V ČTRNÁCTÝ DEN MĚSÍCE ÚNORA
PAMĚŤ A ZlVOT BLAŽENÉHO UČITELE NAŠEHO KONSTANTINA FILOSOFA,
PRVNÍHO VYCHOVATELE SLOVANSKÉHO NÁRODA
1. Prolog
Milosrdný a dobrotivý Bůh čekající na pokání člověkovo, aby všichni byli spaseni a dospěli ku poznání pravdy, nechce smrti hříšníkovy, i kdyby se oddával sebe víc zlobě, nýbrž chce jeho pokání a život, a proto nenechává lidského pokolení klesnouti zemdlením a upadnouti do pokušení ďábelského a zahynouti, ale nepřestává nám prokazovati každého roku a v každý čas mnoho milosti, jako zprvu tak i posavad, napřed skrze patriarchy a Otce, a po nich skrze proroky, a po těch skrze apoštoly a mučedníky a spravedlivé muže a učitele, jež si vybíral z tohoto bouřlivého žití. Znáť Pán své, kteří jsou jeho, jakož praví: Ovce mé slyší hlas můj, a já je znám, a jménem je volám, a chodí za mnou, a já jim dávám život věčný.
To učinil i našemu pokolení, vzbudiv nám tohoto učitele, který osvítil náš národ, zatemnělý na svém rozumu slabotou či spíše ďábelskou lsti a nechtěj ící choditi ve světle přikázání božích. Život jeho, i po skrovnu vyprávěn, ukazuje, jakým byl, aby ten, kdo jej slyší, chce-li, stal se mu podobným, a odmítaje lenost, osvojil si čilost, podle slov apoštolových: Buďte mně podobni, jako i já Kristu.
2. Narození
V městě Soluni byl jeden muž, urozený a bohatý, jménem Lev, zastávající úřad drungaria pod stratégem. Byl zbožný a zachovával všecka přikázání boží vesměs, jako kdysi Job. Ziv jsa se svou chotí, zplodil sedm dítek, z nich nejmladší, sedmý, byl Konstantin filosof, náš vychovatel a učitel. Když jej matka porodila, dali ho chůvě, aby ho kojila, ale dítě se nechtělo nijak chopiti cizího prsu, leda matčina, dokud nebylo odkojeno. Stalo se tak božím řízením, aby dobrá ratolest z dobrého kořene byla odkojena mlékem bez poskvrny. Potom dobří ti rodičové, shodli se na tom, že zachovají čistotu a nebudou již spolu obcovati, a po čtrnáct let nepřestoupili tohoto předsevzetí, žijíce v Pánu jako bratr a sestra, dokud je smrt nerozloučila. Když se muž chystal odejiti na pravdu boží, hořekovala matka tohoto dítěte, pravíc: „O nic jiného nedbám, jedině o tohoto hocha, kterak bude vychován.“ A on jí řekl: „Věř mi, ženo, naději se v Boha, že mu dá takového otce a správce, který spravuje všechny křesťany.“ To se i stalo.
3. Dětství
V sedmi letech vidělo dítě sen a vyprávělo jej otci a matce, řkouc: „Náčelník shromáždil všechny dívky našeho města a pravil ke mně: Vyvol si z nich, kterou chceš, za ženu a pomocnici věkem ti rovnou. Když jsem si je všechny prohlédl a obezřel, uviděl jsem jednu krásnější nad všecky se stkvoucí tváří a ozdobenou hojně zlatými šperky a perlami a všelikou nádherou. Její jméno bylo Sofia, to jest Moudrost. Tu jsem si vyvolil.“ Rodiče vyslechnuvše tato jeho slova, pravili mu: „Synu, zachovej zákon otce svého a nezamítej naučení matky své, neboť rozkaz jest svítilnou a zákon světlem. Rci Moudrosti: Sestrou mi buď, a Opatrnost učiň si přítelkyní. Vždyť Moudrost září nad slunce, a přivedeš-li si ji, aby ti byla chotí, zbavíš se skrze ni mnohého zla.“
Když jej dali na učení, prospíval v knihách nad ostatní žáky velmi bystrou pamětí, tak že budil podiv všech. Bývalo obyčejem, že synové zámožných rodičů bavívali se lovem. Jednoho dne vyšel Konstantin s nimi do polí a vzal s sebou svého krahujce. Sotva jej vypustil, strhl se božím řízením vítr, uchvátil a odnesl jej. Hoch z toho upadl v tesknost a žal, a dva dni nejedl.
Neboť milosrdný Bůh, nechtěje, aby si navykl světským věcem, snadno jej ulovil svou láskou: jako kdysi ulovil Plakida na honě jelenem, tak jeho krahujcem. Hoch rozvažoval u sebe prázdnotu tohoto života, kál se a volal: Takový jest tedy tento život, že místo radosti se množí žal? Ode dneška se dám jinou cestou, která je lepší než dosavadní, a nepromarním svých dnů ve shonu tohoto života.“
I oddal se studiu a sedával doma, uče se nazpaměť knihám svatého Řehoře Bohoslovce. A na stěně si učinil znamení kříže a napsal tenhle chvalozpěv k svatému Řehoři: „O Řehoři, tělem člověče, ale duší anděle! Ač jsi byl tělem člověk, zdál jsi se andělem. Neboť ústa tvá jako jeden ze Serafů oslavují Boha a všecek svět osvěcují naukou pravé víry. Proto přijmi i mne, jenž se ti kořím láskou a věrou, a bud mi učitelem a osvětitelem.“ Tak se mu zasliboval.
Osvojil si sice mnohé řeči a veliké vědění, ale nemoha porozuměti hlubším místům, upadl do těžkého zármutku. I byl tam nějaký cizinec, obeznalý v gramatice. K němu tedy zašel, vrhl se mu k nohám a vzdávaje se mu prosil ho: „Buď tak dobrý a nauč mě umění gramatickému.“ Ale ten zakopal svou hřivnu a odbyl jej: „Nenamáhej se, chlapče, neb jsem se pevně zařekl, že co živ nikoho tomu učit nebudu.“ Hoch však se mu opět klaněl, se slzami volaje: „Vezmi všecek můj podíl na domu otce mého, který mi náleží, a nauč mě tomu.“ Ale on ho nechtěl vyslyšeti. I vrátil se domů a přebýval na modlitbách, aby dosáhl, po čem toužilo jeho srdce. A Bůh učinil vbrzku po vůli těm, kteří se ho bojí. Neboť o jeho kráse a moudrosti a pilném učení, jež bylo hluboce v něm zakořeněno, slyšel císařský správce, tak zvaný logothet; ten poslal pro něho, aby se učil s mladičkým císařem. Když to hoch uslyšel, s radostí se vydal na cestu, a na cestě poklekl a modlil se, řka: „Bože otců našich a pane milosrdenství, jenž jsi učinil vše slovem a moudrostí svou, stvořiv člověka, aby vládl tvorstvu tebou učiněnému, dej mi moudrost, přebývající v blízkosti tvých trůnů, bych porozuměl, co se tobě líbí, a byl spasen. Jsemť služebník tvůj a syn služebnice tvé.“ A k tomu nakonec odříkal modlitbu Šalomounovu, načež vstav, řekl: Amen.
4. Vzdělání v Cařihradu
Když přišel do Cařihradu, odevzdali jej učitelům, aby se u nich učil. I naučil se ve třech měsících gramatice a potom se věnoval dalšímu studiu. Naučil se Homéru a geometrii, a u Lva a Fotia dialektice a všem naukám filosofickým, mimo to též rhetorice a arithmetice, astronomii a musice a všem ostatním řeckým uměnám. Tak se jim všem naučil, jako se nenaučil ani jeden z nich, neboť s bystrostí se pojila píle, jedna druhou překonávajíc, čímž se vědy a umění jen zdokonalují. Více však než učenost dával najevo tiché chování. Hovoříval s těmi, s nimiž to bylo prospěšnější, vyhýbaje se druhům, zabočujícím na scestí. Jedině k tomu hleděl a o to se snažil, jak by zaměnil statky pozemské za nebe a uletěl z tohoto těla a žil s Bohem.
Logothet vida, jaký jest, dal mu moc nad svým domem a dovolení vcházeti volně do paláce císařova. Jednou se ho otázal: „Filosofe, chtěl bych zvěděti, co jest filosofie.“ On řekl hned s pohotovostí: „Poznání věcí božských i lidských, pokud se může člověk přiblížiti Bohu, neboť učí člověka, aby byl ve svém konání obrazem a podobenstvím toho, který jej stvořil.“ Proto si jej tento muž, tak mocný a vážený, ještě více oblíbil, a ustavičně se ho na všecko dotazoval, a on mu vyložil filosofickou nauku, v málo slovech objasniv veliké záhady.
Cím více se líbil Bohu pro svou čistotu, v níž žil, tím se stával milejším všem. A logothet mu prokazoval všelikou úctu a čest, dávaje mu mnoho zlata, jehož on nepřijal. Jednou mu řekl: „Tvá krása a moudrost mě zcela kromobyčejně pudí, abych tě miloval. Hle, mám duchovní dceru, které jsem byl kmotrem na křtu, krásnou i bohatou a ze vznešeného a mocného rodu. Chceš-li, dám ti ji za ženu. Od císaře dostaneš hned nyní vysokou hodnost a knížectví, a ještě víc můžeš očekávati, takže co nevidět budeš stratégem.“ Filosof mu odpověděl: „Veliký to zajisté dar pro ty, kdo si ho žádají, ale mně není nic dražšího nad učení. Až si jím nashromáždím vědomosti, budu hledati čest a bohatství po praotci svém.“ Uslyšev jeho odpověď, šel logothet k císařovně a pravil: „Tento mladý filosof nemiluje života vezdejšího, nepouštějme ho však ze společnosti, ale udělme mu kněžskou tonsuru a dejme mu úřad, ať jest bibliotekářem u patriarchy při chrámu svaté Moudrosti. Snad alespoň tak jej udržíme.“
Tak s ním i učinili. Avšak sotva jen docela málo s nimi v tom pobyl, odešel na Úzké moře a skryl se potají v klášteře. Sest měsíců ho hledali a ztěží jej našli, nemohli ho však pohnouti, aby se vrátil k tomu úřadu. Uprosili ho tedy, aby převzal učitelskou stolici a vyučoval filosofii tuzemce i cizí, se vší státní přísluhou a pomocí. I ujal se toho.
