beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Genesis 12

Gn 12, 10

Za povšimnutí stojí, že Bůh, ač Abramovi dal svá zaslíbení budoucnosti, o nastávajícím hladu mu nic neřekl. Víra nás nevytrhuje z reality života; místo toho nám dává procházet všemi nesnázemi s důvěrou v konečné dobré skončení.

Gn 12, 13

Abram znejistí ve své víře. Důsledkem je hřích; připomeňme apoštola Pavla: „A cokoli není z víry, je hřích. (Římanům 14,23)“ Manžel/manželka je pro nás z podstaty objekt erotického zájmu. Bratr/sestra je pravý opak tohoto, zde je erotický cit tabu. Abram připravuje svou ženu o výsadu, která jí právem náleží – být jeho milovanou ženou. Už v tom je hřích – svou ženu velmi ponížil. Přitom Bůh mu z ní zaslíbil tolik očekávané potomky. Saraj je nedílnou součástí jeho požehnání.

Hned po vyjití a Abramově nadšené oslavě Boha v Moré přichází selhání. Celý Abramův příběh je taková „anatomie víry“, ukazuje nám, jak víra funguje. Teď se dozvídáme, že selhání ve víře často přichází hned na samém nadšeném začátku – a přece Abramův příběh bude pokračovat dál.

Gn 12, 14

Abram se schovává se za svoji ženu, což je projev slabosti. Navíc ji vystavuje jinému ohrožení: pro Egypťany se krásná Sára stává pokušením, kterému mohou teď'd snadněji podlehnout (nemusejí zabít Abrahama k tomu, aby ji získali za svou ženu.)

Gn 12, 18

Za povšimnutí stojí bázeň Egypťanů před Bohem. Přestože to jsou pohané, bojí se Boha. Ponaučení: i Lidé mimo církev Kristovu mohou pociťovat bázeň před Bohem či alespoň respekt, i když třeba nejsou schopni popsat proč nebo o tom nevědí, nedovedou to zdůvodnit. Abram toto podceňuje.

Slabost toho, který má věřit a nevěří, přivádí do problémů vlastně nevinně jeho nevěřící okolí –Farao se ptá: „Jak ses to ke mně zachoval? Proč jsi mi nepověděl, že to je tvá žena? Proč jsi říkal: To je má sestra? Vždyť já jsem si ji vzal za ženu.“

Gn 12, 19

Když Egypťané zjišťují, že je Sára jeho žena, hned mu ji vrátí a jsou překvapení, jak jim to mohl Abram neříct. Abram se jich zřejmě obával zbytečně, nebyly tak zlí. Nesmí se zapomínat, že i nevěřící mohou mít zcela solidní morálku a dobré úmysly.

Víra se nebojí okolního světa, jde do něj sebevědomě. Svět patří Bohu a Bůh v lidech probouzí touhu po dobrém. Sebevědomá víra má očekávat Boží dílo ve světě; to dobré, co už v lidech je, nemá popírat, ale spíše tomu dívat smysl, jaksi, nasazovat tomu korunu.

Gn 12, 20

Zarážející je, že Bůh Abrama nepotrestá, ale vlastně odmění (16). V příběhu nezazní přímo žádné poučení, co je správné a co ne. Z toho plyne: Bůh má s námi velkou trpělivost, zná naší slabost. Někdy nás chrání a odpouští nám aniž o tom pomalu víme. Abram udělal takovou botu hned na začátku a Bůh s ním neskoncoval. Ani mi se tak nemusíme bát, že by nás Bůh někdy přestal mít rád a nadobro nás opustil. Abram je stejný člověk jako my a začíná svou cestu vlastně velkou ostudou. Je stejně nedokonalý jako my. Jeho příklad pro nás je v tom, že po tomto trapném incidentu nepropadá beznaději, neříká si „já nikdy nebudu dobrý“, ale jde s důvěrou v Boha dál.

© Tomáš Pavelka 2006–2015