beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Genesis 25

Gn 25, 1

Abraham si vzal opět ženu; jmenovala se Ketúra. Není jasné, kdy, protože kapitola nejdříve vyřídí seznam všech Abrahamových potomků, by se dále mohla věnovat jen Izákově linii. Vzhledem k tomu, že Abraham považuje za zázrak, když má syna jako stoletý, v tuto chvíli je mu 137 a čteme, že měl ještě šest dalších synů.

Popisuje se tedy zřejmě starší událost, Ketúru si vzdal někdy dříve jako DALŠÍ ženu. Víme, že kolem Hagar se odehrálo velká drama – Hagar všyk byla zástupkyní sáry a její syn Ismael by měl práva provorozeného. Kdežto Ketúra bylůa dle 1 Par 1,32 „ženina“, tzn. konkubína, vedlejší manželka. Existence konkubíny pro tehdejší ženu nebyl (relativně) problém, protože bylo dáo, že je to manželka vedlejší. Ona sama i její děti měly menší majetková práva, méně se podíleli na rozhodování v rodině atd. Problém s Hagarou byl ten, že zpochybňovala Sářino místo první manželky. Shrnuto, tyo verše podávají shrnutí všech vedlejších potomků, které Abraham měl.

Gn 25, 2

Porodila mu Zimrána a Jokšána, Medána a Midjána, Jišbáka a Šúacha. Jako u Izmaela a Lota, i zde z Abrahamova pokolení povstal národ – Midjánci. Dědičná linie ostatních ketůřiných synů nepokračuje, jejich rody zřejmě nebyly významné. Vymřeli nebo se „rozplynuly“. Dále o nich každopádně neslyšíme.

Midjána Midjánova dynastie se však stala národem, který obýval severozápad Arabského poloostrova, zhruba poblíž východního pobřeží Akabského zálivu (dnšní Jordánsko a Saúdská Arábie). U Midjánců našel útočiště Mojžíš na útěku před faronem, oženil se zde, jeho tchán Jitro, Midjánský kněz, zřejmě i znal Hospodina; každopádně Mojžíšovi posloužil dobrou radou.

Gn 25, 5

Abraham však všechno, co měl, odkázal Izákovi. Protože byl synem „plnoprávné“ manželky a prvorozeným. Skrze něho bylo Abrahamovi dáno zaslíbení.

Gn 25, 6

Synům svých ženin, které měl, dal dary a ještě za svého života je poslal od svého syna Izáka pryč na východ Ketúra tedy zřejmě není jediná Abrahamova kokkubína (proto je asi ve v. 1 uvedeno „OPĚT si vzal ženu“), Ketúra je zmíněna diky později významnému Midjánovi. Podobně jako Ismael a později Ezau, tito synové zřejmě nejsou zpsobilí držet se Hodpofinova zaslíbení: Ne všichni Abrahamovi potomci jsou věřící. Abraham se zřejmě, podobně jako u Isamela, obává, aby tito bratři neodvedli Izáka od Hospodina. Není to rozchod ve zlém, jsou stále rodina. Ale příběh víry pokračuje jinudy.

Gn 25, 7

léta Abrahamova života, jichž se dožil: sto sedmdesát pět let Přičemž za limit lidského života již v prvních kapitolách Genesis stanovuje sto dvacet let. To jenejvyšší věková hranice, jak se s ní dnes opět setkáváme v praxi. To bylo po staletí nepředstavitelné. Nebuďme tedy ukvapeni v soudu, že tak vysoký věk byl u Abrahama nemožný, neznáme přesně limity lidsého těla. Dlouhý Abrahamův věk je ovšem každopádně znamením Boží přízně. Dodejme též, že Abrahamovi je již 75, když jej Bůh povolá. V Bohu tedy jakoby začíná jeho druhý život. Život je mu jaksi již ve stáří přidán navíc.