5. Střet s ikonoklasty
Stalo se, že patriarcha Jan pozdvihl kacířství, hlásaje, že se nemá prokazován úcta svatým obrazům. I sešel se sněm, a na něm usvědčili patriarchu, že hlásá nepravdu, a zahnali jej se stolce. Tu on řekl: „Násilím mě svrhli, ale nepřekonali mne v hádce, neboť nikdo nemůže odporovati mým důvo-iům.“ Císař s patriciji určil filosofa a vyslal jej proti patriarchovi, jemuž řekl: „Dovedeš-li tohoto mladíka přemoci v hádce, dostaneš nazpět svůj stolec.“
Patriarcha uzřev filosofa mladistvého tělem, a netuše, jak starý rozum je v něm, i ty, kdož byli posláni s ním, řekl jim: „Nejste hodní být mi podnoží, kterak se mám já s vámi příti ?“ Filosof mu na to odvětil: „Nedrž se obyčeje lidského, nýbrž hleď na přikázání boží. Vždyť stejně jako ty jsi od Boha sestaven ze země a z duše, tak i my všichni. Patř tedy, člověče, na zemi a nebuď pyšný.“ Opět namítl Jan: „Nesluší se hledat na podzim kvítka, ani starce hnáti do boje jako nějakého jinocha Nestora.“ Filosof mu odpověděl: „Sám nalézáš důvody proti sobě. Pověz, v kterém věku jest duše silnější než tělo ?“ On na to: „Ve stáří.“ Filosof dále: „Do jaké půtky tě ženeme, tělesné či duševní?“ On řekl: „Duševní.“ Filosof odpověděl: „Tak přece ty budeš nyní silnější. Proto nám neříkej takových přísloví. Ani kvítek tedy nehledáme ani tě neženeme do boje v nepravý čas.“
Stařec se tím zastyděl, obrátil řeč jinam a řekl: „Pověz mi,mládenče, jak to, že se kříži, je-li rozbit, ani neklaníme ani ho nelíbáme, vy se však nehan-bíte klanět obrazu, i když je namalováno jen poprsí?“ Filosof odpověděl: „To proto, že kříž má čtyry části, a ubude-li jediná jeho část, už nám nepředstavuje svou podobu, kdežto obraz toliko svým obličejem nám zjevuje tvářnost a podobu toho, koho má představovat, neboť kdo naň patří, nevidí tváře lví nebo rysí, nýbrž podobu toho prvního.“ Stařec namítal dále: „Jak to, že se klaníte i kříži bez nápisu, ač byly též jiné kříže ? Není-li však napsáno na obraze jméno světce, jehož představuje, tu mu neprokazujete úcty ?“ Filosof odpověděl: „Proto, že každý kříž má tvar podobný kříži Kristovu, ale obrazy nemají všechny jedné podoby.“ Stařec pravil: „Bůh řekl Mojžíšovi: Neučiníš si všelikého obrazu. Proč tedy si je činíte a klaníte se jim?“ Filosof na to odpověděl: „Kdyby byl řekl: Neučiníš si nižádného obrazu, právem by ses přel. Ale Bůh řekl: ne všelikého, to jest nedůstojného.“ Tomu stařec nemohl odporovati a zmlkl zahanben.
6. Hádání se Saracény
Potom Agareni, zvaní Saracény, podnítili rouhání proti jedinému božství svaté Trojice, řkouce: „Kterak vy křesťané tvrdíte, že jest jeden Bůh, a přece j ej rozdělujete na tři, pravíce, že jest otec i syn i duch ? Můžete-li to jasně vyložiti, tedy pošlete muže, kteří dovedou o tom promluviti a nás přesvědčiti.“ Filosofu bylo tehdy čtyřiadvacet let. Císař shromáždil sněm a zavolav Konstantina, řekl jemu: „Slyšíš-li, filosofe, co mluví nečistí Agareni proti naší víře? Jsi sluhou svaté Trojice a jejím učedníkem, jdi a odporuj jim, a Bůh, dokonavatel všech věcí, v Trojici oslavovaný, Otec, Syn a Duch svatý, dej ti milost a sílu v řeči a učiň tě jakoby novým Davidem, jenž zvítězil třemi kaménky nad Goliášem, a přiveď tě nazpět k nám a popřej ti království nebeského.“ Slyše to Konstantin odpověděl: „S radostí tam půjdu pro křesťanskou víru. Neboť co jest mi sladšího na tomto světě, než za svatou Trojici živu býti i umříti ?“ Přidělili mu tedy tajemníka Georgia a odeslali je.
Když tam dospěli, spatřili podivné a hnusné věci od nich páchané, které činili na potupu a na smích všem křesťanům, žijícím v onom místě, nemálo je sužujíce. Tak namalovali zvenčí na dveře všech křesťanů obrazy ďáblů, budíce tím údiv a vysmívajíce se jim. I otázali se filosofa, řkouce: „Můžeš, filosofe, poznati, co je to za znamení ?“ On děl: „Vidím obrazy ďáblů, a soudím, že uvnitř bydlí křesťané. Ďábli, nemohouce s nimi žiti, utíkají od nich ven. Kde však tohoto znamení zvenčí není, s těmi jsou ďábli uvnitř.“
Při obědě seděl Konstantin s Agareny, moudrými a vzdělanými lidmi, vyučenými v geometrii a astronomii i v ostatních vědách, a ti ho zkoušeli a dotazovali se, řkouce: „Vidíš, filosofe, ten úžasný div, jak boží prorok Mohamed, který nám přinesl od Boha blahou zvěst, obrátil množství Udí ? A všichni se držíme jeho zákona, v ničem ho nepřestupujíce. Vy křesťané však přidržujete se zákona Krista, vašeho proroka, ale při tom děláte, jak se komu z vás líbí, ten tak, ten onak.“ Na to filosof odpověděl: „Náš Bůh jest jako hlubina mořská. Prorok dí o něm: Rod jeho kdo vypoví? Neboť vzat bude ze země život jeho. Proto mnozí pouštějí se na tuto hlubinu, aby jej hledali. Silní duchem ji přeplavou s jeho pomocí, a vracejí se s bohatou kořistí myšlenkovou, slabí však, jelikož se pokoušejí přejiti v shnilých lodicích, jedni se potápějí, a druzí ztěží sotva dechu popadají, zmítajíce se v chorobné netečnosti. Vaše moře je úzké a pohodlné, každý je může přeskočiti, malý i velký, nepřesahuje lidského obyčeje, nýbrž jen co může každý dělati. A nic vám nezapověděl: neboť když vám nespoutal hněvu a chtíče, nýbrž povolil jim, do jaké propasti vás tu uvrhne! Rozumný ať pochopí. Ne tak Kristus. Ten pozvedá to, co je těžké, zdola nahoru, vírou a božím působením učí člověka. Jsa tvůrcem veškerenstva, stvořil člověka uprostřed mezi anděly a zvířaty, řečí a rozumem odlišil jej od zvířete, hněvem pak a chtíčem od andělů, a které stránce se kdo blíží, tou se stává více účasten bytostí buď vyšších nebo nižších.“
I tázali se ho dále: „Když jest Bůh jeden, kterak vy jej slavíte ve třech? Pověz, víš-li. Nazýváte jej otcem i synem i duchem. Když tak mluvíte, dejte mu i ženu, ať se z toho rozplodí mnoho bohů.“ Na to filosof odpověděl: „Nemluvte tak nestoudných rouhání. Neboť my jsme se dobře naučili od proroků a otců a učitelů slaviti Trojici, Otce i Slovo i Ducha, tři osoby v jedné bytnosti. Slovo pak se vtělilo v Panně, a narodilo se pro naši spásu, jak i váš prorok Mohamed svědčí, když píše takto: Poslali jsme ducha svého k panně, přejíce si, aby porodila. Z toho já vám podávám důkaz o Trojici.“
Těmito slovy poraženi obrátili se k jiným věcem, řkouce: „Tak jest, hosti, jak pravíš. Je-li tedy Kristus váš Bůh, proč nečiníte, jak velí? Neboť v evangelních knihách jest psáno: Modlete se za nepřátele a dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí a pronásledují, a tvář nastavte těm, kdo vás bijí. Ale vy ne tak, nýbrž ostříte odvetnou zbraň na ty, kdo vám tak činí.“ Filosof proti tomu odpověděl: „Jsou-li v zákoně dva příkazy, kdo splní zřejmě zákon, ten kdo zachová jeden či ten, kdo oba?“ Oni odpověděli: „Ten, kdo oba.“ Načež filosof: „Bůh řekl: Modlete se za ty, kdo vás tupí. A dále řekl: Větší lásky nad tuto nikdo nemůže ukázati v tomto životě, než aby dal svou duši za přátele. A my to činíme za přátele, aby se zajetím těla nebyla také jejich duše zajata.“ Opět řekli: „Kristus dal daň za sebe i za jiné, proč vy se neřídíte jeho skutky ? A když už se sami tomu bráníte, proč aspoň nedáváte daň tomu tak velkému a mocnému národu ismaelskému za své bratry a přátele? Žádáme málo, toliko po jednom zlaťáku, a pokud svět světem bude, zachováme spolu mír, jako nikdo jiný.“ Filosof se jich otázal: „Následuj e-li kdo svého učitele a chce kráčeti v týchž šlépějích jako on, a někdo jiný se s ním potká a odvrací jej, jest to jeho přítel či nepřítel?“ Oni odpověděli: „Nepřítel.“ Filosof se tázal dále: „Když Kristus dal onu daň, jaké bylo tehdy království, římské či ismaelské?“ Odpověděli: „Římskéovšem.“ „Proto se nesluší,“ pravil on, „abyste nám to vyčítali, ježto všichni dáváme daň Římanům.“
Potom mu kladli i mnohé jiné otázky a zkoušeli jej ze všech věd, které sami znali. Ale vyložil jim vše. A když je i v tom překonal, pravili mu: „Kterak ty všechno to víš ?“ Filosof jim odpověděl: „Nějaký člověk, načerpav z moře vody, nosil ji v měšci a chlubil se, říkaje cizincům: Vidíte vodu, jaké nemá nikdo kromě mne ? Namanul se však k tomu jeden muž pomořan a ten mu pravil: Zbláznil ses, že se chválíš pouhým smrdutým měšcem? Vždyť my toho máme celé moře. Tak děláte i vy. Od nás přece vzešla všechna umění a vědy.“
Potom, aby vzbudili jeho úžas, ukázali mu zahradu nesázenou, jež občas
vyrůstá ze země, a když jim vysvětlil, jak se to děje, ukázali mu ještě všecko bohatství, paláce zdobené zlatem a stříbrem i drahokamy a perlami, řkouce: „Viz, filosofe, tento podivuhodný zázrak! Veliká jest síla a mnohé jest bohatství Amerumna, vládce Saracénů!“ On však pravil jim: „To není nic podivuhodného, avšak Bohu budiž sláva a dík, který to vše stvořil a dal lidem na útěchu. Neboť jeho to jest a ne jiného.“
Naposled podlehli své zlobě a dali mu piti jed. Ale milosrdný Bůh, který řekl: „I kdybyste co jedovatého pili, neuškodí vám,“ ochránil jej a přivedl zdráva nazpět do jeho vlasti.
