a vzdechy. Velkou bolestí jsouc takto rozrušena, když už byla blízko východu z města, ucítila nejprve svědění v uších a chtějíc se ho zbaviti, vstrčila do ucha prst, ale když jej zase vytáhla, okamžitě nabyla dřívějšího jasného sluchu.

Pro útěchu věřícím ještě tento zázrak, který se přihodil ve vsi, zvané By-koš, sluší se pověděti. Když totiž jedné noci přišli zloději a ukradli jalovici ze dvora, jenž náležel ke kostelu svatého mučedníka, ihned byli stiženi náramnou slepotou, takže celou noc bloudili v okolí řečené vesnice a nikterak nemohh najiti cestu, po které by odešli. Když pak jitřenka ukončila noc, svrchu řečení zloději poznali svůj hřích a dovedli dobytče zpět do dvora. I poznali ihned cestu a bez lupu vrátili se domů.

18.

A ani to nesmíme nechati upadnout v zapomenutí, že i u cizích a vzdálených národů ráčil Pán Ježíš podivuhodně a strašlivě ukázati, jaké požívá slávy a úcty tento blahoslavený vojín, aby nejenom sousední, ale i vzdálení národové věděli, že je milé Kristu, když se tak znamenitému mučedníkovi slavná úcta vzdává. Nuže, když se král dánský, jménem Erich, do osidel mnoha hříchy zapletený, v čas honu na zvěř zdržoval v lesích pro své osvěžení a kratochvíli, ejhle, jedné noci zjevil se mu ve snách člověk ukřižovaný, se skloněnou hlavou, sklopenýma očima a bledou tváří, smutný a bolestný a

jakoby všecek naplněný úzkostí. Když ho král spatřil, polekal se velice, neboť nikdy předtím neviděl člověka ukřižovaného. A ačkoli se velice bál, přece dodav si trochu odvahy, ptal se ho, kdo jest a proč byl ukřižován. On pak řekl hlasem tichým a vyčítavým: „Já jsem Ježíš Kristus a tys mne ukřižoval." Tu král chvěje se, maličko uvažoval, proč mu asi Kristus klade za vinu své ukřižování, když si přece toho skutku nebyl nikterak vědom, a pochopil, že jest kárán pro množství hříchů, jimiž se provinil a jimiž je Kristus jaksi křižován podle oněch slov apoštolových k Židům: Kteříž sobě znovu křižují Syna Božího a v posměch jej vydávají. Ti totiž zajisté, kteří upadnou a v hříších leží, jaksi znovu Krista křižují, neboť jeho milostí, kterou byli osvobozeni od hříchů, pohrdají. A tím sobě samým, to znamená vzhledem k sobě, totiž svým jednáním, křižují Syna Božího a v potupu ho vydávají, neboť jeho milosti si nevážíce, v hříších zůstávají. A ukazuje se zde důvod, proč nemají lidé, opustíce svou prvotní víru, upadnouti do hříchu, neboť pak už nemohou býti pokřtěni pro odpuštění hříchů a nadto pohrdají Synem Božím a v posměch jej vydávají. Tento výklad však nepochází od nás, nýbrž podali jej již dávní svatí. Trochu se tedy zdrževše při výkladu slov Páně a svědectví apoštolova, vraťme se k souvislému vypravování. Neodvážil se tedy král odporovati slovům Pravdy, ale sepiav ruce a pokleknuv, odpověděl hlasem kajícníka: „Bože, soudce silný, spravedlivý a shovívavý, zdaž se hněváš po všechny dny, jestliže pokání a milosrdenství mají místo před zrakem tvým ? Odpusť, snažně tě prosím, kajícníku!" I řekl Pán: „Abys obdržel odpuštění hříchů svých, zbuduj chrám ke cti svatého vojína mého Václava." A nato on: „Aj, já sluha tvůj a syn služky tvé; nezavrhni mne, prosím, od tváře své a s radostí splním, co kážeš." Když to řekl, procitl a vidění zmizelo.

I probudiv se ze spánku a všecek se chvěje, počal král v duchu uvažovati o cti tak významného vidění, přemítaje o hněvu Kristově a o jeho obvinění, a byl jat neuvěřitelným strachem. Vstupovalo mu pak také na paměť, co mu Kristus přikazoval na odčinění hříchů, aby totiž neotálel zbudovati chrám ke cti svatého Václava. Ačkoli však nevěděl, kdo jest ten svatý, o něhož Pán tak horlivě pečuje, nic méně se proto znepokojoval. A poněvadž znepokojen byl král, byh stejně znepokojeni i všichni rytíři. Vyptával se jednotlivých příchozích, zda by snad někdo z nich nevěděl, kdo nebo z kterého národa je svatý Václav. Když to nikdo nevěděl a všichni byli znepokojeni, ejhle, nějaký biskup Ribské diecése přišel, aby pojednal o úředních věcech. Ale pro tyto věci nebylo ani místa ani času; neboť veliká a těžká věc ležela králi na srdci a na tu se vždy horlivě vyptával příchozích. Ale když ani biskup nemohl pověděti o tom svatém, kdo jest, neboť nikdy nebylo slyšeti

v Dánsku jméno svatého Václava, ještě větší smutek v srdci králově roznítil. Neboť doléhala na krále nutnost, aby co nejdříve vykonal pokání, které mu Kristus uložil.