Gn 25, 8

zemřel v utěšeném stáří, stár a sytý dnů Tajemství vzříšení je v tomto čase ještě zakryto. Za vrchol se pokládá dlouhý, naplněný život. Částečnou pravdou je to dodnes: Smrt velmi starého člověka, jehož život byl naplněn dobrým jednáním i radostí přijímáme snáze, bereme ji více jako přirozené skončení.

Gn 25, 8

Izák a Izmael ho pochovali do makpelské jeskyně jediná půda, kterou nyní Araham v Zaslíbené zemi vlastní, viz kap. 23.

Gn 25, 11

Izák sídlil u Studnice Živého, který mě vidí Příznačně místo, kde Bůh zachránil Izákova bratra Ismaela, když byl s matkou Hagar vyhnán od Abrahama a umíral žízní. Dramatické předchozí události se otiskují do Izákova života a zřejmě jaksi odžívá, co se stalo v jeho dětství. Abraham a Sára viděli Ismaelův špatný vliv na Izáka, ale jak svého velkého bratra Ismaela vnímal Izák můžeme jen hádat. V předchozím ději se spolu znovu setkali během Abrahamova pohřbu, možná zde ožila jakási vzpomínka.

Gn 25, 13

Izmaelův prvorozený Nebajót Zřejmě předek Nabatejců, známých ještě z Ježíšovy doby, kteří postavili skalní město Petra v dnešním Jordánsku.

Kédar Kédarci, válečníci žijící ve stanech, jsou pozdějio v Písmu vícekrát zmiňováni.

Gn 25, 16

To jsou Izmaelovi synové … dvanáct předáků jejich národů. Ismael je praotcem arabských kmenů.

Gn 25, 17

bydlili od Chavíly až k Šúru proti Egyptu a směrem k Asýrii Nebo „naproti Egyptu, co je cesta do Asýrie“. Je to zhruba Sinajský a Arabský poloostrov.

Gn 25, 21

Izák prosil Hospodina za svou ženu, protože byla neplodná. Jako v mnohém, upakují se u Izáka problémy Abrahamova života. Rebeka je Izákova vzdálená neteř, je to stejný rod. Může jít prostě o dědčiný problém, krutou danost života, která se nevyhýbá ani této vyvolené rodině.

Gn 25, 22

Děti se však začaly v jejím těle strkat. Vpravdě „jiný stav“, jímž je těhotenství, je obklopen tajemstvím. Vše je nové, všeho se lze dočkat (zvláště když u Rebeky jde o první děti).

A šla se dotázat Hospodina. Kam? Setkali jsme se již s Malkísedekem, knězem Boha nejvyššího. Okolním lidem není Hosdpodin zcela neznámý. Je možné, že Rebeka jde za nějakým vidoucím, předchůdcem proroků. Odpověď nezní ano nebo ne, což by navědčovalo na los. Nebo jde o místo, kde mají lidé sny a vize.

Gn 25, 24

v jejím životě byla dvojčata Ezau a Jákob bratři, ale budou se nanávidět a vést spory – člověk se častěji hůře snese s těmi, kteří jsou mu podobní. Chorvati nemají rádi Srby, ač jsou to podobné národy, Češi zase Němce, atd. Možná proto, že na nám podobných lidech vidíme vlastní chyby. Možná proto, že u podobných ldí cheme aby byli úplně stejní jako my a každý rozdíl nás dráždí.

Jákob a Ezau si hádkami skazili celý život. Člověk má na světě jen málo lidí, kteří jsou mu tak blízko, jako sourozenci. Když už jsou rodiče staří nebo zemřou, sourozenci jsou jedni z nejbližších lidí, kteří nám zůstali. Proto je máme mít rádi. Když je nemáme rádi, nemáme tak trochu rádi sami sebe.