7. Život v ústranní
Za nedlouhý čas odřekl se všeho světského žití a usadil se na jednom tichém místě, zabývaje se toliko sám sebou. Nic neschovával na zítřejší den, nýbrž rozdával vše chudým, skládaje starost na Boha, jenž pečuje každého dne o všechny. Když si jednou ve svátek sluha stěžoval, že nemají nic na takový slavný den, pravil mu: „Ten, který kdysi Israelity živil na poušti, dá i nám zde pokrm. Jdi tedy a pozvi ještě alespoň pět chuďasů, doufaje v pomoc boží.“ A vskutku, jakmile nastal čas k obědu, přinesl náhle nějaký muž nůši všelikých jídel a deset zlaťáků. I poděkoval Konstantin Bohu za všechno to. Potom odešel na Olymp k svému bratru Metoději, kde počal žiti a modlitby konati bez přestání k Bohu, toliko s knihami se obíraje.
8. Na cestě k Chazarům
Přišli pak k císaři poslové od Chazarů, řkouce: „Známe od počátku jednoho Boha, který jest nade všemi, a jemu se klaníme na východ, držíce se také jiných svých obyčejů. Židé však nás přemlouvají, abychom přijali jejich víru i způsob života, kdežto Saracéni s druhé strany, nabízejíce mír a hojné dary, táhnou nás na svou víru, pravíce: Naše víra je lepší než víra všech ostatních národů. Z té příčiny posíláme k vám, věrni starému přátelství a lásce - jste zajisté velikým národem a máte od Boha císařství -, tážeme se vás tedy o radu a prosíme vás o nějakého učeného muže: zvítězí-li v hádce nad Židy a Saracény, přijmeme vaši víru.“
Tu císař vyhledal filosofa, a když jej našel, vyložil mu záležitost chazar-skou, řka: „Jdi, filosofe, k lidem těm a sestav si pro ně řeč i odpověď o svaté Trojici, s její pomocí, neboť nikdo jiný toho nemůže, jak náleží, vykonati.“ On pravil: „Poroučíš-li, pane, půjdu s radostí pro takovou věc pěší i bos i beze všeho, co zakázal Kristus svým učeníkům nositi.“ Odpověděl císař: „Kdybys to chtěl učinit o své újmě, tu bys mi to byl dobře řekl, ale znaje císařskou moc a důstojnost, jdi tam důstojně s císařskou pomocí.“
Konstantin vydal se ihned na cestu. Když dospěl do Chersonu, naučil se tam židovské řeči i písmu a přeloživ osm částí mluvnice, ještě víc do ní vnikl. 2il pak tam nějaký Samaritán a přicházel k němu a přel se s ním. Přinesl též knihy samaritánské a ukázal mu je. Filosof si je od něho vyprosil, zavřel se v příbytku svém a oddal se modlitbám, a od Boha byv osvícen, začal čisti knihy bez chyby. Uzřev to Samaritán, zvolal velikým hlasem, řka: „Vpravdě, kdo věří v Krista, rychle přijímají Ducha svatého a milost.“ Jeho syn dal se ihned pokřtíti, a on sám byl pokřtěn po něm. Konstantin našel tu též evangelium a žaltář psaný ruskými písmeny a nalezl člověka mluvícího touto řečí. I hovořil s ním a osvojil si sílu té řeči, rozlišil, srovnáváním se svou mluvou, písmena, samohlásky a souhlásky a trvaje na modlitbách k Bohu, vbrzku začal čisti a vykládati. A mnozí se mu divili, chválíce Boha.
Když slyšel, že svatý Kliment posavad leží v moři, pomodlil se a řekl: „Důvěřuji v Boha a mám naději v svatého Klimenta, že jej najdu a vynesu z moře.“ I pohnul arcibiskupa i s duchovenstvem a zbožnými muži, že vsedli na loď a vypravili se s ním na to místo. Když se moře velmi utišilo, došli tam a z a čali kop ati zpívá j íce. Ihned tu byla veliká vůně j ako z mnohého kadidla, a potom se ukázaly svaté ostatky. Vzali je s velikou uctivostí a slávou a za účastenství všech měšťanů je zanesli do města, jak je psáno v jeho Nalezení.
Tehdy chazarský vévoda přitáhl s vojskem, obklíčil křesťanské město a obléhal je. Když se o tom filosof dověděl, nelenil a šel k němu, rozmlouval s ním a poučná slova mu předkládal, a tak jej uchlácholil. I slíbil mu vévoda, že se dá pokřtít a odešel, neučiniv nijakého příkoří těm lidem. Filosof se pak vrátil svou cestou, a když konal modlitbu v první hodinu, přepadli jej Uhři, vyjíce jako vlci a chtěli ho zabiti. Ale on se nezalekl ani nenechal své modlitby, volaje toliko Kyrie eleison, neboť byl již skončil mši. Když jej uzřeli, uklidnili se na rozkaz boží a počali se mu klaněti, a vyslechnuvše z úst jeho poučná slova, propustili jej s celou družinou.
9. První sezení u Chazarů
Poté vsedl na loď a dal se na cestu do Chazar přes Azovské jezero a Kas-pijskou bránu u kavkazských hor. Chazaři poslali mu vstříc lstivého a obratného muže, který se s ním dal do hovoru a pravil mu: „Jak to, že vy máte takový zlý zvyk a ustanovujete místo jednoho císaře druhého, z jiného rodu ? My to však děláme podle rodu.“ Filosof mu pravil: „Vždyť i Bůh místo Saula, který mu nic vhod nečinil, vyvolil Davida, který mu vyhovoval, i rod jeho.“ On řekl dále: „Nuže, jak to, že vy držíváte v rukách knihy a z nich říkáte všechna podobenství? My ne tak, nýbrž jako bychom byli spolkli všechnu moudrost, vynášíme ji z prsou, nepyšníce se písmem, jako vy.“ Filosof řekl k němu: „Na to ti odpovídám: potkáš-li nahého muže a on ti řekne: mám mnoho oděvů a zlata, uvěříš mu, vida jej nahého?“ I řekl: „Nikoliv.“ Filosof na to: „Tak i já ti pravím. Jestliže jsi spolkl všecku moudrost, tedy nám vylož, kolik rodů jest do Mojžíše, a kolik let panoval každý tento rod?“ A on nemoha na to odpověděti, umlkl.
Když tam došel Konstantin a chystali se zasednouti k obědu u chagana, otázali se ho řkouce: „Jaká je tvá hodnost, abychom tě posadili na patřičném místě?“ On řekl: „Děda jsem měl velikého a velmi slavného, jenž stával poblíž císaře, ale odvrhl svévolně slávu jemu danou a byl vyhnán. I odešel do cizí země, zchudl a tam mě zplodil. Hledám tedy někdejší hodnost dědovu, a jiné nepodařilo se mi dosíci. Jsemť vnuk Adamův.“ Oni odpověděli: „Důstojně a správně mluvíš, hosti.“ Od té chvíle počali mu prokazovati více úcty.