Konečně, když uplynulo několik dní a král stále setrvával v nepokoji a zármutku, přišli tam nějací rytíři ze sousedství země České. A když se jich král vyptával na jméno a zásluhy svatého Václava, ti ho přece poučili tak, že se to jevilo králi dostatečným. Vypravovali mu totiž, že to byl vévoda země České, zákonů křesťanských poslušný, evangelické pravdy vykonavatel horlivý a šiřitel svaté víry nemalý. Nenávidíce pak ho pro jeho dobré skutky ti, kteří tehdy ještě v pohanském klamu žili, vnukli bratru jeho, aby ho zabil a vévodství se zmocnil; a když se to stalo, vešel po cestě mučednictví do království nebeského. Uslyšev to král, zaradoval se velmi a bez prodlení počal stavětí klášter, jak mu bylo přikázáno. Když pak jej s pomocí boží dokončil, usadil v něm mnichy svatého Benedikta a nářadím, knihami a potřebnými statky dostatečně je obdařil.

Konečně smrt tohoto krále byla téměř taková jako smrt svatého Václava: neboť byl od svého bratra jat a zavražděn, když projevil lítost nad svými hříchy a učinil pokání. A tuto poslední milost, totiž lítosti a pokání, jimiž se nepochybně získává království nebeské, poskytl mu Pán, jak se věří, pro službu, kterou podle jeho rozkazu prokázal svatému mučedníku Václavovi.

19.

i stalo se ve farnosti ústecké v diecési pražské, že umřela nějaká holčička, která ještě nebyla obrozena pramenem svatého křtu, ale stala se už katechu-menkou. Ta byla nazvána jako čekatelka křtu Václavou. A když ji její rodičové, nemalou bolestí majíce srdce sevřené a oči proudy slz zalité, donesli do kostela, chtějíce požádati faráře řečeného místa, zda by snad neráčil to tělíčko pochovati na hřbitově věřících, ten dlouho otálel. A ejhle, zatím co stálo několik lidí kolem mrtvé, tu nějaká panna, která zasvětila své panenství Bohu a na znamení zbožné čistoty měla vlasy ustřižené a svatou rouškou byla zahalena, přišla právě v ten čas, a když zvěděla příčinu veliké bolesti, zvláště rodičů, že totiž jejich dcera, kterou mrtvou přinesli, bez ohrožující koupele zemřela, a když uslyšela také její jméno, s povzdechem řekla před těmi, kteří tam stáli: „O svatý Václave, jenž laskavě modlitby vyslýcháš a jenž jsi vždy byl milosrdný, nepřipusť, aby tato duše, po tobě nazvaná, v pekle zůstala, ale ať se do těla navrátí a hodnou se stane, aby vodou křtu byla obrozena k životu věčnému." O zázračná moci Kristova, ó laskavosti

vzývaného mučedníka! Sotva panna ukončila svou modlitbu, ejhle, holčička zívnuvši otevřela oči a zaplakala a všem okolo stojícím dala tak najevo známku svého oživení. Nač třeba více slov ? Zatím co všichni žasli a chválili Boha v svatosti jeho, byla pokřtěna bez prodlení a přijavši křest, byla ještě živa čtrnáct dní. A tak pro zásluhy předobrotivého mučedníka byla holčička navrácena životu časnému i věčnému.

Zajisté ještě mnoho jiných zázraků učinil Pán Ježíš pro zásluhy svého svatého mučedníka Václava, některé ze žaláře vysvobodil, pout zbavil a z neštěstí je vytrhl, mnohé z rozličných nemocí uzdravil, ve válkách jim pomáhal a před nepřáteli je ochraňoval, kteréžto činy nebyly zapsány nedbalostí těch, jichž se týkaly. Toto však, co jsme v rozličných knihách nalezli, v tomto dílku jsme stručně vypsali, aby všichni bez pochyb to čtouce nábožnou úctou k tak znamenitému světci byli jati a aby uslyšíce o těchto zázracích, hleděli ve svých potřebách beze vší nejistoty ho vzývati. A o některých těchto zázracích, totiž o zjevení Kristově králi dánskému a o vzkříšení mrtvé holčičky, jsme se dověděli ze spolehlivého vypravování bratří řádu kazatelského a do tohoto dílka jsme je pojali ve zkrácené podobě.

O DRUHOVI SVATÉHO VÁCLAVA 20.