Gn 25, 25

chlupatý jako kožíšek I dnes se někdy stane, že se děti narodí jakoby osrstěné, což obvykle časem zmizí. Porostu se odborně říká ,lanugo‘, drží na něm ochraný „obal“ dítěte v děloze matky (vernix) a bežně mizí v sedmém mnebo osmém měsíci těhotenství, před porodem.

Gn 25, 26

rukou držel Ezaua za patu; ten dostal jméno Jákob Tedy „ten, který chytá za patu = Podrazák“. Ten, kdo podrthuje, „okopává kotníky“. Jméno prorocky vyjadřuje Jákobovu výraznou vlastnost, která se s ním potáhne – úskočnost, neschopnost stát věcem čelem, se kterou se na vrcholu příběhu musí poprat.

Gn 25, 27

Ezau mužem znalým lovu, mužem pole, kdežto Jákob byl muž bezúhonný a sídlil ve stanech Jákob je na zemi jen host, proto bydlí ve stanech a proto se nenechá světem svést. Ezau lovec a zemědělec – zemědělci jsou dodnes častlo myslivci. Blízkost k zemi není zdaleka vždy pozitivní. Jádro je asi v tom, že si člověk přivlastňuje něco, co roste „samo od sebe“ – Bůh je to, kdo dává vyrůst obilí a pod., Bůh je to, kdo živí zvířata. Lidé jsou ale často posedlí svými pozemky – dříve spory o pole, dnes spory se sousedy o plot, o to, čí hruška přesahuje na sousedovu zahradu atd. Lovec zároveň musí mít trochu zálibu v zabíjení. Baví ho pronásledovat zvíře, zároveň se s ním trochu stotožňuje. Dodnes v různých mysliveckých zápiscích vycítíme velký obdiv myslivce třeba k jelenovi, ktrého stíhá. Každoddenní soužití s přírodou způsobuje, že člověk se začíná stotožňovat s jejími krutými zákony, jakoby sestupuje níž, než kam ho postavil Bůh. Lidé se nemají řídit přírodními zákony (přežití nejsilnějšího), ale Božími zákony milosrdenství a práva.

Gn 25, 28

Izák miloval Ezaua … Rebeka milovala Jákoba. Mít mezi dětmi svého oblíbence ej velkým úskalím rodičovství, je to zlá věc. Vztah muže a ženy je vztah dvou rovných – muž chce svou ženu a dostává ji, žena chce svého muže a dostává ho. Záliba ve druhém z čistě osobních, až pudových důvodů je zde na místě, je skoro základem takového vztahu. Přátelství je rovněž vztah rovných, člověk si přátele vybírá a podmínkou dobrého přátelství je zachovávání jistého odstupu – přátelé s námi nebydlí, mají vlastní život.

Vztah rodičů a dětí je nerovný. Dítě potřebuje, rodič především dává. Nemůže čekat, že se mu stejnou měrou vraátí. Podstata rodičovství je skutečně v tom „dávat život“. Naše děti pak budou mít zase stejnou radostnou povinnost ke svým dětem. Zde ale tušíme, že Izák a Rebeka čekají od dětí něco nutného pro svůj život. Tak to být nemá. Izák dostává z lovu exotickou divočinu, jakoby je přes Ezaua sám lovcem, i když jeho život už pohasíná. Rebeka má možná v intrikánském Jákobovi „náhradu za holčičku“, možná jakousi „kamarádku“. Rodiná sitauce je velmi chorobná. Jsou to však poměrně časté jevy a Písmo promlouvá do života jaký je a o životě, jaký je.

Gn 25, 29

Jákob jednou připravil krmi. Tu přišel Ezau z pole znavený Lov je vždy nejistý. Je to sázka do loterie, která při úspěchu přináší nepochybně lepší a výživnější potravu, než zemědělství. ÚSpěšnost tradičního lovu však nebývá vysoká.