Chagan se chopil číše a pravil: „Pijme ve jménu jediného Boha, který stvořil všechno tvorstvo.“ Filosof pak, chopiv se číše, pravil: „Piji ve jménu jediného Boha a jeho Slova, kterým stvořil všechno tvorstvo a jímž nebesa utvrzena jsou, i oživujícího Ducha, jímž všecka síla jejich trvá.“ Chagan mu odvětil: „Říkáme všechno stejně, jen v tom se různíme: vy zajisté slavíte Trojici, my však, pochopivše Písmo, Boha jediného.“ Filosof řekl: „Písmo hlásá Slovo i Ducha. Jestliže ti někdo prokazuje poctu, ale tvého slova a ducha nemá v úctě, druhý však má v úctě všechny tři, který z obou asi jest uctivější?“ On řekl: „Který má v úctě všechny tři.“ Filosof odpověděl: „Tudíž i my činíme více, osvědčujíce to skutky a poslouchajíce proroků. Neboť Isaiáš řekl: Slyš mne, Jakobe a Israeli, jehož já volám, já jsem prvý a já jsem na věky, nyní mne poslal pán a duch jeho.“
Židé pak, stojíce okolo něho, pravili mu: „Tak pověz, jak může ženská osoba vměstnati do svých útrob Boha, na nějž nemůže ani popatřili, neřku-li jej poroditi?“ Filosof ukázav prstem na chagana a na prvního jeho rádce řekl: „Rekne-li kdo, že první rádce nemůže hostiti chagana, a řekne-li dále: poslední jeho otrok může chagana i hostiti i čest jemu prokázati, kterak jej mám nazvati, rcete mi, pomateným či rozumným?“ Oni řekli: „I velmi pomateným.“ Filosof jim pravil: „Co jest ze všech viditelných tvorů nej-vznešenější ?“ Odpověděli mu: „Člověk,neboť je stvořen podle obrazu božího.“ Opět pravil jim filosof: „Zdaž tedy nejsou potrhlí, kdož praví, že se
Bůh nemůže vměstnali do člověka ? A on se přece vměstnal i v keř, i v oblak, i v bouři a dým, když se zjevil Mojžíši a Jobovi. Neboť kterak by byl mohl léčiti jiného než toho, který byl nemocen? Propadlo-li tedy lidské pokolení zhoubě, od koho jiného by se mu dostalo obnovení, ne-li od samého tvůrce ? Odpovězte mi! Jestliže lékař chce přiložiti náplast nemocným, přiloží ji na strom či kámen? A dokáže tím člověka vyléčiti? A kterak Mojžíš, vztáhnuv ruce, řekl Duchem svatým ve své modlitbě: V hromobití kamenném a hlasu polnice již se nám nezjevuj, Hospodine milosrdný, avšak odejmi hříchy naše a usídli se v našem nitru ? Neboť tak praví Akvilas.“ A tak se rozešli od oběda, určivše den, kdy si o všem tom pohovoří.
10. Druhé sezení u Chazarů
Zasednuv opět s chaganem pravil filosof: „Jsem tu zajisté mezi vámi jediný člověk bez příbuzenství a bez přátel, a přeme se o Bohu, v jehož rukou je všecko, i naše srdce. Ať tedy ti z vás, kteří jsou mocni v slovech, při našem rozhovoru vysloví svůj souhlas s tím, čemu rozumějí, a čemu nerozumějí, ať se otáží, a my jim to vyložíme.“ Židé odvětili, řkouce: „I my zachováváme v Písmu slovo a ducha. Pověz nám, který zákon dal Bůh lidem dříve, Mojžíšův či ten, který vy zachováváte ?“ Filosof řekl: „Ptáte se proto, že vy zachováváte prvý zákon?“ Odpověděli: „Ovšem, poněvadž třeba za-chovávati prvý.“ Filosof na to: „Chcete-li zachovávati prvý zákon, tedy se naprosto vzdejte obřízky.“ Oni pravili: „Proč takto mluvíš?“ Filosof řekl: „Povězte mi bez vytáček: byl dán první zákon v obřízce či v neobřízce ?“ Odpověděli : „Myslíme, že v obřízce.“ Filosof řekl: „Což nedal Bůh, po přikázání a pádu Adamově dříve ještě zákon Noemovi, nazývaje zákon úmluvou ? Vždyť řekl k němu: Hle, já učiním s tebou a se semenem tvým a s veškerou zemí úmluvu svou sestávající z trojího přikázání: jezte všechno, i travné byliny, cokoli je pod nebem a cokoli na zemi a cokoli ve vodách, toliko masa s krví, v níž je život, nejezte: kdo proleje krev člověka, buď prolita jeho vlastní krev místo ní. Proč tedy proti tomu tvrdíte, že zachováváte první zákon?“ Židé mu odpověděli: „Zachováváme první zákon Mojžíšův, ale tohoto Noemova nenazval Bůh zákonem, nýbrž úmluvou, jako již dříve rozkaz daný člověku v ráji, kdežto Abrahamovi daný nazval jinak: obřízkou, a ne zákonem; neboť něco jiného je zákon a něco jiného úmluva, a Stvořitel obojí nazval rozdílně.“ Filosof jim odpověděl: „Na to já vám řeknu tolik, že úmluva se nazývá zákonem, neboť Bůh řekl Abrahamovi: Dám zákon svůj na těle vašem, a nazval to také znamením: aby bylo mezi mnou a tebou.
Týž opět volá k Jeremiášovi: Poslouchej úmluvy této, a promluvíš, dí, k mužům Judovým a těm, kdo žijí v Jerusalemě, a řekneš jim: Takto mluví pán Bůh Israelův: Proklet buď člověk, který neposlouchá slov úmluvy této, již jsem přikázal otcům vašim v den, v který jsem je vyvedl ze země egyptské.“ Židé na to odpověděli: „Toho se i my držíme, že se zákon nazývá též úmluvou. A všichni ti, kdož zachovávali zákon Mojžíšův, zalíbili se Bohu, a i my, zachovávajíce jej, nadějeme se, že to též o nás platí, vy však, stano-vivše jiný zákon, šlapete po zákonu božím.“ Filosof jim pravil: „Jednáme správně, neboť kdyby Abraham nebyl přijal obřízky, ale držel se úmluvy Noemovy, nebyl by býval nazván přítelem božím. Ani Mojžíš, napsav potom později zákon, nedržel se prvého. Stejně i my činíme podle jejich příkladu, a zachováváme zákon, který jsme od Boha přijali, aby boží příkaz zůstal pevný. Vždyť ani když dával Bůh Noemovi zákon, neřekl mu, že dá ještě jiný, nýbrž že potrvá pro duši živou na věky. Ani po druhé, dávaje přislíbení Abrahamovi, neoznámil mu, že jiné dá Mojžíšovi. Kterak tedy vy zachováváte zákon? A Ezechielem volá Bůh: Změním jej, a dám vám jiný zákon. Jeremiáš pak dí zjevně: Hle, dnové přicházejí, praví Hospodin, a ujednám s domem Judovým a domem Israelovým úmluvu novou, ne podle úmluvy, kterou jsem ujednal s otci vašimi za dnů, kdy jsem je ujal za ruku, abych je vyvedl ze země egyptské, poněvadž ani oni nezůstali v úmluvě mé. I pojal jsem nenávist k nim. Neb to jest úmluva má, kterou ujednám s domem israelským po oněch dnech, řekl Hospodin: Dám zákony své do myšlenek jejich a do srdcí jejich napíši je, a budu jim Bohem, a oni budou mně lidem. A opět týž Jeremiáš řekl: Takto praví Hospodin: Zastavte se na cestách a vizte, a tažte se na věčné stezky Páně, a vizte, která cesta je pravá, a po ní choďte a naleznete očistu pro duše své. I řekli: Nepůjdeme. Ustanovil jsem nad vámi stráže, poslechněte hlasu polnice. I řekli: Neposlechneme. Proto uslyší národové a ti, kdo pasou u nich stáda. A hned dále: Slyš, země, hle, já uvedu na lid tento zlé, ovoce odvrácení jejich, ježto slov mých nedbali, a zákon můj, který hlásali proroci, zavrhli. Ze však zákon přestává, dokáži vám jasně nejen tímto jediným způsobem, nýbrž i mnohými jinými důkazy z proroků.“
Odpověděli jemu Židé: „Každý Zid to ví pravdivě, že se tak stane, ale nepřišel posud čas Pomazaného.“ Filosof jim řekl: „Proč na tohle poukazujete, vidouce, že Jerusalem byl sbořen a oběti přestaly, a vše se naplnilo, co o vás předpověděli proroci ? Neboť Malachiáš volá zřejmě o vás: Nemám zalíbení ve vás, praví Pán všemohoucí, obětí z ruk vašich nepřijmu, jelikož od východu slunce až na západ slaveno je jméno mé u národů, a na každém místě přináší se jménu mému kadidlo a oběť čistá, neboť veliké je jméno mé
