beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Exodus 5

Ex 5, 1

Propusť můj lid, ať mi v poušti slaví slavnost. Mojžíš neříká přímo „propusť Izrael, aby na dobroodešel.“ Propusť můj lid zní jako záminka a v jednání s farónem tak i funguje. Ale zároveň tato Boží slova vyjadřují skutečný cíl Exodu: Izraelci nevycházejí, aby dostali Desatero. Desatero dostávají, aby si svobodu udrželi, aby neotročili hříchu. A aby byli hodni slavnosti – víme, že se špatným svědomím si člověk věci moc neužije. Cílem je slavnost, což je chvíle, kdy si člověk neříká: Proč jsem tady. Slavnost, pokud je člověk urpostřed lidí, které má rád, dává smysl sama o sobě. Je to okamžik, naplněný smyslem, okamžik, za který je člověk vděčný.

Ex 5, 2

Farao však odpověděl Faraon však nechce, aby byl Izrael vděčný někomu jinému, než jemu. Farao se, svým způsobem, o svoje lid staral – Izraelci později na poušti vzpomínají na ryby, které měli v Egyptě zadarmo. Ale stará se, aniž by se svých poddaných ptal, zda o to vůbec stojí. Stará se, jak sám uzná za dobré. I otrokáři na merickém Jihu atd. mnohdy dávali svým otrkům lepší materiální standart, něž měli dělníci na Severu. Jenže člověk chce vidět výsledky své práce, potřebuje vidět, že jeho jednání má dopad, že nějak mění svět kolem sebe. V nemocnici i ve vězení má člověk jídlo třikrát denně, míto na spaní i teplo, přsto se tam téměř nikod nehrne.

Kdo je Hospodin, že bych ho měl uposlechnout Farao se takto ptá až po tom, kdy mu Mojžíš s Áronem řekli, že Hospodin je Bůh Hebrejů. Biblický sloh často nejdříve uvádí stručné shrnutí řeči a pak ji teprve cituje; je tomu tak na mnoha mistech Písma. Je to jako kdybychom řekli: Řekli mu TOTIŽ… Faraonův postoj by se dal shrnout slovy: „Co neznám, čemu nerozumím, je určitě hloupost. Nikdy jsem o Hospodinu neslyšel, TO ZNAMENÁ, že není.

Ex 5, 4

Proč, Mojžíši a Árone, odvádíte lid od jeho prací? Mojžíšovi a Áronovi kupodivu farao nic neudělal. Mojžíš byl přeci jen syn Egyptské princezny. Co víc, kdyby dal farao Mojžíše a Árona zabít, mohl tím znich v očích Izraelců uděla hrdiny, mučedníky.

Ex 5, 7

Ať si jdou slámu nasbírat sami! Místo toho uškodí lidu, aby to vypadalo, že Mojžíš a Áron jeou příčinou potíží Izraelců. Jak uvidíme později, tento chtrý plán mu vyšel, Izraelci přesně tak Ǎrona a Mojžíše vidí – jako zdroj svých obtíží.

Ex 5, 14

Dozorci z řad Izraelců, které nad nimi ustanovili faraónovi poháněči Faraonechává Izraelce spolupracovat na vlastním zotročení. Tím je lid rozdělen a snáze ovladatelný. Zároveň můžeme celkem jistě čekat, že každý z těch dozorců sám sebe přesvědčuje „když to nebudu dělat já, tak přijde někdo horší“, věta zřejmě stejně stará, jako civilizace sama. Otroctví v Egyptě je symbolem hříchu, ve kterém také člověk zotročuje sám sebe, když otrčí svým vlastním sklonům.

byli biti Je ro systém padajícího ….. . Tito dozorci si jistě vybijí zlost zase na sobě podřízených.

Ex 5, 21

Vy jste pokáleli naši pověst u faraóna a jeho služebníků. Dali jste jim do ruky meč, aby nás povraždili. Všimněme si, že si nikdo nevšímá skutečné příčiny všeho – tj. že Izraelci jsou v Egyptě zotročováni. Přesněji, nikdo si to NECHCE přiznat. Faraon si namlouvá, že Izraelci jsou líní, nepřipouští si, že je ničí robota, kterou jim uložil. Izraelští dozorci si neuvědomují, že jejich potíže působí stále ten samý faraon a Egypt. A takhle nakonec smýšlí i Mojžíš, nedichází mu, že za potížemi je faraon a nikoliv Bůh, který chce lid od faraona vysvobodit. Jedni přehrávají odpovědnost na druhé, jen Bůh na nikoho odpovědnost nepřehrává, ale přijímá ji.

Ex 5, 22

Panovníku, proč jsi dopustil na tento lid zlo? Proč jsi mě vlastně poslal? Od chvíle, kdy jsem předstoupil před faraóna, abych mluvil tvým jménem, nakládá s tímto lidem ještě hůře. Každá změna je vlastně z počátku k horšímu. Terpve později přináší ovoce. Nebezpečí každého otroctví, zejména otroctví hříchu, je, že si člověk pořád říká, že „zvládá“, že změna by přinesla okamžité nepříjemnosti a nepohodlí. I když chce člověk změnit svůj osobní život, třeba přestat být líný, první, co zažívá, je jen nepohodlí, kdežtok jako lenoch měl pohodlí. A to je jediné, co ze začátku má. Terpve časem přijde třeba radost z práce nebo radost z pohybu a nějaké výsledky.

Mojžíš se vlastně až do konce Exodu nepřestane ptát: Panovníku Hospodine, proč jsi mě vlastně poslal. Cesta vysvobození, ani křesťanova cesta, není nikdy bez překážek. Už jen proto, že Bůh nevysvobozuje jen tělo, ale především duši, z otrockého myšlení. Otrok chce jen lehkou službu a dobře najíst. Ani ho nenapadá, ež by mohl výt svobodný a rozhodovat sám o sobě – otroctví je pohodlnější. Takže když Bůh vysvobozuje člověka z otroctví, na začátku to člověk vlastně nechce. Bůh vysvobozuje člověka, aby chtěl jiné věci, než které chtěl jako otrok.

© Tomáš Pavelka 2006–2018