Poněvadž jsme na předcházejících stránkách slíbili, že budeme vypravo-vati o věrném služebníku tohoto svatého vévody a důvěrníku všech jeho skutků směřujících k svatosti, nyní, když jsme dokončili výklad o zázracích samého světce se týkajících, povíme, jak onen muž svůj život dokonal. Když tedy po umučení a vítězství slavného bojovníka Kristova a po zapadnu a hvězdy, jež po celé zemi zářila, byli ti, kteří k němu, jak jsem řekl, oddané přilnuli a které k sobě povolal, aby Kristu sloužili, jednak od bezbožníka mečem pobiti, jednak v řece pohřbeni a ostatní ze země uprchli, jeden z rytířů, jménem Podiven, o němž jsme řekli, že byl zasvěcen do všech činů a skutků, které mučedník bez vědomí jiných lidí konal, když jeho pán ode—., z tohoto světa ke Kristu, utekl se k Němcům a našel ochranu ve vyhnanstvij Po dlouhém čase však, když se domníval, že byl ve vlasti pokoj obnově: vrátil se do svého domu a nějaký čas se tam zdržoval. Jakou vroucí láskoJ a jakou neporušitelnou věrností byl spojen se svým pánem, dokud ještě žfl je patrno z toho, jak mu stále pomáhal a jak v noci tajně vycházeje po kostol lích s ním chodil, aby se modlil.

Ten jednoho dne pocítiv příliš velikou bolest nad ztrátou dobrotivého pána svého, chopil se meče a pospíšil do domu nějakého rytíře, o němž věděl, že byl hlavou spiknutí směřujícího k zavraždění svatého Václava a že především jeho rukama byl tento blahoslavený usmrcen, a naleznuv jej ležícího v lázni, zabil jej mečem.

Potom doufaje, že se může zachrániti útěkem, vstoupil spěšně do nějakého hustého lesa. Ale aj, smrt onoho i úkryt tohoto rytíře byly oznámeny svrchu řečenému bratrovrahovi. A ten dal les rychle obklíčiti svými rytíři a když byl služebník jeho bratra nalezen, kázal ho v témž lese oběsiti. Ten pak visel na stromě po tři léta, ale ani žádný pták ani žádná šelma se ho neodvážili sápati, ani rozkladu nebo hnilobě jeho tělo nepodlehlo, nýbrž, jako by žil, nehty a vousy mu rostly a vlasy na jeho hlavě zešedivěly až k úplné bělosti.

Když se to doneslo k sluchu bratrovrahovu, kázal ho pohřbíti; neboť pověst o těch divech se rozšířila téměř mezi všemi obyvateli země. Ale ani tak skutky boží nemohly zůstati utajeny, neboť, aby zásluhy služebníka jeho byly zjeveny lidem, vídali kolemjdoucí velmi často nebeské světlo nad jeho hrobem. To se dálo tak dlouho, až přicházeli přečetní věřící z mnoha stran a počali obětní dary přinášeti a ve svých životních starostech k Bohu a tomu zabitému o pomoc se obraceli. Po dlouhé době bylo tělo z onoho místa vyzdviženo a přeneseno s velikou uctivostí ve zbožném průvodě kněží a nábožných mužů i žen, radostně se tam sbíhajících, a bylo dopraveno až na hřbitov kostela svatého Víta, kde bylo též pohřbeno, takže svatý Václav pochovaný v kostele a onen dvořan pochovaný venku, jsou jen zdí od sebe odděleni. (Nyní však tělo odtamtud přenesené odpočívá v kapli svatého Mikuláše vyznavače, pod větší věží.)

Dokud tento ještě žil, byl na dvoře svatého Václava správcem všeho a všechny domácí lidi, až k posledním kuchařům, tak vzdělal, že mezi dvorským služebnictvem nebylo téměř nikoho, aby nedovedl téměř všechny žalmy zpívati nebo aby se nenaučil něčemu užitečnému pro církevní obřady. Všechny jako vlastní syny miloval a ode všech jako otec byl ctěn. Jestliže mu někdy rozkázal pán, aby vyplatil chudým deset peněz, přidal jich pět, jestliže třicet, přidal jich patnáct. To vypravujeme proto, aby správcové nemyslili, že hřeší proti pánům, jestliže se někdy stane, že vyplatí chudým více, než kolik jim bylo uloženo. Neboť to není známka nevěrnosti, nýbrž potvrzení věrnosti. Neboť jako je zločin ubírati z toho, co náleží chudým, tak přidati jim je jednání ctnostné, ovšem s tou podmínkou, aby ten, kdo jim přidává, věděl, že tím působí svému pánu malou nebo žádnou škodu, a

aby také věděl, že se to shoduje s jeho zbožností. Když tedy dobrotivý pán měl dobrotivého správce, jenž si byl vědom jeho štědrosti, zbožnosti a milosrdenství, bylo správné to, co dělal, a zásluhu si získali oba dva, i ten, jenž dával, i ten, jenž přidával. Zasloužil si tedy onen služebník věrný, aby uslyšel slova evangelia: To dobře, služebnice dobrý a věrný, protože nad málem byl jsi věrný, nad mnohým tebe ustanovím; vejdiž v radost pána svého. A znamení této radosti objevila se v chrámě, kde ctihodná těla, služebníka i pána, odpočívají: neboť mnozí slýchah tam často hlasy andělů zpívajících žalmy.

Pro zásluhy a přímluvy obou rač nám, Kriste, přispěti v souženích a potřebách našich, jenž jsi požehnaný na věky věků, amen.