u národů, praví Pán všemohoucí.“ Oni řekli: „Aj, co pravíš! Všickni národové budou požehnáni v nás a obřezáni v městě Jerusalemě!“ Filosof řekl: „Kterak tedy praví Mojžíš: Uposlechnete-li, podvolujíce se ve všem zachovati zákon, budou hranice vaše od moře Rudého po moře Filistinské a od pouště po řeku Eufrat ? My národové však docházíme požehnání v semeni Abrahamově, jež vzešlo z kořene Jesse a bývá nazýváno očekáváním národů a světlem veškeré země i všech ostrovů. Zdaž nevolají mocně proroci, slávou boží osvíceni, po tomto zákonu a místě ? Zacharias dí: Raduj se velmi, dcero Siónská, hle, král tvůj přichází k tobě tichý, sedě na oslím hříběti, zrozeném z podjařmenice. A dále: Rozdrtí oruží Efremu a koně z Jerusalema a zvěstovati bude pokoj národům, a moc jeho od kraje země až na konec světa. Jakob pak řekl: Nebude odňat kníže od Judy ani voj voda od ledví jeho, dokud nepřijde, jemuž je to připraveno, a ten jest očekáváním národů. Vidouce vše to skončeno a naplněno, koho jiného čekáte? Daniel zajisté, poučen andělem, řekl: Sedmdesát neděl do Krista Vůdce, to jest čtyři sta devadesát let, aby bylo zpečetěno vidění a proroctví. Jaké myslíte, že bylo ono železné království, které připomíná Daniel na soše ?“ Odpověděli jemu: „Římské.“ Filosof se jich otázal: „Kdo jest onen kámen, jenž se utrhl s hory bez ruky lidské?“ Odpověděli: „Pomazaný.“ A dále řekli: „Jestliže vyložíme z proroků a z jiných věcí, že už přišel, jak ty pravíš, kterak to, že království římské posud drží své panství?“ Filosof odpověděl: „Nedrží, hle, už pominulo, stejně jako ostatní podle předobrazu sochy. Neboť naše království není římské, nýbrž Kristovo, jak řekl prorok: Bůh nebeský vzbudí království, jež na věky nezahyne a království jeho nebude jinému lidu ponecháno. Potře a rozvěje všechna království, ono však zůstane na věky. Což se nyní křesťanské království nenazývá jménem Kristovým ? Římané však se oddávali modlám. Tito tedy kralují ve jménu Kristově, ten z toho, onen z onoho národa a plemene, jak naznačuje též prorok Isaiáš, když praví k vám: Ostavili jste jméno své v sytost vyvoleným mým, vás pak pobije Hospodin, ale těm, kdo jemu slouží, dáno bude jméno nové, které bude blahoslaveno po veškeré zemi, neboť blahoslaviti budou Boha pravého, a přisahající na zemi přisahati budou při Bohu nebeském. Což se nesplnily předpovědi všech proroků, zjevně řečené o Kristu ? Vždyť Isaiáš líčí zrození jeho z panny, pravě takto: Hle, panna počne v životě a zrodí syna, a nazvou jméno jeho Emanuel, což se vykládá: s námi Bůh. A Micheáš řekl: A ty Betléme, země Judova, nijak nejsi nejmenší mezi vladaři Judovými, neboť z tebe mi vzejde vojvoda, který bude vládnouti lidu mému israelskému, východy jeho od počátku ode dnů věčnosti. Proto vydá je až do chvíle, kdy pracující ku porodu porodí. Jeremiáš pak: Ptejte se a vizte, zda porodila hocha, poněvadž veliký den ten, jako žádný jiný, a rok úzkostný bude pro Jakuba, ale bude od toho vysvobozen. A Isaiáš dí: Dříve než pocítila bolesti, porodila, prve než přišlo rození, unikla trýzni a porodila hocha.“
Židé namítali dále: „My jsme ze Sema požehnané potomstvo, požehnaní otcem Noemem, vy však nejste.“ I to jim vyložil, řka: „Požehnání otce vašeho není nic jiného než toliko chvála Boha, jeho (Sema) však se nic netýká. Neboť zní takto: Požehnán buď Hospodin, Bůh Semův, kdežto k Jafetovi, od něhož pocházíme my, pravil: Ať Hospodin rozšíří Jafeta, a ať obývá v stanech Semových.“ A podávaje jim důkazy z proroků a z jiných knih nenechal jich, dokud sami neřekli: „Tak jest, jak ty pravíš.“ Opět řekli: „Jak to, že vy, naději majíce v člověku, pokládáte se za požehnané, ale Písmo takového člověka proklíná?“ Odpověděl filosof: „Což David, je proklet či požehnán?“ Řekli: „Ano, velmi požehnán.“ Na to filosof: „Nuže, i my doufáme v téhož, jako on. Neboť řekl v žalmech: Člověk zajisté pokoje mého, ve kterého jsem doufal. Člověk ten je Kristus Bůh. Toho však, jenž doufá v pouhého člověka, i my pokládáme za prokleta.“
Opět mu předložili jinou záhadu: „Jak to, že vy křesťané zamítáte obřízku, ačkoli Kristus jí nezavrhl, nýbrž naplnil podle zákona?“ Filosof odpověděl: „Ten zajisté, který dříve řekl Abrahamovi: To buď znamením mezi tebou a mnou, splnil ji při svém příchodu, ježto měla platnost od onoho času až po něho, avšak nedovolil, aby trvala i dále, nýbrž dal nám křest.“ Oni řekli: „Proč se tedy jiní dříve líbili Bohu, ač nepřijali tohoto znamení, nýbrž znamení Abrahamovo?“ Filosof odpověděl: „O nikom z nich není známo, že by měl dvě ženy, kromě Abrahama, a proto obřezává jemu ten úd a stanoví mez, která by se dále nepřestupovala, ale první manželství Adamovo dává za příklad ostatním, aby se jím řídili. A podobně učinil Jakubovi, ochromiv žílu stehna jeho, poněvadž čtyři ženy pojal. Jakub pochopil příčinu, proč to jemu učinil a proč nazval jméno jeho Israel, to jest ,rozum patřící na Boha', neboť již, jak se zdá, s ženou neobcoval. Abraham však toho nepochopil.“
Opět se ho tázali Židé: „Proč vy se klaníte modlám a tváříte se, jako byste se tím zavděčovali Bohu?“ Filosof odpověděl: „Napřed se naučte rozlišovati jména, co jest ikona (obraz) a co jest idol (modla), a šetříce toho nedorážejte tak na křesťany, neboť ve vašem jazyku je pro tento ,obraze deset slov. Zeptám se však i já vás: Byl obraz ten stánek, který Mojžíš viděl na hoře a snesl dolů, či zhotovil uměle obraz obrazu, podobný obraz, nevšední svými spinadly a kožemi a srstmi a cheruby ? Poněvadž to tak vytvořil, řekneme snad proto, že vy prokazujete úctu a že se klaníte dřevu a kozím a srstem, a ne Bohu, který dal tehdy takový obraz ? Totéž platí i o chrámu Šalomounově, poněvadž měl obrazy cherubů a andělů a podoby mnohých jiných. Tak i my křesťané, zhotovujíce obrazy vyvolených božích, ctíme je, odlišujíce to, co je dobré, od obrazů ďábelských, neboť Písmo haní ty, kdo obětují syny své a dcery, a zvěstuje hněv boží, jinde zase chválí ty,kdo obětují syny své a dcery.“
Pravili pak opět Židé: „Což vy se neprotivíte Bohu, pojídajíce vepřovinu?“ I odpověděl jim: „První zákon však přikazuje: všechno jezte, •ik: bylmy travné, neboť čistým je všechno čisté, poskvrněným však i švédem e poskvrněno. Vždyť Bůh praví v knize Stvoření: Hle, všechno je vebn dobré, jen pro vaši chtivost něco málo z toho vyňal. Neboť dí: Jedl Jakob a nasytil se, a odtrhl se milovaný. A jinde: Zasedl lid, aby jedl a pil, i vstal, aby hrál.“
Uvedli jsme zde z mnohého zkráceně jen tolik pro paměť. Kdo si však chce vyhledat tyto řeči v úplné a pravé podobě, najde je v jeho knihách, pokud je přeložil učitel náš, arcibiskup Metoděj, bratr Konstantina filosofa, rozděliv je na osm promluv, a tam uzří sílu jeho slova, z boží milosti, jako plamen hořící proti odpůrcům.
Když chagan chazarský s náčelníky slyšeli všechna tato jeho sladká a případná slova, řekli jemu: „Bohem byl jsi sem poslán k našemu vzdělání, a od něho jsi se naučil všemu Písmu. Všechno jsi řádně pověděl, do syta nás všechny potěšiv medovými slovy svatých knih. Ale my jsme lid neznalý písem. Tomu sice věříme, že tys od Boha. Chceš-li však víc uspokojiti naše duše, vylož nám po pořádku každé zařízení, na něž se tě zeptáme, v podobenstvích.“ Tak se rozešli odpočinout si.