Zemědělství přináší daleko vyšší šanci na získání potravy. Daleko stabilnější přínus potravy, snazší ukládání zásob – za cenu nižší stravitelnosti a výživnosti potravy. Na rozdíl od „střelce“ Ezaua umí Jákob vsadit na jistotu. Ví, že „co se vleče, neuteče“.

Všimněme si také, že jídlo z rostlin, z bobů, se snaží masovou krmi napodobit, což je bežný jev. Jákob jaski švundluje i v kuchyni.

Gn 25, 30

Dej mi zhltnout trochu toho červeného Ezau chce všechno hned a zapomíná, co bude zítra. Není dobré jet na doraz, do úplného vyčerpání, nemít rezervu. Protože člověk žije v čase, má i dlouhodobějeí odpovědnost než současný úkol. Krom toho, člověk by se neměl nikdy nechat nachytat úplně bez sil, bez rezerv, protože neví, jako výzvu může přinést nejbliží budoucnost.

toho krvavého Zákaz pojídání krve, ač je písemně zmíněn až v Mojžíšově Zákoně, zřejmě, jako jiných příkazů Zákona, jeho vydání předcházel. Krev oživuje, představuje takřka duši, podstatu zvířete. Člověk má nárok na maso zvířete, nikoliv na to, pohltit jeho život. Jaksi, co je mezi Bohem a jelenem je jen mezi Bohem a jelenem. Lovecké kulty přitom často spočívají práva v požívání ještě teplé krve právě skoleného zvířete, s nímž se lovec ztotožnil, s nímž splynul. Ezau se do toho, co dělal, ponořil natolik, že na chvíli v podstatě přestal existovat jako osoba.

Gn 25, 32

Stejně mám blízko k smrti, k čemu je mi prvorozenství! Zde vidíme právě úplnou odevzdanost okamžiku, nic než ta chvíle pro Ezaua nefunguje. Ale odevzdanost jediné chvíli, ač se tak člověk často domnívá, neznamená, že je člověk hlouběji v realitě, blíže životu. Život běží v čase, je rozložený v čase. Spočívá v růstu, zrání atd.

A Ezau, odevzdaný okamžiku, se také nechal snadno podvést. Lidé, kteří dovedou plánovat, dovedou se ovládat, poměrně snadno vítězí nad lidmi spontánními.

Gn 25, 34

Jákob dal pak Ezauovi chléb a čočkovou krmi. Že to byla ve skutečnosti čočka se jako pointu dozvídáme až teď. Nebyl to flák krvavého masa, jak se Ezauovi zdálo. Když Ezau „prodal prvorozenství za mísu čočovice“, nechal se „opít rohlíkem“.

Tak Ezau pohrdl prvorozenstvím. Prvorozený tehdy dědil vše, stával se novým „otcem rodu“ – jeho sourozenci se stávali jeho čeledíny, jehmu podřízenými, které živil a chránil. Prvorozený hodně dostával, protože se od něj hodně očekávalo. S velkou mocí se pojila velká odpovědnost. Provorozené děti bývajív průměrou neurotičtější, opatrnější, zodpovědnější, rodiče se na nich totiž obvykle rodičovství terpve učí a přenášejí na ně svou nervozitu, svou opatrnost. I pocit odpovědnosti. V prvorozenství je jaksi něco za něco.

Ezau svým přístupem ukázal, že k úkolu prvorozeného není způsobylý. To však neznamená, že se Jákob nedopustil ničeho zlého. Naopak, jeho jednání je zákeřné a podlé dále je ještě vystupňováno ve chvíli, kdy je schopen podvést i slepého (!) otce, jakoby okrást slepce. Jákob za tyto své činy bude platit svými nejlepšími léty. Když pak bude chtít za něčím opravdu stát, někomu oparvdu zachovat věrnost, nepůjde to jinak, než že sám na sobě bude snášet neustálé podvádění, zneužívání a intriky. Po většinu svých nejlepších let.

© Tomáš Pavelka 2006–2018