beránekznak Loun

farní sbor Českobratrské církve evangelické v Lounech

Hlas mučedníků Ženevský žaltář Podporujeme Izrael! Náhradní rodiny Ústeckého kraje

Numeri 14

Nu 14, 4

I řekli si vespolek: „Ustanovme si náčelníka a vraťme se do Egypta!“ V celém reptání Izraelců je prostě lidská touha kalit vodu, říci si to své „já jsem to říkal“. Izraelci nejsou schopni přiznat Bohu, že je dobrý, že je miluje, protože pak by si sami museli přiznat, že jsou nespravedliví, k Bohu nevděční, že jsou neschopni lásky k Bohu. Ukazuje se, že Egypt je v nich příliš hluboce zakořeněn. Mají myšlení otroků: Stále si stěžovat, ale vlastně nechtít změnu. V Egyptě sice trpěli, ale zvykli si na to, že jsou nešťastni. Vlastně nechtějí být šťatní. To je jediná možnost, jak člověk může žít bez vděčnosti Bohu. Vše dobré dává Bůh, jen jemu člověk za vše dobré vděčí. Když nechce žít s Bohem, když nechce být Bohu vděčný, jediné, co mu zbývá, je vybrat si ze světa jenom to zlé a v tom se usadit, toho se držet. Proto se chtějí vrátit do Egypta. Izraelci nechtějí být šťastní, aby za to Bohu nemuseli děkovat.

Nu 14, 42

Nevystupujte tam – vždyť ve vašem středu není Hospodin Izraelci jsou najednou připraveni na marný boj. To ukazuje, že neodmítli bojova ze strachu, ale jen proto, aby si mohli stěžovat. Najednou, když jim Bůh říká „nevejdete tam“, odvaha jim nechybí. Nemůžou nic udělat hned, před vším musí zaodmlouvat. Ale míra Boží trpělivosti je u konce. Zkoušeli ho dost dlouho a nejde to do nekonečna. Také my bychom měli vědět, že Bůh nám stále odpouští. Ale kdo na to začne sázet, řekne si: Nic se mi nestane, Bůh mi stejně znova odpustí, může být velmi nemile peřkvapen.

© Tomáš Pavelka 2006–2015