11. Třetí sezení u Chazarů
Když se shromáždili na druhý den, pravili mu řkouce: „Vylož nám, ctný muži, podobenstvími a rozumem, která víra jest ze všech nejlepší.“ I odpověděl jim filosof: „U jednoho krále byli dva manželé ve veliké cti a neobyčejné lásce. Když však zhřešili, vyhnal je a vypověděl ze země. Žijíce tam po mnoho let, zplodili dítky v chudobě. Dítky ty se scházely a radily vespolek, jakým způsobem by opět nabyly dřívějšího postavení. Ten radil tak, druhý onak, a jiný zase jinak. Která tedy rada má zvítěziti? Zdaž ne ta nejlepší?“ Oni řekli: „Co tím chceš říci? Vždyť každý pokládá svou radu za lepší než cizí. Židé pokládají svou za lepší než jinou, rovněž Saracéni, téžjinou. Vylož, kterou z nich máme uznati za lepší ?“ Filosof řekl: „Oheň zkouší zlato a stříbro, člověk však rozumem třídí lež od pravdy. Povězte mi: Z čeho povstal první pád ? Zdaž ne ze spatření sladkého ovoce a ze zatoužení po božství?“ Oni řekli: „Tak jest.“ Filosof pokračoval: „Dejme tomu, že někdo onemocní tím, že se najedl medu nebo napil studené vody. I přijde lékař a řekne mu: I jen se ještě najez mnoho medu a vy zdravíš. A tomu, kdo pil vodu, řekne: Napij se studené vody a postav se nahý na mráz, a vyzdravíš. Druhý lékař však neřekne tak, nýbrž nařídí opačný lék: aby místo medu pil něco hořkého a postil se, a místo studeného užil teplé k zahřátí. Který z těchto dvou léčí rozumněji ?“ Odpověděli všichni: „Ten, který nařizuje opačné léky, neboť hořkostí třeba umrtvovati slastnou rozkoš tohoto života a pokorou pýchu, a léčiti opak opakem. Vždyť i my říkáme, že strom, který napřed vytvoří trn, později zplodí sladké ovoce.“ Filosof opět odpověděl: „Dobře jste řekli. Neboť zákon Kristův jeví drsnost božího života, potom však přináší ve věčných příbytcích ovoce stonásobné.“
Jeden z nich, rádce, dobře znající saracénskou zlobu, otázal se filosofa: „Pověz mi, hosti, proč vy se nedržíte Mohameda ? Vždyť on velmi Krista pochválil v svých knihách, pravě o něm, že se narodil z panny, sestry Mojžíšovy, prorokem velikým, který mrtvé křísil a uzdravoval všeliké neduhy velikou mocí.“ Filosof mu odpověděl: „Ať nás rozsoudí chagan. Pověz: Je-li Mohamed prorok, kterak uvěříme Danielovi? Neboť on řekl: Do Krista všechno vidění i proroctví přestane. On se však objevil až po Kristu. Kterak tedy může být prorokem? Nazveme-li ho prorokem, pak zavrhneme Daniele.“ Tu řekli mnozí z nich: „Co mluvil Daniel, mluvil duchem božím. O Mohamedovi víme všichni, že je lhář a zhoubce spásy všech, který vychrlil své nejlepší žvásty na zlobu a necudnost.“
Prvý rádce mezi nimi řekl k přátelům Saracénům: „S boží pomocí povalil host tento všecku pýchu židovskou na zem, a vaši jakožto poskvrněnou přehodil na onen břeh řeky.“ Řekl též ke všemu lidu: „Jako dal Bůh křesťanskému císaři moc nade všemi národy a svrchovanou moudrost, tak mu dal i víru, a bez ní nemůže nikdo žiti životem věčným. Bohu buď sláva na věky.“ I děli všichni: „Amen.“ Filosof pak řekl se slzami ke všem: „Bratři a otcové a přátelé a dítky, toť Bůh dal všechen rozum i vhodnou odpověď. Je-li tu ještě někdo, kdo tomu odporuje, ať vystoupí a buď v hádce zvítězí nebo podlehne, a kdo s tím souhlasí, ať se dá pokřtít ve jménu svaté Trojice. Nebude-li kdo chtít, já jsem prost tohoto hříchu, ale on uvidí v den soudný, až zasedne starý dnů, jako Bůh, aby soudil všechny národy.“ Oni odpověděli: „Nejsme sami sobě nepřáteli, ale pomalu, kdo může, tak poroučíme, ať se dá, chce-li, dobrovolně pokřtít od tohoto dne; a kdo z vás se klaní na západ, nebo koná modlitbu po židovsku, nebo se drží víry saracénské, brzy od nás bude stižen smrtí.“
A tak se rozešli s radostí. Bylo pak jich pokřtěno ke dvěma stům lidí, když se byli zřekli pohanských ohavností a nezákonných sňatků. Chagan pak napsal císaři takovýto list: „Poslal jsi nám, pane, muže, který nám vysvětlil, že křesťanská víra jest učením i skutky svatá. Přesvědčivše se, že je to pravá víra, rozkázali jsme, aby se dali pokřtíti o své újmě, a nadějeme se, že i my k tomu dospějeme. My všichni jsme druhy a přáteli tvému císařství a hotovi k službě tvé, kamkoli požádáš.“ Vyprovázeje filosofa, jal se mu chagan nabízeti mnohé dary, ale on jich nepřijal, pravě: „Dej mi řecké zajatce, kolik jich zde máš. To mi je milejší než všechny dary.“ Posbírali jich do dvou set a dali jemu. I vydal se s radostí na svou cestu.
12. Na cestě zpět
Když dospěli na místa bezvodá, pustá, nemohli vydržeti žízní. Nalezli sice jakousi vodu ve slatině, ale nebyla k pití, neboť byla jako žluč. Když se všichni rozešli hledat vodu, řekl filosof k bratru Metoději: „Už nesnesu žízně, nuže, načerpej této vody. Ten zajisté, jenž kdysi změnil Israehtům hořkou vodu v sladkou, také nám to učiní na potěchu.“ Když načerpali, shledali, že je sladká a jako medová, a studená. I pili, oslavujíce Boha, který činí takové věci svým služebníkům.
V Chersoně filosof večeřel s arcibiskupem a při tom mu pravil: „Pomodli se za mne, otče, jako by se otec za mne pomodlil.“ Když se ho někteří tázali soukromě, proč to učinil, odpověděl filosof: „Jistotně zítra odejde od nás k Pánu a opustí nás.“ To se i stalo, a co řekl, se vyplnilo.
Byl pak v národě fulském veliký dub srostlý s třešní. Pod ním konávali Fulští své oběti, nazývajíce jej Alexandrem a nedovolujíce ženskému pohlaví přiblížiti se ani k němu ani k jeho obětem. Když to filosof uslyšel, nelenil a vypravil se k nim, a postaviv se uprostřed nich, pravil jim: „Helénové propadli věčným mukám, ježto se klaněli nebi a zemi, stvoření tak velikému a dobrému, jako Bohu. Kterak tedy uniknete věčnému ohni vy, kteří se klaníte stromu, věci nicotné, určené pro oheň?“ Oni odpověděli: „My jsme toho nezačali činiti teprve od nynějška, nýbrž přejali jsme to po otcích, a tím se nám plní všechny naše prosby, hlavně, že mnoho pršívá. A kterak my to učiníme, čeho se neodvážil nikdo z našich učiniti ? Neboť odváží-li se to kdo učiniti, tu uzří smrt, a deště již nespatříme do skonání.“ Odpověděl jim filosof: „Bůh o vás mluví v Písmě, a vy, proč se ho zříkáte ? Neboť
Isaiáš volá od tváře Hospodinovy řka: Já přijdu shromáždit všechna plemena a všechny národy, a přijdou a uzří slávu mou, a ostavím na nich znamení, a pošlu ty z nich, kteří byli spaseni, k národům, do Tharsu a do Fulska a Ludska a Mosochu, Thubalska a do Hellady, a na daleké ostrovy, kde neslyšeli mého jména, a budou zvěstovati slávu mou v národech, praví Hospodin všemohoucí. A dále: Aj, já pošlu rybáře a lovce mnohé, a z chlumů a ze skal kamenných zloví vás. Poznejte, bratři, Boha, který vás stvořil. Hle, evangelium Nového zákona božího, ve kterém jste byli pokřtěni.“ Takto je přemluvil sladkými slovy a rozkázal jim, aby strom vyťali a spálili. Stařešina jejich se poklonil a přistoupiv, políbil evangelium, podobně i ostatní. Potom přijali bílé svíce od filosofa a pějíce šli ke stromu. Filosof vzav sekeru udeřil třiatřicetkrát a kázal všem, aby sekali a vykořenili jej a spálili. V tu noc pak ihned seslán byl od Boha dešť. I poděkovali Bohu s radostí velikou, a Bůh se z toho velmi veselil.
13. Záhadná číše
Filosof se pak vrátil do Cařihradu. Po slyšení u císaře žil v tichosti na modlitbách k Bohu, usazen při chrámu svatých apoštolů. Jest ve chrámu svaté Sofie pohár z drahokamu, dílo Šalomounovo. Na něm jsou napsány verše hebrejským a samaritánským písmem, jichž nemohl nikdo ani přečisti ani vyložiti. Filosof jej vzal a verše přečetl i vyložil. Prvý verš zní: „Číše má, číše má, prorokuj, dokud takto je hvězda. Buď nápojem pánu, prvorozenci bdícímu v noci.“ Potom druhý verš: „Pánu na okoušení vytvořena ze dřeva jiného. Pij a zpij se veselím, a vzkřikni alleluja.“ A konečně třetí verš: „Hle, kníže! uzří všechen sbor slávu jeho, a král David uprostřed nich.“ Potom je napsáno číslo devět set devět. Filosof je přesně rozpočet! a nalezl, že od dvanáctého roku vlády Šalomounovy do narození Kristova bylo devět set devět let. Je to tedy proroctví o Kristu.
14. Vyslání na Moravu
Zatím co se filosof veselil v Bohu, naskytla se opět jiná věc a úkol ne menší prvých. Neboť Rastislav, kníže moravský, vnuknutím božím, po úřadě se svými knížaty a s Moravany, vypravil poselství k císaři Michalovi, řka: „Náš lid se zřekl pohanství a drží se křesťanského zákona. Nemáme však takového učitele, který by nám pravou křesťanskou víru vyložil v našem jazyku, aby též jiné kraje, vidouce to, nás napodobily. Nuže, pošli nám takového biskupa a učitele. Od vás zajisté vychází vždy dobrý zákon ve všechny strany.“
Císař shromáždiv poradní sbor a povolav Konstantina filosofa, oznámil mu tuto věc a pravil: „Vím, filosofe, že jsi zemdlen, ale jest třeba, abys tam i el. neboť tuto věc nemůže nikdo provésti tak, jako ty.“ Filosof odpověděl: Ač jsem zemdlen a churav na těle, půjdu tam s radostí, mají-li písmena pro svůj jazyk.“ Císař mu pravil: „Děd můj i otec můj i mnozí jiní pátrali po tom, ale nenalezli toho. Kterak tedy to mohu já nalézti?“ Filosof řekl: ...Kdopak může psáti řeč na vodě, nebo získati si jméno kacíře ?“ Odpověděl jemu opět císař se strýcem svým Bardou: „Chceš-li ty, může ti to dáti Bůh, který dává všem prosícím bez pochybování, a otvírá tlukoucím.“
Sel tedy filosof a oddal se podle dřívějšího obyčeje modlitbě i s jinými pomocníky. V brzku se mu zjevil Bůh, který slyší modlitby svých služebníků, a ihned složil písmena a začal psáti slova evangelia: Na počátku bylo slovo, a slovo bylo u Boha a Bůh byl slovo a tak dále.
Zaradoval se císař a velebil Boha se svými rádci. I poslal jej s mnohými dary, napsav Rastislavovi takovýto list: „Bůh, který chce, aby každý dospěl k poznání pravdy a získal vyšší hodnost, spatřiv tvou víru a snahu, tím že zjevil písmena pro váš národ, učinil nyní za našich let, čeho dávno nebylo, toliko jen za prvých let, abyste i vy byli připočteni k velikým národům, které slaví Boha svým jazykem. I posíláme ti toho, jemuž Bůh je zjevil, muže ctihodného a zbožného, velmi vzdělaného a filosofa. Nuže, přijmi dar větší a čestnější nad všechno zlato a stříbro i pomíjivé bohatství. Přičiň se s ním horlivě, abys potvrdil svou řeč a celým srdcem hledal Boha. A nezanedbávej obecné spásy, ale povzbuď všechny, aby nelenili, nýbrž dali se na cestu pravdy, abys i ty, až je přivedeš svým úsilím ku poznání Boha, přijal za to svou mzdu, i v tomto věku i v budoucím, za všechny ty duše, jež uvěří v Krista Boha našeho, od nynějška až do skonání, zanechávaje po sobě pamět příštím pokolením, podobně jako veliký císař Konstantin.“
15. Střet s latiny
Když přišel na Moravu, přijal jej Rastislav s velikou ctí, a shromáždiv iáky, dal je k němu do učení. Vbrzku přeložil Konstantin všechen církevní řád a naučil je jitřním i ostatním hodinkám, nešporám, kompletáři : řadům mešním. I otevřely se, podle slova prorokova, uši hluchých, slyšely slova Písma, a jazyk huhňavých zjasněl. Bůh se nad tím zaradovall.
Když boží učení rostlo, zlý závistník od počátku, prokletý ďábel, nestrpěl tohoto dobra, nýbrž vešel do svých nástrojů a začal mnohé popuzovati, pravě k nim: „Tím se Bůh nijak neoslavuje, neboť kdyby mu to bylo vhod, což by nebyl mohl způsobiti, aby i tito od počátku psali svou řeč písmeny a tak slavili Boha? Ale on si vyvolil toliko tři jazyky: hebrejský, řecký a latinský, a jen těmi náleží Bohu chválu vzdávali.“ Byli to, kdo tak mluvili, latinští duchovní, biskupi, kněží a učeníci. Filosof se s nimi potýkal jako David s cizozemci, a poraziv je slovy Písma, nazval je trojjazyčníky a pilát-níky, ježto Pilát napsal takto na nadpise Páně.
Ale nejen to jediné mluvili, nýbrž učili též jiné bezbožnosti pravíce, že pod zemí žijí lidé velkohlaví, a že každý plaz je stvořením ďáblovým, a zabije-li kdo hada, že se tím zbaví devíti hříchů; pakliže kdo zabije člověka, ať prý pije tři měsíce z dřevěné číše a skleněné ať se nedotýká. Nebránili též konati žertev podle dřívějšího obyčeje, ani uzavírati bezectných sňatků. To vše jako trní vyťal a ohněm svého slova spálil, řka: Prorok praví o tom: Obětuj Bohu obět chvály a vzdej modlitby své nejvyššímu. Ženy mladosti své nepropouštěj, neboť poj meš-li proti ní nenávist a propustíš-li ji, nepřikryj e bezbožnost žádostivosti tvé, praví Pán všemohoucí. A střežte se v duchu svém, ať nikdo z vás neopustí ženy mladosti své. To, co jsem nenáviděl, jste činili, takže Bůh svědčil mezi tebou a mezi ženou mladosti tvé, kterou jsi opustil, a ona byla společnicí tvou a ženou smlouvy tvé. V evangeliu pak dí Pán: Slyšeli jste, že bylo řečeno starým: Nezcizoložíš. Já však pravím vám, že každý, kdo pohlédne na ženu s žádostí po ní, již cizoložil s ní srdcem svým. A dále: Pravím vám, že kdo propustí ženu, kromě příčiny smilstva, uvádí ji v cizoložství, a kdo propuštěnou mužem pojme, cizoloží. A Kristus řekl: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“
Když byl čtyřicet měsíců působil na Moravě, odešel vysvětit své žáky. Na cestě přijal jej Kocel, kníže panonský, a oblíbil si velmi slovanské knihy, takže se jim naučil, a dal také na padesát žáků v nich vyučiti. A s projevy veliké úcty jej vyprovodil. Konstantin však nevzal od Rastislava ani od Kocela ni zlata ni stříbra, ni jiné věci, poslouživ jim slovem evangelia bez reptání; toliko si vyprosil od obou devět set zajatců a propustil je.
16. Hádání v Benátkách
Za pobytu v Benátkách shrnuli se naň biskupové, kněží a mniši jako havrani na sokola, a vyvolali trojjazyčný blud řkouce: „Člověče, vylož nám, jak to, žes nyní Slovanům vytvořil písmena, a učíš jim, před tím však jich nikdo jiný nevynalezl, ani apoštolově, ani římský papež, ani Řehoř Bohoslov, ani Jeroným, ani Augustin. My známe toliko tři jazyky, jimiž se sluší Boha v knihách slaviti: hebrejský, řecký a latinský.“
Odpověděl jim filosof: „Což nepadá dešť od Boha na všechny stejně ? Nebo slunce také nesvítí na všechny ? Nedýcháme na vzduchu všichni stejně ? Kterak se tedy vy nestydíte připomínati jen tři jazyky a chtíti, aby všechny ostatní jazyky a národy byly slepé a hluché ? Povězte mi, pokládáte Boha za bezmocného, jako by toho nemohl dáti, či za závistivého, jako by nechtěl ? My přece známe mnoho národů, kteří mají své knihy a vzdávají Bohu slávu každý svým jazykem. Jsou to, jak známo, tito: Arméni, Peršané, Abasgové, Ibeři, Sugdové, Góti, Avaři, Tursi, Chazaři, Egypťané, Arabi, Syrové a mnozí jiní.
Nechcete-li však tomu rozuměti, alespoň poznejte, co o tom soudí Písmo. Vždyť David volá řka: Pějte Hospodinu všecka země, pějte Hospodinu píseň novou. A opět: Zajásejte Hospodinu všecka země, pějte a veselte se a plesejte. A opět: Všechna země ať se ti pokloní a pěje ti, ať pěje jménu tvému, Nejvyšší. A opět: Chvalte Boha všichni národové, vychvalujte jej všichni lidé, a vše, co dýchá, chval Hospodina. V evangeliu pak dí: Kdož-koli jej přijali, dal jim možnost stati se dítkami božími. A v temže evangeliu opět: Neprosím toliko za ně, ale i za ty, kdo uvěří ve mne pro jejich slovo, aby všichni jedno byli, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě. Matouš pak dí: Dána mi je všeliká moc na nebi i na zemi. Jdouce tedy, učte všechny národy, křtíce je ve jménu Otce i Syna i svatého Ducha, učíce je zachováván vše, cožkoli jsem vám přikázal. A aj, já s vámi jsem po všecky dny do skončení věku. Amen. A Marek opět: Jdouce do celého světa, kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a pokřtěn bude, spasen bude; kdo neuvěří, bude odsouzen. Těm pak, kdo uvěří, dostane se těchto znamení: jménem mým běsy vyženou a jazyky novými budou mluviti. Praví opět i k vám, učitelům zákona: Běda vám, zákonici a fariseové, pokrytci, že zavíráte království boží před lidmi, neboť vy nevcházíte, a těm, kdo chtějí vejiti v ně, nedovolujete. A jinde: Běda vám, zákonici, že jste vzali klíč poznání a sami jste nevešli a těm, kdo chtěli vejiti, jste zabránili. Korin-ťanům pak Pavel pravil: Přeji si, abyste všichni mluvili jazyky, raději však, abyste prorokovali, neboť větší jest, kdo prorokuje, než ten, kdo mluví jazyky, leda by snad i vykládal, aby z toho církev vzala poučení. Nyní však, bratři, přijdu-li k vám a budu mluviti jazyky, co vám prospěji, nebudu-li vám mluviti ve zjevení neb poznání, v proroctví nebo nauce ? Však i věci neživé, které vydávají zvuk, buďto flétna nebo citera, nevydají-li zvuků
odlišných, jak se pozná, co se píská nebo hraje? A vydá-li polnice hlas nejistý, kdo se bude strojiti k boji ? Tak i vy, nevydáte-li jazykem rozumného slova, kterak se porozumí tomu, co mluvíte? Do vzduchu zajisté budete mluviti. Neboť na světě je tolik rozmanitých řečí, a žádná z nich není bez hlasu. Neznám-li smyslu řeči, budu cizincem mluvícímu a mluvící mně cizincem. Podobně i vy, poněvadž horlíte o dary ducha, hleďte, abyste jimi oplývali ku vzdělání církve. Kdo tudíž mluví jazykem, ať se modlí, aby mohl i vykládati. Neboť jestliže se modlím jazykem, duch můj se modlí, mysl má však z toho nemá užitku. Co tedy s tím ? Pomodlím se duchem, pomodlím se i myslí. Zapěji duchem, zapěji i myslí. Vždyť budeš-li blaho-řečiti duchem, jak řekne k tomuto tvému díkučinění ,Amenc ten, kdo zaujímá místo nevědomého, když neví, co mluvíš ? Ty arci dobře díky činíš, ale druhý se nevzdělává. Bohu mému díky, mluvím jazyky více než vy všichni, ale ve shromáždění chci raději pět slov říci svým rozumem, abych také jiné poučil, než tisíce slov jazykem. Bratři, nebuďte děti rozumem, ale ve špatnosti buďte jako nemluvňata, rozumem však staňte se dokonalí. V zákoně je psáno: Jinými jazyky a rty jinými promluvím k lidu tomuto, a ani tak mne neposlechnou, praví Hospodin. Proto jazyky nejsou znamením pro věřící, ale pro nevěřící, proroctví však ne pro nevěřící, ale pro věřící. Vždyť sejde-li se celá církev dohromady a všichni budou mluviti jazyky, a vejde někdo z nezasvěcených nebo nevěřících, neřeknou, že blázníte ? Jestliže všichni prorokují, a vejde některý nevěrec nebo nezasvěcenec, všemi jest usvědčován a ode všech posuzován, a tajnosti jeho srdce stávají se zjevnými. A tak padne na tvář a bude se klaněti Bohu, vyznávaje, že Bůh v pravdě je ve vás. Oč tedy jde, bratři? Když se scházíte, každý má žalm, má nauku, má zjevení, má jazyk, má výklad: všechno ať se děje ke vzdělání. Mluví-li kdo jazykem, tedy po dvou nebo nejvýš po třech a postupně, a jeden vykládej. Nebude-li tu vykladače, ať ve shromáždění mlčí, sobě však a Bohu ať mluví. Proroci mluvte dva i tři, ostatní pak vykládejte. Dostane-li se však zjevení jinému, jenž sedí, ať prvý mlčí. Neboť můžete všichni po jednom prorokovati, aby se všichni poučili a všichni utěšili. A duchové proročtí bývají poddáni prorokům, neboť Bůh není Bohem rozbroje, ale pokoje. Jako ve všech obcích světců, ženy vaše ve shromážděních ať mlčí, neboť se jim nedovoluje mluviti, nýbrž ať jsou poddány, jak i zákon praví. Chtějí-li se něčemu naučiti, ptejte se doma svých mužů. Neb je stydno ženě mluviti ve shromáždění. Což vyšlo slovo boží od vás ? Či dospělo k nám samým ? Domnívá-li se kdo, že je prorok nebo že má Ducha, nechať pozná, že to, co vám píši, jsou příkazy Páně. Pakliže tomu kdo nerozumí, ať si nerozumí. Protož, bratři, horlete o prorokování a nebraňte mluviti jazyky. Všecko pak děj se způsobně a v pořádku. A opět dí: A každý jazyk ať vyzná, že Pánem je Ježíš Kristus, v slávě Boha Otce. Amen.“ Těmito a jinými hojnějšími slovy je zahanbil, a zanechav jich, odešel.
17. Setkání s papežem
Dověděv se o něm římský papež, poslal pro něj. Když dospěl do Říma, vyšel mu vstříc sám apoštolský Hadrian se všemi měšťany, nesoucími svíce, neboť se dověděli, že přináší ostatky svatého Klimenta, mučedníka a papeže římského. A Bůh ihned učinil přeslavné divy. Neboť se tu uzdravil člověk ochrnulý a vyléčili se i mnozí jiní z rozličných neduhů, a rovněž i zajatci vzýváním Krista a svatého Klimenta, zbavili se těch, kdož je zajali.
Papež přijav slovanské knihy, posvětil a položil je v chrámě svaté Marie, který sluje Fatné, i pěli nad nimi svatou liturgii. Potom kázal papež dvěma biskupům, Formosovi a Gauderichovi, aby vysvětili slovanské učedníky. A když tito byli vysvěceni, ihned pěli liturgii slovanským jazykem v chrámě svatého apoštola Petra. A druhý den pěli v chrámě svaté Petronily, a třetí den pěli v chrámě svatého Ondřeje. A potom zase v chrámě velikého učitele světa, apoštola Pavla. A po celou noc pěli chvalozpěvy slovansky, a nazejtří opět pěli liturgii nad jeho svatým hrobem, majíce na pomoc biskupa Arsenia, jednoho ze sedmi biskupů, a bibliote-káře Anastasia. Filosof se svými učedníky nepřestával vzdávati za to Bohu náležité díky.
Římané pak ustavičně jej navštěvovali, dotazujíce se ho, nač kdo chtěl, a dostávalo se jim výkladu dvojnásobného i trojnásobného. Též jakýsi Zid přicházel a přel se s ním, a jednou mu řekl: „Nepřišel ještě podle počtu let Kristus, o němž praví proroci, že se narodí z panny.“ Filosof však mu spočítal všechna léta od Adama, po pokoleních, a ukázal mu přesně, že již přišel, a že od té doby do nynějška je tolik a tolik let. A když ho poučil, propustil jej.
18. Smrt
I postihly jej mnohé útrapy a upadl do nemoci. A když byl trápen bolestným neduhem po mnoho dní, spatřil jednou zjevení boží, i začal zpívati takto: „Zaplesal duch můj a zaradovalo se srdce mé nad tím, co mi bylo řečeno: Do domu Hospodinova vejdeme.“ I oblékl se v ctihodné roucho řeholní a zůstal tak celý ten den, jsa vesel a pravě: „Od této chvíle nejsem
já ani císařův sluha, ani koho jiného na zemi, nýbrž toliko Boha všemohoucího. Nebyl jsem, a stal jsem se a jsem na věky, amen.“ Na zítřejší den byl oblečen do svatého stavu mnišského, a přijav k úmluvě úmluvu, přezval si své jméno na Cyril. A v tomto stavu zůstal padesát dní.
Když se přiblížila hodina, aby přijal odpočinutí a přenesen byl do věčných sídel, pozdvihl ruce své k Bohu a modlil se se slzami, takto pravě: „Pane Bože můj, který jsi všechny andělské kůry a netělesné síly stvořil, nebe rozpial a zemi osnoval, a vše, co trvá, vyvedl z nicoty v bytí; který vždy slyšíš ty, kdo činí vůli tvou a bojí se tě a zachovávají tvá přikázání, vyslyš modlitby mé a ochraň stádo ti věrné, k němuž jsi mne poslal neschopného a nehodného služebníka svého. Zbav je od bezbožné a pohanské zloby a od mnohomluvného a rouhavého kacířského jazyka, který mluví rouhavě proti tobě, zahlad trojjazyčný blud a dej, ať vzrůstá církev tvá množstvím, a všechny v svornosti sjednoť, učiň je lidem výborným, stejně smýšlejícím o pravé víře tvé a správném vyznání, a vdechni jim do srdce slovo svého přijetí za syny. Tvůj je to zajisté dar, jestliže jsi nás nehodné, zanícené pro dobré skutky a činící, co tobě milo, přijal k hlásání evangelia tvého Krista. Tobě odevzdávám jakožto tvé ty, které jsi mi dal. Spravuj je svatou pravicí svou a pokryj je krovem křídel svých, aby všichni chválili a velebili jméno tvé, Otce i Syna i svatého Ducha, amen.“ Políbil je všechny svatým políbením a řekl: „Blahoslavený Bůh, který nás nevydal za kořist zubům našich neviditelných nepřátel, ale potřel osidlo jejich a zbavil nás od porušení.“ A tak zesnul v Pánu, maje dvaačtyřicet let, v čtrnáctý den měsíce února, druhé indikce, od stvoření světa roku 6377 [to jest roku 869 po Kristu].
I rozkázal papež všechněm Rekům, kteří byli v Římě, a taktéž i Římanům, aby se sešli se svícemi a zpívali nad ním a vystrojili mu pohřební průvod, jaký by byli vystrojili samému papeži. To také učinili.
Metoděj pak, bratr jeho, požádal papeže, řka: „Matka nás zapřísáhla, aby ten, kdo z nás dříve odejde na Soud, dopravil bratra do jeho kláštera, a tam jej pohřbil.' I poručil jej papež vložiti do rakve a zatlouci železnými hřeby, a tak jej choval po sedm dní, čině přípravy na převoz. Římští biskupové však řekli papeži: „Poněvadž po putování mnohými zeměmi přivedl jej Bůh sem, a zde jeho duši k sobě vzal, sluší se, aby také zde, jako ctihodný muž, byl pohřben.“ I řekl papež: „Pro jeho svatost a lásku přestoupím římský obyčej a pohřbím jej v své vlastní hrobce v chrámě svatého apoštola Petra.“ Bratr jeho však řekl: „Když js.te mne nevyslyšeli a nedali mi ho, je-li vám to milo, ať odpočívá v chrámě svatého Klimenta, s nímž také sem přišel.“ Rozkázal papež, aby se tak stalo. I shromáždili se opět biskupové se vším lidem, chtíce jej doprovoditi se ctí, a řekli: „Otevřme rakev a vizme, není-li snad něco z něho vzato“. Ale ač se mnoho namáhali, božím řízením nemohli vytáhnouti hřebů z rakve. I položili jej tak s rakví do hrobu, po pravé straně oltáře v chrámě svatého Klimenta, kde se počaly díti zázraky, a Římané, vidouce je, tím horlivěji se oddali uctívání jeho svatosti. I namalovali jeho obraz nad hrobem a jali se svítiti nad ním ve dne i v noci, chválíce Boha, jenž takto oslavuje ty, kteří ho velebí. Jemu budiž sláva a čest a klanění na věky věkův. Amen.